Když vám člověk, jehož jmění se počítá v desítkách miliard korun, říká, že se budeme mít hůř, uznává, že to z jeho úst může znít trochu jako oxymóron. Pavel Tykač je však přesvědčen, že je prakticky vyloučené, abychom se měli stejně dobře jako v posledních letech. Ve druhé části exkluzivního rozhovoru pro CzechCrunch jeden z nejbohatších Čechů mluví o žití nad poměry a také o tom, proč je nejen pro naši zemi klíčová levná a dostupná energie. Bez jeho elektráren bychom ostatně v Česku s teplem a energiemi nevyšli. A také proto rodák z Čelákovic svému byznysu dál věří.

„Bylo by to mnohem strašnější, než si většina lidí představuje,“ říkal Tykač minulý týden v reakci na otázku, co by znamenalo odstřižení od ruského plynu. V první části našeho rozhovoru se brzy osmapadesátiletý miliardář, jehož jmění časopis Forbes odhaduje na více než 33 miliard korun, rozpovídal o tom, jak se Evropa nechala zaslepit honem za ekologií a zapomněla si udělat alternativy. Teď ji bude energetická nezávislost stát hodně peněz a nebude to bezbolestné.

Sám je často za neekologický byznys kritizován. Jako majitel skupiny Sev.en Energy, jíž mimo jiné patří uhelné elektrárny v Počeradech a Chvaleticích, však podle svých slov nevnímá, že by dělal něco vyloženě špatného. „Poskytujeme pro tuto zemi nenahraditelnou službu,“ říká s odkazem na klíčovou pozici svých elektráren v českém energetickém mixu. Ve druhé části rozhovoru hovoří také o tom, jak sleduje vývoj naší země, jak na jeho podnikání nahlíží potomci, a řešíme i to, jak proniká do světa obnovitelných zdrojů a proč je podle něj klíčová stavba nového jaderného bloku.

Jak obecně vnímáte rozvoj České republiky možná nejen za poslední roky?
Země se určitě posouvá, nikdy to není hladký proces. V něčem se posouváme dobře, jinde kroutím hlavou, ale to je asi přirozené. Každá generace se trochu diví té další generaci. Neztotožňuji se například s některými pohledy na to, kam se Evropa stáčí, ale celkově se mi zdá, že jsme nešli úplně špatný směrem. Nicméně si myslím, že je teď prakticky vyloučené, abychom si udrželi stejnou životní úroveň, kterou jsme měli posledních pět let. Tak dobře to snad ani dopadnout nemůže.

Z čeho tak soudíte?
Už pandemie narušila zásobovací řetězce. Všichni jsme viděli, co udělá omezená dodávka čipů se světovým automobilovým průmyslem. Když jsem si šel loni v říjnu objednat nové auto, slíbili mi ho na červen 2023. Teď do toho přišla válka, která způsobila další narušení. Ukrajina je jeden z deseti největších světových výrobců oceli, Rusko taktéž. Vyváží také pšenici, dopadne to na výrobu hnojiv. Vysoké ceny elektřiny dopadnou na průmysl jako celek.

Všechno se to zároveň propisuje do inflace, která už začíná být dvouciferná, byť Evropská centrální banka říká, že je to dočasné. Já vůbec nechápu, z čeho soudí, že je to dočasné. Přijde mi, že ve chvíli, kdy máte téměř nulový hospodářský růst a k tomu patnáctiprocentní inflaci, tak je to pořádný malér. Bude to vyvíjet tlak na podniky, protože lidé budou chtít více peněz. Podniky to ale nebudou mít jak zaplatit. Jsme na začátku všech těchto problémů, s nimiž se roztáčí spirála.

Kam až se roztočí?
Kapitalismus funguje a svět se z toho zase dostane, vazby se nakonec nastaví jinak. Ale bude to trvat a bude to skřípat. Hrozně špatně se to říká – a možná by to ani nemělo zaznívat z úst někoho, jako jsem já –, ale žili jsme si strašně nad poměry. Utráceli jsme víc, než jsme vydělávali. Zadlužovali jsme své děti a svou budoucnost a teď se situace dramaticky zhoršila. Navíc stále mluvíme jen o hmotném světě, vůbec se nebavíme o tom, co to udělalo s myšlením, psychikou. Ze společnosti zásluhové jsme se stali společností nárokovou a ta nárokovost se spíš zvětšuje než zmenšuje.

