Teď, nebo nikdy. Michal Pěchouček už ve své kariéře zažil mnoho výzev, na které možná nikdo před ním neměl odpověď. Teď ovšem stojí před úkolem, který může ovlivnit směřování tisíců studentů a možná i celé země na dekády dopředu, byť on sám na to bude mít jen pár let. Uznávaný profesor, podnikatel a expert na umělou inteligenci v únoru nastupuje jako nový rektor ČVUT a v podcastu Money Maker vysílá jasný vzkaz: „Vysoké školy buď budou určovat budoucí technologický vývoj, nebo se stanou úplně irelevantními.“

Třiapadesátiletému vědci se podařilo udělat úspěšnou kariérou nejen na akademické půdě, ale také v byznysu. S Martinem Rehákem před více než dekádou založili a úspěšně prodali startup Cognitive Security, kde si už tehdy hráli s umělou inteligencí. Poté se Michal Pěchouček vydal jako technický ředitel do Avastu a do toho působil jako profesor na Fakultě elektrotechnické ČVUT. S rolí rektora mu teď začíná nová životní i kariérní etapa.

„Chci pomoct vytvořit prostředí, ze kterého bude vyrůstat generace lidí, kteří budou schopni uspět ve světě exploze umělé inteligence,“ říká Pěchouček v podcastu Money Maker. Bavíme se v něm také o tom, jaký průlom v roce 2026 přinese umělá inteligence, proč Evropa zaostává za Spojenými státy, jak nahlíží na regulaci AI nebo o tom, proč potřebuje na ČVUT pomoc od byznysu.

Celý podcast si můžete přehrát v přiloženém přehrávači nebo ve všech podcastových aplikacích. Níže pak přinášíme přehled toho nejzajímavějšího, co v diskuzi s Michalem Pěchoučkem na některá témata padlo.

Průlom pro vědu

Já jsem přesvědčený, že rok 2026 bude rokem, kdy umělá inteligence vstoupí do vědy způsobem, jaký tu ještě nebyl. Ukáže, že dokáže výrazně zrychlovat proces vědecké práce a odhalování nových objevů. Přesně nevím, jak to bude vypadat, nevím, v jakých oblastech to půjde rychleji a kde naopak pomaleji. Jsem ale přesvědčený, že to může být opravdu velká jízda.

Vědecká práce obsahuje spoustu časově extrémně náročných činností. Člověku trvá hodiny, než přečte jeden odborný článek, než ho pochopí, než si jednotlivé věci dá dohromady. A právě tohle dokáže umělá inteligence stlačit na naprosté minimum. Výrazně zrychlí i programování, experimentování či prezentaci výsledků.

Věřím, že pokud dnes někdo má tříletý výzkumný projekt, nebude trvat dlouho, než se dostaneme do situace, kdy bude možné podobný projekt vyřešit třeba za tři měsíce.

Boom porazil odpovědnost

Trochu jsem si myslel, že budeme žít ve světě ohromných očekávání, ale že realita nebude tak velká, jak si myslíme. Jenže ona byla – bylo to opravdu tak ohromné, jak jsme si tehdy s Martinem Rehákem mysleli. Překvapilo mě, jak extrémně do toho nastoupil byznys – hlavně v oblasti investic do datových center, hardwaru a energie. Nepřemýšlelo se o tom, jaký to může mít energetický dopad na planetu a na klima.

Klima jsme vnímali spíš skrze spalovací auta nebo třídění odpadu. Nenapadlo mě, že umělá inteligence tuhle rovnici dokáže tak zásadně rozbalancovat. To je pro mě nové zjištění. Za nejdůležitější ale považuju něco jiného: že se potvrzuje, že umělou inteligenci je potřeba chránit před zneužitím a před negativními důsledky. K jejímu zneužívání dochází a je to opravdu velký problém.

Nečekal jsem, že AI boom totálně vyhraje nad AI odpovědností. Myslel jsem si, že když budeme lépe chápat negativní dopady a hrozby, bude se více investovat do vědy a výzkumu v oblasti AI bezpečnosti, bude se více regulovat. A že se ukáže, že AI nemůže být rozvíjena jen podle toho, jak chtějí velké společnosti, ale že i společnost má právo spolurozhodovat o tom, jak bude zasahovat do našich životů. A to se nestalo. To vnímám negativně.

Nenormální technologie

Čekal jsem, že to bude podobné jako u farmacie, automotive nebo výroby potravin – obrovská lobby, strašně bohatý sektor, a přesto se nakonec nechá regulovat. Myslel jsem si, že se z umělé inteligence stane normální součást našeho života, že zapadne do klasických kategorií byznysu, které vytvářejí služby pro lidi a nějak jim pomáhají. Je to dané tou rychlostí, množstvím peněz i hodnotovou proměnou americké společnosti, která je dnes lídrem v AI, ale šokovalo mě, že jsme se touto cestou nevydali.

AI pesimisti – a já jsem AI optimista – říkají, že když končí svět, dá se na tom ještě strašně vydělat. Ta šance na poslední chvíli strašně moc vydělat, než to celé bouchne, je hrozně silná motivace. Já bych si býval přál, aby se AI stala normální technologií jako spousta jiných – třeba jaderná technologie. Ale ona se jí nestala. Lidstvo se k ní chová s větší naivitou a s tvrdším ekonomickým pragmatismem než k jiným technologiím.

