V úterý 26. března byla na Hlavním nádraží v Praze velká sláva. Poprvé v historii se z něj totiž vypravoval přímý vlakový spoj mezi hlavním městem Česka a hlavním městem Evropské unie, Bruselem. Na trase zahájil provoz belgicko-nizozemský železniční dopravce European Sleeper, který – jak jeho název napovídá – propojuje evropské metropole v nočních hodinách. Na první přibližně patnáctihodinovou cestu vedoucí z Prahy přes Drážďany, Berlín, Amsterdam až do Bruselu a pak zase zpátky do Prahy vypravila i redaktorka CzechCrunche Sára Goldbergerová, která svůj zážitek shrnuje v reportáži.

***

Nočním vlakem jsem nikdy nejela, stejně tak jsem nikdy nenavštívila Brusel. A i když mnozí nad obojím kroutili hlavou, řekla jsem si, že půjdu proti proudu a na cestu se vydám. Třebaže jsem několikrát slyšela, jak někdo může jet 15 hodin do Bruselu vlakem, když letadlem jste tam za zlomek času, nebo že Brusel je akorát ideální přestupní stanice do Brugg, protože v něm není k vidění nic moc zajímavého.

První výprava ze srdce Evropy vstříc srdci Evropské unie začínala slavnostně ve Sloupovém sálu Fantovy budovy a zúčastnili se jí i zakladatelé družstevní vlakové společnosti European Sleeper, železniční nadšenci Elmer van Buuren a Chris Engelsman. V roce 2021 se rozhodli, že vrátí cestování nočním vlakem zpět na výsluní a vybudují síť nočních vlaků vyjíždějících z Nizozemska.

První vlak na trase Brusel–Berlín vyjel v květnu 2023 a právě na ní došlo letos k prodloužení až do Prahy. Vlak, který se z našeho hlavního města vypravuje každé úterý, navíc v Česku staví ještě v Ústí nad Labem a v Děčíně.

Po příjezdu vlaku je patrné, co znamená, že společnost European Sleeper funguje jako družstvo, do kterého dosud přispělo na 350 drobných investorů z Evropy i mimo ni. Jde o jakousi komunitu vlakových nadšenců, které se v květnu 2021 podařilo vybrat členské příspěvky ve výši 500 tisíc eur, v roce 2022 se prodaly členské podíly za 2 miliony eur – v přepočtu tedy jde tedy celkem o něco málo přes 60 milionů korun.

Na zbrusu nové, moderně vybavené vlaky se tedy musí při takovém rozpočtu zapomenout. Na druhou stranu je skvělé, že staré vlakové soupravy nekončí ve šrotu a jejich repasováním a dalším využíváním se šetří uhlíková stopa. Družstvo má ale v plánu pořídit i novější vlakové soupravy.

Vlakem, nebo letadlem?

Přijíždějící vlaková souprava sice působí poněkud omšelým dojmem, uvnitř je ale vše čisté, pečlivě uklizené a vítá nás usměvavý personál. Noční pasažéři mají možnost pořídit si místo buď v sedačkovém, lehátkovém nebo lůžkovém vozu.

Sedačkový vůz má oddíly pro šest osob a cena jízdenky s místenkou pro jednu osobu na trase Praha–Brusel začíná na 79 eurech (2 000 korun), lehátkové vozy mají oddíly pro čtyři nebo šest osob s cenou od 109 eur (2 800 korun) a lůžkové vozy oddíly pro jednu až tři osoby začínají na ceně 139 eur (3 500 korun). Výhodou je, že k dispozici jsou tu také lůžkové a lehátkové oddíly jen pro ženy, i když je potřeba si za ně připlatit asi 20 eur (500 korun).

Právě cena versus pohodlí a rychlost se může stát asi největším terčem kritiky nového nočního spoje. Jízdenka v lehátkovém voze, kam se poskládá až šest lidí (což si upřímně neumím představit), vychází asi na 2 700 korun. Když ji koupíte s předstihem, tak i na 2 200 korun. Za komfortnější lůžkový vůz zaplatíte v přepočtu klidně až 5 000 korun – a v každém případě jde o jednosměrnou jízdenku.

Nabízí se tak samozřejmě srovnání se zpáteční letenkou, jejíž cena se různě proměňuje, ale začínat může už na 1 500 korunách, většinou však vychází spíše kolem 3 000 korun. Dostupná vlaková doprava je tak bohužel vize, ke které máme v Evropě ještě daleko.

I přes to má cestování nočním vlakem několik výhod, pro které lze přivřít oko nad cenou. Vlaková nádraží se nachází v centru města, takže se nemusíte zdlouhavě přesouvat z letiště a utrácet peníze za taxi nebo jiný typ dopravy. Vyhnete se také nepříjemným letištním kontrolám a čekání či případnému zpoždění letu.

Ve vlaku jste také mnohem ekologičtější – při cestách letadlem má totiž každý pasážer asi šestkrát vyšší uhlíkovou stopu, než je tomu v případě těch, kteří jedou vlakem. A minimálně při cestách po Evropě by si každý mohl položit otázku, jestli skutečně potřebuje letět, když máme k dispozici kvalitní železniční infrastrukturu.

