V Praze na sebe velkorysou investicí do umění při budování moderní galerie Kunsthalle upozornili manželé Pudilovi, na severu Čech totéž platí o manželích Kasperových. Ti v areálu trutnovské elektrárny zřídili špičkovou výstavní síň EPO1, která se prvním návštěvníkům otevře v květnu. V rozhovoru popisují, jaké s prostorem, jenž se bude zaměřovat na sochy, mají plány, jak se k umění vlastně dostali i co je ke zřízení špičkového centra vedlo.

Rudolf Kasper je většinovým majitelem a zakladatelem skupiny průmyslových firem nesoucích jeho jméno Kasper, které se věnují mimo jiné strojírenství nebo zpracování dřeva. Jde o jednu z nejúspěšnějších a nejinspirativnějších rodinných firem Česka, v holdingu se angažuje hned několik členů famílie. Kasperovi jsou výraznými mecenáši v regionu, hodně podporují také sport a vzdělávání.

Rozhovor s Renatou a Rudolfem Kasperovými vyšel ve speciálu časopisu Umění darovat, který vznikl ve spolupráci Nadace Via a Nadačního fondu Via Clarita. Interview s manželi vedl novinář Petr Volf a bavili se o filantropii, kořenech, kultuře, sportu a především o vzniku unikátního uměleckého centra EPO1 v Trutnově, které obohatí českou výtvarnou scénu.

Mecenášství se pomalu, ale jistě stává dobrým zvykem úspěšných firem nebo jednotlivců, kteří se rozhodli věnovat část ze svých finančních prostředků na podporu různých aktivit. Vy se však této bohulibé činnosti věnujete už více než třicet let. Jak jste k umění darovat dospěli?
Rudolf: Podnikat jsem začal v roce 1990 a už od roku 1991 jsme začali s manželkou podporovat nejprve klasickou hudbu, festival Trutnovský podzim, pak v roce 1999 džezový festival Jazzinec a tyto dvě akce podporujeme pořád, v posledních deseti letech jsme přidali také aktivity v oblasti výtvarného umění.

Renata: Ani jsme se nad tím nemuseli dlouho rozmýšlet nebo rozhodovat, vyplynulo to samozřejmě z našeho způsobu, jakým pohlížíme na svět a na obecné hodnoty, k nimž patří to, že je dobré pomáhat tam, kde je potřeba, protože bychom mohli být o něco důležitého ochuzeni. Kultura potřebuje podporu, často je opomíjena.

Rudolf: Ono nejde jenom o umění. Vždycky si vzpomenu na to, jak jsem na střední škole chodil za tátou, který jako soustružník dělal v Texlenu, kde měli ruští vojáci, kterých bylo v Trutnově na dva tisíce, v sousedství přádelny uskladněné ve sklepech brambory. Vojáci si pro ně chodili, zanedbaní, otrhaní, podvyživení a táta jim kupoval v kantýně svačinu, nějaké housky se salámem, protože mu jich bylo líto. Tam někde jsou asi prvopočátky, jakési zárodky toho, že jsem si z dospívání odnesl pocit, že je přirozené se podělit.

Vedle kulturních projektů jste také sponzory cyklistického týmu Elkov Kasper, který je velmi úspěšný na domácí i zahraniční scéně, podporujete běžecké lyžování a atletiku nebo slalom na divoké vodě. Sportujete také, nebo jste „jenom“ sportovní fanoušci?
Renata: Věnujeme se cyklistice, je to náš koníček. Pokud manžel nejezdí z příliš prudkých kopců, tak se na kolo vydáváme společně, především u nás na Trutnovsku a Broumovsku. Ráda si vychutnávám scenérie, když se můžu rozhlédnout po krajině nebo si prohlédnout zajímavou architekturu.

Rudolf: Většinou to probíhá tak, že manželka má gravelové elektrokolo a já jedu na normální silničce, takže se síly vyrovnávají a oba si můžeme naplno vychutnat trénink. V tomto jsou elektrokola velmi užitečná. Jinak na Grand Canaria, kde jsou krásná stoupání po serpentinách nad mořem, už jezdím trénovat sám. Když jsem se tam dostal v pětapadesáti poprvé, vyjel jsem do kopců a pak při cestě dolů, v nejkrásnější zatáčce nad pětisetmetrovou propastí, jsem si zavýsknul. Předtím jsem nikdy nic podobného neudělal. Byl to nepopsatelný pocit čiré radosti, který mě vrátil do dětství a dospívání, kdy jsem s cyklistikou začínal.

Foto: Epo1

Těžištěm celého prostoru je turbínová hala, která zaujímá přibližně polovinu objektu

Vaše aktivity jsou spojeny s Trutnovem. Pocházíte oba z tohoto podhorského města, které je považováno za jakousi bránu do Krkonoš?
Renata: Oba jsme Trutnováci a také naši předci jsou z Trutnova a okolí. Nikdy jsme ani neuvažovali o tom, že bychom šli někam jinam.

