Nikola Čechová, na sociálních sítích známá jako Shopaholic Nicol, patří mezi první generaci youtuberů, která vtrhla do českého online prostoru kolem roku 2011. O třináct let později už na YouTube aktuálně čtyřiatřicetiletá Čechová videa netočí, na rozdíl od velké části svých tehdejších kolegů ve veřejném prostoru ale zůstala. YouTube vyměnila za Instagram, kde má profil s tři čtvrtě milionem sledujících. Ten, kromě komerčních spoluprací, využívá i pro prezentaci své značky s oblečením.

„Myslím si, že je to tím, že jsem nezůstala čistě u YouTube nebo u sociálních sítí. Začala jsem moderovat na televizní stanici Óčko, pak na Nově Snídani s Novou, byla jsem v reality show Survivor, založila jsem Lacl. Pořád se vyvíjím, a tím, že se mnou moji followeři rostou, tak se se mnou mohou stále ztotožnit,“ zamýšlí se v rozhovoru pro CzechCrunch nad otázkou, proč zrovna ona stále zůstává v centru pozornosti.

Módní značku Lacl, kterou před třemi lety založila spíš jako koníčka, se letos rozhodla přebudovat na efektivně fungující firmu, za což částečně může i její sedmiměsíční syn Hugo. „Chci fungování Laclu zefektivnit. On byl vždycky taková okrajová věc. Něco jako nice to have, bavilo mě ho mít. S mateřstvím se ale situace diametrálně změnila. Mám minimum času, a pokud jsem chtěla tu firmu mít a pracovat na ní, muselo všechno začít fungovat nějak strukturovaně a ne nahodile,“ popisuje Čechová.

Čím, kromě mateřství, aktuálně žije Nikola Čechová?
Nedávno proběhl festival Letenská místa, který organizujeme se sestrou a který mi bral asi nejvíce času. A teď Laclem. Připravujeme aktuálně nové produkty, probíhá transfer e-shopu a ladím procesy v marketingu. Celkově jsem v Laclu dělala poslední dobou větší změny. Chci jeho fungování zefektivnit. On byl vždycky pro mě taková okrajová věc. Něco jako nice to have, bavilo mě ho mít a tvořit. S mateřstvím se ale situace diametrálně změnila. Mám minimum času a pokud jsem chtěla tu firmu mít a pracovat na ní, muselo všechno začít fungovat nějak efektivně, strukturovaně a ne nahodile.

Aktuálně na věcech pracuju s více návrhářkami, mám novou slečnu na pomoc s věcmi v marketingu a hodně práce jsem delegovala. To je pro mne docela velký krok, s tím jsem měla vždy problém. Člověk má samozřejmě pocit, že všechno nejlíp udělá sám. To ale už teď s batoletem nejde, takže jsem musela začít víc důvěřovat lidem, se kterými spolupracuji.

Takže to směřujete k tomu, že Lacl bude váš hlavní byznys?
Časem bych určitě chtěla. Ale zároveň bych nerada, aby se z toho projektu vytratila lehkost a hravost. Zatím je to pořád ještě spíš můj koníček. V poslední době jsem do Laclu ale investovala hodně energie. Uvidíme, jak se to vyvrbí.

Vy jste v rámci Laclu majitelka a hlavní tvář. Kdo ale ty věci šije a navrhuje?
Oblečení si nechávám šít v několika dílnách. Dříve jsem měla jen jednu, ale člověk rychle narazí na to, že když se v dílně něco zpozdí, tak mu to zkomplikuje byznys. Tak jsem pak objednávky rozdělila na několik dílen. Ono se to nezdá, ale najít v Česku kvalitní dílnu, která je zároveň spolehlivá, člověk po nich nemusí kontrolovat každou věc, mají prostor a šijí kvalitně, je docela oříšek. Za dobu existence Laclu jsem už vystřídala asi 5 dílen. Teď musím zaklepat, že ty, které aktuálně máme, jsou super.

Dalo by se Laclem už teď uživit, nebo je to pořád ohledně financí spíš koníček?
Uživit už bych se tím určitě zvládla, jenom bych musela snížit své finanční nároky. Ale firma je v zelených číslech. Ale je fakt, že doteď to byl vždy spíš doplněk. Skvělé bylo, že jsem si mohla zkusit spoustu věcí, které bych si normálně nevyzkoušela. Jedna věc je totiž říct si, že bych chtěla mít svojí značku, realizace je pak ale komplikovanější. Je potřeba sehnat látky, dobrou dílnu, člověka, který pomůže s návrhy. V době, kdy jsem začínala, jsem kolem sebe neměla lidi, kteří by měli svoje značky oblečení. Bylo potřeba hledat a občas se taky trochu spálit.

