Do čeho investují, jaká byla jejich první práce, kam si rádi zajdou na dobré jídlo či jaký největší fuck-up ve své kariéře zažili? Na toto a mnohem více se v rámci formátu Karlínských 20 ptáme zajímavých osobností nejen českého byznysu. Sled otázek a odpovědí přibližuje ty, o kterých se u nás můžete běžně dočíst, v netradičním světle a dává nahlédnout pod pokličku jejich kariérních úspěchů. Proč Karlínských? Protože právě v této čtvrti, kde sídlíme i my, se často řeší otázky, které jinde v Praze nepadnou.

Tentokrát na Karlínských 20 odpovídá Martin Moravec, novinář, moderátor, autor sportovních reportáží a spisovatel, který se proslavil životopisy a rozhovory se zajímavými osobnostmi, jako jsou vyšetřovatel Josef Mareš nebo neurochirurg Vladimír Beneš. Co doporučuje vidět v Austrálii a jak jej ovlivnilo to, že je synem učitelky?

***

V kolik chodíte spát a kolik toho průměrně naspíte?
Za tohle se mi kolegové a kamarádi smějí, ale já jsem třeba už v deset večer v posteli. S knížkou, kterou pak ráno najdu na zemi – a marně přemýšlím, na které stránce jsem skončil. Budím se sám kolem šesté, takže to dělá hezkých osm hodin.

Jakou aplikaci v telefonu otevíráte ihned po probuzení?
Není to úplně výchovné, ale mail, Instagram a vždy pár týdnů po vydání nové knihy i Databázi knih, abych viděl, jaká hodnocení přes noc přibyla. Pak chvilku na Flightradaru pozoruju letadla, studuju tenisové výsledky a pak už teda vstanu.

Na jakém přístroji během dne pracujete nejčastěji a jaké nástroje v něm používáte nejvíc?
iPhone, hlavně kvůli mailu.

Jaký outfit nosíte ve většině případů a máte oblíbený model tenisek?
Za covidu jsem vzal na milost tepláky a dnes se bez nich skoro neobejdu – když si je doma navlíknu, je to pro mě zlom mezi pracovní a volnou částí dne, obzvlášť pokud k nim přidám pletené ponožky od kamarádovy maminky. Jinak nosím hlavně džíny, triko a ano, oblíbené tenisky! Vznikly spoluprací značek Converse a Comme des Garçons, takže se na nich vyjímá červené srdíčko. Mám troje. Bílé, zelené, modré.

Pět věcí, které nikdy nesmějí chybět ve vašem batohu?
Teď jsem se do něj podíval a trochu jsem se lekl – našel jsem tam ještě roušku. Ale jinak je to: diář (papírový, bez něj jsem jak bez rukou), žvýkačky, sluchátka, peněženka a čipová karta do kanceláře.

Máte nějaký vychytaný osobní lifehack, o který byste se chtěl podělit?
Jsem synem učitelky, takže nejenže jsem seznamy na nákup dostával napsané červenou propiskou, ale můj život díky tomu zařezává a je poměrně organizovaný. Mým lifehackem je možná to, že pokud mám něco udělat zítra, udělám to radši dnes. Což, uznávám, zní trochu šprťácky.

Jmenujte jednu knihu a jeden film/seriál, které byste doporučil všem.
Doporučovat svoje knížky je asi blbé, že? Takže kromě knižního rozhovoru s leteckým záchranářem Markem Dvořákem (pardon, muselo to ven) jsem si nedávno našel oblíbenou autorku. Jmenuje se Isabella Maldonado, pracovala u FBI a píše fantastické detektivky, třeba Hadí oči. A seriál? Letos mi trochu vypovědělo službu zdraví, takže jsem hledal něco, co mi u kapaček aspoň trochu zlepší náladu. Dokonale to splnil seriál herců Dejvického divadla Čtvrtá hvězda. Kolikrát jsem si díky němu ani nevšiml, že už bylo dokapáno.

