Tragédie, která se ve čtvrtek udála na půdě Filozofické fakulty UK, je v českém kontextu naprosto bezprecedentní. Bilance patnácti mrtvých včetně střelce a dvaceti pěti zraněných by se i ve Spojených státech, kde k takovým činům dochází bohužel pravidelně, řadila mezi ty hrůznější. Právě z příkladů v USA je patrné, že taková událost má traumatizující dopady na přeživší útoku, rodiny a blízké obětí, ale může negativně zapůsobit i na ty, kdo nebyli její přímou součástí. Psycholožka Zuzana Čepelíková v rozhovoru pro CzechCrunch vysvětluje, co nyní oběti útoku prožívají a jaké kroky jim mohou v aktuální situaci pomoci.

Krátce po útoku na fakultě začalo na místě působit několik desítek psychologů. Zároveň bylo velmi rychle zřízeno několik telefonických linek, jedna ve spolupráci integrovaného záchranného systému a odborníků na duševní zdraví ze strany zdravotnictví a zdravotnických záchranných služeb, další vznikla ve spolupráci Prahy a Policie ČR a samotná fakulta spustila vlastní krizový chat v součinnosti s vysokoškolskými psychology.

Okamžitá opora, možnost se vypovídat, dostat prostor k tomu přijmout své emoce, které mohou oscilovat mezi vztekem a pocitem viny, jsou totiž aspekty, jež jsou v hodinách po takto traumatizující události naprosto zásadní. A týkají se nejen obětí, účastníků a přímých svědků tragédie, ale i lidí, kteří nebyli na místě, ale v době útoku zažívali z různých důvodů chvíle hrůzy.

Prvotní projevy nebývalé stresové zátěže pak mohou být různé a nejenom emoční. „Součástí mohou být i velmi silné somatické reakce. Lidé mohou pociťovat extrémní únavu, mohou zvracet, mohou zažívat velkou bolest svalů nebo extrémní slabost a třes na úrovni těla,“ popisuje Zuzana Čepelíková. V rozhovoru přibližuje mimo jiné i to, jaké kroky mohou po takovém zážitku přinést úlevu a čeho se naopak vyvarovat.

S čím se momentálně lidé, kteří byli součástí útoku, vypořádávají? Co prožívají?
Když se stane takto nenadálá situace, vždy nám to jako první naruší pocit bezpečí, který v sobě neseme. Jde o bazální pocit, s nímž fungujeme a z něhož vychází naše chování a komunikace. Někdo narušení pocitu bezpečí může nyní zažívat v podobě šokových stavů „Nemohu tomu věřit“, mohou přicházet reakce v podobě různých nepříjemných prožitků, strachů, ale i myšlenek „Měl jsem udělat…“

V průběhu traumatizující situace je náš nervový systém zahlcen množstvím obrazů, zvuků a jiných smyslových vjemů. A když takové vjemy přicházejí do mozku, může je organismus zpracovat buď adaptivně, nebo se může zablokovat, což se děje v momentě, kdy se paměť přetíží a nemůže zpracovat všechny vjemy. Právě tyto nezpracované momenty potom tlačí na to, aby je mozek zpracoval. U každé z obětí se tento tlak projevuje jinak, protože každá zažívala ohrožení vlastního života z jiného smyslového úhlu – někdo citlivě reaguje na křik, jiný na hlasité rány, další na ticho, které by se dalo krájet.

Týkají se tyto projevy jen lidí, kteří byli v době útoku na půdě Filozofické fakulty UK?
Právě že nikoliv. Za dobu, co jsem měla možnost mluvit s lidmi s takovými zážitky, jsem viděla i specifické reakce blízkých lidí, kteří měli příbuzného v této události. Někteří popisovali, že jim jejich blízký volal a loučil se s nimi, protože měl masivní strach o život. Reakce tedy přicházejí i od lidí z okolí, protože událost s traumatickým potenciálem se netýká pouze přímých účastníků nebo svědků, ale i lidí, kteří jsou v blízkém propojení s osobou, místem nebo příběhem.

Jak takové projevy, ať už u přímých účastníků nebo jejich blízkých, mohou vypadat?
Součástí mohou být i velmi silné somatické reakce. Lidé mohou pociťovat extrémní únavu, mohou zvracet, mohou zažívat velkou bolest svalů nebo extrémní slabost a třes na úrovni těla. Projevy mohou být na čtyřech úrovních. Může jít o různé znepokojivé myšlenky, které se obětem vrací, spojené i s tím, co mohly udělat jinak, může jít o emoční i tělesné reakce a v některých případech může přijít i dopad na duchovní sféru. Zažila jsem lidi, kteří se v takto těžkých chvílích ptali: „Jak to mohl bůh dopustit?“ Včerejší útok tak může způsobit reaktivitu na mnoha úrovních.

