Současná vesmírná mánie, která připomíná entuziasmus z dob programu Apollo, doléhá pomalu i do Česka. Ačkoliv naši zemi nelze považovat za vesmírnou velmoc, startupový prostor se u nás plní i projekty právě z vesmírného prostředí, které se bez větší pozornosti široké veřejnosti podílí na tom, že na oběžnou dráhu, ale i na rudou planetu létají v Česku vyrobené komponenty.

Jednou z takovým firem je i SAB Aerospace, jehož obrat se letos vyšplhá na 3 miliony eur (přes 77 milionů korun), a jeho v základu dvanáctičlenný tým se pod programem Evropské vesmírné agentury (ESA) podílí na konstrukci rakety Vega. Její část přitom z brněnské továrny putuje až na kosmodrom do francouzské Guyany. Jaký je vesmírný byznys v Česku? Kam všude už SAB Aerospace poslal své výrobky? A je možné považovat NASA za konkurenci? Na to vše jsme se ptali v rozhovoru Petra Kapouna, provozního ředitele SAB Aerospace.

Petře, proč v Česku dává smysl zakládat vesmírný startup?
Hlavní důvod je, že Česká republika má obrovský výrobní potenciál a je tu spousta firem, která zvládá vytvořit ty nejnáročnější technologie. Zároveň je ale Česko bráno jako montovna Evropy a minimálně ve vesmírném průmyslu tomu tak bylo a je. Nicméně v roce 2008, kdy se Česká republika přidala do ESA, se otevřely dveře pro firmy, které mají větší přidanou hodnotu, tedy pro takové, jež v Česku i vyvíjí, nejen montují. My jsme proto chtěli, abychom v Brně netvořili jen výkresy, podle kterých někdo za pár let začne vyrábět ještě víc na východě. Naším konečným cílem je, abychom náš produkt dělali pod jednou střechou.

Proč je podle vás vůbec špatně, že je Česko bráno jako montovna?
Neříkám, že je to špatně, jen je z dlouhodobého hlediska důležité, aby zde fungoval i vývoj a jakékoliv složitější operace jako montáž v laboratořích nebo čistých prostorech. Pokud bychom totiž zůstali montovnou Evropy, tak bychom v budoucnu mohli konkurovat jen cenou. Což je otázka, jestli bychom to vůbec dokázali.

SAB Aerospace je tedy jedna z firem, která se snaží mít na vlastní půdě jak vývoj, tak výrobu?
Snažíme se být systémovou společností, která bude pod jednou střechou dělat hotový produkt, nikoliv jen jeho součást nebo část vývoje. Abychom vše od bílého papíru po finální produkt dělali v České republice.

Když jste minulý měsíc hovořil na Czech Space Week, tak jste tvrdil, že u vás ve firmě funguje startupová atmosféra. Jak to vypadá konkrétně, když fungujete v tak rigidním prostředí zaštítěným nadnárodními organizacemi?
Je nesmysl, aby startup začal figurovat v kosmickém průmyslu bez jakékoliv podpory, to by zkrátka nešlo. My jsme šli cestou, že česká firma před čtyřmi lety byla startupem, který však za sebou měl podporu italského mezinárodního holdingu. Na poli kosmického průmyslu funguje už dvě desítky let, má obrovské zkušenosti a zaručil se za nás. Proto jsme se na začátku roku 2014 domluvili, že zde založíme firmu, ve které oni drží většinový podíl a dodávají know-how. Dříve i školili naše inženýry a dali nám tedy několik přidaných hodnot, například znalost standardů a dokumentace, kterých jsou obrovská kvanta. Jen se s nimi naučit pracovat by trvalo rok až dva, což je pro startupovou firmu nemyslitelné.

V čem ale spočívá vaše „startupovost“?
Je asi spousta příběhů, které bychom tu mohli vyprávět, ale v zásadě to byla na začátku typická startupová atmosféra. Ve dvou jsme tu přespávali v práci, psali jsme jednu stostránkovou nabídku za druhou, abychom vůbec nějak prorazili, a řešili jsme problémy typu, jestli si můžeme dovolit potřebný software.

