Novozélanďan Jamie Beaton tvrdí, že našel klíč k úspěšnému přijetí na elitní americké univerzity. A z jeho prodeje si udělal slušný byznys. Rodiče do jeho programu za deseti až statisíce dolarů hlásí už jedenáctileté děti. Jenže odborníci na přijímací řízení a dětští psychologové se shodují, že to nemusí být úplně dobrá cesta ani pro děti, ani pro rodiče.

Jako u velké části dalších self-made manů ani dětství Jamie Beatona nebylo nijak privilegované. Narodil se v polovině devadesátých let v novozélandském Aucklandu svobodné matce. A tvrdí, že velmi brzy pochopil, že pokud něco chce, bude muset hodně pracovat. Serveru Financial review v roce 2022 například řekl, že definitivně se rozhodl přihlásit se v budoucnu na prestižní univerzity ve Spojených státech, když mu bylo teprve třináct. Už tehdy byl pilný student, který měl ve škole výrazně lepší průměr než jeho spolužáci. O nutnosti absolvovat školu v zámoří ho přesvědčil starší spolužák, který se mu pochlubil, že ho přijali na americký Yale.

„Když se podíváte na dvacet nejlépe hodnocených univerzit na světě, běžně jich je 17 ve Spojených státech a v Británii. Na Novém Zélandu nebo v Austrálii není jediná,“ vysvětloval Beaton důvody, proč pro něj bylo tak důležité studovat školu mimo svou zemi.

Aby přišel na to, jak mít co největší šanci na přijetí, rozhodl se vyzpovídat co největší množství Novozélanďanů, kteří byli na nějakou z prestižních univerzit přijati, a zanalyzovat, co pro přijetí podnikli. Na základě toho pak vytvořil svůj vlastní plán. Ten se skládal ze snahy vyniknout, pokud možno s co nejmenší námahou, v různých oborech. Beatonovým cílem bylo získat ocenění v turnajích a soutěžích týkajících se jednotlivých koníčků, které si vybíral nikoli srdcem, ale ryze pragmaticky.

Takže když zjistil, že v rámci nějakého hobby nebude nejlepší, nechal ho a našel si jiné. K tomu si rozjel dvoje podnikání, distribuoval noviny zdarma v kavárnách a prodával držák na iPhone do auta. Pracoval také na částečný úvazek ve fastfoodové restauraci. Americký deník the Wall Street Yournal jeho strategii nazval „optimalizací dětství“.

Beatona nakonec přijali na dvacet pět prestižních vysokých škol včetně Harvardu, Yale, Princetonu, Stanfordu, Kolumbijské univerzity, Cambridge a Oxfordu. Tři z nich, Harvard, Oxford a Stanford, nakonec i vystudoval. Tak velký úspěch v přijetí na špičkové zahraniční univerzity nezůstal na Novém Zélandu nepovšimnut a na Beatona se brzy začali obracet studenti a rodiče, kteří stáli o jeho know-how. A Beaton pochopil, že má v rukou klíč k výnosnému byznysu a v prvním ročníku svých studií na Harvardu v roce 2013 založil společnost Crimson Education, globální vzdělávací poradenskou společnost, jejímž cílem je skrze mentorování dostat své platící klienty, resp. jejich potomky na prestižní univerzity hlavně v Americe.

„Studentům radíme, jaké předměty si mají na škole zapsat, jaké mimoškolní aktivity mít v životopisu, jaké letní programy absolvovat, jaké online kurzy si mají zapsat nebo jaké iniciativy by mohli založit,“ řekl Beaton Financial Review v roce 2022. V té době měla firma už 630 zaměstnanců na plný úvazek a dalších tři tisíce tutorů a mentorů, které Beaton rekrutoval mimo jiné i ze svých spolužáků na Harvardu.

Šestiletý program přípravky pro přijetí na prestižní školu od Crimson Education stojí mezi 30 a 200 tisíci dolary (tedy 600 tisíc až čtyři miliony korun). Crimson Education tvrdí, že se díky ní dostalo na elitní vysokou školu z elitní Ivy League přes tisíc studentů a to z celého světa. Běžná procentuální úspěšnost u lidí, kteří se hlásí například na Yale, je 4,5 procenta. Crimson Education tvrdí, že u lidí, kteří projdou jejich programem, je to 12 procent. U Brownovy univerzity je to 5,5 procenta obecně, u lidí, kteří projdou jejich programem, prý 29 procenta. Podle Wall Street Journal za Beatonem do New Yorku létají rodiče už se svými jedenáctiletými dětmi, aby je na přijímací řízení připravili.

Úspěch Crimson Education láká také investory. Aktuálně je firma po několika investičních kolech oceňovaná na 554 milionů dolarů (přibližně 12,9 miliardy korun). Zainvestovali do ní například velikáni venture kapitálu, firmy Tiger Global Management, Icehouse Ventures, bývalý novozélandský premiér John Key nebo bruselský investiční fond založený rodinami, které stojí za pivovarským gigantem Anheuser-Busch.

