Začalo 18. bienále architektury v Benátkách. Jeho součástí je i česká reprezentace
Letošní ročník benátského bienále je zasvěcen architektuře. Ve slavném komplexu Arsenale je k vidění i projekt, který vznikl v Česku.
Jak mohou architekti a architektky navrhovat lepší svět, pokud sami fungují v toxickém pracovním systému? To je otázka, kterou si kladou tvůrci projektu The Office for a Non-Precarious Future, který pro letošní ročník benátského bienále architektury vytvořil tým architektky Elišky Havly Pomyjové, architekta Davida Neuhäusla a motion designéra a pedagoga UMPRUM Jana Netušila z pověření Národní galerie v Praze. Projekt tematicky zapadá do rámce letošní architektonické přehlídky, která naráží i na jiné společenské otázky, jako je například dekolonizace či utlačování marginálních skupin.
Prekarizace je označení, které se v poslední době skloňuje nejen v souvislosti s činností architektonického řemesla. Jde o nestandardní druh zaměstnání, který nestaví na jistotách a ochraně, na kterou byli lidé dříve zvyklí. Pracovní poměr je nahrazován jinými druhy vazby mezi zaměstnanci a jejich chlebodárci, což často vede k nedostatečné životní úrovni prekariátu, tedy sociální třídy, která tímto novým trendem vzniká.
S prekarizací se potýká i architektonická obec. Dokazuje to i průzkum, na němž výstava reprezentující Česko v Benátkách vznikla. Proběhl v roce 2020 a zaměřil se na pracovní podmínky mladých architektů a architektek v českém kontextu. Vyplynulo z něj, že skoro 50 procent mladých profesionálů a profesionálek pracuje jako externisté pouze pro jednoho dodavatele bez benefitů zaměstnaneckého poměru.
Šedesát dva procent mladých lidí pak překračuje standardní pracovní dobu, pracují během víkendu a 32 procent z nich se nemůže spolehnout na pravidelný nebo smlouvou stanovený příjem. Otázkou tedy je, proč musejí v takových podmínkách pracovat lidé, kteří se reálně podílejí na budování naší budoucnosti, jelikož z velké části utváří prostor, v němž žijeme. A samozřejmě nejen oni – v oboru architektury, jejímž výsledkem jsou nesmírně drahé realizace, sídla velkých firem a rezidence podnikatelů, působí ale prekarizace podstatně paradoxnějším dojmem.
„Výstava je koncipována jako work-in-progress. Téma slouží nejen jako upozornění na současný stav, ale také jako impuls pro diskusi v mezinárodním měřítku. Rezidenti a návštěvníci výstavy budou mít možnost se zapojit do hledání řešení v různých úrovních výstavy,“ uvedla komisařka české reprezentace Helena Huber-Doudová, kurátorka architektury ve sbírce Současného a moderního umění Národní galerie Praha.