Jak jste tedy hledala?
Přes různé kontakty. Vždycky jsem se někoho zeptala a ten mi řekl: hele, já to nevím, ale napadá mě někdo, kdo by mohl. O první dílně, kde jsme šili, mi třeba řekla návrhářka, protože tam šila maminka její spolužačky.

Říkala jste, že je těžké sehnat kvalitní látky. Odkud berete ty vaše?
Bereme je od člověka, který prodává látky z celého světa. My od něj bereme evropské. Hledám vždy, aby měly látky všechny certifikáty. Velmi často nechávám obarvit látku barvou, kterou si vybereme. Běžně je v nabídce pět šest barev a ne vždy se mi trefí do vkusu, tak je to ideální varianta. Navíc tam pro látky nechodíme jen my. Vyhnu se tak tomu, že se stejné barvy objeví i u jiných značek. Barvení jinými odstíny je sice delší a komplikovanější cesta, protože občas to pak nevypadá přesně tak, jak jsem chtěla a musím látku několikrát vracet, ale baví mě to daleko víc.

Jak moc se do kolekce propíše nějaký váš nápad? Chápu, že ve finále věci navrhuje návrhář, který ví, jak se šijí. Vy tedy přijdete a řeknete, chtěla bych takové a takové tričko?
Určitě je to spolupráce s návrhářkami a dílnou. Funguje to tak, že já přijdu s tím, co chci, aby v kolekci bylo, a jak si to přesně představuji. Přinesu vždycky pár mood obrázků. Ony pak ale řeší, jestli to půjde ušít z toho materiálu, co by přidaly a podobně. Je to společná práce.

Proč vlastně byznys zrovna s módou?
K módě jsem tíhla vždy. Hrozně jsem to chtěla zkusit, ale pořád na to nebyl čas. Založení značky vyžaduje velké množství energie a času, to já neměla. Výrazně mi ale na začátku pomohla kamarádka, která aktuálně pracuje pro firmu HM ve Stockholmu na poměrně vysoké pozici. Tehdy byla ještě v Česku a měla na mě a Lacl čas. Pomohla mi na začátku s řadou věcí. Třeba i s cenotvorbou jednotlivých kousků, protože tam jsem taky neměla představu, jak to v módě funguje.

Říkala jste, že se člověk na začátku taky trochu spálí. Co už byste teď neudělala, kdybyste zakládala nový byznys?
Nešila bych v jedné jediné dílně a držela bych pracovní rovinu ve všem, co dělám. Inklinuji obecně k tomu, že když s někým pracuji dlouhodobě, funguji na takové kamarádské úrovni. Špatně se ale v tomhle nastavení komunikují věci, které chcete změnit a nejsou například úplně pozitivní pro člověka, kterého se týkají.

Je pro vás tedy těžké být šéf?
Ano, já totiž vůbec nejsem ten typ. My vždycky říkáme se sestrou, že nejsme vůdčí osoby. Ono je fajn, když vše funguje a ve firmě je krásná a přátelská atmosféra. Jakmile se ale vyskytne nějaký problém, ten systém není funkční. Takže na to se teď snažím soustředit, nejen v Laclu. Abych udržela nějakou pracovní rovinu.

Jak složité je podnikat s malým dítětem?
Musela jsem si to po narození Huga hodně srovnat v hlavě. Člověk má zafixováno, že má být extrémně produktivní. Teď je ale období, kdy musím v množství práce výrazně ubrat a je to pro mě těžké. Pořád si připomínám, že stačí jet rovně, nemusíme zrovna teď do kopce.

Určitě máme výhodu jako podnikající maminky v tom, že se můžeme částečně realizovat. Mně to extrémně pomáhá. Mám pracovní středy, kdy má Huga celý den na starosti jeho tatínek. A vím, že je to velké privilegium, mít partnera, který má tu možnost být jeden den v týdnu pečovatel. Jsem za to vděčná, hodně mi to pomáhá na mozek. Člověk si pak přijde v uvozovkách zase jako ta stará Nikča, která má prostor řešit i jiné věci, než jen starost o toho malého člověka. Když se pak vrátím domů, jsem úplně nabitá energií a jdu s radostí uspávat a dělat domácí práce, protože jsem si dosytila nějaké svoje já.

