V Indonésii se nachází největší počet endemických druhů zvířat, která jsou kriticky ohrožená. I proto zamířili dva čeští ochranáři právě sem. Tomáš Ouhel tu reprezentuje Zoo Liberec, František Příbrský zase Zoo Ostrava. I když jsou jejich pracoviště odlišná, poslání mají stejné – bojovat proti pytlákům a pašerákům, kteří zvířata loví a sytí jimi poptávku klientů z dalších zemí. Oba se také zaměřují na luskouny. „Luskoun je případ zvířete, které jsme téměř vyhubili za jednu lidskou generaci. Na to, jak je ten problém velký, se velmi málo organizací věnuje jejich ochraně,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch Příbrský.

Za poslední rok zaznamenali dva čeští ochranáři hned několik úspěchů. Na Sumatře se jim podařilo dostat za mříže hlavu skupiny pašeráků ohrožených druhů zvířat a během zátahu objevili kriticky ohroženého luskouna ostrovního nebo tři koťata chráněné kočky bengálské. Zadržený pašerák ale pravidelně obchodoval také s orangutany, gibony nebo outloni. O měsíc později se pak Čechům podařilo s indonéskými vyšetřovateli odhalit také jednoho z největších pašeráků ptáků z Jávy. Ten měl u sebe zase kriticky ohrožené loskutáky, další se loni v červenci podařilo zabavit obchodníkovi ze Sumatry.

Právě černý pták je druhé zvíře, které v Indonésii obrovsky trpí a čeští ochranáři se o něj zajímají. Jeden jeho druh – loskuták niaský – byl dokonce téměř vyhuben, týmu Ouhely a Příbrského se ale povedlo objevit dvě jeho životaschopné populace. „Loskutáci se používají do ptačích pěveckých soutěží, což je poměrně velké místní hobby. Lidé mají svého vycvičeného ptáka, který zpívá. Desítky ptáků jsou pak zavěšení v klíckách a ten, co vydrží zpívat nejdéle, nebo ten, co má největší rozsah, zvítězí. Vyhrávají se přitom poměrně velké ceny, jsou to statisíce korun nebo automobily. Největší výhra za nejlepšího pěvce byla okolo tří miliard rupií, což je kolem pěti milionů korun,“ líčí Ouhel.

Spolu se svým kolegou v obsáhlém rozhovoru pro CzechCrunch mluví o tom, jak jejich působení v Indonésii probíhá, jak funguje nelegální obchod se zvířaty, vysvětlují před dvěma desítkami let ještě nevídaný zájem tradiční medicíny o luskouny, tedy jediné šupinaté savce, a popisují i to, jak jim s odhalováním pašeráků pomáhají studenti českých vysokých škol, se kterými jsou spojeni na dálku přes počítač.

Momentálně jste na Sumatře, co tam přesně děláte?
Příbrský: Oba se tady pokoušíme chránit ohrožené druhy zvířat, působíme tu už několik let. Tomáš patnáct, já deset. Každý máme svoje projekty, oba se ale zaměřujeme na luskouny. Původně jsem sem přijel jako dobrovolník, pak jsem tady začal dělat diplomku, nakonec to přerostlo v záchranný program. V posledních dvou letech jsme se spojili v alianci dvou neziskovek, dvou zoologických zahrad a s podporou dalších zoo se tady pokoušíme chytat pašeráky. Máme k tomu několik projektů, kromě vzdělávacích akcí zaměstnáváme bývalé pytláky a postavili jsme také záchranné centrum pro zabavená zvířata z černého trhu.

Ouhel: Nejsme to ale jen my dva. Je tady několik Čechů a pracuje s námi tady spousta Indonésanů. Dohromady jsou to tedy desítky lidí, kteří působí v rozšířených týmech.

Proč jste si vybrali právě Indonésii? Je v něčem specifická?
Ouhel: Kombinují se tady aspekty, pro které dává smysl tu být. Jeden je, že je tady obrovská druhová rozmanitost, a to hlavně proto, že jde o tropickou ostrovní zemi. V biodiverzitě někdy vyhrává Ekvádor, v jiných ohledech často ale právě Indonésie. Je tady třeba největší počet endemických druhů, které jsou kriticky ohrožené. Zároveň tady dochází k poměrně velké devastaci krajiny, ať už stavbou sídel, nebo ústupem přírody pro zemědělství, tedy hlavně pro palmu olejnou nebo cukrovou třtinu. Tahle kombinace způsobila, že se tady dá za relativně malé peníze udělat poměrně velká změna v ochraně ohrožených druhů a ekosystémů.