Problém Evropy není v regulaci

Ústup od AI regulace v Evropě nám nezajistí, že doženeme Ameriku. To je zjednodušený pohled. Už v době, kdy regulace AI ještě pořádně nefungovala, spousta lidí říkala, že právě kvůli regulaci jsme pozadu. To je ale mylné. Evropa zaostává primárně kvůli nefunkčnímu centrálnímu kapitálovému trhu. To je ten fundamentální důvod, proč jsme pozadu – nejsme ochotni se skutečně sjednotit.

Když vyděláme peníze, koupíme si byt v Praze nebo akcie na Nasdaqu. Jenže ani jedno nepomáhá evropským inovacím. To je ten klíčový problém. Když chce někdo v Evropě získat pro svůj byznys kapitál za co nejlepších podmínek, tak ty přichází z USA. A když pak chce firmu prodat, tak komu ji má prodat? Evropských kupců je málo, evropské burzy v podstatě nefungují. To jsou ty fundamentální důvody, proč je Evropa zpožděná.

Vysoké školy na rozcestí

Vysoké školy jsou dnes na rozcestí. Buď budou určovat budoucí technologický vývoj, nebo se stanou úplně irelevantními. A myslím si, že se to teď začíná lámat. Já u toho chci být a chci pomoct ČVUT, aby patřilo do té první skupiny. Teď, nebo nikdy. Když jsem neúspěšně kandidoval před osmi lety, vůbec se nehrálo o to, jestli budou vysoké školy relevantní, nebo ne. Dnes se mohou univerzity vydat cestou, která do dvaceti let jejich význam vymaže. Anebo naopak – že univerzity budou nadále před tou technologickou vlnou.

Potřebujete univerzitu, která nestojí za vlnou, nedívá se, jak jí ujíždí, a nelituje toho, že ji nemůže chytit. Univerzita musí být schopná vyskočit, dopadnout někam před tu vlnu a doufat, že tam, kam dopadne, bude něco zajímavého a smysluplného. A to prostě musíme dělat, protože neexistuje cesta, jak tu extrémně rychlou vlnu doběhnout – navíc je financovaná úplně jiným způsobem než univerzity.

Technologické univerzity mají v tomhle určitou výhodu, protože jsou technologiím blíž. Zároveň mají nevýhodu v tom, že čelí mnohem větší konkurenci. Je to něco za něco. Já si věřím, věřím České republice, věřím Evropě a věřím ČVUT, že zrovna tam, kde budu působit, bude to místo, které vyhraje, ale vůbec to není dané. Klidně se to může nepodařit, a to z celé řady důvodů.

Lidé budou vyžadovat lidskou práci

Zároveň jsem přesvědčený, že lidé budou dlouhodobě vyžadovat lidskou práci. Proto si myslím, že je hrozně důležité studovat třeba DAMU – protože to je esence práce lidí pro lidi. Stejně tak je důležité studovat sociální práci nebo psychologii, obory, kde je člověk nenahraditelný. Abychom si ale mohli dovolit takovou práci člověka pro člověka, musíme v Česku a v Evropě roztočit ekonomická kola tak, abychom si na ni vydělali.

A to je strašně netriviální. Když budeme prosperující země, budeme mít kvalitní kulturu. Budeme mít spoustu lidí, kteří v kultuře pracují, a spoustu lidí, kteří si ji mohou dovolit zaplatit. To bych si hrozně přál. Když ale budeme v nějaké dystopii, nikdo si nebude kupovat umění. Lidé budou bojovat o samotnou podstatu své existence. A v takové situaci možná studium DAMU není potřeba.

Průmysl nám musí pomoct

Musím umět ty dvě strany, akademickou a byznysovou, k sobě přiblížit. A doufám, že mě v tom nenechají samy. Pokud selžu v otevírání univerzity průmyslu, může to klidně být i proto, že mi v tom průmysl nepomůže. Takže tady posluchačům říkám jednu nevyžádanou reklamu: pomáhejte ČVUT.

Výhoda je v tom, že jsem seděl na obou stranách a zažil jsem frustraci z obou stran. Díky tomu dnes, když mluvím s kapitány průmyslu, dokážu být mnohem empatičtější než před deseti lety, kdy jsem neměl zkušenost z působení na vysoké úrovni ve veřejně obchodované společnosti. A myslím si, že mi to může hodně pomoct.

Dnes už vím, že je to hlavně problém horizontu. Kvalitní univerzita tu je od toho, že formuje a rozšiřuje poznání a zajímá ji horizont, který je za pět nebo za deset let. Dělá práci, která pomáhá lidstvu posouvat se do budoucnosti a být na ni znalostně připravenější. Univerzita je byznys budoucnosti. A sofistikovaný vizionářský průmysl potřebuje partnera, aby mu pomohl pochopit budoucnost a řešit problémy, které teprve přijdou.

Závěrečná životní mise

Já jsem si to parafrázoval doma, když se mě na to ptaly děti. Říkal jsem jim, že jsem první třetinu života vyráběl umělou inteligenci, dělal jsem vědu v oblasti AI, až jsem se z toho trochu zalknu. Pak jsem se začal věnovat zabezpečení umělé inteligence, abych chránil lidstvo před negativními důsledky trendu, u jehož zrodu jsem tak trochu stál.

Jsem ale technooptimista a věřím, že svět dopadne dobře pouze proto, že umělá inteligence bude exponenciálně lepší a lepší, ale že zároveň bude v rukou nové, vzdělané generace odborníků, kteří budou mít skvělé hodnoty a budou připraveni na práci budoucnosti. Proto jsem se rozhodl, že mi v té poslední třetině pracovního života chybí kontribuce k vytvoření této generace. Chci na ČVUT pomoci vytvořit generaci, která bude úspěšná ve světě AI exploze.