Autotest Luboše Kreče: Jestli má jednou elektromobilita opravdu dobýt české domácnosti, musí auta na baterku bez problémů zvládnout akci Apalucha, rozuměj horskou výpravu s dětmi. A jelikož klima se mění, zimy už nejsou, čím bývaly, a nabíječky pronikají do stále zapadlejších koutů země, na jednu takovou cestu jsem vyrazil, byť s pár kompromisy. Děti byly jen dvě a jeli jsme ryze nehorským vozem, totiž Mercedesem EQE ve sportovní úpravě AMG. Pokud by to ale dal on, tak mají elektrofilní tátové vyhráno, ne?

Mercedesy třídy E jsou etalonem rodinných (ano, také drahých) aut, především ty ve verzi kombi disponují opravdu velkým kufrem. Takže vytáhnout na cestu do krušnohorských Abertam elektrického brášku éčka, zvlášť když jsme jeli jen na tři dny, se zdálo jako fér nápad. Minimálně do té doby, než jsem začal nakládat tři sportovní tašky, troje přeskáče, troje lyže, kabelu s jídlem, batůžky a jednoho metrového plyšového žraloka.

Oficiálně má EQE, z pohledu Mercedesu hodně důležitý model, zavazadelník o objemu 420 litrů, což je o 120 litrů méně než limuzína klasického Mercedesu E. Navíc otvor je výrazně užší a přístup stísněnější, takže i když jsem sklopil prostřední sedák, abych jím protáhl lyže a hůlky, stejně jsem zcela zaplnil jak zavazadlový prostor, tak část zadního sezení.

Kdyby nás jelo víc, asi bychom měli smůlu – inu, tenhle pětimetrový kolos je i není rodinné auto. Ve Stuttgartu hodně dbali na to, aby se čtyřem (páté místo je v naprosté většině aut, EQE nevyjímaje, za trest) cestujícím pohodlně jelo, ovšem spíš s výbavou pro pobyt ve městě a v luxusním hotelu s all inclusive zázemím. S cenovkou tři miliony korun asi logická úvaha.

Někdy ale i cesta může být cíl. V tomto případě se to splnilo bez ohledu na to, jak dlouho jsem před startem přerovnával zavazadla. Dvě hodiny za volantem – střídavě na dálnici, na okreskách i v kopcovitých kroucenkách – utekly jako voda. Mercedes EQE AMG 43 nezapře sportovní základ, má tužší pérování, takže po silnici nepluje, spíš si rozráží cestu vpřed. Ovšem ne na úkor pohodlí.

Nejoblíbenějším pokřikem v kabině bylo: „Tati, udělej raketu!“ Nemusel jsem ani být Elon Musk, abych to dětem splnil, stačilo naplno sešlápnout pedál a nechat vůz silou 350 kW vystřelit vpřed. To je něco, čeho se u nabušených elektromobilů nikdy nepřejíte. Permanentní akcelerace v kombinaci s brutálním výkonem je nejen zábavná, ale i bezpečná, s mnohem klidnějším pocitem pak předjíždíte nebo vjíždíte do provozu.

Děti byly i jinak nadšené. Z dvojdílné panoramatické střechy, z barevných LED efektů, z prošívané kůže, z masážních sedaček. Já byl zase nadšený z automatické kamery, která na středový displej promítá semafor, když stojíte na křižovatce, takže nemusíte vyhlížet, až blikne zelená, stačí sledovat obrazovku v autě. Naopak mě na témže displeji štvala jeho někdy pomalejší a méně přesná odezva, to bych u tak luxusního auta nečekal.

Do Abertam jsme dorazili za tmy a navíc bezhlučně, takže náš příjezd žádné pozdvižení nevyvolal. Přes den to ale bylo něco jiného. Elektrické sedany Mercedesu s označením EQS a EQE působí hodně futuristicky a lidé se za nimi prostě otáčí. A když si jím klestíte cestu tu a tam ještě stále dost vybydlenými uličkami krušnohorských městeček, jako jsou Pernink, Horní Blatná nebo Abertamy, působíte chtě nechtě jako úkaz.

„Pojďte si to dát do stodoly pod střechu, bude sněžit, ochladí se,“ nabádala mě paní domácí. A já jí moc nevěřil, úzký vjezd ve mně budil obavy, což byla ale chyba. Noční vánice, která vydržela i přes den, na kapotě nechala 30 centimetrů sněhu. Odmetat ho nebyl problém, ale nechat odmrazit čelní a zadní sklo, zvlášť když kapacita baterie byla jen na nějakých 25 procentech, byl risk.