Rudolf: Jméno Kasper je tady a v okolí, v bývalých německých vesnicích, poměrně hodně rozšířené. Můj děda a praděda z otcovy strany byli Němci, z maminčiny jsme napůl Češi a napůl Němci. Jsme zdejší patrioti, kteří tento krásný region milují.

Renata: U nás to bylo podobné, mezi prarodiči nacházím německé i české kořeny. Když jsme se, shodou okolností, s manželem nastěhovali do domu ve Slavětíně v Jestřebích horách, který si kdysi moji rodiče opatřili jako chalupu pro rekreační účely, tak ji koupili od jakéhosi pana Kaspera, jenž odešel na Slovensko. V samotném Slavětíně, který leží nedaleko Trutnova, žilo Kasperů více, takže jsme se okamžitě cítili jako doma.

Působíte jako nesmírně harmonický pár, který sdílí společné hodnoty i zájmy. Můžete mi prozradit, kdy jste se seznámili?
Rudolf: V šesti letech, chodili jsme spolu do první třídy základní školy a manželka byla moje první láska.

Renata: Vzali jsme se ale až později, až když jsme oba měli zkušenosti a já z prvního manželství dva syny. Od té doby jsme spolu.

Rudolf: Jsme spolu čtyřicet let. A nebylo dne, kdy bych toho litoval.

Co bylo spouštěcím momentem, který vás přivedl k tomu, že bývalou elektrárnu v trutnovském Poříčí proměníte na Centrum současného umění EPO1?
Rudolf: V roce 2011 jsme od německého majitele zakoupili rozsáhlý areál, jehož součástí byl tento zajímavý objekt. Vnímal jsem velký rozvojový potenciál ve smyslu možných výrobních ploch, nejdřív jsme ale museli přistoupit k rozsáhlému rekonstruování výrobních hal, které bylo ukončeno v roce 2015. Vytvářeli jsme chybějící infrastruktury, sháněli zakázky, nabírali personál, certifikovali spoustu věcí, protože jsme vyráběli především tlakové nádoby. O elektrárnu jsem se ještě příliš nezajímal, nebyl na to vhodný čas a architektům jsem jenom řekl, ať ji zaměří. A pak se uvidí, co s ní provedeme.

Renata: Po dvou letech, v roce 2017, jsme si uvědomili, že je to objekt pro výrobu nevyužitelný, ale přímo jako stvořený pro galerii umění. Naplánovali jsme si jeho konverzi v několika etapách a ve spolupráci s náchodským ateliérem Tsunami, který navrhl projektovou dokumentaci, jsme vše provedli tak, jak jsme si představovali.

Podle čeho jste vybírali architektonické studio?
Renata: S ateliérem Tsunami jsme spolupracovali už v minulosti, a to jak ve firmě, tak v soukromí v rámci našeho bydlení, takže jsme věděli, co od sebe můžeme očekávat. Právě v ateliéru Tsunami navrhli rekonstrukci kaple svatého Josefa ve Slavětíně, kterou jsme financovali. Zaujala nás citlivost, s níž k historickému objektu architekti přistupovali. Abychom si udělali sami představu, jak probíhá konverze továrny na galerii, navštívili jsme pražský Dox nebo Osmičku v Humpolci, také Nord Art na severu Německa.

Rudolf: Pro architekty bylo navrhování galerie výzvou, protože před takovým úkolem ještě nikdy nestáli, ale ani vteřinu jsme nemuseli pochybovat o tom, že by na zadání nestačili. Jejich řešení se nám velmi líbí, ale je nutno poznamenat, že jsme od počátku byli jako investoři velmi aktivní a sdělovali architektům svoje požadavky. Konkrétně to znamená každý druhý týden provést kontrolní den, který řídím já a přesně se určuje, co je potřeba udělat, aby se plnil harmonogram a vše bylo správně provedeno. Za tři roky jsem takových kontrolních dnů absolvoval více než stovku.

Foto: Epo1

Podařilo se zachovat rovněž unikátní světlík a část rozrastrovaných oken

Z toho je patrné, že EPO1 pojímáte jak osobní věc.
Rudolf: Nechci, aby to znělo jako fráze, ale pro nás jde o srdeční záležitost. Chceme dosáhnout co možná nejlepšího výsledku.

Renata: Elektrárna byla zanesená nepořádkem až po strop a už jenom vyklizení těchto nánosů byla gigantická práce. Pak ale přišla chvíle, kdy nepatřičné věci zmizely a před námi se otevřel vznešený prostor. Cítili jsme dotek s čímsi výjimečným, co nás až přesahuje.

Rudolf: Byl jsem hrdý, když jsem slyšel profesora Michala Gabriela, který to tady znal, jak říká, že si nic podobného ani neuměl představit.

