Rusko rezignovalo na pozici solidního dodavatele a využívá dodávky plynu do Evropy jako zbraň, jde tak o posledního parťáka, se kterým byste chtěli spolupracovat. Zemního plynu je na světě opravdu hodně a EU se na kontraktech dohaduje s dalšími zeměmi. Není tak možné, aby se ceny plynu na současných úrovních udržely dlouhodobě. Takové jsou názory Pavla Řežábka, hlavního ekonoma ČEZu.

Řežábek v energetickém gigantu vede tým, který sleduje dlouhodobé trendy na energetických trzích a hledá v nich obchodní příležitosti i rizika. Jak vypráví v rozhovoru pro CzechCrunch, Evropě se podaří odstřihnout od ruského plynu. Krátkodobě to ale zejména pro země jako Česko, které nemají přístup k moři, může být nepříjemné. Dlouhodobě však i díky přechodu na obnovitelné zdroje a jádro ceny elektřiny klesnou.

„Poptávka po plynu klesá kvůli vysokým cenám obecně. Domácnosti šetří, o něco snížil spotřebu i průmysl, díky čemuž se rychleji plní zásobníky,“ říká Řežábek s tím, že situace Česka před nadcházející zimou vypadá mnohem lépe, než když začala plynová krize. „Ceny plynu jsou sice velmi vysoké, ale opět by bylo mnohem horší, kdybychom neměli vůbec žádný plyn.“

Jednou z aktuálních nejistot, jež ovlivňují ceny elektřiny, je rozhodování Ruska, kolik plynu do trubek bude pouštět. V rozhovoru Řežábek přibližuje výhled na nejbližší topnou sezonu a jestli se zimy máme bát. Zmiňuje i dlouhodobé trendy, které budou energetické trhy ovlivňovat.

Jak ale hned ze začátku upozorňuje, budoucnost předvídat nelze, což nám opět připomněla geopolitická situace. „Proto pracujeme se scénáři vývoje, které si umíme představit, že nastanou. Existují varianty, že všechno půjde blbě, až po růžovou, že všechno půjde skvěle. A různé mezi tím. S těmito scénáři se pak ve strategii pracuje tak, aby firma vždy dosahovala solidních výsledků.“

Jaká nás čeká zima? Máme se bát?
Nevím, jestli se bát. Řekl bych ale, že je na místě mít zdravý respekt z toho, co přijde. A připravit se.

Na co se máme připravit?
Když se podíváme na Rusko, dodávky energii používá jako zbraň. Buďme rádi, že se u nás neválčí, nicméně Rusové se nás snaží k něčemu přimět. Využívají všeho, co můžou, včetně dodávek zemního plynu, které jsou k tomu z jejich hlediska jako stvořené. Je to hra, kterou těžko vyhrají, protože když na někoho vezmete klacek, jen těžko jej k něčemu doopravdy přesvědčíte.

Krátkodobě to ale může být pro Evropskou unii nepříjemné. Obzvlášť pro státy ve střední Evropě, které nemají přístup k moři a zároveň jsou relativně hodně závislé na ruských dodávkách. Třeba pro Španělsko tak nepříjemná zima asi nebude.

Když se podíváme na Česko, jak je na zimu připraveno?
Česku nyní do karet hraje několik důležitých bodů. V dodávkách elektřiny jsme soběstační, což má smysl držet i dlouhodobě. Přestože je elektřina drahá, nám určitě nehrozí, že bychom ji neměli, což by byla zdaleka ta nejhorší varianta. Státům, které jsou hodně závislé na výrobě elektřiny z plynu nebo mají nedostatek dalších zdrojů, hrozí, že když nebude plyn, nebude ani elektřina. To se nás netýká.

Druhý a podle mě málo doceněný moment je, že ČEZ nasmlouval terminál LNG v Nizozemsku včetně přepravních tras. To je velikánská věc, najednou máme pokrytou až třetinu roční spotřeby Česka.

Bude to stačit?
Doufejme, že před sezonou budeme mít další jednu třetinu v zásobnících. Plní se velmi rychle, což je skvělé. Další třetina přijde díky LNG terminálu. Dohromady jde o šest miliard kubíků, česká spotřeba plynu je někde kolem osmi až devíti miliard podle spotřeby elektrárny v Počeradech. V nouzové situaci se tato elektrárna vypne, takže nám to dá dohromady spotřebu osm miliard.

Získat zbylé dvě miliardy je něco, co nebude moc snadné, ale takový objem se dá i ušetřit. Vypadá to mnohem lépe, než když začala plynová krize seříznutím ruských dodávek. Ceny plynu jsou sice velmi vysoké, ale opět by bylo mnohem horší, kdybychom neměli vůbec žádný plyn.