Můžete zmínit nějaký z těch příběhů?
Ještě v době, kdy jsme byli dva, tak nás oslovil Airbus, že se sem, do Jihomoravského inovačního centra, přijede podívat na naši novou firmu. Tak jsme se s ostatními tady domluvili, vyměnili jsme cedulky na deseti kancelářích a všude bylo napsáno SAB. Přijeli z Airbusu a říkají: „Ty jo, vás je tady padesát, tak to jsme nečekali.“

Dopadlo to dobře, chtěli si nás otestovat a dali nám zakázku. Tady je potřeba říct, že mezi sjednáním a realizací projektů v naší branži uplynou třeba dva roky. Věděli jsem, že za dva roky budeme větší, takže jsme prodávali vlastně budoucí firmu. V tu chvíli jsme však zaměstnance zkrátka neměli.

Jaký smysl má pro zavedený italský holding dceřiná firma zrovna v Česku? Firmy s potenciálem jinde nejsou?
Česká republika byla nejlepší volba, protože když půjdeme dál na východ, například do Rumunska, tak tam nejsou tak kvalitní firmy na výrobu mechanických prvků. Česko je zatím na úrovni Německa, určité know-how tu bylo a my jsme jej rozšířili.

V Brně tedy aktuálně SAB Aerospace má jakési dvě části, kanceláře a výrobní halu. Co se v těchto částech konkrétně děje?
V kancelářích se odehrává celý vývoj, sedí tu kompletní konstrukční tým. V jedné z jeho částí se na základě zadání od Evropské vesmírné agentury vytvoří určitá konstrukce. Víme, k čemu takový produkt bude používán, co musí snést a jak má vypadat či které přístroje musí obsahovat, ale jinak začínáme na bílém papíře.

V této fázi se pak projekt předává oddělení termální a strukturální analýzy. To přepočítá veškerý design a ověří počítačovými simulacemi, zda konstrukce vydrží, co má. Oddělení kvality nakonec konstruuje výstupy naší činnosti i výrobu našich dodavatelů. Ještě jednou pak zkontrolujeme celý produkt a pak už se dostáváme od fáze v kancelářích do fáze v laboratoři.

Kdybychom se měli podívat na konkrétní produkty, co v Brně děláte, tak jedním z nejzásadnějších je tzv. dispenzer pro raketu Vega. Jedná se vlastně o vrchní část celé rakety, která zajišťuje vypouštění satelitů. Čím je tento produkt speciální?
Obecně řečeno zjednodušuje a zlevňuje přístup do vesmíru. Konkrétně dispenzer pro raketu Vega a potažmo jejího nástupce Vega-C dokáže pojmout až šestnáct satelitů. To dříve nebylo možné a raketa Vega aktuálně vypouští v rámci jednoho letu dva až čtyři satelity. Jinými slovy, místo toho, abychom náklady na let, které jsou stále stejné, rozdělili mezi čtyři zákazníky, rozdělíme je mezi šestnáct zákazníků. Je to tedy okno do vesmíru i pro menší společnosti a univerzity. Co víc, ve spodní části tohoto dispenzeru jsme schopni umístit až 96 cubesatů (malé satelity, obvykle o rozměrech 10×10×10 cm – pozn. red.).

Jak je možné, že se z místa pro čtyři satelity stane místo pro šestnáct? To jste je tam schopni prostě lépe poskládat?
Laicky řečeno ano, nicméně stejně jako se vyvíjí technologie na zemi, tak se vyvíjí i ty vesmírné, a satelity se zmenšují a váží méně. Neříkám, že bychom těch největších satelitů, které si umíte představit, dali do Vegy šestnáct. Trh se změnil, ale zapomněl na to, že musí změnit i podpůrné technologie. Ačkoliv tedy létají menší satelity, dosud létají dva, protože nikdo nepřišel s lepším uchycením.