Pojďme k vašemu byznysu. V něm jste měl hlavně na začátku ostré lokty. V roce 2014 jste v rozhovoru Forbes při příležitosti svých 50. narozenin konstatoval, že jste se změnil a už jste „zodpovědný, konzervativní a asi trochu nudný“. Jste s přibývajícím věkem nudnější, kdybych si vypůjčil váš termín?
Vnímám se jako konzervativní člověk, byť náš finanční ředitel mě úplně jako konzervativního člověka nevnímá. (smích) Obecně lze říct, že teď asi méně riskuji. Většina byznysových aktiv, která dnes máme, je strategická, ale ani tak jsem se nikdy úplně nevzdal tradingu, nikdy jsem akciový trh úplně neopustil. Je to vášeň i koníček. Někdo je vášnivý fotbalista nebo volejbalista, já tíhnu k občasnému obchodování na kapitálovém trhu. Jak jde ale čas a roste váš majetek, musíte být stále více stratégem. Stáváte se dlouhodobě a koncepčně přemýšlejícím člověkem, který dopad většiny svých rozhodnutí vidí za dlouhé měsíce nebo roky. Je přirozené, že taková rozhodnutí činí ten, kdo skupinu vybudoval.

Portfolio vaší skupiny Sev.en Energy je široké – uhlí, plyn, chystáte se stavět i plovoucí solární parky. Mnoho lidí si ale se jménem Pavel Tykač spojí označení uhlobaron. Vnímáte se tak dneska?
Sám se na sebe dívám jako na investora a správce aktiv, která si za ty desítky let vytvořil. Když jste v tom dobrý, vytváříte tím nekonečný kolotoč. Majetek se zvětšuje, vy více investujete a tím pádem se dál zvětšuje. Přiděláváte si trable a pak jednoho dne umřete (smích). Mohl bych z toho kolotoče vyskočit, ale zatím mě to baví.

Co říkají vaše děti na to, že podnikáte v tak špinavém odvětví? Ptám se proto, že právě mladá generace často vnímá zelenou agendu intenzivněji.
Malým dětem je 8 a 12 let, ty tím zatím tolik nežijí. Velkým dětem je kolem třiceti a ty to vnímají rozumněji, podobně jako já. Nevnímám, že bych něco dělal špatně. Poskytujeme pro tuto zemi nenahraditelnou službu, protože bez nás by to opravdu nešlo. V Česku vyrábějí uhelné elektrárny čtyřicet procent spotřebované elektřiny a dvě z pěti hlavních uhelných elektráren vlastníme my. Zároveň máme podniky v zásadě u menších, spíše okresních měst, a do nich přinášíme tisíce pracovních míst.

Navíc v době, kdy fouká nebo svítí, tak naše elektrárny vypínají nebo sjíždí na minimální výkon. Pokud byste ale dnes vypnul chvaletickou nebo počeradskou elektrárnu, tak tím významně přispějete ke zhoršení životního prostředí v Evropě, protože všechny čistší zdroje už jedou. Klíčovou složkou našich nákladů je emisní povolenka, která de facto srovnala elektrárny v Evropě od nejčistších k nejšpinavějším. Naše elektrárny jsou přitom mimořádně odsířené a odfiltrované od popílků a naše emise jsou zlomek třeba proti těm, které do ovzduší vypouští domácí kotle.

V minulosti jste zmínil, že už více než polovina zisku EBITDA Sev.en Energy nestojí na energetice. Na čem tedy?
Na energetice stále ano, ale už ne z většiny na české uhelné energetice. Mimořádně se nám daří ve Spojených státech, kde jsme se pustili do byznysu s metalurgickým uhlím. To neslouží k energetice, ale třeba k výrobě oceli. Společnost Blackhawk Mining jsme kupovali ve chvíli, kdy jedna tuna metalurgického uhlí stála kolem 100 dolarů. Dnes stojí přes 400 dolarů, takže jsme jako slepí k houslím přišli k obrovskému zhodnocení, z toho máme velkou radost.

Velmi dobře nám funguje také britský Intergen, kde jednu část představují australské uhelné elektrárny. V Austrálii se s jistým zpožděním děje to, co se dělo v Evropě – stoupající cena plynu táhne nahoru cenu elektřiny, tudíž jsou naše profity pěkné. Mimořádný rok má za sebou i Velká Británie, kde máme několik plynových elektráren. Jelikož příliš nefoukalo, zima tam byla místy hodně napínavá.