Podaří se EU odstřihnout od závislosti na Rusku úplně?
Podaří, ale bude to chvíli trvat. Evropská komise navrhla strategii s názvem REPowerEU, kde poměrně podrobně popisuje, co všechno je nutné pro odstřižení od Ruska udělat – diverzifikovat dodávky, přejít na jiné zdroje energie, zejména obnovitelné, a šetřit s energiemi.

Jakým způsobem můžeme dodávky plynu diverzifikovat?
Zemního plynu je po celé zemi habaděj, opravdu hodně moc. Známe největší těžaře jako Katar, Austrálie, Spojené státy, Rusko, Írán, Indonésie, Malajsie. Pak ale přicházejí státy jako Trinidad a Tobago, Papua Nová Guinea a další a další. Rády by plyn dodávaly do Evropy, protože jsme solventní zákazník, jenomže tady mělo Rusko významné pozice a navíc přímé plynovody. Tyto země věděly, že i když se v Evropě postaví LNG terminály, Rusko je díky svému přímému přístupu může kdykoliv cenově podstřelit, proto se do jejich výstavby tolik ani neinvestovalo.

Tím, co Putin rozehrál, Rusko rezignovalo na pozici solidního dodavatele, a naopak svoji pozici využívá jako zbraň. Jde tak o posledního parťáka, se kterým byste chtěli dělat kontrakty. Evropa proto jde za dalšími zeměmi, kde se domluví na dlouhodobých kontraktech nebo jim nabídne jistotu odběru.

Vyplatí se to ekonomicky?
Plné náklady na zemní plyn, aby se navrtala nová ložiska, postavily LNG terminály i nové tankery, jsou asi 30 až 40 eur na megawatthodinu plynu. Dnešní ceny jsou kolem 200 eur – není možné, aby se na takové úrovni udržely dlouhodobě. Vyšší ceny jsou způsobeny tím, že ruské nedodávky přišly příliš rychle. Až se všechno postaví, dobuduje infrastruktura, tak se ceny změní a výrazně klesnou.

O jakém časovém horizontu mluvíme?
Výstavbu LNG terminálů jde zvládnout i do tří až pěti let. Už teď se ale staví plovoucí terminály jako ten v Eemshavenu, takže částečnou nezávislost budeme mít již dříve. Během dalších let pak závislost na Rusku odezní čistě proto, že vzniknou noví dodavatelé se vším, co je k tomu zapotřebí. S tím souvisí, že EK navrhuje poměrně významné kroky v oblasti energetických úspor.

Zároveň se Evropa soustředí na rozvoj obnovitelných zdrojů energie, které dokážou spotřebu plynu poměrně významně nahradit i v průběhu roku. Dřív se cílilo spíš na omezení uhlí, protože má vyšší emise než plyn, nyní je prioritou zbavit se závislosti na Rusku. Využívání uhlí se tedy ještě prodlouží o několik let.

Pro další roky tedy máme počítat s tím, že ceny plynu a elektřiny zůstanou vysoké a na původní úroveň se nevrátí, dokud Evropa nebude mít přístup k alternativním dodavatelům?
Ceny zemního plynu budou postupně během let klesat. I když se podíváme na forwardy, pro příští rok je cena plynu velmi vysoká, pro další nižší a dále klesá. A když zlevní plyn, klesne i cena elektřiny. Ve střední Evropě totiž stanovuje cenu elektřiny právě plyn asi tak dvě třetiny hodin v roce.

Obecně přitom platí, že když je cena plynu nízká, ložiska se – typicky například ve Spojených státech – zavírají. Plynu je pak na trhu méně, zvedá se cena, ložiska se otevírají a tím pádem cena klesá. Plynu je na světě hodně, tyto cykly pozorujeme v řádu let pořád. Nyní cena vyskočila, proto se bude nabídka jiného než ruského plynu výrazně zvyšovat. Představitelný je ale také další scénář.

Povídejte.
Jakmile se situace a politika v Rusku „uklidní“ nebo změní, může se vrátit například k předešlému „normálu“. Pokud by to nastalo, Rusko se bude chtít přirozeně vrátit na evropský trh. Z ložisek na Jamalu vedou roury jenom po Rusku a do Evropy. Když chtějí plyn dodávat do Číny a Indie – jednou budou – musí postavit asi šest tisíc kilometrů trubek, což není žádná legrace. A navíc mají po cestě zejména do Indie Himálaje.