A to je tedy věc, kterou kompletně vyrábíte v Brně?
Nejenom, že ji tu celou vyrábíme. Byl to celé náš nápad, s nímž jsme v roce 2014 přišli za Evropskou vesmírnou agenturou a ta řekla, že pokud si seženeme finance, tak projekt vezme pod svá křídla. Šli jsme tedy za Ministerstvem dopravy, které český rozpočet na kosmické aktivity spravuje, a po nějakých jednáních jsme skutečně peníze dostali. Po třech letech vývoj skončil a aktuálně se součástky vyrábí, přičemž se to děje zhruba z 80 procent v České republice. Naším hlavním cílem bylo, aby to byl český produkt. Začátkem příštího roku pak budou všechny součástky u nás v hale, hlavní věž začneme montovat, potom testovat a někdy na jaře po Velikonocích ji odešleme na francouzskou Guyanu. Poprvé poletí už v květnu a ponese sedm satelitů a dvacet cubesatů.

Tím pro vás práce na raketě Vega končí?
Naopak. Pokud tento produkt dokončíme úspěšně, budeme moci dispenzer pro raketu Vega dodávat i dalších deset let. Vrátí se nám tedy peníze z vývoje, který pochopitelně není úplně ziskový.

Máte však množství dalších projektů. Kdo toto všechno financuje? Protože se určitě jedná o finančně velmi náročnou věc.
To je. Na všechny zakázky, které děláme, jsou vypsána výběrová řízení od ESA, do nichž se může přihlásit libovolná firma ze všech zemí, které jsou do ESA zapojené. Tudíž je to poměrně tvrdá soutěž napříč Evropou. Všechny peníze pak dává ESA, která je získává od členských států. Česká republika svoje příspěvky pravidelně navyšuje, což je dobře, protože to je známka prosperity tohoto odvětví.

Takže jste vydáni na milost a nemilost Evropské kosmické agentuře a Ministerstvu dopravy.
A daňovým poplatníkům.

A neuvažovali jste tedy i o jiných zdrojích financování?
V rámci vývoje se občas stane, že narazíte na nějaké zajímavé technologické řešení, a proto máme několik projektů, kde taková řešení dovyvíjíme. Nemůžeme si je ale financovat celé sami, avšak z evropských strukturálních fondů na ně získáváme 40 procent, zbytek dáváme z toho, co ušetříme.

Mezi další projekty patří například ExoMars 2020, což je evropský rover, který poletí na Mars. Jaký podíl na tomto projektu máty vy?
Dodávali jsme malé mechanické součástky pro nosný modul samotného roveru. Šlo o části celé konstrukce, která rover, doufejme, bezpečně donese na Mars. My jsme svou část dokončili v roce 2016, což se zdá jako extrémně dlouho, ale zkrátka tyto projekty trvají dlouho. V současné době je již tento model pokročilejší, má přimontované i nádrže. Toto vše už probíhá v německé firmě OHB, kde jsou velmi přísné testovací podmínky. Jednou z misí roveru bude totiž hledat na Marsu život, tudíž je třeba eliminovat jakoukoliv biologickou kontaminaci.

ExoMars je zároveň super v tom, že zhruba pět procent jeho konstrukce bylo vyrobeno v Česku, jinými firmami tady na jižní Moravě. To mi přijde jako skvělý počin.

Kdo vlastně určuje všechny zmíněné hygienické regule?
Evropská agentura má standardy zvané ECSS. A ty existují úplně na všechno. To je podle mě jedna z nejrozsáhlejších databází standardů, se kterými se můžete potkat. Od produktového managementu a zmíněné hygieny přes to, jak produkt zabalit a poslat, až po jaké laboratoře, pro jaký účel můžete postavit. Například naší laboratoř musela zauditovat ESA, přestože máme už certifikaci na čistotu v rámci českých norem.

Před pár týdny také na Marsu úspěšně přistála mise InSight z NASA. Napadá mě v té souvislosti – inspiruje se ESA nějak za oceánem u NASA?
Inspirace tam rozhodně nějaká je. Spojené státy dělají mise, o kterých se dobře čte, zatímco Evropa dělá výzkum a bádá a možná proto se tu o kosmickém průmyslu příliš nemluvilo. Je ale třeba říct, že americký kosmický svět a evropský kosmický svět jsou dvě části, které vlastně není třeba propojovat. Kdybychom místo italského holdingu byli vlastněni americkým, tak bychom od ESA zakázku pravděpodobně nikdy nedostali, protože by se bála úniku informací.