Příbrský: Je to také země, kde je to velmi potřeba, protože se tady v tomto duchu velmi málo děje. Rozhodli jsem se tedy věnovat náš čas tam, kde to považujeme za nejefektivnější.

Čím to je? Je to místním orgánům prostě jedno? Nebo k tomu jen nemají prostředky?
Ouhel: Asi to není jiné než v jiných v rozvojových či tropických zemích s nižší životní úrovní. Zločinů na zvířatech se tady děje tolik, že i kdyby se všichni policisté a vojáci rozhodli dělat jen to, ani tak by to nevymýtili.

Příbrský: Indonésie je opravdu obří země, má víc než sedmnáct tisíc ostrovů a asi 270 milionů obyvatel. Jde to tedy velmi těžce ohlídat. Své dělá ale i zmíněná biodiverzita v kombinaci se zvyšující se poptávkou. To z Indonésie dělá centrum nelegálního obchodu se zvířaty, problém je ale v celé jihovýchodní Asii a je to dost propojené. Snažíme se proto nyní víc působit i v dalších zemích. Indonésie je sice v obchodu s luskouny zdrojová země, tou cílovou je ale Vietnam. Dává tedy smysl se zaměřit i tam.

Jak do toho všeho promluvil covid?
Ouhel: Lidé nemohli nikam chodit ani jezdit, což napomohlo tomu, že se černý obchod přesunul do onlinového prostředí. Velká část obchodu s divokými zvířaty se tedy teď odehrává na internetu. Na takovou změnu nejsou zdejší orgány schopné rychle reagovat, všude po světě se proto zapojují různé neziskovky a jejich kybernetická oddělení, kde z různých whatsappových nebo telegramových skupin filtrují informace a pak je dodávají jako důkaz.

Příbrský: Nejefektivnější by bylo, kdyby spolupracovaly vládní orgány s neziskovým sektorem a s univerzitami a fungovalo tam nějaké souznění. Pak by se dalo lépe zakročit.

Jednu skupinu jste odhalili právě díky WhatsAppu, druhou pak díky použití Facebooku. Co dalšího z online světa pašeráci využívají?
Ouhel: Už jsem zmiňoval Telegram. Časté jsou ale právě whatsappové skupiny, kam se musíte infiltrovat a předstírat, že jste potenciální zájemce nebo prostředník. A pak je to taky Market. To je takový místní Ali Express nebo eBay. Je tady několik podobných internetových portálů, kde se prodává.

Příbrský: Hodně se používal právě Facebook, protože to byla první nejrozšířenější sociální síť. Facebook je ale moc otevřený na to, aby tam mohl probíhat nelegální obchod, a proto se to přesunulo jinam, kde se to z pohledu pašeráků lépe hlídá. V současné době se začal ještě používat YouTube, protože v Indonésii se rozšířilo sadistické trápení zvířat. Měli jsme teď případ několika Indonésanů, kteří natočili trápení mláďat makaků. Většinou je utrápili k smrti. Točili, jak jim provrtali vrtačkou oko a podobně. Pak to prodávali do zahraničí. Klientela byla – možná překvapivě – v Americe, v Kanadě i v Evropě, konkrétně v Anglii nebo ve Francii.

Takže je to svým způsobem dílo i západní společnosti?
Ouhel: To je určitě pravda, protože když je někde poptávka, je tam i nabídka. Sadistický obsah je točený výhradně do západních zemí, ale co se týče zvířecích částí pro tradiční medicínu, tak je to většinou Vietnam nebo Čína a její enklávy, které po generace žijí v jihoasijských zemích, tedy v Indonésii či Malajsii.

Která skupina je větší? Je to ta s tradiční medicínou?
Příbrský: Jasně.