Jakou hudbu si pustíte pro uklidnění? A která vás naopak nakopne?
Nevím, jestli mě nepřibijete na kříž hudebního vkusu, ale já můžu poslouchat skoro všechno. Klidně i Last Christmas. Takže u mě je to Apple Music, mix, promíchat a hrajeme.

Kam vyrazit na nejlepší dovolenou?
Dvě města u mě zatím nic nepřekonalo: Kapské město a Melbourne. A vlastně to platí o celé Austrálii. Příroda, lidi, jídlo. Jen kdyby to nebylo tak daleko.

Jakou hi-tech novinku chcete mít doma v obýváku, ale ještě ji tam nemáte?
Pořádný sound system. Ale asi počkám až do nového domu – jestli se tedy někdy dočkám. Prosím pěkně, jestli někdo nějaký prodáváte nebo víte o hezkém pozemku, myslete na mě.

Jaký vůz parkujete ve své garáži?
Ford Mustang. Typický rodinný vůz.

Kam si rád zajdete na dobré jídlo?
Do jednoho indického bistra v centru Prahy. (Ale ne že mi tam teď všichni začnete chodit!)

Jak jste si vydělal první peníze?
Rozvozem inzertních novin po naší vesnici. Bylo jich vždy sto šedesát kusů, za kus jsem dostal dvacetník, takže dohromady to dělalo třicet dva korun. Postupně mi to připadalo málo, tak jsem, hlavně v zimě, rozvážel dvě vydání najednou. Snad už je to promlčené.

Co byla ta vůbec nejpodivnější práce, za kterou jste dostal zaplaceno?
Asi přepisování maminčiných receptů na psacím stroji. Ale já mám asi štěstí, zaplaceno dostávám za psaní, které jsem si vysnil už jako kluk. I když můj učitel fyziky s tím dost nesouhlasil a ptal se mě, proč si chci takhle ničit život a nebudu se radši živit něčím poctivým. Ale psal bych snad i zadarmo.

Co byste dnes poradil svému mladšímu já?
Ať se tak nebojí. Ať jde do věcí víc po hlavě. A ať se nenechá rozhodit tím, když mu okolí něco rozmlouvá nebo tvrdí, že se to nemůže povést.

Investujete?
Snažím se, ale moc odvážný v tom nejsem. Kryptoměnám se zatím vyhýbám, ale mám pár fondů, z nichž jeden se obzvlášť těší mé oblibě. Spravuje totiž vína.

Nejlepší byznysová rada, jakou jste kdy dostal?
Nechovej se k ostatním jako blbec. A nemysli si, že jsi něco víc. Protože stejné lidi, které potkáváš cestou nahoru, budeš potkávat i cestou dolů.

Jaký největší fail vás potkal v profesní kariéře, na který nyní vzpomínáte s úsměvem?
Těch malých bylo hodně, překlepy, přeřeky nebo když jsem se při moderování televizního rozhovoru s kadeřnicí Petrou Měchurovou rozmáchl rukou tak, že jsem na ni vylil sklenici s vodou. Taky jsem jednou do novinového titulku napsal vojebalisté místo volejbalisté.

Vaše nejlepší kariérní rozhodnutí?
Vydat si sám knížku, kterou jsem napsal s neurochirurgem Vladimírem Benešem. By to krok naprosto do neznáma, bál jsem se, ale nakonec jsem si řekl: „No co, přinejhorším si nabiju hubu.“ Nenabil jsem si ji a knížky jsem od té doby vydal další tři.

Kdo v Česku vás inspiruje?
Lubo Smid. Můžete mu to říct? Pokaždé, když docvičím, uspokojivě si říkám, co jsem pro sebe udělal. Ale pak vidím jeho videa a mé sebevědomí padá zpět k zemi. Pak mě inspiruje každý, kdo se nebojí a do něčeho se (třeba i za cenu té nabité huby) pustí. A jestli můžu zmínit dvě jména z úplně jiné generace, jsou to hoteliér Ivan Chadima a majitel Koh-i-nooru Vlastislav Bříza. Jejich životní moudra bych klidně poslouchal každý den.