Celkově to udělalo velmi pěkná čísla. Rozumné peníze samozřejmě dál vyděláváme i v Česku, kde jsme hodně nainvestovali. Spoustu peněz jsme poslali do pěti kotlů v Počeradech, do kterých ČEZ už řadu let neinvestoval a bylo jasné, že nám elektrárnu buď prodá, nebo ji zavře. Oprava každého kotle bude stát hodně nad miliardu. Investovali jsme také do Chvaletic, několik miliard jsme dali do ekologických investic – máme skoro všude nové nebo vyměněné filtry s lepší účinností. V podstatě vše, co jsme v Česku za poslední roky vydělali, jsme zase otočili do investic.

Když zmiňujete elektrárnu v Počeradech, tak někteří kritizují ČEZ, že vám ji odprodal a nabídl tím klíč k budoucnosti české energetiky. Když se oprostíme od toho, že jste to vy, měl by stát mít ambice si udržet takovéhle strategické pozice?
Nejde jen o elektrárnu v Počeradech. Jednoduše můžeme říct, že stát by měl mít kontrolu nad základní infrastrukturou, tedy nad dálnicemi, rozvodnými sítěmi, vodárnami, elektrárnami. Lze je provozovat i soukromě, stačí, když má stát dobře nastavené regulační mechanismy, a myslím, že Česko je celkem dobře nastavené má.

Na druhou stranu já nejsem žádným velkým nepřítelem toho, že si stát svou klíčovou infrastrukturu chce držet. Silný názor mám hlavně na to, že by měl mít stát v energetice silnou regulaci, a ta v Česku je. Kdyby mi šiblo v hlavě a chtěl jsem vydat pokyn naše elektrárny vypnout, v principu se dopouštím trestného činu. To, že jste vlastník elektrárny, ještě neznamená, že ji můžete vypnout, kdy se vám zachce.

Jsou pro vás aktiva v Česku v rámci skupiny dál významná?
Jsou významná. Pro mě osobně také emocionálně. Zatímco většinu našich britských nebo australských elektráren jsem ani neviděl, ve všech českých dolech i elektrárnách jsem byl hodněkrát. Znám jejich vedení a mám k řadě lidí osobní vztah. Zároveň jsme si vědomi zodpovědnosti, že bez nás by se v Česku elektřina zejména v zimě v dostatečném množství nedala vyrobit.

Jakou vidíte pro vaše aktiva v Česku, v nichž jsou uhelné doly, elektrárny či teplárny, budoucnost?
Slibnou. Naše elektrárny se dají odstavit pouze ve chvíli, kdy za ně bude náhrada, a v tuto chvíli fyzikálně žádná náhrada není a ani se žádná nestaví. Nerozhoduji se tolik podle výroků politiků nebo zelenání Evropy, ale zejména podle fyziky.

Před pár měsíci jste říkal, že se teď v Evropě nevyplatí stavět vůbec žádný zdroj – ani jaderný, ani plynový, ani uhelný, ani obnovitelný. Nestavět nic ale není řešení. Kde je problém?
Hlavní problém je v tom, jak podporujeme zelenou energii. Jedna věc je, že zelené zdroje dostávají nějaké dotace, na které fosilní zdroje nedosáhnou. Ještě důležitější je, že zelená energie má přednostní právo na vstup do sítě. Když tedy svítí nebo fouká, energie je nadbytek a fosilní zdroje nevyrábějí. Dál však mají fixní náklady. Zaměstnance musíme platit, ať vyrábíme, nebo ne. Jak přibývá hodin, kdy nevyrábíme, klesají i naše výdělky. Fosilní elektrárny jsou přitom postavené, fungují a my je musíme udržovat – nebo jako v případě Počerad do nich ještě investovat.

Co to znamená v praxi?
Když už dnes uhelná elektrárna stojí, je schopna si vydělat na své provozní náklady, možná i něco navíc, ale absolutně není schopna si vydělat na svoje pořizovací náklady. U nového kotle za miliardu si dokážu udělat kalkulaci, zda se mi to v horizontu několika let vyplatí. Otázka výstavby nové elektrárny za 15 miliard je zcela mimo realitu. To stejné platí u jaderné elektrárny. Od toho máme stát, aby takové projekty spustil.