Původně jste oba pracovali v zoologických zahradách. Jak se z nich člověk dostane do pozice ochránce, který bojuje s pašeráky v Indonésii?
Příbrský: Je to trend současných – nebo chcete-li moderních – zoologických zahrad. Ty velké z Evropy, Ameriky, ale i různých zemí Asie mají několik cílů. Pořád se snaží být pro relaxaci lidí, u toho se je ale také snaží vzdělávat. Zoo se podílejí také na různých výzkumech. V současnosti ale probíhají především dvě ochranářské mise. Jedna je vytváření záložních populací druhu v lidské péči. Jde tedy o koordinované chovy druhů přímo v zahradách. Ideální je propojit to ale také s ochranou v přírodě. Zoo tam tedy buď posílají peníze, nebo vybavení, v nejlepším případě pak i své zaměstnance, což považuji za nejlepší. To je přesně náš případ. Měli jsme to štěstí, že naše zahrady nám umožnily vycestovat a věnovat energii do projektů v zahraničí. Zahrady se tedy stávají klíčovými hráči v ochraně přírody.

Působíte i jinde než v Indonésii?
Ouhel: Ano, František byl třeba před nedávnem na Filipínách. Založili jsme takovou nadnárodní organizaci, která se jmenuje Agentura na ochranu biodiverzity a která bude mít projekty jak v Indonésii, tak také na Filipínách. Doufáme, že v příštích letech se nám podaří rozšířit také do Vietnamu, protože tyhle tři země jsou klíčové v potírání ilegálního obchodu. Doufám, že se nám někdy v budoucnu povede chytit celý řetězec ilegálního obchodu. Chtěli bychom tedy být schopní odhalit ty, kdo upytlačí luskouny na Sumatře, ty, kdo je propašují přes Malajsii a Thajsko, i ty, kdo to ve Vietnamu prodávají. A nakonec i toho, kdo to celé objednává. Je to zločin, který nezná hranic, proto ani naše práce nemůže být geograficky ohraničená.

Příbrský: Původně jsme se snažili zaměřit na určitý druh. V Indonésii to byli třeba outloni nebo ti luskouni a jejich šupiny, na Filipíny jsme se ale vydali se záměrem řešit problematiku mořských želv a jejich lovení na maso pro restaurace nebo krunýřů kvůli želvovině. Nakonec jsme tam začali řešit nelegální rybolov pomocí dynamitu, jedů a vlečných sítí. Snažíme se to překlopit do mezinárodního vyšetřování.

Luskoun, zdá se, vás provází. Proč jste si vybrali tohle zvíře?
Ouhel: Asi proto, že to je zvíře, které obrovsky trpí. Důvodem je poptávka po jeho šupinách, které se prodávají pro tradiční medicínu. Luskouni se přitom kvůli tomu neloví po desetiletí, pozornost pašeráků se na ně zaměřila teprve v posledních deseti nebo patnácti lety. Dnes je to nejobchodovanější savec na planetě. Luskounů je dohromady osm druhů, čtyři jsou v Asii a čtyři v Africe. Jen pro samotný trh ve Vietnamu je luskounů tak málo, že se oči pašeráků obracejí také do Afriky. Asi o luskouny nikdy nepřijdeme úplně, vždycky se tu a tam nějaký schová, ale může se to dostat do fáze, že prakticky zmizí z Indonésie. V Indonésii jsem byl už před dvaceti lety, tehdy to bylo poměrně běžné zvíře. Běžně bylo vidět přejetého luskouna na silnici. Teď by se měla ochranářská společnost zaměřit právě na něj, protože můžeme ztratit celé druhy, aniž bychom je biologicky úplně poznali.

Příbrský: Luskoun je případ zvířete, které jsme téměř vyhubili za jednu lidskou generaci. Na to, jak je ten problém velký, se velmi málo organizací věnuje jejich ochraně. S luskouny jsme tedy mohli efektivně pomoci.

