Jiří Panuška je zkušeným manažerem, který v minulosti působil v Deloitte či v Plzeňském Prazdroji. Dnes coby jeden ze společníků skupiny RCBG řídí strategii rozvoje například i známé restaurace Červený Jelen. Sám se označuje za podnikatele, investora, marketéra, hospodského a začínajícího filantropa, z čehož je vidět, že se rozhodně nenudí. Přesto nedávno přijal další, neméně náročnou roli. Rozhodl se stát se členem aktivních armádních záloh. „Zprvu byl motivací boj proti manažerskému vyhoření, během výcviku ale převážil vyšší princip,“ říká Panuška.

Před několika týdny se v pražské restauraci Červený Jelen uskutečnila akce, která mohla náhodným svědkům připomínat hospodské náborové tažení vojáků ve filmu S čerty nejsou žerty. Jiří Panuška, spolumajitel podniku, tu přítomným vyprávěl o tom, proč se rozhodl stát se členem aktivních záloh a co všechno jej ve výcviku potkalo. Na rozdíl od české pohádky Panuška nesliboval přehlídky ani parády. Vyprávěl o barevném povlečení, fyzičce, psychice, čištění bot a paštikách. A přestože pivo teklo proudem, nikdo na konci podepisovat smlouvu o narukování nemusel.

Jak Panuška říká, zbraně ho nikdy nezajímaly a na vojáky si taky moc nehrál. Přesto se rozhodl udělat krok, který i vzhledem k současné geopolitické situaci v Evropě může znamenat zásadní životní změnu. Když na vojnu lákal čerta Janka kaprál, sliboval mu peníze. Ty však podle Panušky tou hlavní motivací, proč vstoupit do aktivních záloh, nejsou. Výše platu se odvíjí od aktivity záložníka i délky výkonu služby a hodnosti, nebavíme se však o žádných závratných částkách. U většiny aktivních záložníků tak jsou důvody jinde.

Přímo u Panušky šlo na začátku o to, alespoň na chvilku uniknout ze stereotypu. „Zároveň to byla zvědavost a chuť zažít něco nového. Postupem času ale převážil vyšší princip v podobě společenské odpovědnosti za vlastní bezpečnost,“ vysvětlil Panuška, který nastoupil na základnu ve Vyškově, kde probíhá základní výcvik všech nových rekrutů – ať už se jedná o budoucí profesionály, či záložáky, kteří jsou dále rozřazováni k útvarům.

„Když jsem se ptal svých spoluvojínů, proč se rozhodli přihlásit, těmi důvody byly nejčastěji určitá společenská potřeba, národní hrdost a snaha chránit své blízké i s ohledem na současnou politickou situaci v Evropě. U někoho hrála roli tradice, která se dědí v rodině,“ dodal Panuška s tím, že jemu samotnému zabralo rozhodování, zda do toho jít, či nikoliv, dva měsíce.

Stát se aktivním záložníkem totiž není jen o tom, odepřít si na pár týdnů osobní komfort a následně být připraven odjet tam, kde je to potřeba. Rezervista musí počítat s tím, že se stává členem armády. V průběhu roku vykonává své civilní povolání, ale musí na pravidelná cvičení a v případě potřeby se může podílet například na pomoci při povodních a epidemiích. Nebo se, pokud souhlasí, může účastnit i zahraničních misí.

„Během vojenské přísahy voják mimo jiné slibuje, že je pro obranu vlasti připraven nasadit i svůj život. S tím se musí každý smířit nehledě na to, jestli je profesionál, nebo záložník. O tom, že bych měl v případném boji i zabíjet, jsem hodně přemýšlel. Ale to snad ani nelze v mírovém kontextu domyslet. V případě napadení a obrany vlasti by se samozřejmě kontext změnil, ale i tak by to bylo extrémně těžké rozhodnutí,“ vysvětlil Panuška.

Všichni jsou si rovni

„Pamatuji si, že když jsem poprvé přijel k bráně ve Vyškově, byl únor, asi čtyři stupně a všude se povalovaly mlhy,“ vzpomínal Panuška na začátek výcviku, který běžně trvá šest týdnů. „Lze si ho rozdělit na dvě části a k druhé se vrátit zase po čase, čehož jsem například já využil. Od pondělí do čtvrtka jedete každý den od pěti ráno do desíti večer, pátky jsou trochu volnější, v sobotu máte polovinu dne volno a neděli volnou celou,“ přiblížil harmonogram, který na rekruty čeká.

Během oněch šesti týdnů základního výcviku si vojíni osvojují celkem dvaadvacet dovedností, ve kterých se vzdělávají v boji, učí se poskytování první pomoci a všemožně testují svou psychickou i fyzickou výdrž. Velmi živě Panuška popisoval ranní rozcvičky, při kterých se dělají kliky a běhá se po areálu na zhruba tříkilometrovém svahu. Mimo to však vojíni nahlížejí i do tajů mezinárodního práva, stávají se částečnými kartografy či diskutují o historickém kontextu vývoje naší republiky.

