Opustila slibně se vyvíjející kariéru herečky s řadou divadelních, filmových a seriálových rolí a vrhla se do zdravotnictví. V oboru, který je pro ni smysluplnější, se dnes třicetiletá Andrea Daňková díky své energii a pracovitosti vypracovala až na pozici tajemnice ředitele Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze. K tomu studuje zdravotnické právo a je součástí oborové expertní skupiny Prostě teď. Její cíl je jasný – zefektivnit zdravotnictví v Česku a uvést změny do chodu co nejdříve.

S Andreou Daňkovou se setkáváme brzy ráno na pražském Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT), jehož zaměstnanci se už sedmdesát let zabývají nemocemi krve jako je leukémie, i proto ústav stojí například za rozsáhlým programem transplantací kostní dřeně. Vzhledem k nabitému programu je pro ni jednodušší se setkat ještě předtím, než začnou plánované schůzky s kolegy a pracovníky z jiných institucí. Energická mladá žena se směje tomu, že je někdy ve svých plánech příliš ambiciózní.

„Měla jsem s tím problém už jako herečka, kdy jsem někdy měla pocit, že by se věci daly dělat lépe a efektivněji. V současné práci je to výrazně lepší. Občas ale narazím na to, že jsou lidé zvyklí, že stačí dělat věci jen průměrně,“ vysvětluje Daňková, která vedle rolí ve filmech jako Krásno nebo Štěstí je krásná věc hostovala i v pražských divadlech ABC, Na Jezerce, Bez zábradlí nebo v tom vinohradském.

Jinou zkušenost s pracovním nasazením měla při své stáži v New Yorku, kde dle jejích slov měli lidé přirozeně velký tah na branku. V Česku je to ale jinak. „Když tady člověk dělá něco s velkým nasazením nebo nad rámec povinností, lidé se na něj dívají s mírným despektem. Setkala jsem se s názorem, že jsem zbytečně hyperaktivní a přidělávám práci sobě a možná někdy i ostatním,“ říká.

Andrea Daňková však nemá v úmyslu Česko opouštět i přes to, že práce zde někdy neodsýpá tak, jak by se jí líbilo. Věří totiž tomu, že s dostatečnou pracovitostí, motivací, talentovaným týmem a politickou vůlí je možné české zdravotnictví skutečně inovovat.

Původně jste naskočila na hereckou kariéru. Jak se stalo, že jste skončila jako historicky nejmladší tajemnice ředitele Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze?
Myslím, že jsem si tenkrát vybrala špatně. Byla jsem v euforii z toho, že jsem se dostala na DAMU, a nezamyslela jsem se nad tím, že bych vlastně možná chtěla dělat spíše něco praktičtějšího. Až v průběhu studií jsem zjistila, že to není úplně ono. Začala jsem tak hledat lépe uchopitelnou práci s konkrétními výsledky a většími dopady na společnost. První taková zkušenost se mi naskytla během stáže na Úřadu vlády.

A přechod z Úřadu vlády do zdravotnictví vypadal jak?
Vážně mi onemocněl táta a tato zpráva nám byla sdělena špatně. Proto jsem se rozhodla, že nebudu sedět s rukama v klíně a jen nadávat, ale že s tím zkusím něco udělat. Na první pohled bylo zřejmé, že zdravotnictví je velmi smysluplnou prací, která kombinuje práci s lidmi, ekonomická data, technologie, výzkum, komunikaci… Rozhodnutí opustit herectví a naplno se věnovat práci ve zdravotnictví ve mně chvíli zrálo a v tomto mezidobí jsem se alespoň snažila přispět výukou komunikace pro mediky. Nakonec jsem se rozhodla přihlásit na pozici manažera komunikace právě na ÚHKT a přijali mě. A díky tvrdé práci, inovativním myšlenkám a dotaženým projektům jsem uspěla ve výběrovém řízení na pozici tajemnice.

Foto: Alžběta Jungrová

Daňková původně naskočila na hereckou dráhu, nyní působí ve zdravotnictví

Jak tedy v současné době vypadá vaše pracovní náplň? Co jsem pochopila, je skutečně pestrá.
Většinou začínám pracovat už v šest ráno. Ještě doma začnu odbavovat maily, někdy se mi podaří i někoho přesvědčit na schůzku třeba v půl sedmé. Jako tajemnice ředitele se denně setkávám s ředitelem a vedením ústavu. Každý úsek má svého náměstka a svou agendu, větší projekty ale obvykle přesahují hranice těchto jednotlivých částí. Mým úkolem je úseky propojovat, zefektivňovat průběh prací, komunikaci a plánování. Projekty, o kterých mluvím, se týkají jak výstavby, tak například investic do vědy a výzkumu.

K tomu stále ještě učím mediky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy – jednou týdně se spolu s doktorem Marxem věnujeme tomu, jak správně komunikovat s pacienty. Po večerech často chodím na další pracovní schůzky, kde se věnuji fundraisingu a networkingu. V naší společnosti je řada lidí, firem či institucí, které mají zájem nám, vědě a našim pacientům pomáhat. A aby věděli, že má tato pomoc smysl, scházím se s nimi a snažím se vysvětlit, čemu se vlastně věnujeme a co bychom potřebovali. Díky této aktivitě jsme získali prostředky na vybavení laboratoří, které umožňují zlepšit náš výzkum, ale také poskytovanou léčbu těm nejtěžším pacientům.

Čemu se tedy na ÚHKT přesně věnujete?
Ústav hematologie a krevní transfuze se zaměřuje na většinu nemocí krve. Nejčastěji pečujeme o pacienty s leukémií, což znamená, že máme i rozsáhlý program transplantací kostní dřeně. Současně je na ÚHKT také velké Centrum trombózy a hemostázy, které se zabývá pacienty, kteří mají poruchy srážlivosti krve. Provozujeme některé národní referenční laboratoře, a tak poskytujeme servis kolegům z celé země.

