Z Googlu propojil 500 000 vývojářů. Po čtyřicítce začal fotit dronem a uspěl v National Geographic

Stavět globální projekty, vyvíjet software nebo fotit – Daniel Franc vidí ve všem tvůrčí proces. Jeho snímky krajin z dronu sbírají prestižní ocenění.

Marta PlecitáMarta Plecitá

daniel-franc-1

Foto: Petra Klačková

Daniel Franc

0Zobrazit komentáře

Lidé z byznysu ho nejčastěji znají jako „toho z Googlu“. Daniel Franc roky pendloval mezi Prahou a Silicon Valley, rozjížděl globální vývojářské komunity a podporoval jejich fungování. Stál u zrodu konceptu spolupracujících komunit, který ovlivnil práci půl milionu vývojářů po celém světě, ale přednášel i na mezinárodních konferencích, učil komunitní manažery Googlu, mentoroval. Po třinácti letech se rozhodl odejít. Prostor, který mu v životě vzniknul, začal využívat i k focení krajin z dronu. A dostal se mezi nejlepší na světě.

„Super šéf. Super kancelář. Super role. Cesty po celém světě. Ale přestal jsem cítit svoje kreativní flow. A to pro mě v životě vždycky bylo znamení, že je čas sebrat odvahu a udělat krok dál,“ vzpomíná Daniel Franc na moment před čtyřmi lety, kdy se rozhodl vystoupit z rozjetého vlaku kariéry v globálním gigantu.

Nebylo to ostatně poprvé, co udělal odbočku z vytýčeného směru. Za třicet let profesního života vytvořil několik startupů, v devadesátých letech spouštěl první webové aplikace, dělal instruktora zážitkové pedagogiky u nás i třeba v Austrálii nebo na volné noze pomáhal manažerům rozvíjet korporátní týmy a neziskovým organizacím pracovat se svými komunitami.

„Odchod z Googlu mi dal prostor k rozletu s dronem a foťákem,“ vypráví. S focením krajin z ptačí perspektivy sice začal už pár let po čtyřicítce, ale intenzivně se do něj pustil až o několik let později. Našel si vlastní fotografický přístup a začal lidem ukazovat svůj specifický pohled na česká pole, islandské sopky nebo exotická pobřeží.

„Rybník, kolem kterého chodíte denně běhat, může z jiné perspektivy vypadat jako nové místo k objevení,“ říká Daniel Franc, jehož fotografie stromu ležícího ve vypuštěném podzimním rybníku vyšla nedávno v knižním výběru National Geographic a další fotky loni v jeho české mutaci.

 „Lidé se u mých fotek zastavují a přemýšlejí. Hledají nové pohledy na obyčejné věci a o to mi šlo vždycky ve všem, co jsem dělal. V podnikání, ve vedení projektů, ve vzdělávání a teď i ve focení,“ dodává. Postupem času se umístil v řadě mezinárodních soutěží a několikrát i v Czech Nature Photo, měl také sólové výstavy v Česku a Athénách.

„Na první pohled to vypadá, že střídám obory náhodně, ale já vidím spojení ve všem, co jsem kdy tvořil. Firmy, projekty, komunity, vzdělávání, fotografie… v tom všem vnímám tvůrčí proces a nový pohled na věci. Je to pro mě cesta, jak znovu a znovu nově kreativně tvořit svůj svět,“ vysvětluje svou motivaci.

daniel-franc-4

Foto: Daniel Franc

Sailing the Spring. Vítěz soutěže Earth Photo od britské Royal Geographical Society

Jeho nejúspěšnější fotografie ukazují krajinu jako emotivní umělecké dílo. „Nejde mi o dokumentární popis. Chci ve svých fotografiích předat svůj vlastní vjem, vyjádření mého pohledu na hloubku světa kolem nás. Je to hodně osobní, stejně jako je pro mě osobní setkání s lidmi, kteří se na fotky dívají,“ popisuje Franc. Jako příklad uvádí svou oblíbenou fotografii vodopádu, ze které není na první pohled poznat, zda voda teče nahoru, či dolů. „A zda je to vůbec vodopád. Najdete v tom realitu, pořád ji rozpoznáte, ale fotografie vás vezme na cestu objevování,“ dodává.

Kromě výhledů nad krajinou začal před časem přenášet do obrazů i pohledy do mikroskopu. „Stejně jako celý rybník vás svou dokonalostí může překvapit jedna kapka vody z něj,“ vysvětluje. Dozrál až k alternativnímu způsobu jejich využití, když na hudebních akcích promítá v reálném čase vizuálně zpracované snímky z mikroskopu ve spojení s elektronickou hudbou.