Vyjet zavátý kopec od domu šlo hladce, žádné hrabání, rozjezd byl plynulý i bez sypání písku. Elektrická čtyřkolka to zvládla elegantně, kamarádčino dieselové Audi Q3 jen s předním náhonem občas trochu zápasilo, na druhou stranu jí rychleji a lépe vyhřálo kabinu a rozpustilo led na sklech.

Já si pak raději zapnul v klimatizaci eko mód, abychom měli s dětmi jistotu, že dojedeme na svah v Potůčkách a pak nám ještě zbude dost šťávy na cestu do Božího Daru, kde byla nejbližší nabíječka. „Vyšší riziko zamlžení,“ hlásil displej. Nic se nezamlžilo, kvůli hustému sněžení ale bylo stejně blbě vidět – auta se na cestách v centrální části Krušných hor vesměs ploužila, někdo tu a tam klouzal, my se v Mercedesu EQE cítili jistě, ani náznak prokluzu, naopak jsme si užívali velmi jistý a sebevědomý jízdní projev i v těžkých podmínkách.

Co mě – a zprostředkovaně pak i syna s dcerou – ale trápilo, byl samozřejmě dojezd. Zažíval jsem na vlastní kůži to, o čem se dost často hovoří ve Skandinávii, která jinak platí za elektromobilní ráj – úzkost z dojezdu v mrazech. Sice nepanoval brutální chlad, ale poslední únorový víkend se teploty i přes den držely pod nulou. A když nemáte v baterce přehršel energie, začnete si říkat: „Co když tady vykysnu v závěji?“

Aby toho nebylo málo, vůz v jednu chvíli začal hlásit, že stav baterie je v kritických hodnotách a dojezd ve vteřině klesl ze 76 na 35 kilometrů, což dokládala ikona žluté želvy, která mi svítila před očima. Takže hurá k nabíječce. Ta na Božím Daru je od ČEZu a zvládne maximálně výkon 55 kW. Jen co jsme tam dojeli, bylo nám jasné, že je zle. Dva stojany se čtyřmi nabíjecími místy, z nichž dvě byla obsazená jinými elektrovozy, na jednom stála rezavá fabie a na dalším byla halda sněhu.

Zaparkovali jsme ke straně a čekali, zda někdo z nabíjejících řidičů neodjede. Po 15 minutách nám v autě byla dost zima a Mercedes jako by vycítil měnící se náladu v kabině, zničehonic vypnul hlášení o kritické kondici baterie a dojezd opět zvedl nad 70 kilometrů. Nerozuměl jsem tomu, ale sebral jsem zbytky odvahy a vyrazil k další nabíječce, jež byla v Karlových Varech – prudký kopec do Jáchymova jsem pak využil k rekuperaci a získání pár kilometrů navíc.

Mercedesy EQE mají baterii o kapacitě 90,5 kWh a zvládnou nabíjet až výkonem 170 kW. Jenže takových chargerů je v Česku pořád ještě zoufale málo, nejčastější jsou buď klasické wall-boxy, které najdete třeba u některých restaurací či penzionů, nebo stojany á la ČEZ, jimiž bývají vybavená parkoviště třeba u McDonaldů a benzinové pumpy. Super rychlé nabíječky, jako je Ionity, jsou tu pořád ještě rarita.

Mercedes u této své limuzíny uvádí maximální – a spíše teoretický – dojezd přes 500 kilometrů na jedno nabití. Na displeji ovšem ukazuje současně vcelku realistický odhad, který se ve chvíli, kdy se teploty drží nad nulou a na dálnici neuháníte více než stotřicítkou, pohybuje kolem 400 kilometrů. Což běžnému řidiči vydá na několikadenní provoz vozu.

Sobotní návrat do zasněžených kopců už byl samozřejmě mnohem klidnější. Baterie neměla ani náhodou 100 procent, ale ikonka dojezdu 150 kilometrů vám i při relativně chladném počasí dává jistotu, že nezůstanete na holičkách. A s klidem potom i dětem na zadních sedačkách pustíte vyhřívání. Na druhý den ale auto stejně putovalo do stodoly. A protože sněžení nepolevovalo, zůstalo tam ustájené a my vyrazili zdolávat blízké kopce radši pěšky, respektive na bobech.