Antique Cinolter oslaví 30 let. Práce starožitníka je velké dobrodružství, říká jeho majitel

Známý pražský starožitník Martin Cinolter popisuje, jak se mění trendy v užitém umění a proč jsou diamanty skutečně věčné.

cinolter

Foto: Antique Cinolter

Martin Cinolter podniká v oboru starožitnictví již od 90. let

0Zobrazit komentáře

Při procházkách historickým centrem Prahy člověk potká nejedno starožitnictví. Místa, jejichž vitríny se blýskají šperky osázenými impozantními kameny, stříbrnými příbory, broušenými sklenicemi či poháry, kapesními hodinkami a dalšími kousky s bohatou historií. Nejsou jen ztělesněním estetické hodnoty, ale v dnešní době stále více nabývá na významu také jejich investiční rovina. O zajímavostech spojených se světem starožitného umění dokáže s velkým zápalem mluvit Martin Cinolter, majitel antiku, který brzy oslaví třicet let na stejné adrese na pražském Josefově.

Známý český starožitník se na trhu s užitým uměním pohybuje již od raných devadesátých let. Zabývá se především gemologií, tedy drahými kameny, a dlouhodobě je považován za jednoho z největších znalců v oboru. V roce 1993 otevřel vlastní obchod se starožitnostmi v Maiselově ulici a během tří dekád mohl sledovat, jak se trh s krásnem proměňuje a jak se vyvíjí investiční potenciál jednotlivých předmětů.

„Všechny podléhají určitým trendům, zároveň však existují nadčasové kousky, které si svou hodnotu zachovají napříč dekádami. V případě šperků jde třeba o náušnice, kterým se říká sněhuláci – nahoře je menší diamant, dole větší. Nebo prsteny se solitérním diamantem, to je také naprostá klasika,“ vysvětluje Cinolter.

Naopak v případě míšeňských figur z porcelánu se situace v průběhu let radikálně změnila. Po revoluci jejich cena stoupla – vzhledem k velkému zájmu – až trojnásobně, dnes se pohybuje na původní úrovni. Starožitník ale zmiňuje hutní sklo, které vzhledem k proměnlivému vkusu nyní roste stále více na oblibě.

cinolter-1

Foto: Antique Cinolter

Cinolter se specializuje především na šperky a drahé kameny

„Před třiceti lety hutní sklo nikoho nezajímalo, ale v posledních letech lidé začínají objevovat Víznera, Roubíčka a další skláře z 50. a 60. let minulého století. Inklinují totiž k minimalismu a jednoduchým linkám, ke kubismu. Trendy se neustále mění a náš byznys je díky tomu hodně živý,“ uvádí příklady Cinolter.

Na základě svých zkušeností ví, že v případě šperků poptávka neustále převyšuje nabídku a jakmile se objeví na e-shopu antikvariátu, případně ve vitríně, rychle mizí. „Šperkům věřím nejvíce, jelikož jsou prověřené časem. Z historie víme, že když Židé utíkali před nacisty, mohli si s sebou vzít jen šperky, kterými pak platili za ubytování i jídlo. S obrazy a nábytkem, byť hodnotnými, se takto manipulovat nedá.“

Šperky jsou přenositelné, což je podle starožitníka jejich ohromná výhoda i v časech velké krize. Jde totiž o velký objem peněz koncentrovaný do malé hmoty. A právě v nejistých dobách se lidé obracejí k předmětům, které mají hmatatelnou hodnotu – což je i případ současnosti. Cinolter tak vnímá, že dnes se lidé ani tak nedívají na zhodnocení předmětu, který si u něj pořídí, jako spíš na udržení hodnoty peněz.

„Což se od dob mého působení v tomto oboru změnilo. Dříve lidé dali především na zhodnocení, protože úroky v bankách byly úplně jiné, než jsou dnes. V dnešní době tak mnohem více vnímám, že lidé chtějí peníze ukládat do něčeho snadno uchopitelného, jako jsou nemovitosti, zlaté cihly, vzácné mince, umělecké předměty, šperky nebo diamanty,“ popisuje svou praxi.