Podobnou produkci představil i na letošním ročníku Pražského jara, kde doprovodil hudební vystoupení Springteen, a pro velký úspěch ji bude za rok opakovat.„Takové obrazy by šly generovat i umělou inteligencí. Pro mě je dokonalost v tom, co existuje kolem nás, co si nemusím vymýšlet a co v lidech vzbuzuje překvapení,“ doplňuje.

vaclav-knapp

Přečtěte si takéV sedmnácti spolupracuje s Berkeley na výzkumu AIS kurzy světových univerzit začal na základce. V 17 zkoumá, jak s umělou inteligencí replikovat lidské vědomí

Svá díla tiskne Daniel Franc na galerijní papír, plátno nebo akrylátové sklo. Exkluzivní záběry prodává v limitovaných edicích po 42 kusech, ostatní v otevřených sériích. „Nejde mi o to, vydávat obrazy po stovkách kusů, jako když si koupíte fototapetu v hobbymarketu. Když doplňují interiéry firem nebo domovů, tak proto, že si majitelé fotku pečlivě vybrali, většinou z mého webu, a ladí nejen s interiérem, ale s něčím i v něm, a to nás vlastně pak spojuje,“ vysvětluje svůj přístup.

Franc by rád v dohlednu realizoval další průřezovou výstavu svých fotografií v České republice, nedávno zatím proběhla mikrovýstava při benefiční aukci jeho děl v Betlémské kapli pro stavbu škol v rozvojových zemích „Nechci nic uspěchat, v životě se mi nejlépe dařilo ve věcech, které nebyly předem příliš naplánované a vznikaly organicky,“ říká. Přiznává, že fotografování ho po mnoha letech vrací do toho typu flow, které naposledy zažil před dvaceti lety jako tvůrce softwaru. „Celý život tvořím. Komunity, projekty, kurzy. Ale zabrat se navečer do práce a pak najednou vidět vycházet slunce, to se mi povedlo zase až u zpracovávání fotografií,“ říká.

Kromě focení se v současné době věnuje rozvoji interních komunitních projektů v České spořitelně, vedle toho vede workshopy kolem témat propojování lidí, ale i mentoringy pro společnosti, které vnímá jako společensky užitečné. Například Czechitas, Učitel naživo nebo lidi rozhýbávající regionální centra pro podporu komunitního života. 

„Nikdy jsem se nebál posouvat status quo, i když to třeba ostatním připadalo divné. Ani v Googlu, ani v učení, ani v podnikání. Díky tomu jsem zůstal svobodný a to považuji v životě vlastně za největší úspěch,“ říká na závěr.

Chtěl proslavit violoncello, tak začal točit klipy. Nejúspěšnější má na YouTube 45 milionů zhlédnutí

Jana Zvěřinu bez violoncella prakticky nepotkáte a taky se s ním nebudete nudit. Tento milovník hudby denně dokazuje, že zahrát umí skoro cokoliv.

zverina

Foto: Archiv Jana Zvěřiny

Jan Zvěřina hraje na violoncello od dětství

0Zobrazit komentáře

Co má společného hlavní melodie z mobilní hry Bad Piggies a moravský folklor? Podle Jana Zvěřiny hodně, třeba rytmus, dynamiku a něco, co vás nutí tančit. Právě proto si hudbu ze spin-offu známých Angry Birds vybral jako svůj nový počin – zaranžovanou skladbu pro tři violoncella a kontrabas, které si říkají Prague Cello Quartet a na kontě mají už dost možná nejsledovanější instrumentální video českého původu na YouTube.

Kdo svět české klasické hudby trochu sleduje, ten jméno Prague Cello Quartet dobře zná. Jde o uskupení, které kdysi vzniklo jako studentský projekt, na domácí scéně se ale pohybuje už sedmnáct let. Za sebou má řadu ocenění z mezinárodních přehlídek i šňůry koncertů například v Číně, Japonsku nebo Kolumbii.

Za dobu jeho existence se složení Prague Cello Quartetu několikrát proměnilo (i nástrojově, kontrabas do něj patří až v posledních letech, na počátku byla opravdu jen čtyři cella), jedna stálice ale zůstává, a tou je jeho zakladatel a umělecký vedoucí Jan Zvěřina.

„Chtěl jsem trochu proslavit svůj nástroj,“ směje se bezmála sedmatřicetiletý cellista, který se do zvuku „svého nástroje“ zamiloval už jako malý kluk z jižní Moravy. Byl prý to jediné, co ho tehdy dokázalo odtrhnout od počítačových her.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Vztah k hudbě ale měla celá početná rodina – Zvěřina má ještě čtyři sourozence – a hraní bylo tehdy u nich na denním pořádku. „Jeho zvuk je hrozně přirozený a vyvolává ve mně něco, co stále nedokážu popsat slovy, ale je to všepohlcující a chci, aby to prožívalo co nejvíc lidí,“ popisuje.

A tak šel ambiciózní mladík od rodinného muzicírování dál. Po studiu brněnské konzervatoře se přesunul do Prahy, kde absolvoval HAMU, část studií strávil i v Německu. Rychle se pustil do koncertování a záhy došlo i na Prague Cello Quartet, který tehdy hrával třeba i na Karlově mostě.