Říkáte únik informací, existuje tedy i něco jako nepřátelská atmosféra mezi ESA a NASA?
To rozhodně ne, ale myslím si, že každý kontinent si chce udržet vlastní know-how. Bavíme se mimo jiné o citlivých informacích armádního charakteru a myslím si, že je dobře, že na určité úrovni se tato data nesdílí. My to bereme tak, že máme v NASA určitý vzor, který se snažíme předehnat. Jedná se o zdravou konkurenci, která nás nutí běžet dál a ještě rychleji. Myslím si, že NASA je trochu více populistická, než aby se zabývala vyloženě vědeckými projekty.

NASA je ale armádní subjekt USA, zatímco ESA je nadnárodní organizace na celoevropské bázi. Lze ji vůbec považovat za konkurenci?
Tak není to konkurence po obchodní stránce, spíše jde o srovnání, jakýsi závod či rivalitu.

A myslíte tedy, že se ESA někdy dostane do fáze, kdy bude dělat tak velké projekty jako NASA? Typu přistání člověkem na Marsu?
Já nechci předvídat budoucnost, ale myslím, že ESA bude iniciátorem těchto misí. Budoucnost Evropy je nicméně v tom, že se najdou soukromí investoři, a ESA odstoupí od kontroly nad celým programem. Vzniknou tak velké subjekty s vlastními nosnými raketami. ESA by tu ale měla zůstat, protože někdo musí udržovat standardy.

Další, zase zcela jiný projekt, na kterém pracujete, se nazývá Exobiology Facility. V čem spočívá?
Jedná se o sedm biologických experimentů, které budou vypuštěny na Mezinárodní vesmírnou stanici, přičemž my na ně vytváříme schránky. Nejzajímavější experiment replikuje povrch Jupiterova měsíce Europa, což je vlastně zamrzlý oceán a existují oprávněné domněnky, že se v něm nachází život. Vědci tak do této schránky vloží biologické vzorky a uvidí, co se bude dít. My jsme vyrobili kazetový systém, díky kterému lze vzorky vyměňovat bez toho, aby byl daný astronaut jakkoliv ohrožen. Potom se vzorky vrátí na Zem a bude se analyzovat, jestli je na nich nějaký biologický rozvoj, či zda vůbec ještě jsou vzorky živé. Pokud se ukáže, že by na Europě mohl být život, tak posléze bude vypsána mise na let k Europě.

Během Czech Space Week jste za svůj aktuálně největší projekt označil práci na satelitu Plato, jehož cílem bude objevovat exoplanety, tedy planety mimo Sluneční soustavu. Nebude se ale jednat o konkurenci pro TESS od NASA, který byl za stejným účelem vypuštěn do vesmíru letos v dubnu?
O konkurenci pro TESS se jednat nebude, protože Plato by měl americkou misi v podstatě nahradit. Poletí totiž až v roce 2026 a měl by být dokonalejším nástupcem (plánovaná délka mise TESS jsou dva roky – pozn. red.).

Když je nyní, v roce 2018, vyvíjen satelit Plato, jak je možné zaručit, že současně implementované technologie budou dostatečně dobré i za šest let, až výsledná družice poletí?
Pořád jsme ve fázi vývoje a technologie, které budou použité, zatím nejsou definované. Aktuálně budujeme konstrukci, abychom si vůbec byli schopni ověřit, co je schopna unést. Ale víme, že ji možná bude potřeba ještě změnit právě kvůli technologiím. Ačkoliv se tedy osm let může zdát jako hodně času, tak rok předtím, než máte jít do výroby, zjistíte, že je potřeba ještě spousta věcí změnit, přičemž o tu misi nechcete přijít a čekat dalších deset let. Počítáme tak s vylepšenými technologiemi oproti dnešku, ale ne nějak radikálně. Zároveň na pozadí dáváme pozor i na to, že kdyby technologie poskočila ještě o jeden level nahoru, tak budeme muset rychle zareagovat.

