Krátce po dokončení střední školy začala Petra Joklová dobrovolničit v azylovém domě pro ženy a pomáhala HIV pozitivním lidem. Její srdeční záležitostí se však stala rozvojová pomoc. Učila děti v Ugandě a následně pomáhala s rozvojem očních klinik v několika afrických státech. Na stáž do Etiopie se vydala již jako fundraiserka Světla pro svět, neziskovky, jejímž posláním byla právě podpora očních klinik.

Když pak Petra Joklová v sedmadvaceti letech dostala poprvé možnost spravovat údaje o 30 tisících dárců v komplexním systému CRM, pochopila, o jak silný nástroj pro neziskovky se jedná. Rozvojovou pomoc jako takovou opustila a dnes se živí i baví tím, že šíří systémy pro řízení vztahů se zákazníky do dalších neziskovek.

Projektová manažerka zvládla při péči o dvě malé děti zavést CRM do více jak 120 neziskových organizací, a to v čele iniciativy CRM pro neziskovky, kterou rozvíjí osmým rokem. Pro neziskový sektor však Joklová pracuje takřka celý svůj život, protože práce v byznysu ji nikdy nenaplňovala.

Organizace CRM pro neziskovky vznikla jako reakce na tristní správu a zabezpečení dat o dárcích neziskovým organizacím. Jejím duchovním otcem je Aleš Jeník, s nímž se Petra poznala v době, kdy díky projektu Rok Jinak od Nadace Vodafone pracoval na vytváření dárcovské platební brány Darujme.cz pro Nadaci Via. Ihned si padli do oka, a tak Jeník kormidlo svěřil právě do Petřiných rukou.

Okamžitě vidět výsledek

Když nastupovala, celá iniciativa se teprve formovala. Organizace měla pár měsíců a Joklová dělala prakticky všechno od účetnictví až po web. A u toho ještě stihla založit rodinu. Své dvě děti rodila doma, a když se zrovna nevěnovala jim, investovala svůj čas do projektů CRM pro neziskovky. Za workoholika se však nepovažuje. „Jsem spíš prototyp renesančního člověka a moje práce mě navíc baví,“ směje se. Kouzlo úspěchu je podle ní v efektivním plánování.

Již v počátcích začala Petra rozvíjet síť dobrovolníků, kterých je dnes devětadvacet. Motivací dobrovolníků je jednak samotný Salesforce, globální jednička mezi CRM systémy, který iniciativa implementuje, a pak také chuť pomoci s něčím, co každý z nich umí. „Máme hodně odborníků, kteří chtějí pomoci neziskové organizaci a vidět výsledek své práce okamžitě,“ říká Joklová.

V jejich zaměstnáních totiž viditelný efekt jejich práce mnohdy trvá i několik let. „Přes moloch korporátních týmů se k nim často ani nedostane zpětná vazba, natož poděkování. Lidi pohání, když dělají něco, co dává smysl. Přijde mi to lepší, než vzít ajťáka, aby sázel stromy – ten člověk to udělá, ale nezůstane u toho,“ dodává jejich koordinátorka.

Pro ni samotnou je práce s dobrovolníky tak trochu jiný způsob fundraisingu, který dělala předtím. Když se objeví vhodný grant, podává sice žádost, ale naprostou většinu financí na provoz neziskovka dokáže získat svými placenými službami, tedy konzultacemi, školením a rozvojem systémů.

„U nás je fundraising hlavně o dobrovolnících. Nemáme přímé klienty – děti nebo nemocná zvířátka, na které společnost nejvíc slyší,“ podotýká Joklová. Posun od fundraisingu v rozvojové pomoci k technické implementaci pro ni nebyl obtížný. Byť technických věcí je dost, převládá komunikace s lidmi. A právě ta Petru na její práci těší nejvíce. Baví ji navazovat kontakty, sledovat, jaké projekty neziskovky dělají a jaký mají dopad.

Jít proti vlastnímu přesvědčení nešlo

Studium informatiky na VŠE pro humanitně zaměřenou Petru Joklovou nebylo to pravé. Hned v prvním semestru utekla a začala se realizovat právě v neziskovkách. Peníze na živobytí vydělávala na recepci hotelu a vedle toho se seznamovala s neziskovým sektorem tzv. odspodu.

Začala chodit jako dobrovolník do azylového domu pro matky a poté do Domu světla, kde testují na HIV a pomáhají nakaženým. Během toho se poohlížela i po zahraničních programech, kterých tenkrát nebylo moc. Nakonec našla jeden skrze Charitu ČR. V rychlosti se nechala očkovat a vyrazila do Ugandy, kde půl roku pracovala na projektu Adopce na dálku.