Syntetika je na přírodu krátká

Právě diamanty jsou podle Cinoltera vůbec největší sázkou na jistotu. A to i přes rozvoj výroby syntetických kamenů, které se začaly v posledních letech na trhu objevovat ve větším množství. Od těch pravých jsou k nerozeznání, mají stejné chemické a fyzikální vlastnosti, Cinolter se však neobává, že by způsobily jakýkoliv pokles cen diamantů pravých.

„Když mají lidé tu možnost, inklinují k přírodním věcem. Ostatně v minulosti jsme už toho byli svědky, když pan Verneuil koncem 19. století přišel na to, jak vyrábět syntetické barevné kameny. V praxi se to nejprve masivně ujalo, takže lidé nosili krásné, přitom cenově dostupné šperky. Ale v průběhu let o ně klesl zájem a stejně tak klesla i jejich hodnota,“ vypráví zapáleně milovník gemologie.

Stejný scénář nastal i v případě současných umělých diamantů. Takový kámen lze vyrobit přibližně za 400 korun, kdežto cena přírodního se v závislosti na kvalitě a velikosti může vyšplhat na miliardové částky. „Firmy, které s diamanty obchodují a které určují trendy na trhu, navíc velmi rychle zareagovaly a zavedly tabulky, podle nichž se oceňují jak kameny pravé, tak ty syntetické,“ přibližuje Cinolter.

Podle současných tabulek, které berou v potaz parametry kvality, jako je váha, barva, čistota a proporce, respektive brus kamene, tak jeden karát diamantu té nejvyšší kvality stojí 24 700 dolarů (v přepočtu asi 586 tisíc korun). A cena syntetického diamantu? Pouhých 2 470 dolarů, tedy 10 procent ceny toho přírodního.

„A takto by to mělo zůstat. Navíc máme k dispozici přístroje, které dokáží během dvaceti vteřin rozpoznat, na jaký diamant se díváme. Zákazníci se tak nemusí bát, že by si nevědomky koupili syntetický diamant. U starožitných kousků je to navíc mnohdy eliminováno tím, že na sobě mají kameny broušené před rokem 1937, tehdy se ještě syntetické diamanty nevyráběly.“

Šperkům věřím nejvíce, jelikož jsou prověřené časem.

Obavy, že by syntetické diamanty způsobily na trhu disrupci, tak nejsou na místě – v tomto ohledu se jednoduše žádné zásadní dobrodružství nekonalo. Ale jinak je práce starožitníka jedno velké vzrušení. Neustále musí odhalovat falzifikáty a je na honbě za původem záhadných předmětů, které se mu dostávají do rukou. A někdy ho i po letech praxe čeká skutečné překvapení.

„Jednou mi sem pán přinesl dřevěnou sošku z Egypta. Říkal, že ji měli dlouho v rodině a že ji nejspíš dostali od někoho, kdo dělal v Egyptě vykopávky. Tak jsem ji od něj koupil a za pět let mi sem náhodou přišel jeden archeolog. Když jsem mu sošku ukázal, nestačil se divit, protože pocházela z období asi 3 500 let před Kristem a navíc byla dřevěná, což je materiál, který se z této doby moc nedochoval,“ usmívá se Cinolter.

A dodává, že čím je starší, tím není moudřejší, ale zkušenější – díky četným znalostem má už předměty, které se před ním ocitnou, s čím porovnávat. Přesto je u některých z nich nutné dlouhé dohledávání, neustálé rešerše a vzájemná komunikace s kolegy v oboru. „Většinou jsem schopný poznat stáří, přiblížit období, v němž daný předmět vzniknul. Ale je to věčný boj a velké dobrodružství. My starožitníci se musíme neustále vzdělávat, což je na naší práci krásné,“ uzavírá Cinolter.

Rubriku Investice podporujíxtb-retinajet-investment_logo_srgbjt-bankaamundi

Diskuze (0)

Novinka

Anonym