Léčba leukémie je velké téma. Čím v této oblasti přispívají odborníci z České republiky?
ÚHKT se intenzivně věnuje výzkumu a následné implementaci nových léčebných přípravků buněčné imunoterapie, které jsou v rámci klinických hodnocení podávány pacientům. Na základě detailních informací o průběhu léčby je můžeme dále zdokonalovat v našich výzkumných laboratořích. Díky propojení aplikovaného výzkumu s výrobou a přímým požadavkem kliniků na námi vyvíjenou experimentální léčbu je ÚHKT v tomto směru unikátním pracovištěm. Na základě našich zkušeností očekáváme v budoucnu pravděpodobně velkou poptávku po takových léčivých přípravcích. A to, že je na ÚHKT umíme vyvinout a podat, jsme několikrát prokázali. Je to určitě moderní směr, na který se v budoucnu chceme zaměřit.

Zpátky k vám. Často mluvíte o tom, že je důležité, aby bylo ve zdravotnictví na vyšších pozicích více žen. Jaká je nyní situace?
Na ÚHKT je situace taková, že máme náměstkyni pro vědu, náměstkyni pro ekonomiku, vedoucí laboratoří a další. Jinde je to však trochu horší. Na ministerstvu, v pracovních skupinách či diskuzních panelech většinu vyšších pozic mají převážně muži. V žádném případě bych se neoznačila za militantní feministku, nicméně jsem fanouškem diverzity a dialogu. Moje zkušenost ukazuje, že smíšený kolektiv produkuje kreativnější řešení. Je to ale o celkovém přístupu, který je těžké prolomit.

Jak to myslíte?
Velký problém je v mateřství. Společenské i legislativní nastavení jej totiž příliš nepodporují. Nejsou moc běžné částečné úvazky ani dětské skupiny. My se snažíme žádat o grant – a díky němu tento standard v ÚHKT nastavit. Na rozdíl od severských zemí u nás stále není tak běžné, že by šel na rodičovskou dovolenou muž. Situace v medicíně je o to komplikovanější tím, že jde o vysoce femininní obor. Studentek je aktuálně přibližně 70 procent.

Proč je to problém právě v medicíně?
Zúčastnila jsem se jedné diskuze, kde ředitel velké nemocnice ani prezident České lékařské komory nebyli ochotni připustit, že je potřeba tuto situaci řešit. Provoz zdravotnických zařízení ale nevyhnutelně začne strádat, protože nenastavujeme podmínky proto, aby se lékařky brzy vracely do práce. Působí to tak, že krátkozrace vnímají úplně jinou socioekonomickou realitu než ženy.

Ve zdravotnictví ale upozorňujete i na jiné problémy, které se týkají státní správy.
Přidala jsem se k expertní skupině Prostě teď, ve které se snažíme navrhnout postupy týkající se primární péče či digitalizace. To jsou témata, která zdravotnický systém extrémně ovlivňují a která souvisí s výdaji či úsporami. Stejně jako celkový státní rozpočet i zdravotnictví musí podstoupit zásadní reformy. Tato doporučení by se měla začít uvádět do praxe už jen proto, aby se zatím fungující systém v horizontu několika let nezačal hroutit. Bylo by skvělé mít možnost je aktivně prosazovat.

A jak se vám to zatím daří, byť v rovině doporučení?
Mechanismy státní správy jsou hodně zkostnatělé. Některé úřady či jejich sekce často přijdou s návrhem, který nemá externí oponenturu. Odpovědné osoby se často mění, takže dotáhnout do konce velkou reformu je téměř nemožné. Jinými slovy – když už se někam posuneme, brzy přijde nová skupina lidí a můžeme začít od začátku. Člověka to nesmírně demotivuje, ale pak si řeknu, že kdyby to každý vzdal před první překážkou, nikdy se nikam nedostaneme.

Napadá vás něco, co by mohlo situaci obrátit k lepšímu?
Můžeme začít třeba tím, aby se ministři vybírali nikoliv podle politické příslušnosti, ale podle toho, co umí a kam svůj úřad chtějí vést. Což se bohužel ne vždycky děje. Jde o celkový upgrade politické kultury a odpovědnosti, která se k ní váže.

Jako byste toho měla málo, ještě jste se rozhodla vystudovat zdravotnické právo. Co vás k tomu vedlo?
Jednou bych chtěla být ředitelkou nemocnice. To je nesmírně odpovědná role a moje původní vzdělání by na to nestačilo. Proto jsem se rozhodla, že si doplním vzdělání v ekonomii a zdravotnickém právu. V diplomové práci se zabývám dětskou paliativní péči v kontextu zdravotně sociálního pomezí. Téma mi totiž přijde zajímavé jak ze zdravotnického pohledu, tak z právního a etického.

A kde tedy vidíte sebe za deset let?
Jak jsem již zmínila, osobně bych za deset let chtěla být v čele nemocnice. Ideálně bych také chtěla pracovat na projektu, který posune zdravotnictví jako celek kupředu. Ale už ne jen jako externí člověk s názorem, ale jako člověk, který má možnost navržené postupy aplikovat.

A kde vidíte české zdravotnictví?
Zdravotnictví bude digitalizované – za těch deset let tomu už musí být! Musíme změnit celkové nastavení společnosti a přijmout zodpovědnost za naše vlastní zdraví, rozvinout preventivní programy. Vzhledem k demografickému vývoji bychom měli výrazně zlepšit podmínky pro lékařky a vědkyně tak, aby mohly pracovat a zároveň založit rodinu. A v neposlední řadě musíme investovat do české vědy a posilovat spolupráci se zahraničím.