„Naučíte se, jak zacházet se zbraní, ale také rozumět tomu, jak funguje. Máte ji neustále u sebe, na snídani i rozcvičce. Já ke zbraním nikdy neměl zvláštní vztah a musím říct, že je to zvláštní pocit, protože se stane vaším partnerem,“ popisoval Panuška a s úsměvem dodal: „Naučí vás se i zamaskovat natolik, že vás ani máma nepozná. Problém je, že ta barva nejde vůbec dolů, takže jste zmalovaní další dva dny.“

Jak Panuška řekl, výcvik mu v mnoha ohledech otevřel oči. „Došlo mi, jak je veřejnost o armádě a aktivních zálohách málo a často i mylně informována. Jak moc je profesionální a dobře vybavená armáda stále potřebná a jak moc jí mohou pomoci její aktivní zálohy.“ Samotný výcvik je podle něj absolutní základ, který rozhodně nepřipraví na všechny scénáře, ale umožní vhled do obranyschopnosti země, přiblíží geopolitickou situaci, ukáže člověku jeho vlastní slabiny a naučí jej spolupracovat.

„Musíte se naučit fungovat jako součást většího celku a poskytnout podporu svým kolegům a také ji od nich přijmout. Součástí výcviku je i pár hodin s psychology plus možnost besedovat s velitelem roty. Nicméně základní psychologie probíhá na úrovni jednotky. Téměř každý z nás si prošel slabším okamžikem a téměř každý z nás měl pochybnosti. Ale poměrně rychle jsme se semkli a navzájem si pomohli,“ vysvětlil Panuška s tím, že je úplně jedno, z jaké pozice v civilu člověk do Vyškova nastupuje. „Za branou základny se rozdíly stírají a vzájemná výpomoc je přímo vyžadována. Někdo může tlačit někoho při fyzických testech a on mu to zase vrátí svými schopnostmi, třeba při práci s mapou,“ dodal.

Fyzička se podle něj během výcviku dohnat nedá a je potřeba mít natrénováno dopředu. Ostatně od vojínů do 30 let je očekávána schopnost uběhnout za 12 minut tři kilometry, udělat za minutu 52 sedů-lehů a 32 kliků za půl minuty. Nicméně špatná fyzička ještě nemusí způsobit vyloučení z přípravného kurzu.

„Instruktoři na vás sice budou motivačně řvát, ale není to důvod, proč byste kurz neměli dokončit. Stejně jako když vám nejde cokoliv jiného, tak se instruktoři strašně snaží vás to naučit. Jediným důvodem pro skončení je zranění, osobní důvody nebo psychika,“ vyjmenovával Panuška s tím, že výcvik z těchto důvodů nedokončí průměrně 20 procent účastníků.

Protichemická pláštěnka psychického zničení

Psychickou kondici sám označil za tu nejdůležitější. „V hlavě musíte mít srovnáno, proč tam jdete, a být připraveni vystoupit z komfortní zóny. Každý z nás tu měl věc, která mu byla hrozně nepříjemná. Já třeba nesnášel protichemickou pláštěnku,” řekl Panuška s úsměvem a vysvětlil proč.

„Součástí výcviku je i tzv. OPZHN, tedy Ochrana proti zbraním hromadného ničení. V rámci ní se mimo jiné musíte naučit nasadit během časového limitu ochrannou masku a protichemickou pláštěnku JP-75. Tu si nasazujete až po masce, takže nic moc nevidíte, a navíc u toho sedíte na bobku, abyste pod pláštěnkou schovali zbraň a nebyli snadným cílem. Nejtěžší částí je nasadit velmi nepoužitelné návleky na boty, které jsou dělané na velikost 42 a já mám 48. Takže téměř neřešitelný úkol, který mě vážně štval,“ popisoval své trápení Panuška.

Jedním dechem však dodal, že během výcviku zažili i řadu situací, na které vzpomíná rád. „Nejvíce mě bavilo sledovat a účastnit se toho, jak se z bandy individualit, které se předem neznají, stává jednotka vojáků-začátečníků. A pak, jak se z vojáků stávají kamarádi. To je na celé armádě asi to nejhezčí. Vojáci spolu opravdu drží. A samozřejmě mě ohromně bavilo zakopávat se pomocí polní lopatky na louce,“ dodal s úsměvem Panuška a přitom vytáhl z kapsy paštiku Májku.

V žertu tak přešel do další kapitoly svého vyprávění, která se věnovala jídelníčku. Ten byl podle jeho slov daleko lepší, než očekával. Porce jsou podle něj obrovské, rekruti dostávají ovoce, sladkosti a někdy i zeleninu. „Nicméně i když jsem se opravdu snažil, na výcviku jsem shodil čtyři kila, což je na můj typ postavy hodně. Výdej je vysoký, takže na vyrýsování břišáků super.“

To je prý také důvod, proč se člověk na konci dne neuvěřitelně těší do postele, které mají ve Vyškově většinou pestrobarevné povlečení. „Je to jediná barevná věc v tamní záplavě khaki zelené,“ dodal manažer ke konci svého vyprávění.

Panuška má nyní před sebou speciální projekt pod křídly Skupiny kybernetických sil a informačních operací, v rámci které chce své manažerské know-how a kontakty využít k řešení jednoho z aktuálních problémů armády. „Armáda má mezi lidmi stále vysokou důvěru. Ale v okamžiku, kdy po veřejnosti chcete, aby se více zapojila, dočkáte se relativně vlažné odezvy. Na tom je potřeba pracovat, to vidím i jako svoji misi v rámci aktivních záloh,” uzavřel Panuška s tím, že armáda potřebuje záložníky-vojáky, ale kde je to aspoň trochu možné, využívá civilní odborné znalosti. „Takže doktoři, ajťáci, technici, piloti dronů a podobně jsou v každé jednotce obzvlášť ceněné zboží. Ale samozřejmě jsou potřeba i záložníci na pozicích střelců, řidičů nebo ženistů.“