Vždycky jsem měla za to, že tradiční medicína se zaměřuje na to, co si lidé předávají z generace na generaci. Teď říkáte, že luskoun se stal předmětem zájmu v posledních ani ne dvaceti letech. Podle čeho si tedy tradiční medicína vybírá?
Ouhel: V tradiční asijské medicíně tvoří velkou část především byznys. Je ale pravda, že některé rostliny skutečně fungují po tisíce let a i my si tady dojdeme na tradiční masáž, když nás něco bolí, nebo používáme zdejší oleje. Jenže zatímco u rostlin jsou účinky prokázané, u živočichů jde o chiméru. Tkáně živočichů od sebe ve skutečnosti nemají tak velký molekulární rozdíl. Vaším lýtkem vás můžu léčit dost podobně jako psím žaludkem. V Indonésii se na kašel běžně používají kaloni, což je druh letounů podobný netopýrům. V případě luskounů se zase věří, že pomohou se vším možným. Když se ale na šupiny podíváte molekulárně, najdete keratin, tedy zrohovatělý vlas, něco jako nehet, který rozhodně nemá žádné léčebné účinky. Je to spíš mýtus. Podobně jako když si někdo myslí, že když je nosorožčí roh velký, je v něm síla.

Příbrský: Nemáme nic proti tradiční medicíně, je tisíce let prověřená a babky kořenářky dokážou kouzla u nás stejně jako jinde ve světě. Každá asijská země má svoji vlastní medicínu. Rostliny fungují opravdu dobře, u živočichů jsou to v drtivém množství případů ale pověry.

Jak se tedy stalo, že se pozornost zaměřila právě na luskouny?
Příbrský: Přesně se to neví. Tipl bych si, že někdo vlivný měl obrovské množství luskouních šupin a povedlo se mu vytvořit příběh, že jde o další efektivní produkt pro léčení. Věří se, že šupiny mohou léčit rakovinu, revma a teď dokonce i covid. Nějaké historické záznamy o luskouních šupinách jsou, jsem ale přesvědčený, že o každém zvláštním druhu zvířete je někde zmínka. Luskouni jsou jediný šupinatý savec na světě a byla asi otázka času, než na něj někdo ukáže. V současnosti se mluví i o dikobrazech, ti mají totiž v žaludku bezoár, což jsou zkamenělé nestrávené zbytky potravy. Má ho asi jen každý desátý dikobraz a ve velkém se loví, protože se věří, že bezoár je magický. Asi je to také tím, že známé druhy ubývají a hledá se nová cesta k obchodu. Peníze v tom hrají nejdůležitější roli.

Hraje v odkrývání gangů roli také osvěta?
Ouhel: Určitě ano. V našich školách na Sumatře se třeba učí environmentální angličtina. Také k nám vozíme studenty z indonéských i českých vysokých škol, třeba z Palackého univerzity. Druhá věc je, že se snažíme zaměstnat zmíněné bývalé pytláky, dnes jich pro nás pracuje asi šest.

Příbrský: Největší energii vkládáme asi do vzdělávání dětí. Naše Kukang School se teď zapojila do projektu Education4Conservation, který je zaměřený na předškoláky. Míříme tedy opravdu na ty nejmenší. Vedeme je i v průběhu základní a střední školy, rádi bychom se s nimi dostali i na vysokou. Vzdělávání nové generace je náš hlavní cíl. Nezapomínáme ale ani na ty starší. Máme třeba projekt s kávou Kukang Coffee, který je zaměřený na osvětu farmářů. Ti žijí v oblastech, kde jsou ohrožené druhy zvířat, a my se od snažíme odkupovat kávu za pro ně výhodnou cenu. Výměnou za to nám smluvně přislíbili, že nebudou tyto ohrožené druhy lovit.

Mají bývalí pytláci lepší výsledky?
Ouhel: Jsou to dobří terénní asistenti. Nebrečí, když je něco píchne nebo škrábne, jsou odolní. Jedna naše kolegyně Lucie Čižmářová nyní dělá monitoring druhů s fotopastmi a má s sebou několik takovýchto terénních asistentů. Máme zkušenost také s někdejšími pytláky želvích vajec, kteří se vrátili z vězení a začali chodit přednášet do škol, jaké to je sedět v kriminále.

Zaměstnali jste i nějakého pašeráka?
Příbrský: Zatím ne, i když jednu nabídku už máme. Jde především o pytláky, kteří jsou v první linii a žijí v dotčených oblastech. Máme v týmu pytláky luskounů nebo outloňů. Pašeráky se snažíme spíš zavírat, protože jde často o kriminálníky, kteří se těžko napravují.

Ouhel: Každý světec má svoji minulost a každý hříšník svoji budoucnost.