Co se přesně v organismu obětí nebo jejich blízkých děje?
Je nutno říct, že všechny zmíněné reakce jsou normální reakcí na nenormální zkušenost. Vše je pokusem organismu se vypořádat se situací, která byla nadlimitní v podnětech, ve strachu, v novosti, ve všech možných úrovních… Když to řeknu metaforicky, organismus se situaci snaží strávit, stejně jako když tráví těžké jídlo. A nemusí ji strávit přirozeným, hladkým způsobem. Některé části toho zážitku mohou zůstat podvědomě uložené v mysli a pak se stávají jádrem příznaků, které se objevují později. Proto je důležité, aby lidé, které včerejší útok ovlivnil, hned v prvních fázích udělali několik dobrých kroků. Výzkumy ukazují, že včasné intervence mají vysoký preventivní dopad na rozvoj posttraumatické stresové poruchy (PTSD) v rámci několika týdnů a měsíců.

Jaké mohou být projevy traumatického prožitku v delším časovém úseku?
Během prvních dnů jsou normální jakékoliv emoční reakce. Všechno je způsob organismu, jak se s tím vypořádat. Největší zatěžující reakce by během měsíce měly vymizet nebo se zmírnit. Pokud po měsíci zůstává stejná zátěž a dynamika těch obtíží, je potřeba podpora – někdy stačí jedno až tři setkání s odborníkem a nemusí z toho být roční spolupráce.

Někomu se prožívaná zátěž a hrůza může za pár týdnů nebo měsíců projevit poruchami příjmu potravy, jinému poruchami spánku, někomu úzkostmi či depresemi, další může mít vysoce kontrolující chování a jiný se může vyhýbat situacím, které určitým způsobem korespondují s původní událostí, blízce i vzdáleně. Projevy mohou být na celé škále poruch, které si umíme představit v rámci duševních onemocnění. Ale co je důležité vnímat, že pokud nám začaly od té dané události, jsou odpovědí na trauma a je potřeba s nimi zacházet jako s traumatem, a ne jako s poruchou, o které mluvíme.

Zmiňovala jste „dobré kroky“, které je potřeba udělat. Některé proběhly už včera. Psychologická podpora byla rychle na místě útoku, vznikly podpůrné linky a chaty, kde se mohou lidé informovat. Proč je tento postup důležitý?
Ta první opora totiž není o momentu, ale o procesu. Jde o určité období, ve kterém by oběti útoku měly vyhledávat zmíněné dobré kroky, případně by k nim měly přicházet z informované společnosti. Integrovaný záchranný systém má vysokou míru profesionality, která reaguje v co nejkratším čase na podporu v podobě informací a emoční stability v rámci krizové situace. A to je ohromně důležité. Ale mnoho lidí nemusí tímto záchranným sítem projít, například svědci události z ulice, blízcí lidé zasažených…

Jeden důležitý bod je, aby lidé věděli, jak se o sebe postarat v těch nejbližších hodinách a dnech v rámci těchto služeb. Druhá věc je, aby oběti věděly o pěti základních prvcích, které jim přirozeně pomohou vrátit nervový systém zpět do funkčnosti. Traumatické zkušenosti jsou běžnou součástí života, a i když takto velká událost není nic, co by se mělo opakovat, musíme si být vědomi toho, že se rodíme s kapacitou i takto těžkými záležitostmi projít. Informace, jak postupovat, nám mohou tento proces ulehčit.

„Zranění a pozůstalí obětí tragické střelby v Praze mohou požádat o peněžitou pomoc. A měli by ji dostat rychle, když ji bezprostředně po činu nejvíce potřebují. Proto vítáme vyjádření @P_Fiala, že ministerstvo v tomto ohledu udělá maximum,“ shodují se ombudsman i jeho zástupce. pic.twitter.com/uST9cvubtB

— Ombudsman (@ochranceprav) December 22, 2023

Můžete tedy ty dobré kroky vyjmenovat?
Člověk by si měl nejprve uvědomit, kdy nastal první okamžik, během něhož si všiml, že je zpátky v bezpečí. Traumatizovaný mozek se totiž dostává do smyčky a přestane rozpoznávat, že už mu nehrozí nebezpečí. Probíhá neustálá aktivace nervového systému z prožívaného stresu, ze které běží informace „Jsem v nebezpečí”. Potřebujeme si tak zvědomit informaci, kdy byl začátek a kdy konec nebezpečí a kdy znovu nastalo bezpečí. První bod bezpečí pro někoho může být příjezd záchranné jednotky, pro jiného, když přišla policie a odvedla jej do bezpečí, pro dalšího teprve moment, kdy přišel domů a byl se svými blízkými.

Právě společnost druhých je nejspíš stejně důležitá?
Rozhodně, na tak velké události nikdy nesmíme být sami. Nikdy se nerodíme do samoty, rodíme se mezi lidi a právě sounáležitost, spoluúčast a vypovídání se z té situace je ohromně nápomocné, zejména v prvních okamžicích. Vypovídání se je navíc důležité i pro paměť, protože když krok po kroku říkáme, co se stalo, co jsme zažili a co jsme dělali poté, paměť, která je přetížená a má okna prázdnoty, si najednou dokáže poskládat jednotný příběh. A vyvarujeme se toho, že v mysli zůstanou nějaké zablokované prvky, které budou tvořit symptomy v budoucnu.

