Na to, aby mohl jet studovat univerzitu do Gettysburgu v americké Pensylvánii, se mu složila rodina. Na Oxford už ale neměli, a tak mu se studiem na elitní škole pomohl jeden z nejbohatších Čechů – pobyt v Británii zafinancoval bývalý majitel plzeňské Škodovky Tomáš Krsek. „Oxford byl extrémně náročný,“ vzpomíná v podcastu Money Maker Jan Černý, který se po návratu do Česka ozval právě svému mecenáši s tím, jestli by pro něj neměl práci. A po boku nenápadného miliardáře udělal mimořádnou kariéru.

V pětadvaceti letech Jan Černý usedl do nejvyššího vedení Škody Transportation, podílel se na jejím prodeji do rukou PPF a teď už sedm let s Tomášem Krskem buduje investiční skupinu BHM Group. „Pracujeme exkluzivně s penězi Tomáše Krska, nemáme žádné jiné investory,“ říká Černý, který skupinu vede z pozice managing directora, a i když je mu teprve 36 let, v byznysu už toho zažil jako někdo minimálně o generaci starší.

„Mám filozofii, že nejlepších výsledků dosahuju, když jsem v mírném diskomfortu,“ směje se. S BHM Group investují do zdravotnické výroby, realit, udržitelné energetiky a do startupů. Ve volném čase pak Jan Černý hodně sportuje, každý týden se snaží uběhnout alespoň 60 kilometrů. O tom všem jsme si s ním povídali v podcastu Money Maker Leaders, kam si zveme přední manažery. Podcast si můžete pustit v přehrávači níže nebo na všech podcastových platformách. Nyní přinášíme výtah toho nejzajímavějšího, co v rozhovoru padlo.

Sen o Harvardu

Kdysi jsem si přečetl o Harvardu a říkal jsem si, že by bylo skvělé studovat v Americe, kde jsem nikdy nebyl. A táta říká: „Jestli se tam dostaneš, tak už to nějak vymyslíme, abychom ty peníze sehnali nebo to zaplatili.“ Vůbec jsem si nemyslel, že takovou možnost v životě mám. A považuju za důležité teď inspirovat další lidi. Táta s tím taky neměl vůbec žádnou zkušenost, nevěděl, kolik to stojí, a kdyby to věděl, možná by mluvil jinak. Ale otevřelo mi to oči v tom, že tyhle příležitosti existují, a najednou se ve mně přehodila výhybka a řekl jsem si: „Hele, tak jo, když táta říká, že to je možné, tak pojďme do toho.“

Motivace jít na Oxford

Já jsem chtěl hrát ligu s těmi nejlepšími. V USA jsem byl akademicky velmi úspěšný, dařilo se mi a říkal jsem si, jaký je další krok? Jsem zastáncem toho, že potřebujeme mít velké cíle, velké ambice, protože pokud váš cíl není tak velký, až vás to trochu děsí, tak prostě není dostatečně velký. A tak jsem se podíval, jaké jsou nejlepší školy. Byly to Harvard a Oxford. Bavila mě matematika a ekonomie, chtěl jsem studovat ekonomii finančních trhů… a to bylo nejlepší na Oxfordu, takže jsem vůbec neváhal a poslal přihlášku.

Oxford? Strašně náročné

Studium na Oxfordu bylo strašně náročné. Rád bych řekl, že jsem to zvládl levou zadní a že jsme tam měli párty každý večer, ale tam fakt byli ti nejlepší na světě. Polovina studentů byli Asiaté nebo de facto Číňané, pro které to bylo opravdu „na život a na smrt“. Nikdo z nich se nechtěl vrátit do Číny, a tak potřebovali dostat tu nejlepší práci v Londýně. To jsou lidé, kteří jsou ochotni 19 hodin denně sedm dní v týdnu pracovat a jen pět hodin spát. A to je vaše konkurence, takže to přirozeně vede k tomu, že prostě musíte makat, pokud nechcete být na chvostu.

Proč ne do banky?

Myslel jsem, že zkusím investment banking. Jenže když jsem viděl, jak toxická je ta kultura a jak malý dopad na začátku máte… Ono zvenčí to vypadá strašně sexy – máte obrovskou výplatu, jezdí pro vás řidič limuzínou, i když jste úplný mladík, chodíte v hezkém obleku, všichni vám to závidí. Ale většina těch lidí je hluboce nešťastná, protože prostě nemáte žádný dopad. Je to brutální pracovní tempo, kdy se jenom snažíte přežít prvních pár let, abyste se dostali výš v té pyramidě a pak mohli dělat nějakou skutečnou práci. A tak jsem si říkal: to není pro mě.

Raketový start kariéry

Nejdřív jsem začal dělat osobně pro Tomáše Krska na menších projektech – analýza zvenčí, jak něco zlepšit, nebo pak třeba převzetí konkurence. Vím, že jsme se tehdy dívali na RegioJet, takže jeden z mých prvních projektů byla valuace RegioJetu. Dařilo se mi v tom a záhy mě začali tahat víc do plzeňské Škodovky. To byla firma v přerodu, chtěla agresivně růst a proměnit se z postsocialistické firmy na prozápadní společnost, která je schopná dodávat na západní trhy. A ještě tam nebyla.

Mně tehdy bylo asi 25 let a dostal jsem nabídku dělat tam finančního ředitele, což pro mě byl obrovský kariérní skok, protože najednou jsem měl pod sebou asi třicet účetních, patnáct lidí na controllingu a pak i treasury. A byl jsem finanční ředitel skupiny, která měla třináct miliard obratu, takže to byla opravdu prudká křivka učení.

Svému růstu musíte něco obětovat

Jsem bytostným zastáncem toho, že osobní i byznysový růst člověk najde jedině mimo svoji komfortní zónu. Hodně sportuji a podle mě to má i byznysový přesah. Tělo roste a posouvá se na další výkonnostní úroveň skrze nějaké zatížení. To zatížení musí být disciplinované, systematické, musí být promyšlené, ale nesmí to být přetížení, abyste se nezranili. A po něm musí přijít zase nějaké období odpočinku.

Takhle postavený trénink mají všichni sportovci na světě a takhle podle mě funguje i byznys. Je potřeba mít disciplínu, je potřeba se každý den probudit, a ať už se cítím dobře, nebo špatně, tak prostě musím jít a předvést to nejlepší, co ve mně je. Protože kdybych čekal na to, až budu inspirovaný nebo až mi vesmír dá znamení, tak bych se nikdy nedočkal.