Jde v jádru o jednoduchou matematiku. Elitní americké univerzity mají, co se týká možného počtu přijetí, omezené kapacity. V posledních dvaceti letech se navíc do takzvané břečťanové ligy, jak se špičkovým univerzitám ve Státech říká, hlásí i čím dál víc studentů ze zahraničí. Procentuálně tak školy přijímají čím dál méně studentů z celkového počtu, který se na ně hlásí.

Podle amerického časopisu Forbes například univerzita Yale v letošním roce přijala 3,7 procenta uchazečů z přihlášených. V osmdesátých letech to přitom bylo kolem osmnácti procent a těsně kolem milénia šestnáct. V tak velké konkurenci přihlášek z celého světa je už sakra těžké vyniknout a to zároveň zvedá poptávku po přípravných kurzech. Otázkou ale zůstává, jestli recept na přijetí, který předkládá Beaton, je opravdu ten správný.

V Česku podobné služby jako Jamie Beaton, tedy poradenství k tomu, jak se připravit na přijímací řízení v USA, poskytuje třeba Mojmír Zálešák. Ten sám aktuálně studuje americkou Stern School of Business a zároveň se svojí firmou Sportegy Futures pomáhá českým sportovním talentům dostat se na americké univerzity. Na rozdíl od Beatona aplikuje ale střízlivější přístup. „My začínáme spolupracovat s lidmi nejdřív okolo patnácti, šestnácti let. Je to blíž k přijímacímu procesu a ten člověk už zhruba ví, jakým směrem se chce vydat. To si myslím v jedenácti letech ještě děti neví,“ zamýšlí se Zálešák pro CzechCrunch.

Foto: Depositphotos

Harvardova univerzita

Zároveň říká, že strategii Beatona moc nevěří. „Beaton tvrdí, že má nějaký vzorec, který dostane kohokoliv kamkoliv. Já ale na jednotný vzorec nevěřím. Přijímací proces v USA je unikátní hlavně proto, že je zaměřený na osobnost studenta, na to, jaký je, jaký má charakter. To se unifikovaným nalinkováním života studentů musí zákonitě ztratit,“ myslí si Zálešák.

Podle něj je důležité, aby si studenti zachovali vlastní osobnost. „My také nabízíme pomoc s vytvořením celkového profilu studenta pro přijímačky, kam spadají i mimoškolní aktivity. Ale neříkáme studentům, co přesně mají dělat. Spíš zjišťujeme, co koho baví a zajímá a podle toho hledáme nějaké možnosti, které se dají skloubit primárně s jeho sportovními aktivitami,“ uzavírá Zálešák.

Podle dětského psychologa Jana Kulhánka není „optimalizace dětství“, jak o ní mluví Beaton, zas až takovou novinkou. Ve vrcholovém sportu, nebo víceméně u jakéhokoliv koníčku, kterému se dítě věnuje na vrcholové úrovni, je to běžně používaná metoda. „Pokud se jedná o rodinu, kde jsou rodiče povahou soutěživí a dítě to po nich zdědilo, tedy je cílevědomé, má slušnou takzvanou frustrační toleranci, to znamená, že dobře snáší stresovou zátěž a zároveň má v rodičích i takové vzory, může se stát, že ho povedou k vrcholovým výkonům. Ať už ve sportu nebo ve vzdělávání a nebude to mít na něj negativní vliv,“ popisuje Kulhánek.

Dodává, že je také důležité, jakým způsobem rodiče své děti k vrcholovým výkonům vedou. Zdali je motivují příkladem a pozitivním přístupem. Co podle Kulhánka určitě nepomáhá, je shazování dítěte a tresty. Zároveň vysvětluje, že on fanouškem vedení dětí k vrcholovým výkonům v čemkoliv není. „Může se totiž stát, že na to děti sice mají schopnosti, ale ne povahu. Pokud jsou přetěžované soustavným tlakem u sportu nebo studia, může dojít k psychickému poškození. Dítě tak má de facto zkažené dětství,“ argumentuje.

Případně si může v pubertě rozmyslet, že už danou věc dělat nechce a rodiče, kteří do „projektu“ vložili velké množství energie a peněz, z toho mohou být podráždění. „A tady pak vznikají traumatické zážitky, které dítěti opravdu nepomáhají,“ uzavírá Kulhánek.

Podobně to pak vidí americký psychiatr a profesor na Yaleově univerzitě Kyle D. Pruett. „V závislosti na tom, jaký má dítě temperament a jak blízký či vzdálený je vztah s rodiči a jinými pečujícími osobami, může mít tlak na dítě (při studiu nebo sportu) dopad od ‚skoro žádný‘ až po ‚velký problém‘,“ píše v textu pro americký magazín Psychology today.