„Jestliže někoho svíral dluh a on prodal svou manželku, svého syna nebo svou dceru, nebo je dal jako rukojmí pro dluh, budou po tři roky pracovat v domě jejich kupce či věřitele. Ve čtvrtém roce (ale) bude uskutečněno jejich propuštění,“ cituje z Chammurapiho zákoníku etnolog Martin Rychlík ve své oceňované knize Dějiny lidí. Zákon číslo 117 ze slavného zákoníku je jen nepatrnou ochutnávkou z jeho rozsáhlého díla, které na více než 600 stránkách přináší pohled na rozmanitost lidských kultur a vzorců jejich chování optikou 73 rysů společných pro každou z nich.

Etnolog a vědecký novinář Martin Rychlík v minulosti tvořil pro Lidové noviny seriál Antro, ve kterém se pravidelně sobotu co sobotu věnoval takzvaným kulturním univerzáliím. S touto koncepcí přišel v roce 1945 antropolog George P. Murdock, který definoval 73 fenoménů opakujících se v každé tehdy známé lidské kultuře.

Na základě své práce se Rychlík před přibližně třemi roky rozhodl svůj pohled na více než sedm desítek univerzálií, mezi které patří například vaření, obchod, rodina či žertování, předestřít a ucelit do jediného svazku. Tak vzniklo dílo Dějiny lidí, nedávno ověnčené cenou Magnesia Litera. „Ten soupis je vlastně jakýsi autorský ,fígl‘, jak do jediné knihy dostat jinak neuchopitelnou různost a přitom bazální stejnost lidských společností,“ vysvětluje Rychlík.

Jsou ony univerzálie aplikovatelné i na kultury v dnešním globalizovaném světě? Proč se mezi nimi neobjevuje boj? A může i ostřílený antropolog zažít při návštěvě cizí země kulturní šok? Martin Rychlík v rozhovoru hovoří o tvorbě své knihy i důvodech, proč je kulturní antropologie coby vědní obor pro naši společnost stále velmi důležitá.

Ruská agrese na Ukrajině nám otevřela oči v tom, že i přesto, že je naše civilizace zdánlivě vyspělá, stále jí nedělá problém uchýlit se k velmi primitivním způsobům chování. Má člověk z vašeho pohledu v sobě určitou „krutost“ a „potřebu boje“ nějak zakořeněnou? Nebo jsou známé kultury, pro které je takový způsob chování naprosto cizí?
Narážíte – dosti trefně – na zásadní věc, kterou jsem řešil při psaní knihy Dějiny lidí i původního seriálu Antro. V seznamu takzvaných 73 kulturních univerzálií, které řeší prokazatelně všechny společnosti, byť velice různorodě, válka, boj ani konflikt nejsou! A musím přiznat, že mne, ale například i kamaráda kulturního antropologa Martina Soukupa, to shodně překvapilo. Nějaké tenze a řešení konfliktů – různě agresivní cestou – bychom dohledali ve většině společností, ale neřeknu vám, zda Murdock věděl o některých Austrálcích, Sanech či kulturách, které byly v unikátním prostředí, tohle podtrhuji, zcela „mírumilovné“, a proto se rozhodl tam válku jako položku nedat. Existují i novější studie, kde je pár mírumilovných společností – například právě Kungů z Kalahari, Pygmejů Mbuti či jihoamerických indiánů Sirionó. Nejblíže v Murdockově seznamu je válčení či společenskému konfliktu asi fenomén „populační politiky“.

Mohl to opomenout záměrně?
Hodí se připomenout, že sborník s jeho slavným esejem – šířeným, rozvíjeným i kritizovaným – vyšel koncem druhé světové války, a to v knize studií s názvem The Science of Man in the World Crisis, čili ve světě plném bolesti a smrti. Možná, že si autor konceptu definoval „válku“ tehdy jinak, těžko říci. Všichni přispívající toužili po míru. A boje řady preliterárních kultur měly často podobu přepadů, nájezdů, ne dlouhodobé a zničující války, jak ji vnímáme my. Každopádně různost válek, válčících kultur i hledání zákonitostí konfliktů jsou předmětem celé subdisciplíny antropologie války; známé práce napsal třeba Andrew P. Vayda, jehož zajímalo maorské válčení – s prvky ritualizovaného násilí, exokanibalismu či trofejních hlav mokomokai. A v jiné práci o „lidských univerzáliích“, o níž v knize Dějiny lidí také píšu, přišel Donald Brown s odlišným soupisem, kde už „konflikt“ figuruje. V hodně univerzáliích se však oba zmínění shodují.