S kým mohou traumatizující zážitek oběti sdílet?
S lidmi, kteří byli spoluúčastni incidentu, ale i s jakýmkoliv blízkým člověkem. A má to jedno výborné a důležité pravidlo. Čím větší zátěž je, tím větší je potřeba pohybu. Oběti takových situací ale spontánně dělají opak: sednou si, jsou v tichu, samy a pláčou. Nervový systém je vystavěný tak, že nejvíce zátěže zpracovává v pohybu. Když se tak vypovídáme během procházky, napomůžeme tím organismu, aby tuto událost mohl začít trávit co nejpřirozenějším způsobem.

Foto: Vygenerováno OpenAI DALL·E-3

Velmi důležité je vypovídat se, ideálně během procházky v přírodě

Jak v takové situaci oběti ovlivňuje mediální prostor, ve kterém nyní víří ohromné množství informací?
Pro oběti je velmi důležité, aby na nějaký čas omezily čtení a zkoumání zpráv. Nemusí to jít do extrému, ale stačí, že si řeknou, že si informace přečtou jen jednou za den, aby byly orientované a tím v bezpečí. Organismus se totiž s tou situací vypořádává co nejlepším způsobem a zkoumání zpráv jej akorát vrací ke škodlivým spouštěčům. Přehlcení informacemi nedává svobodný prostor pro hojení psychologických ran.

Jaké jsou další kroky, které mohou pomoci?
Důležité je také nezůstat zastavený v minulosti, popřípadě nepodporovat pohyb v přítomnosti. Neříkat si, že mě nic nezajímá, teď už nic nemá smysl, nebudu slavit Vánoce, protože nejsou důležité… Je důležité jít kupředu. Dívat se, co lze udělat v následujících pěti minutách, aby člověku bylo trochu lépe. Pozornost stačí zúžit klidně na takto malé úseky, alespoň na těch pět minut, ale hlavně neustrnout v traumatu. Představte si to, jako když projíždíte tunelem. Nechcete zůstat uvízlí v tunelu, ale potřebujete jím projet zpět do světla.

Zmiňovala jste to, že pro lidi je důležité sdílení. Zítra se bude v 11 hodin konat v katedrále sv. Víta bohoslužba, vznikají různá pietní místa. Hrají roli v zotavení i tyto kroky?
Právě takové rituály jsou dalším důležitým principem. Vzdáváme tím hold tomu, že událost skončila a my jsme to přežili. Zároveň tím projevujeme úctu a soucit se všemi lidmi, kteří touto událostí prošli přímo nebo zprostředkovaně. Taková sounáležitost a soudržnost v rámci společnosti nám přináší podporu, ale je to zároveň způsob vypořádávání se s danou situací. Lidé díky tomu mají moc ve smyslu možnosti ovlivnit běh věcí. Pomáhají ale i různé whatsappové skupiny studentů, kteří se mohou vzájemně podporovat, říkat si, že v životě nyní zvládnou úplně vše, je v tom moment skrytého potenciálu odolnosti.

Co se týče odborné pomoci – jak člověk vlastně rozklíčuje, že by ji potřeboval?
Odborná pomoc má časová hlediska. První nastává akutní podpora a akutní intervence. Jedna z nich bude například nabízena studentům ve spolupráci s integrovaným záchranným systémem v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem, 23., 25. a 27. prosince ve dvě hodiny a také 25., 29. prosince a 2. ledna v online podobě. Půjde o péči pro posílení odolnosti a zpracování přetěžujících událostí, pro stabilizaci akutních stresových reakcí pro účastníky incidentu, kdo se cítí přehlcený.

Po několika týdnech jde už o střednědobou a dlouhodobou péči pro lidi, u nichž se ten zážitek může projevit za pár měsíců i třeba půl roku nejrůznějšími symptomy. Víme, že prevalence u takových velkých událostí je v populaci pět až deset procent a často nasedá na zátěž, kterou si člověk nesl již před traumatizujícím zážitkem. Obecně platí, že pokud vnímám, že se cítím stále přehlceně a část prožívání nebo tělových reakcí se nemění a nevyvíjí v čase – například nemohu spát ani sedmý týden po události – je nutné si uvědomit, že nervový systém zůstal někde zaseknutý. Symptomy by se měly přirozeně měnit v čase a postupně snižovat svoji intenzitu. Pokud zůstávají nebo rostou, je dobré co nejdříve vyhledat psychologickou pomoc nebo jakoukoliv podporu, kterou lidé považují za prospěšnou. Čím dříve, tím s větší pravděpodobností předejdeme dlouhodobým potížím.