Evropský trh ale v mezičase udělá všechno proto, aby ruské dodávky nepotřeboval. Řešením z ruské strany pak může být nabídnout nízké ceny. Dnes to zní jako sci-fi, ale dlouhodobě takový stav nastat může. V obou situacích – ať už EU postaví hodně obnovitelných zdrojů, nebo se sníží ceny plynu – půjde cena elektřiny hodně dolů. Co dolů nepůjde, jsou ceny CO2. Cíle EU jsou v tomto ohledu jasně definované a nápady zrušit je nemají na evropské politické scéně solidní podporu.

Protože cena elektřiny bude nízká, ale zároveň ceny za CO2 hodně vysoké, nebude se ekonomicky vyplácet stavět ani provozovat uhelné elektrárny. Zdálo se, že taková situace na forwardech nastala již loni, nakonec ale válka ceny vystřelila a uhlí tak nabralo druhý dech, ale jen na několik let. Protože v Česku se z uhlí vyrábí více než třetina elektřiny, budeme potřebovat do roku 2030 stavět hodně obnovitelných zdrojů, protože na výstavbu jaderných elektráren je zapotřebí více času.

Zmínil jste to víckrát – EU se bude stále více odvracet od uhlí a plynu ve prospěch obnovitelných zdrojů a jádra. Je budoucnost v obnovitelných zdrojích, nebo do jaké míry se vůbec počítá s jádrem?
Záleží na konkrétní zemi. Vládní koalice v Německu při nástupu řekla, že do roku 2030 chtějí mít 80 procent spotřeby z obnovitelných zdrojů, což je úctyhodný podíl. Když začala válka na Ukrajině, stanovili si cíl 100 % elektřiny z OZE v roce 2035. Jde o domácí zdroje, nejsou závislí na jiných státech, a proto chtějí jít touto cestou. Už nyní mají skoro 50 procent, takže jsou poměrně daleko.

Například Francie říká, že chtějí mít mix obnovitelných zdrojů i jádra. My v Česku vnímáme Francii zejména jako jadernou zemi, ale už nyní tam mají asi 20% podíl ve výrobě energie obnovitelné zdroje a například stavějí hodně větrných elektráren na moři, částečně i fotovoltaiku.

Co energetická budoucnost Česka?
Pro Česko se cesta rýsuje kombinací jaderných zdrojů, větrných elektráren a fotovoltaiky, protože jde o diverzifikovaný a bezemisní energetický mix. Někteří lidé stavějí tyto zdroje proti sobě. Jde o zásadní omyl, pro udržení energetické soběstačnosti budeme potřebovat všechny. Obnovitelné zdroje vyrábějí dle přírody, jadernou elektrárnu je nejvýhodnější provozovat neustále. Skutečný spotřební diagram je ale jiný. Proto bude zapotřebí doplnit do soustavy flexibilitu. Pro krátkodobé použití baterie a pro delší využití vodík nebo jeho deriváty jako metan, čpavek, nebo metanol.

U obnovitelných zdrojů se zmiňuje jejich nestálost. Ne vždy bude foukat, a ne vždy svítí slunce. Když chce Německo mít 100 procent elektřiny právě z nich, je takový cíl vůbec realizovatelný a udržitelný?
Máte pravdu v tom, že toto jsou klíčové otázky. Sama o sobě je elektřina z fotovoltaiky nejlevnější, jakou vůbec můžete z nových zdrojů mít. V Česku je fotovoltaika hodně proklínaná, protože se ve velkém stavěly elektrárny v době, kdy musely být výkupní ceny na úrovni 350 až 400 eur za megawatthodinu. Od té doby nastal neskutečný technologický pokrok. Když v Německu uděláte aukci na výstavbu fotovoltaiky, cena se pohybuje na úrovni 50 eur za megawatthodinu. To je osmkrát levnější než před deseti lety, úplný zázrak.

Je pro nás prima, že Němci jsou v této oblasti předskokani. Můžeme je nechat jít napřed a co se jim osvědčí, použijeme i u nás. Zatím u nich mají obnovitelné zdroje podíl skoro 50 procent. Kdybychom před patnácti lety někomu řekli o takto vysokém podílu, nevěřil by, že taková energetická soustava vůbec může existovat. Uvidíme, kam až se Němci dostanou.

Jakým způsobem bude ale možné vypořádat se právě s nestálostí počasí?
K tomu bude zapotřebí hodně flexibility sítě, potenciál je v bateriích a dalších způsobech skladování. V případě, že se rozmáchne elektromobilita, do sítě přibude ohromná skladovací kapacita. Půjde o možná i několik desítek gigawattů baterií. Byla by škoda, nechat je jen tak ležet. Dnes se nám to zdá málo pravděpodobné nebo jako sci-fi, teoreticky ale tyto baterie mohou pomáhat stabilizovat celou síť.