V Africe učila na třech školách angličtinu, zeměpis a vedla literární kroužek a základy IT. „Hlavně IT zní z dnešního pohledu dost nadneseně. Sehnala jsem někde starý počítač a učila jsem děti totální základy, třeba jak pracovat s myší,“ vzpomíná Joklová.

Kromě učení pomáhala budovat komunikační most mezi místními sociálními pracovníky a pracovníky v Česku, zprostředkovávala komunikaci dětí s adoptivními rodiči a dohlížela na předání materiální pomoci, aby došla tam, kam má. Africký kontinent si Petra Joklová hned zamilovala. Mimo jiné tam našla vášeň pro africký tanec, který dnes učí. Po návratu si pak na chvíli zkusila práci v korporaci.

„Dostala jsem zajímavou finanční nabídku a přijala práci na zákaznickém servisu v letecké společnosti. Byla jsem však frustrovaná z toho, že podporuji svou prací segment, se kterým hodnotově nesouzním. Nemohla jsem dělat pro peníze něco, co odporovalo mému přesvědčení o světě, etickému chování a ekologickému nastavení,“ vysvětluje Joklová.

V práci se cítila odtržená od reality toho, co ji naplňovalo. Jet přes půl Prahy, sednout si do klimatizované budovy, zatímco venku svítí slunce, a celý den ťukat do klávesnice a volat, čistě jen pro generaci zisku, jí nedávalo smysl. Poté, co takřka vyhořela, se tedy vrátila zpět do světa neziskovek.

Už od jejich samotného označení odvozuje to, co ji na neziskovkách přitahuje. „Cílem není zisk, ale řešení palčivé společenské otázky,“ zamýšlí se Joklová nad svými hodnotami. Díky zkušenosti v nadnárodní korporaci si uvědomila, že důležitější než peníze je pro ni věřit tomu, co dělá.

Byť za směšné peníze, přijala pozici projektového koordinátora v malé neziskovce. Dělala lektorku na školách a sama začala dálkově studovat vyšší odbornou školu (obor sociální práce) a následně pedagogiku na vysoké škole, ke které ji přivedla právě práce s dětmi.

Dnes má i proto v neziskovém sektoru málokdo v pětatřiceti tolik zkušeností jako právě Petra Joklová. Za patnáct let, kdy se v něm pohybuje, se podle ní nezisk hodně zprofesionalizoval. Mrzí ji však pohled veřejnosti, ovlivněný pejorativními výroky státních představitelů.

Neziskovky ve věčné nejistotě

„O neziskovkách panuje přesvědčení, že si bastlí svoje projekty, neumí finanční řízení, nepracují a nemají nárok na mzdu. Realita je jiná. Větší neziskovky fungují obdobně jako firmy, mnohdy jsou dokonce daleko organizovanější,“ tvrdí.

Navzdory tomu však příjmy lidí v neziskovém sektoru často spadají mezi ty nejnižší. „Lidé v nezisku mají stejné potřeby jako každý jiný. Mají děti, platí nájem a tak dále. Bohužel stále jsou často finančně podhodnoceni a mají příjem jako prodavačka v supermarketu,“ dodává.

Podle Joklové je důležité, aby neziskovky komunikovaly to, že mají režijní a personální náklady. Dárci občas nechápou, že 100 procent jejich daru nejde na podporu cílového subjektu. Především však dle šéfky CRM pro neziskovky musí vzniknout most mezi vládou a neziskovým sektorem.

„Profesionalizace roste, ale necítím žádnou podporu shora. Vše je dáno tvrdou dřinou lidí v nezisku. Vlády neziskovky dlouhodobě haní a degradují je jednak mizernou podporou, ale i házením klacků pod nohy. Když hlavní představitel státu nebo kdokoliv z veřejné správy začne mediálně zpochybňovat neziskovky a jejich financování, nemůžeme čekat, že veřejnost bude vnímat tento sektor pozitivně,“ podotýká Joklová.

Občanská společnost podle jejích slov funguje dobře a letošní rok je toho důkazem. Z dlouhodobé perspektivy prý letošek může krásně přiblížit lidem, co nezisk dělá. „Lidé chtějí pomáhat, když stát nedokáže včas reagovat. Šijeme roušky, pomáháme sousedům, seniorům, vznikají IT platformy a tak dále,“ objasňuje Joklová.

„Neziskovky jsou na život v nejistotách zvyklé. Nikdo je neuslyší plakat tak jako některé podnikatele,“ uzavírá Joklová a doufá, že letošek může představovat velký posun pro neziskovky, pokud stát bude držet při nich.