Je pravda, že na zvířata se začali specializovat někteří drogoví překupníci, protože zatímco drogy jsou poměrně hlídané, tak nelegální obchod se zvířaty zatím moc ne?
Příbrský: Mluví se o tom už delší dobu, občas na to narážíme, ale pořád to spíš objevujeme. Platí ale, že obchod se zvířaty je ve srovnání s obchodem s drogami téměř nepostižitelný. Sazby jsou v Indonésii do pěti let vězení, pokuta do sto milionů indonéských rupií, většinou se ale tresty dávají výrazně nižší. Neslyšel jsem, že by někdo dostal maximální sazbu. Naopak u drog vám hrozí trest smrti za poměrně malé množství. Drogoví dealeři, respektive výrobci, také začali přidávat luskouní šupiny do metamfetaminu. Věří se, že je pak kvalitnější.

Pozorujete třeba, že by díky tomu obchod s nelegálními zvířaty nějakým způsobem zhrubl?
Ouhel: To nelze moc usuzovat. Narazili jsme na to díky tomu, že když se dělají výslechy lidí, které zachytí někdo jiný než my, objevuje se tam, že dřív obchodovali s marihuanou nebo metamfetaminem. Díky těm luskouním šupinám, které jsou relativně drahá komodita, se do toho pustili, protože si spočítali, že dostanou dva nebo tři roky a hodně na tom vydělají.

Můžete nějak bojovat s tím, že jsou tresty tak nízké?
Ouhel: Asi by se to dalo skrze nějaké právní týmy, které by legislativcům připravovaly návrhy zákonů. Do toho my se ale pouštět nechceme. Jak je to rozdané, tak se hraje. Nějaké tresty jsou, třeba se v budoucnu zvýší. Je to podobné všude na světě. V Africe je to možná trochu jiné se slonovinou, za kterou jsou o trochu vyšší tresty, ale třeba za bushmeat (minimálně zpracované maso divokých zvířat, pozn. redakce) dostanete jednotky let nebo měsíců. Když se pak podíváte na to, kolik dostávají pašeráci, kteří dovezou papoušky či plazy do Česka, troufl bych si tvrdit, že většina odejde s pokutou či podmínkou.

Příbrský: V Česku je to nakonec ještě horší, protože v Indonésii ti lidé skutečně skončí ve vězení. V Česku jsou procesy neuvěřitelně dlouhé a pašeráci z toho většinou najdou cestu ven. U našich případů se snažíme dohlédnout na to, jak se věci mají i po zatčení pachatele, a dál pracujeme na tom, aby došlo k maximálnímu potrestání.

Už jste říkal, že v poslední době se zabýváte něčím, čemu se říká bomb fishing, tedy lov pomocí výbušných zařízení. Jak rozšířená věc to ve světě je?
Příbrský: Začali jsme se celkově zabývat ilegálním rybařením. Bomb fishing je jedna z nejdestruktivnějších metod, kdy rybáři z lodě nebo ze skály hází dolů na korálové útesy, kde je nejvíce ryb, bomby. Zničí to celý okruh útesu. Ale stejně tak nebezpečné je chytání ryb pomocí jedu nebo vlečné sítě s různými návnadami. Děje se to ve velké části světa. My jsme to začali řešit na Filipínách, protože jsme byli na základě našich výsledků z Indonésie osloveni neziskovou organizací Vesna Panglao Conservation, která je v kontaktu s národní námořní policií.

V minulosti jste rozkryli třeba i gang, který pašoval různé druhy loskutáků. Proč jsou zrovna tito ptáci tak častým terčem indonéských skupin?
Ouhel: Používají se do ptačích pěveckých soutěží, což je poměrně velké místní hobby. Lidé mají svého vycvičeného ptáka, který zpívá. Desítky ptáků jsou pak zavěšení v klíckách a ten, co vydrží zpívat nejdéle, nebo ten, co má největší rozsah, zvítězí. Vyhrávají se přitom poměrně velké ceny, jsou to statisíce korun nebo automobily. Největší výhra za nejlepšího pěvce byla okolo tří miliard rupií, což je kolem pěti milionů korun. A když slyšíte, že můžete mít ptáčka, za kterého dostanete pět milionů, tak vás to namotivuje. A konečně se také loskutáci využívají i v tradiční medicíně, zejména pro děti, co mají problémy s řečí, se z loskutáků vaří polévka. Primárně je to ale mazlíček, protože je velmi učenlivý. Naučí se pozdravit, základní fráze. V přírodě už je jich ale bohužel tak málo, že by dávalo smysl, kdyby tady byly nějaké chovné stanice, kde by se druhy množily a pak i prodávaly, ale nebrala se zvířata z přírody. Populace to nejsou schopné ustát.