Platí to stejné i pro obnovitelné zdroje?
Zatím nevidím, že by je někdo stavěl bez dotací. Věřte, že i my se na ně díváme. Máme v severních Čechách pozemky po těžbě, které by bylo fajn smysluplně využít třeba na solární parky, ale bez pomoci ze strany státu nebo EU obnovitelné projekty nedávají ekonomický smysl. V hodinách, kdy svítí, bude svítit nejen nám, ale všem. Solárů bude navíc tolik, že si budou velmi konkurovat a cenu si navzájem srazí. Zároveň ale bude velmi rozkmitaná, protože nesvítí pořád. Pak může nastat situace, že nesvítí, nefouká, ale je velký odběr. To se nedávno stalo ve Francii, kde najednou stála elektřina tři tisíce eur za megawatthodinu, a tak se začal regulovat odběr průmyslu, protože jí nebylo dost pro všechny.

Fixní náklady naší skupiny přesahují šest miliard korun ročně a nedají se příliš srazit. Na ty si tedy musíme nějak vydělat, přičemž jinak se na ně vydělává v devíti tisících hodin ročně, jinak v pěti tisících a jinak ve dvou tisících. Dá se vydělat i na tisíci hodinách ročně, když jsou ceny energie někde ve vesmíru, ale chtěl bych vidět zemi, která má drahou energii a prosperuje. Bez levné a dostupné energie neexistuje rozvoj společnosti.

Ve Velké Británii jste nicméně investoval do vybudování jednoho z největších tamních bateriových úložišť. Věříte v elektrickou budoucnost?
Stačí se podívat na mapu. Velká Británie je ze všech stran obklopená mořem a dost často tam fouká. Pro Brity je tak kombinace větru a plynu téměř optimální. Udržují si k tomu i nějaké jaderné elektrárny. Baterie mají v takovém systému místo, neslouží však k velké akumulaci, v principu jsou za dvě až tři hodiny prázdné. Využívají se k řízení sítě a vykrývání špiček. Zdaleka však ne celých špiček, na to by byla potřeba ještě několikanásobně větší kapacita. Výhoda baterie je, že je schopna reagovat v řádu sekund. To má pro regulátora výhodu, ale kdyby nám na stavbu nepřispíval, pořád by se taková baterie nevyplatila.

Navíc je třeba si uvědomit, že baterie uloží energii maximálně na pár hodin. Třeba na Baltu přitom nefouká klidně několik dní. U nás absolutně nejsme schopni mít v zásobnících tolik energie, abychom nahradili větrníky. V zimě zase můžeme zapomenout na slunce, všichni víme, jak dlouhé jsou u nás, v Německu nebo Polsku zimní dny. Nemůžete postavit něco tak zásadního, jako je elektrická energie, na tom, že někdy fouká. Elektřina se velkým důrazem na obnovitelné zdroje napříč Evropou zdražuje, protože se de facto staví paralelní struktura. Jedna hezká, zelená, kterou máme rádi, ale vedle ní musíme mít takřka celou i tu, co nechceme, protože jsou dlouhé momenty, kdy to bez ní zkrátka nejde. A to je celé strašně drahé.

A pak je tu ještě vodík.
Vodíku hodně fandím, ale problém zase nastává, když si ho prakticky rozeberete. Idea je ustanovit mnoho obnovitelných zdrojů a v momentě, kdy je elektřiny přebytek, na elektrolyzérech vyrábět vodík – a tím vlastně uskladňovat elektřinu na dobu, kdy je potřeba. To zní skvěle, jenže nedává příliš velký ekonomický smysl stavět elektrolyzéry na pár set hodin v roce, kdy je elektřiny nadbytek. Česko tak v podstatě nemá podmínky na výrobu vodíku, protože tu svítí i fouká málo. I Německu bude trvat, než dokáže postavit tolik větrníků, že budou schopné uspokojit tamní spotřebu a ještě ve velkém vyrábět vodík.

Vodíkové elektrárny jsou navíc postavené na principu, kdy se dvakrát mění skupenství. Každá změna skupenství dramaticky snižuje účinnost, a to je zase fyzika, se kterou nehnete. V součtu jste tak méně než na desetiprocentní účinnosti, což je obrovská ztráta, kterou jen tak nevychytáte. Věřím, že se vodík do praxe jednou skutečně dostane, jen si nemyslím, že je to reálné v tom čase, který si ve svých údernických cílech určila německá vláda.