„V té době byla hodně populární finská metalová kapela Apocalyptica, kterou tvořili právě čtyři cellisté, a to, co zpočátku dělali, mi přišlo inspirativní. Ta kapela dala violoncellu světový vibe,“ popisuje Zvěřina, jehož snem prý dlouho bylo zahrát si s orchestrem slavný Dvořákův koncert pro violoncello, který patří mezi nejhranější kusy pro tento nástroj.

„Jenže to jsem absolvoval na konci konzervatoře a pak mi došlo, že jen v honbě za tím hrát co nejlépe a opakovaně skladby pro violoncello, kterých není až tak moc, se úplně nevidím,“ vypráví. S cellovým kvartetem před ním stojí úplně jiná výzva.

„Pro takovouto sestavu totiž není téměř nic složeno, takže je potřeba si všechno vytvořit. Hodně aranžuju a v tom je obrovský prostor pro kreativitu,“ vysvětluje Zvěřina s tím, že ho baví představovat klasickou hudbu živěji, než jak ji prý mnoho lidí včetně některých hudebníků vnímá. V reálu to znamená, že s kolegy hrají své úpravy nejen nejznámějších klasických skladeb, ale také filmových melodií a jazzových, rockových nebo popových hitů.

V tom samozřejmě není Prague Cello Quartet jediný, ve světě i v Česku existují další podobné projekty. Ze Zvěřinova zápalu to ale nic neubírá, spíš ho to nutí hledat vlastní cesty.

Prague Cello Quartet tvoří aktuálně kromě Jana Zvěřiny ještě violoncellisté Štěpán Švestka a Michal Haring a kontrabasista Tomáš Otevřel.

K těm patří mimo unikátního nástrojového složení v posledních letech i videoklipy a skladby, které Zvěřina vybírá podle toho, co ho zrovna osloví. Prague Cello Quartet tak třeba natočil svoji verzi ústřední melodie z Pirátů z Karibiku, Bohemian Rhapsody od Queen nebo třeba Viva La Vida od Coldplay. U některých mají desítky tisíc zhlédnutí, u jiných stovky tisíc a u některých dokonce miliony.

Na svém kontě mají ale také jedno z nejsledovanějších instrumentálních videí českého původu na YouTube – u sedm let staré cellové variace Fantoma opery totiž v počtu zhlédnutí svítí úctyhodné číslo 45 milionů. To pro srovnání odpovídá zhruba dvacáté příčce v seznamu nejpopulárnějších klasických českých videoklipů, kolem které se podle Wikipedie pohybují písně od Chinaski (Každý ráno), Viktora Sheena (Až na měsíc), Lucie (Chci zas v tobě spát) a Maxim Turbulenc (s odrhovačkou Jede jede mašinka).

„Můj cíl byl tehdy 200 tisíc zhlédnutí, ale evidentně to chytilo dobrý algoritmus,“ vtipkuje Zvěřina, ale rovnou dodává, že podle něj se tohle video, které víc než rok připravoval, jednoduše povedlo. „Hodně lidí taky poslouchá hudbu beze slov jako podklad k něčemu jinému a pro nás je to skvělá reklama,“ dodává. Ostatně se netají tím, že právě proto, aby o sobě dali vědět, s kolegy klipy dělají.

Náklady na ty nejnáročnější, třeba s leteckými záběry chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře, prý šplhají do stovek tisíc korun a návratnost je… v nenávratnu. Jako lákadlo na koncerty ale fungují. A těch mají hudebníci, při pohledu na jejich plány, opravdu hodně.

Na začátku března je čeká jejich zatím vůbec největší vystoupení v Kongresovém centru v Praze pro téměř tři tisíce lidí. Před ním a po něm vyjedou do různých měst po celém Česku, kde už teď prý vyprodali většinu sálů. I tady zahrají skladby, které zabodovaly na YouTube, stejně jako novinky z právě vydaného CD.

grok-2

Přečtěte si takéNoví virtuální společníci od Groka se utrhli ze řetězuNabízí režim pro dospělé a plánují únos papeže. Noví virtuální společníci od Groka se utrhli ze řetězu

Aktuální video inspirované hrou Bad Piggies má za sebou zatím milion zhlédnutí. Oproti předcházejícím je ale taky na první pohled jiné, zejména díky sázce na folklor a open-air výpravě připomínající masopustní rej. Kromě tří cellistů a kontrabasisty v něm vystupuje a řádí i známý soubor Hradišťan a spousta dětí, maskovaný medvěd nebo třeba smrtka.

A proč si Jan Zvěřina vybral právě hudbu z mobilní hříčky? „Hry mám pořád hodně rád včetně této a taky mám rád moravský folklor. A ta melodie mi ho strašně připomínala, tak jsem si řekl, že do toho jdeme. A teď uvidíme, co na to diváci.“