Jak na Murdockův narativ nahlížíte vy sám? Byl skutečně platný již v době svého vzniku a je aplikovatelný i dnes po takřka osmdesáti letech, co byl vytvořen?
Je to jen jeden z nedokonalých konceptů, ale stále ten z nejznámějších. Proto jsem si ho vybral jako jakýsi autorský „fígl“, jak do jediné knihy, jež má beztak 648 stran a váží 2,5 kila, nějak dostat tu vlastně neuchopitelnou různost a bazální stejnost lidských společností. Ano, není to perfektní, nezbytně někde trochu povrchní, ale kdyby každá kapitola byla problematizována – tak jako se zatím bavíme „jen“ o válce – asi by nikdy nevznikla. A to by mi přišlo škoda.

Nebylo o kulturách za těch přibližně 150 let existence kulturní antropologie jako vědního oboru již napsáno a zmapováno úplně vše? A nepřebírá dnes větší roli studium subkultur?
Určitě ne. Všechno určitě ne. Pořád vznikají objevné a novátorské práce, které tu nebyly a které „nasvítí“ některé problémy z nečekaných úhlů. Jistě, není dnes asi zapotřebí jezdit do Amazonie nebo na Novou Guineu, protože jen stěží by někde někdo „objevil“ ony původní nekontaktované kmeny, jak o tom snili mnozí etnografové v 19. a 20. století. Tahle role je už samozřejmě dávno pryč. Antropologie rovněž napáchala plno koloniálních škod – stačí připomenout „vědecké přístupy“ v Belgickém Kongu a na řadě jiných míst světa. Ale věřím, že antropologie a etnologie mají nadále svůj smysl: připomínat tu rozličnost, jiné a velice odlišné konceptualizace světů i nesamozřejmost životů, jaké právě my žijeme – a jak i proč. Nicméně máte pravdu; stále častěji se antropologové, třeba ti urbánní, obracejí k vlastní kultuře a mnohým subkulturám.

Dá se vůbec s ohledem na kulturní relativismus na některé kulturní vzorce nahlížet negativně? A jak těžká je pro kulturního antropologa jeho reálná aplikace?
V úvodu jasně avizuji, že i Murdockův koncept a slavný seznam je takzvaně „etnocentrický“, je to naše stanovení kategorií a pojmů, které některé kultury nemají – kupříkladu pojem „umění“, kdy u amerických indiánů Navahů jakoby líbivé obrazce ze vsypávaného písku vypadají sice coby „umělecká díla“, ale vlastně jde o léčebný proces pacienta, který si do „obrazu“ sedl a za zpěvu písní byla léčena jeho nemoc a toxický písek pak vysypán za domem. Etnologové by se měli snažit dívat bez předsudků a usilovat o vhled, ale je jasné, že to má svoje limity.

Proč jste se vy osobně rozhodl etnologii věnovat?
Měl jsem odmalička rád mayovky, indiány, bavilo mě chodit do Náprstkova muzea, četl jsem Stinglovy cestopisy. Ale to jsou spíše takové „prazážitky“, jak říkali Cimrmani. Po gymnáziu jsem moc nevěděl, co studovat, nicméně mě bavila geografie a historie, takže jsem se dostal na takovýhle dvojobor na Přírodovědecké a Filozofické fakultě UK, a zároveň na etnologii. No, a tu jsem dostudoval s diplomkou věnovanou tetování, jeho dějinám a rozličným významům. Ničeho nelituju – je to hrozně zajímavé se dozvídat o Maorech, Markézanech a různě „jiných“ lidech.

Může kulturní antropolog zažít něco jako kulturní šok? Tedy byl jste na svých cestách někdy vyloženě překvapený rozdílným chováním zástupců jiné kultury?
Jistě. Je to možná banální k vyprávění, ale když jsem v roce 2009 letěl na stáž do Japonska, kde jsem měl to štěstí okusit výuku Science Communication na Tokijské univerzitě, tak už na letišti mě přepadla rýma a kýchání, že jsem se prostě musel hlasitě vysmrkat. Ale to Japonci veřejně nedělají, není to slušné, spíše popotahují a tak. Bylo na jejich tvářích vidět, za jakého „barbara“ jsem rázem byl – ostatně etiketa i mírnění přirozených projevů těla jsou dvě z kulturních univerzálií obsažených v mojí knize. Všude to řeší, ale zase: různě.