Někoho navíc létání děsí, i dlouhá cesta vlakem je pak o poznání přívětivější varianta. Během noční cesty se navíc můžete prospat, neztratíte tak čas, který byste za jiných okolností věnovali užitečnějším aktivitám. My navíc máme internetové pokrytí takřka během celé cesty, takže zvládáme ve vlaku i pracovat. Wi-Fi v něm ale v dnešní době poněkud překvapivě není.

A pokud se na cestách rádi seznamujete s dalšími lidmi, ve vlaku k tomu máte také lepší příležitost než v letadle. Pokud naopak na cizince nejste zvědaví, kupé se dá zevnitř zamknout, zatáhnete závěs a máte úplné soukromí.

Z Prahy vyjíždíme na minutu přesně, tedy pět minut po šesté večer. V lehátkovém kupé jsme spolu jen dvě, krátce po odjezdu k nám přichází „vlakový manažer“, tedy kombinace průvodčího a stevarda. Odškrtává si naše jména a říká nám, že nám bude k dispozici do jedenácti do večera. Pak ve vlaku začíná noční klid, přestávají se hlásit stanice a od ostatních pasažérů se očekává, že budou spát, nebo budou alespoň ticho.

V soupravě není jídelní vůz, ale je možné si objednat něco k pití či něco malého k snědku. I tak je ale lepší se na cestu vybavit svačinou, případně i snídaní, pokud si ji tedy za 14 eur (350 korun) nepřikoupíte.

Vyčistit zuby, napít se a spát!

Kolem deváté vyklápíme s mou spolunocležnicí lehátka, povlékáme si vlakové lože prostěradlem, které je zároveň vakem, hážeme přes něj deku a naklepáváme polštář. Večerní hygienu jsme odkázané provést v miniaturní sdílené umývárně, což je umyvadélko s teplou vodou a zrcadlem. Lepší lůžková varianta má umyvadlo přímo v kupé. Pro základní ošplouchnutí to ale stačí a já si tím alespoň připomínám časy, kdy jsme jako děti na táborech chodily spát takzvaně „na prasátko“.

Ti, kdo ale nejedou do Bruselu jen na otočku jako my, mají před sebou alespoň vidinu sprchy v poledních hodinách dalšího dne. Já na to, že se osprchuji až po návratu do Prahy, zatím nemyslím.

Místo toho zatahuji závěsy do chodby i na okně, vylézám na výše umístěné lehátko, lezu do hybridu prostěradla a spacáku, vrážím špunty do uší, což je v bez ustání rachotícím vlaku pro mnohé naprostá nutnost, a chystám se usnout. Záhy zjišťuji, že to nepůjde tak snadno. V pozici ležmo je totiž cítit každá zatáčka a každé drcnutí, chvílemi mám pocit, že jsem na lodi a ne ve vlaku.

Pozoruji svoji sousedku, která leží o lehátko níž, a zjišťuji, že už spokojeně spí. Až druhý den se dozvídám, že právě ve vyšších polohách jsou pohyby vlaku mnohem patrnější. Spací zážitek v nočním vlaku je tak, zdá se, pro každého individuální. Ležení je ale vcelku pohodlné a mám dost místa na to, abych si natáhla nohy. Nadprůměrně vysoký člověk bude ale u tuhle vymoženost ochuzen.

Po nečekaně kodrcavé noci přichází budíček v osm ráno, kdy nám nová „vlaková manažerka“ přináší papírovou krabičku se snídaní a ptá se, jestli chceme kávu nebo čaj. Volíme čaj a rozbalujeme krabičku, ke které nám přináší ještě balený croissant, a zjišťujeme, že je v ní jogurt, semínkové krekry, paštika, marmeláda, margarín a Nutella. A k tomu dřevěný nůž a lžička.

Snídáme a díváme se na větrné elektrárny, které se tyčí u předměstí Antverp. Do příjezdu do Bruselu nám zbývá už jen necelá hodina. Shodujeme se na tom, že snídat s výhledem na nizozemskou krajinu není vůbec špatný zážitek. Spolunocležnice mi potvrzuje, že spala jako mimino celou noc. Já se spánkem hodně zápolila, nutno ale dodat, že při zpáteční cestě jsem usnula v mžiku a kromě několika probuzení se mi podařilo prospat celou noc.

Na spaní v nočním vlaku se tak očividně dá zvyknout, a i když má zatím především cenové nedostatky, které mohou mnoho lidí odradit, jde o pohodlný a udržitelnější způsob cestování mezi evropskými metropolemi. Úspěšně tak mám za sebou prvenství, jehož součástí je ještě jedno poprvé: poprvé jsem jela nočním vlakem, který poprvé v historii spojil Prahu s Bruselem. Strávit 15 hodin ve vlaku mi rozhodně jako šílenství nepřipadalo a stejně tak i Brusel udělal velký dojem. O tom ale v jiné reportáži.