Jaký je váš podíl na Platu?
Zabýváme se konstrukcí servisního modulu a komponentem, který nese a rozvíjí solární panely. To je kritická část, která když nebude správně fungovat, tak satelit nebude mít energii. Pro nás jakožto pro firmu se jedná o velkou výzvu i proto, že jsme doposud dělali na částech, které měli fungovat v řádu několika dnů. Ale Plato bude vesmírem putovat sedm let. Jinak se jedná o projekt, na kterém spolupracuje dvacet firem, je to opravdu velké. Navíc my jsme teď už natolik autonomní firma, že jsme tuto zakázku byli schopni vyhrát jen s českým týmem.

Jak se v té změti vesmírných firem chtělo nové SAB Aerospace profilovat?
Jak už jsem řekl, tak jsme chtěli být od začátku systémovou společností, ale jsme také jedna z mála firem v našem segmentu, která se orientuje čistě na vesmír. Žít jen z vesmírného byznysu je náročné a může to být i destruktivní. Všechny ostatní firmy dělají letecký nebo armádní či automobilový průmysl a vesmírný mají jako doplněk. My to máme přesně naopak, protože věříme, že naši vývojáři musí být na 100 procent zapojeni do vesmírného průmyslu, aby budovali své dovednosti a znalosti.

Jak dál SAB Aerospace hodlá pokračovat?
Nyní už jsme ve stádiu, kdy sami můžeme plnit roli mateřské firmy, která pod svá křídla vezme nový, zajímavý projekt a dostane ho do jinak celkem uzavřeného společenství vesmírných firem. Proto nyní spolupracujeme s inkubátorem ESA BIC a chceme novým projektům pomoct. Konkurence se nebojíme, naopak chceme trh rozvíjet.

Jak už jsme nakousli, kanceláře máte v rámci Jihomoravského inovačního centra (JIC). Jak s ním spolupracujete?
Já myslím, že s JICem spolupracujeme ještě nad rámec toho, co dělá SAB. Já například pomáhám zdejším technologickým startupům s předáváním zkušeností a kontaktů či finanční podporou. JIC nám na začátku obrovsky pomohl a myslím, že se jednalo o jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsme mohli udělat. Nebyli jsme tak izolovaní a díky tomu, že JIC má na sebe napojenou spoustu firem, tak jsme mohli efektivně řešit širokou paletu problémů, včetně pro nás tak zásadní věci, jako je server. Otevřel nám také dveře k postavení naší haly v rámci Technologického parku v Brně, který pro nás má velký význam.

Na závěr, co vás tak odlišuje od zavedených vesmírných firem?
Nemáme kulturu jako velká korporace, nebereme se tak vážně a pokud je tu potenciál nějakého projektu, tak do něj jdeme. Kolikrát nám lidé říkali, že to, o co se snažíme, je šílené, ale byly jsme ochotni tu strávit čas nad něčím, co nás žene dopředu. Na naší práci se díváme jako na poslání, které má určitý přesah.

Zároveň se orientujeme na spolupráci se středními školami, pořádáme exkurze, protože věříme, že je potřeba pracovat s potenciálem od mladého věku. Během jednoho dopoledne se u nás studenti naučí pracovat se standardy, navrhnou produkt a v hale si ho poskládají. A vidíme výsledky, které nám vytváří dobré technologické podhoubí.

Snažíte se tímhle způsobem bojovat s malou dostupností pracovní síly na trhu?
Přesně tak. Když některé firmy říkají, že je to běh na příliš dlouhou trať a že to není dobrá cesta, tak já odpovídám, že to dobrá cesta je, protože naše projekty trvají tři až osm let. A pokud já teď oslovím středoškoláka, tak už za čtyři roky může být v prvním ročníku na vysoké škole, jít k nám na stáž a za dalších pět let může být naším inženýrem. My za čtyři roky nedodáme ani satelit.

Foto: ESA, SAB Aerospace