Staré javánské přísloví říká, že pravý muž musí mít ženu, dům, koně, dýku a klecového ptáka. Tohle pořád platí?
Ouhel: Těžko říct, protože ani jeden z nás není javánský muž. Nemám ani dýku, ani ptáka v kleci.

Příbrský: Rozhodně ale platí, že je tady velmi populární chov ptáků jako domácích mazlíčků. Vidíte je téměř v každé domácnosti nejen na Jávě, ale v celé Indonésii. Psi tady tolik nejsou, protože Indonésie je muslimská země. V křesťanských oblastech jsou stejně jako kočky potulní. Ptáci jsou tak téměř všude. Nefunguje tady přitom nějaký velký chovatelský systém, který by plnil klece odchovanými ptáky. To by bylo ideální.

Jak velkou roli to sehrálo v tom, že jsou loskutáci ohrožený druh?
Ouhel: Podle jednoho výzkumu je v klecích až sedmdesát milionů ptáků. Třeba loskutáků niaských, což je největší, nejhezčí a také nejohroženější druh, tady zbývá méně než pět set. Když bojujete s milionovou poptávkou, pravidelně se děje, že přijede skupinka deseti až patnácti chytačů na malý ostrůvek a vyloví všechny ptáky. Stalo se to v roce 2004. Kombinace lásky ke zvířatům, soutěží a toho, že ti lovci mají třeba dnes nahraný zvuk ptáků, který ostatní láká, znamená, že s celou populací může být šmitec.

Loskuták niaský byl dlouhodobě považován za vyhubeného a vám se ho podařilo znovu objevit. Kde jste k němu přišli?
Ouhel: Osm až deset let neexistovaly žádné záznamy loskutáků niaských, přitom dřív se vyskytovali na některých místech docela hojně. Začalo se proto hovořit o tom, že by mohli být v přírodě vyhubení. V podobných situacích se často vědecko-ochranářské týmy vyhecují a vydají se druh hledat. My jsme jeden takový postavili spolu s kolegy z České zemědělské univerzity. Nakonec jsme našli dvě poslední životaschopné populace na niaských ostrovech a založili jsme tam ochranářský projekt, kde rangeři hlídají nejen loskutáky, ale také kladiště mořských želv.

Jak moc  spolupracujete na dálku právě s českými univerzitami, Česká zemědělská univerzita se měla podílet i na infiltraci do pašeráckých skupin, je to tak? 
Příbrský: Pracujeme s nimi docela intenzivně, do našich projektů jezdí dobrovolníci z několika univerzit. Tým, který pracoval na loskutákovi niaském, s tím dále pokračuje. Sledovali i několik facebookových skupin, kde se snažili identifikovat ty největší pašeráky. Povedlo se jim to docela zajímavě popsat a my jsme si na základě toho pak vytipovali některé z nich, začali jsme je vyšetřovat a loni se povedlo jednoho z deseti největších pašeráků loskutáků chytit. A to jen na základě monitoringu, který dělal tým z Fakulty životního prostředí na ČZU. Byla to velmi povedená spolupráce. Oba na univerzitách přednášíme. Propojení vysokých škol s ochranou přírody je velmi funkční.

Ukazuje to asi také, že ať se problém děje kdekoli, je možné s tím bojovat i na dálku, že?
Příbrský: Je to tak. U ptáků to platí obzvlášť. Tím, že jsou tady tak rozšířeným mazlíčkem, tak se proti tomu méně bojuje. Obchodníci se vůbec nebojí.

Ouhel: Je to hezký příklad toho, jak se výzkum aplikuje v samotné ochraně přírody. Skupina vědců z ČZU teď pracuje také na výzkumu, kdy poslouchá nahrávky různých druhů loskutáků a zkouší v tom najít nějaký patent, aby bylo možné zjistit, jaké jsou rozdíly ve zpěvu různých druhů. To by mohlo velmi pomoci při identifikaci druhu vyšetřovateli.