Who you gonna call? Tyhle Krotitele duchů raději ne. Říše ledu zamrzla v nostalgii a to nestačí

Krotitelé duchů: Říše ledu by rádi dostáli svému slavnému jménu. Jdou na to ale jen tak, že za sebe lepí jednu narážku na původní filmy za druhou.

11296394 – GHOSTBUSTERS: FROZEN EMPIRE

Foto: Falcon

Staří známí Krotitelé duchů v novém snímku s podtitulem Říše ledu

0Zobrazit komentáře

Jsou filmy, které jsou tak špatné, až jsou zábavné. Anebo které je díky tomu radost pomlouvat. A pak jsou filmy, které jsou prostě nezajímavé. Vidíte je, ale se závěrečnými titulky už pomalu netušíte, o čem byly. Přesně takové je další pokračování osmdesátkového megahitu Krotitelé duchů s podtitulem Říše ledu. Že by to byl nepovedený film, říct nemůžete, o to víc vás ale bude mrzet, jak je zbytečný a zapomenutelný.

Původní filmy s Billem Murraym, Danem Aykroydem, Sigourney Weaver, Haroldem Ramisem a dalšími přitom dodnes mají status kultu, hlavní píseň známe úplně všichni (If there’s something strange/In your neighborhood/Who you gonna call?). Krotitelé duchů: Říše ledu oproti tomu působí jako produkt excelovské tabulky a umělé inteligence.

Jako by filmaři hráli na tu největší jistotu. Vezmete slavnou značku a zkusíte natáhnout ten ze dvou rebootů, který se víc chytil. Pro co nejvěrnější dojem vrátíte ústřední partu zpět do New Yorku. Pozvete k natáčení původní hvězdy – ale dáte jim jen pár vět, spíš aby se neřeklo. A film prošpikujete narážkami nebo přímými odkazy na scény z prvních dvou dílů. Jistota je totiž jistota a nostalgie láká.

Jak se ale stále víc ukazuje, hrát na ni se už moc nevyplácí. Když k ní nedodáte nic nového, diváky opakování stále stejných motivů netáhne ani nebaví. Říše ledu má třeba Paula Rudda, který má být největším hereckým lákadlem filmu. Využije ho neotřelým způsobem? Ne. Naplní šablonu vtipkující otcovské figury a naplní normu pěti hlášek a odkazů na původní Krotitele duchů. Protože je to přece Paul Rudd, marvelovský Ant-Man, a ten dělá vtipy.

Nezletilá dcera s tváří Mckenna Grace zase chce krotit duchy, ale okolnosti a matka jí to zakazují. Kdo asi podle vás pomůže s vyřešením záhady? A jestlipak v tom bude hrát roli zdánlivě náhodný duch, se kterým se skámoší? Zlý starosta chce zrušit krotitelskou základnu. Co myslíte, povede se mu to tentokrát? Ňouma Kumail Nanjiani se ukáže být nositelem mystického odkazu bojovníka proti velkému zlu. Hm, hm, jak to asi dopadne…

Krotitelé duchů: Říše ledu nejsou agresivně hloupý film. Jen zcela zapomenutelný. O tom, že o vlastní příběh ani tak moc nejde, svědčí i závěr snímku. Po dvou hodinách nudné nostalgie přijde pětiminutová finální bitva a konec. Od Krotitelů duchů nikdo nečeká kdovíjak rafinovaný scénář, ale je trochu škoda, že nejvíc energie mají závěrečné titulky, v nichž konečně zazní nestárnoucí hit Ghostbusters od Raye Parkera Jr.

Přitom v pár chvilkách především v první půlce filmu na vás lehoulince dýchne to dobrodružství, které původní filmy a jim podobné měly. A občas se v Říši ledu dokonce objeví náznak nějakého zvratu nebo nápadu. Třeba když krotitelé představí novou laboratoř, kde jsou jako v zoo umístěni roztodivní duchové.

Říkáte si, že tady by se mohlo něco zajímavého stát, že třeba ten či onen duch by mohl později hrát nějakou důležitější roli… ale kdepak. Všechno zůstane u náznaků, všechno se odehraje právě tak, jak čekáte. Anebo když osmnáctiletý syn (Finn Wolfhard známý ze Stranger Things) na půdě objeví ikonického zeleného oslizlu Slimera, tak se ho pokusí lovit… a nic z toho není. Duch se akorát na chvilku mihne v závěru filmu. Kdyby tyhle scény, ba co víc, kdyby jeho postavu z filmu autoři vystřihli, vůbec nic by se nestalo.

Původní Krotitelé duchů po sobě zanechali slavné scény, hlášky nebo i ty duchy. Vždyť obří marshmallow patří k nejznámějším filmovým bytostem. Jenže jejich úspěch tkvěl v tom, že byli neokoukaní. V Říši ledu se ale díváte zas a znova stále na to samé jako před třiceti lety. I na toho oživlého maršmelouna.