Následně jsem byl po pár měsících v Japonsku konfrontován se spoustou „zvláštních“ či dokonce pro našince šokujících věcí: herní automaty pačinko, velice pozoruhodná jídla typu živé chobotnice v přístavu Hakodate, nepopsatelný popkulturní bizár v tokijské čtvrti Haradžuku či nočních klubech, elektronika a gamesy na tokijské Akihabaře, anebo opravdové koncerty fanoušků se 3D virtuální zpěvačkou Hacune Miku na pódiu. Vždy vás něco zarazí, když je to „jinak“ – tak jsem to vídal i ve Rwandě, Arménii, Indonésii, Turecku či Bhútánu, který je úžasnou zemí, kde se vláda snaží, aby toto království draka nepodlehlo kvapné globalizaci.

Dá se vaše nová kniha označit za encyklopedii? Jak dlouho vám její tvorba zabrala?
Ten původní seriál v Lidových novinách měl na sedmdesát dílů, takže je to tolik sobot po řekněme šesti sedmi hodinách práce plus příprava obrázků a grafiky. Vycházel tak bez přestávky rok a půl, pak další rok jsem jej upravoval, doplnil 990 přesnými citacemi literatury a trochu ho „odnovinoval“. Něco, co funguje v deníku – aktualizační moment třeba pro díl o pohřbech při úmrtí VIP osobnosti – nemohlo stejně fungovat v knize. S výtečným grafikem Janem Frantou jsme si pak hráli s obrázky, je jich tam asi kolem 1200. Pak připočtěte asi čtverou korekturu zlomu. No, když to spočítám, tak zhruba tři roky ty práce jistě zabraly. Nakonec kniha vyšla loni v květnu; nedávno už měla svůj druhý dotisk. Toho čtenářského zájmu si moc vážím.

Přirostla vám určitá kultura při psaní knihy více k srdci?
Snažil jsem se vybírat příklady z historie a etnografie pestře, střídat je a neopakovat moc některé společnosti. Trochu častěji jsou tam asi papuánští Kapaukové, protože u nich působil vynikající český antropolog práva Leopold Pospíšil – teď by mu bylo přesně sto let –, který nás na FF UK učil. Byla to velká radost, velká škola! On dělal skvělou vědu, dostal v roce 2016 i cenu Neuron za přínos světové vědě. Takže ti jeho „Kapaucí“, jak říkal hanácky, se nám hodně vepsali pod kůži, nemůžete je nemít rád… Dost tam budou asi i polynéské společnosti, Maoři či Markézané, což je kvůli tetování, neboť jsem o nich docela dost načetl. Ta estetika je fakt úchvatná.

Každému kulturnímu jevu v knize věnujete přibližně osm stran plných obrazového materiálu. Pro text proto nezbylo tolik prostoru. Jak náročné pro vás bylo vybírat, jaký obsah do jednotlivých kapitol zahrnete? Každá by totiž vydala na samostatnou knihu.
No, to bych s dovolením s vámi i trochu nesouhlasil. Každá kapitola má asi deset tisíc znaků, se vším všudy je to 780 tisíc znaků, 120 tisíc slov… Upřímně nevím, zda jde víc „učíst“. Poměrně jednotný rozsah na kapitolu, daný novinovým seriálem a stranou A3, se mi zdá jako výhoda – musíte jej dodržet, vyjádřit se, byť někde by bylo materiálu nejméně na pětinásobek! Třeba u účesů nebo zdobení těla, že ano. Ale máte pravdu, že někdy těžce volíte, co vlastně zvolit, co a kde uvést. Snad se to povedlo. Kniha se dá číst i napřeskáčku, podle zájmu, nedublují se věci.

Nezlákala vás některá z kapitol k tomu, abyste se jí příště věnoval více do hloubky?
Po vlasech a tetováních si, myslím, důkladnou pozornost zaslouží „umění“. Píšu teď, už ale jen ob týden, do sobotní přílohy Lidových novin Orientace další seriál, tentokrát se jmenuje Etno, kde se věnuji takzvané antropologii umění – vyšly už třeba díly o dogonských maskách, řezbách indiánů Haida, drobném inuitském umění, látkách ikat v Indonésii, maorském tetování anebo o zmiňovaných pískových obrazech Navahů. Dokážu si klidně představit, že může vzniknout celá taková knížka o etnickém, tribálním umění, která tu docela chybí. Ale uvidíme!

Máte vy osobně určitý antropologický sen, který byste si chtěl v životě splnit?
Sním především o tom, aby se celá moje rodina měla dobře a byla zdravá. Když se podíváte na soupis Murdockových kulturních univerzálií, tak právě zdraví jsou věnovány hned tři položky: medicína, léčba vírou i chirurgie. Asi nebylo na světě lidí, kteří by neměli podobný „sen“.