Dlouhodobě by měl flexibilitu dodávat také vodík a jeho deriváty. Idea je, že se z bezemisní elektřiny vyrobí vodík pomocí elektrolýzy. A ten se buď v přímé formě využije v dalších oblastech jako doprava či průmysl, anebo se uskladní a spalovat se bude v nočních hodinách, když nesvítí slunce. Jeden cyklus je den a noc, kde spíš pomohou baterie, druhý cyklus je léto a zima, kde kapacity dodá spíš vodík.

S jádrem se dlouhodobě nepočítá?
V Německu s ním nepočítají, my v Česku ano. Věříme, že jde o dlouhodobě rozumnou cestu, počítá se s novými velkými bloky v Dukovanech i v Temelíně. Zároveň přichází rozvoj malých modulárních reaktorů, v celé Evropě od nich máme poměrně značná očekávání, počítá se s nimi jako se způsobem, jak udělat jadernou elektřinu dostupnou za přijatelné ceny.

Bavili jsme se o důležitosti flexibility kvůli obnovitelným zdrojům, které vyrábějí, jen když příroda chce. Na druhou stranu, když se zapne jaderná elektrárna, nedá se jen tak lehce a rychle vypnout…
Vypnout se dají, zejména ty nové jsou navržené jako mimořádně flexibilní. I Francie dnes reguluje výrobu jadernými elektrárnami. Protože jich mají tak hodně, vyvinuli potřebné systémy. V Česku máme oproti Francii poměrně malý podíl jádra, takže takové situace moc řešit nemusíme. (Podíl jaderných elektráren je ve Francii přibližně 70 procent, v Česku 37 procent – pozn. redakce.)

Novější Temelín už je hodně flexibilnější než starší Dukovany, nový zdroj bude o to víc flexibilnější. Poněvadž je německá cesta neprošlapaná a do velké míry spoléhají na offshore elektrárny, ale my nemáme moře, tak se dá říct, že jaderné elektrárny budou náš offshore. Tím pádem budeme mít přiměřenou diverzifikaci energetického mixu.

V rámci plánů Evropské unie asi od roku 2027 bude platit, že každá nová budova na své střeše bude muset mít fotovoltaiku. Někteří analytici očekávají, že právě v takovém způsobu lokální výroby elektřiny nastane obrovský boom a možná budou domácnosti energeticky soběstačné. Nemůže to pak přinést konec velkých elektráren, jako jsou například ty jaderné?
Je možné, že to povede k určité změně. Ano, když budete vyrábět elektřinu na milionech střech, některé velké elektrárny potřebovat nebudete. Co ale potřebujete, je záložní zdroj, který zajistí bezpečnost dodávek napříč co největší skupinou spotřebitelů, ideálně na území celého státu. Je rozhodně levnější mít jeden záložní zdroj pro celou republiku, který bude fungovat například na vodík, než aby si každá domácnost ještě k fotovoltaice pořídila vlastní záložní zdroj. To je pekelně drahá cesta.

Když se ještě podíváme na bližší budoucnost, horizont třeba tří let, s jakými největšími nejistotami ve scénářích musíte pracovat?
Poslední vývoj nám ukázal, že s trhy umí pořádně zatočit geopolitická situace. Jde o překvapivé faktory, které jsme si jen těžko uměli představit v takovém rozsahu. Dále jsou hlavní nejistoty v cenách komodit. A nakonec jde o otázky spojené s evropskou legislativou. V posledních letech byla hlavní otázka, jak rychle chceme zezelenat. Každá další verze přinesla navýšení zelených cílů. Snaha o dekarbonizaci v EU je jasná. A opravdu nejde jen o Evropu.

Nedávno jsme se například setkali se zástupci „vietnamského ČEZu“ a i oni měli úplně jasnou představu, jak se bude jejich firma i země dekarbonizovat do roku 2050. My se někdy díváme na Vietnam jako na rozvojovou zemi, nicméně v klimatických cílech bere vážně své závazky z Pařížské úmluvy. Takových zemí je po světě hodně, takže výsledný trend je jasný. Teď prošel i návrh Bidenovy administrativy ve Spojených státech, což je obrovský krok k zeleným zdrojům. Nemluvě o dalších zemích mimo Evropu.

Někteří kritici rozvoje obnovitelných zdrojů naopak říkají, že se právě ve světě v této oblasti moc neděje, že všechno tahá Evropa, která má ale na celosvětových emisích malý podíl.
Jde o častý argument, ale je nepravdivý. Takřka 90 procent celosvětové produkce CO2 je nějakým způsobem pokrytých určitou formou závazku na jejich snížení.

Takže nás čeká čistá budoucnost?
Vypadá to tak. (úsměv) Nebude to laciné ani snadné, ale bude to dlouhodobě udržitelné. A zároveň to sníží naši závislost na státech, které mají jiné hodnoty než my.