Budou umělci moci přímo v EPO1 uskutečnit i déle trvající projekty?
Renata: Vzniknou tady dva či tři byty, kde by mohli umělci bydlet a zároveň ve firmě tvořit svoje sochy, což bude pokaždé vyžadovat delší pobyt. Nebudou tak muset ztrácet čas přejezdy a dojížděním. Součástí galerie je přímo sousedící hala, kde v současnosti probíhá naše výroba kovových objektů a kde budou moci umělci realizovat sochy.

Rudolf: Od začátku nám šlo o vznik něčeho, co nikde jinde není. Když jsme se do EPO1 pouštěli, tak jsme chtěli vybudovat jedinečné prostory vhodné pro vystavování monumentálních soch a zároveň chtěli vytvořit podmínky, které umožní takové sochy vyrábět ve špičkové kvalitě. Dále chceme sochami, které vyrobíme, obohatit veřejný prostor na zajímavých místech ve městech i přírodě různě po republice podle toho, kde o ně bude zájem.

Jak to bude probíhat?
Rudolf: Sochy budeme na určitou dobu zapůjčovat, a když si časem najdou svého kupce, tak je prodáme, a pakliže ne, tak si je vezmeme zpátky nebo je přemístíme zase jinam. Už to jsme si to vyzkoušeli. Takto se kupříkladu Ocelový jezdec Michala Gabriela objevil na náměstí v Trutnově, Asteroid na náměstí v pražských Dejvicích a nejnověji je k vidění jeho Běžec v parku Ladronka nedaleko obory Hvězda. Trvalé umístění má socha Karla IV. v Karlových Varech na Divadelním náměstí, kterou město uctilo svého zakladatele.

Zkoušíte si při výrobě soch nějaké nové technologie, které vás posouvají dále?

Rudolf: Uvítal jsem, že kromě klasické strojařiny, kterou se zabýváme, se díky sochařství dostaneme k věcem, které se vymykají běžnému standardu, a můžeme se rozvíjet také jiným směrem. Není bez zajímavosti, že lidé, kteří sochy svářejí, si to užívají. Před šesti lety jsme se starším synem naši skupinu rozšířili o menší transportní a logistickou firmu, která má třináct kamionů, návěsy, jeřábové návěsy, takže jsme schopni sochy, které vyrobíme, také přemísťovat. Sochaři to velmi vítají, protože můžete udělat velkou krásnou sochu v ateliéru, ale je škoda, když pak nejste schopen ji dostat tam, kam potřebujete.

Které výtvarné umělce jste si oblíbili?
Renata: Hodně rádi máme Josefa Jíru, líbí se nám moc kubismus, Josef Čapek a Otto Gutfreund. Ze současných umělců jsou to sochaři Čestmír Suška, Michal Gabriel, Krištof Kintera, z nejmladší generace Pavlína Kvita, z malířů kupříkladu Jiří Hauschka. Ale nikdy jsme si umění nepořizovali s ohledem na ekonomické zhodnocení, tedy jako formu investice.

Rudolf: Ve spolupráci s ředitelem a kurátorem našeho uměleckého centra Janem Kunzem chceme vytvořit kolekci současného českého sochařství, která tady dosud chybí. Budeme ji představovat na výstavách i v sochařském parku, který vznikne v areálu EPO1.

Slavnostní otevření Centra současného umění EPO1 proběhne 23. května 2023. Jaká máte očekávání?
Renata: Moc se těším! Ze všech projektů, které jsme s manželem udělali, pokládáme EPO1 za nejzdařilejší a máme z něj také největší radost. Očekáváme, že si ho oblíbí umělci mladších generací a přispěje k rozvinutí jejich tvorby. Budou tu mít ideální podmínky.

Rudolf: Chtěli jsme udělat radost nejenom sobě, ale celému Trutnovu, protože nic tak výjimečného, kvůli čemu by sem jezdili lidé z Čech i z Polska, tady není. Nejbližší je Broumov a Kuks se svými památkami a nyní k nim přibude i něco současného, co ale také po svém vychází z genia loci, ovšem industriálního. Jsem rád, že to podobně cítí představitelé trutnovské samosprávy v čele se starostou Michalem Rosou, který jako architekt má k podobným aktivitám blízko.

Jaké máte plány s návštěvností?
Rudolf: Náš první cíl je padesát tisíc návštěvníků za rok. A až bude propojená dálnice s Trutnovem, tak očekávám dvojnásobek.

Renata: Uvědomujeme si, že se jedná o běh na dlouhou trať, proto se budeme snažit, aby EPO1 bylo schopno ekonomicky existovat i v dalších desetiletích a v generacích, které přijdou pro nás. Důležité jsou rodinná kontinuita, návaznost a přesvědčení našich potomků o smyslu takového počínání

Rozhovor je součástí březnového vydání časopisu Umění darovat.