O vás se dá říct, že jste takový „original gangster“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ patříte k první vlně youtuberů, kteří začali produkovat videoobsah. Zároveň jste jedna z mála z téhle skupiny, která je stále aktivní, byť už ne na YouTube. Čím si myslíte, že to je?
Myslím si, že je to tím, že jsem nezůstala čistě u YouTube, nebo u sociálních sítí. Začala jsem moderovat na televizní stanici Óčko, pak na Nově Snídani s Novou, byla jsem v reality show Survivor, založila jsem Lacl. Pořád se vyvíjím a tím, že se mnou moji followeři rostou, tak se se mnou mohou stále ztotožnit. Také, pokud jsou v mém věku, mají většinou dítě, takže je můj obsah baví. Ale přijde mi, že z té první skupiny YouTuberů skoro všichni dělají něco navíc. Jirka Král má agenturu Socialpark, Kovy píše knížky a moderuje, Míša Bé Hà má vlastní značku šperků.

Občas se influencerkám stane, že když se jim narodí děti, které se stanou součástí i jejich onlinového světa, část followerů jim odejde. To není váš případ?
Myslím, že se mi to rozdělilo na dva tábory. Jednak si ke mně našly cestu noví sledující, ⁠maminky s dětmi. Někteří lidé, které to nezajímá, zase odešli, přirozeně. Zároveň si ale nemyslím, že bych na sítích řešila, jaké plínky jsou nejlepší. Nejedu úplný mama obsah. Myslím, že sdílím věci, které mohou zajímat i lidi, kteří ještě děti nemají. Když sdílím, jaké oblečení jsem koupila Hugovi, může to být i inspirace pro bezdětné, co třeba koupit ségře, která už dítě má. Vyloženě mateřské věci jsem sdílela v podcastu Nikolásky.

Proč jste vlastně skončila s natáčením videí na YouTube?
Asi jsem trochu „vyhořela“. Z koníčku se stala práce a už jsem to asi dělala moc dlouhou dobu. Navíc jsem dostala nabídku na moderování, nejdřív na Óčku a pak na Nově, a to mě v tu dobu naplňovalo a bavilo. Nejenom, že to bylo nové, ale i jsem se tam mohla něco naučit a viděla jsem v tom moderování smysl. Podobný pocit mám aktuálně právě s Laclem. Na YouTube jsem postupně začala přidávat míň a míň a pak jsem se přesunula definitivně na Instagram, kde mě to bavilo nějak víc. Když jsem pak nastoupila do televize Nova, tak jsem dokonce některá videa na YouTube i skryla.

Proč?
Na začátku to bylo těžké. Diváci většinou špatně reagují na nové tváře, navíc nás stylizovali jako velmi mladé. Můj moderátorský kolega Milan Peroutka měl odbarvené vlasy na bílo, všechny ostatní moderátorky nosily podpatky a já chodila v teniskách. Myslím si, že to na diváky bylo moc a začali si nás googlit, kdo že to jsme.

Na YouTube na ně vyskakovala moje šest let stará videa, ve kterých jsme dělali věci, legrace, které by už teď nejspíš ale neprošly. Tehdy jsme o tom obsahu zas tolik nepřemýšleli. Takže do televize chodily rozčílené reakce: vždyť to je nějaká holka, která si cpe maršmelouny do pusy, proč moderuje? Hodnotili mne na základě šest let starých videí a já si říkala, že jim nechci dávat další náboje. Takže jsem některá videa skryla.

Je těžké žít s tím, že posledních patnáct let vašeho života je zaznamenaných online?
To mi nepřijde. Naopak, někdy se mi Adam, můj partner, směje a říká, že mám nostalgické okýnko. Celkem často totiž sleduji stará videa říkám si, že je to vtipné, že tady jsem byla úplně jiný člověk. Beru to jako historii, jasně že tohle video už bych teď nenatočila, protože už je mi 34, ale v té době jsme taková videa točili všichni. Byla to legrace. Netočila jsem ale nikdy nic, co by mohlo někomu ublížit, na to jsem si dávala pozor. Nestála jsem o tvorbu kontroverzního obsahu.