Kalendář filmových premiér studia pečlivě sestavují i několik let dopředu, takže když mají dva snímky vyjít ve stejnou dobu, neočekává se u nich stejné publikum – nebo se naopak u jednoho doufá, že tomu druhému diváky přebere. Premiéry filmů Barbie a Oppenheimer 21. července je první případ, studia ale jistě nečekala, že celý internet postihne zajímavý nápad: romantická komedie z růžového světa a děsivý thriller o vzniku atomové bomby se skvěle doplňují a je ideální vydat se na oba. Zbývá vyřešit jediné: jste Barbenheimer, nebo Oppenharbie?

Oppenheimer se možná – vedle jiných filmů Christophera Nolana plných originálních myšlenek – zpočátku mohl zdát jako jedna z méně zajímavých částí jeho tvorby. V zásadě převyprávěná Wikipedie. Režisér ale příběh „otce“ nukleárních zbraní J. Roberta Oppenheimera a tehdejší napjaté doby pojal vlastním osobitým stylem zaměřeným na osobní zkušenost hlavního hrdiny. Výsledkem je prý skutečně děsivý, komplexní snímek zachycující význam atomové bomby tak, jak se o něm dnes příliš málo přemýšlí.

Barbie je v lecčems podobná. Nejen, že pojednává o americkém vynálezu s globálním a dodnes velice relevantním dosahem, ale také je jejím předmětem probuzení se z idealizovaného světa (Barbieland versus abstraktní rovnice částicové fyziky) do mnohem složitější reality (výprava do skutečnosti versus politické i morální důsledky použití atomové bomby). Navíc je to případ projektu, od něhož se očekával předvídatelný výsledek, ale kreativní mysli režisérky Grety Gewrigové a spoluscenáristy Noaha Baumbacha se vydaly jinam.

Oba filmy dohromady vlastně nestojí v ostrém kontrastu, ale dokonale se doplňují, prezentujíc různé úhly pohledu na svět, ve kterém dnes žijeme. Zaprvé je to každodenní osobní zkušenost ženské (a prostřednictvím Kena i mužské) identity, zadruhé větší perspektiva zaobírající se budoucností lidstva jako celku. Jedno je o hledání sama sebe, druhé o identifikaci nového místa člověka na Zemi.

Foto: Vertical Ent.

Ryan Gosling alias Ken a Margot Robbie alias Barbie

Perfektní symbiózu mezi Barbie a Oppenheimerem si už dávno uvědomili také diváci, kteří se podle všeho na oba snímky v krátkém časovém rozmezí do kina chystají ve vysokých počtech. Americký řetězec kin AMC před týdnem oznámil, že vstupenky na novinky Gerwigové a Nolana najednou si koupilo přes dvacet tisíc lidí. Bez kontextu jiných relevantních čísel není snadné tuto informaci vyhodnotit, na první pohled je to nicméně poměrně vysoká hodnota, kterou výrazně navýší další prodeje, jiné řetězce a mimoamerické trhy.

Filmaři popularitu nečekané kombinace filmů s nadšením přijímají. Tom Cruise, jehož vlastní skvělá novinka Mission: Impossible Odplata – Část První vyrazila do kin před několika dny, před časem vyzval ke zhlédnutí Barbie a Oppenheimera najednou. Na Twitteru napsal: „Miluju double feature (dva filmy za jeden večer, v minulosti častá nabídka kin – pozn. red.) a nemůže být výbušnější (nebo růžovější) než ta s Oppenheimerem a Barbie.“

Margot Robbie, představitelka slavné plastové blondýnky, na nedávné premiéře svého filmu v Londýně sama poznamenala: „Je to perfektní double feature.“ Christopher Nolan se vyjádřil poněkud akademičtěji, ale s podobným nadšením. „Na zdravém trhu je v létě vždycky plno, […] Myslím, že ti z nás, kterým na filmech záleží, opravdu čekali na to, až budeme mít opět plný trh. A teď je to tu a je to skvělé,“ řekl v rozhovoru pro server IGN.

Foto: CinemArt

Cillian Murphy ve filmu Oppenheimer

Zhlédnout oba snímky se kromě nich chystá také Gerwigová nebo představitel Oppenheimera Cillian Murphy. Otázkou ale zůstává, kterým začít. Je přitom nutno říci, že ať už zvolíme jakékoliv pořadí, s velkou pravděpodobností bychom měli dostat dva skvělé divácké zážitky. To nedávno naznačily první ohlasy, které film o atomové bombě popisují jako ohromující úspěch a film na motivy legendární hračky za mnohem zajímavější a chytřejší, než by se mohlo zdát.

Zvolit pořadí „Oppenharbie“ (tedy Oppenheimer následovaný Barbie) je vhodnější pro ty, co zkrátka nechtějí zakončit den s hlavou plnou těžkých myšlenek. Oppenheimer nemá být depresivní film – a jeho režisér se prý v průběhu celého procesu tvorby snažil aktivně bojovat s temnotou, která ze zbraně s potenciálem ukončit naši civilizaci nevyhnutelně sálá. Zcela jistě ovšem ze sálu nebudete odcházet se srdcem zalitým radostí.

Je zde také historický kontext. První panenka Barbie se na pulty obchodů dostala v roce 1959, tedy více než deset let po vzniku atomové bomby, v době Studené války a nedlouho před Karibskou krizí hrozící jadernou válkou mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Americký kapitalismus na tuto složitou dobu reagoval nadšeným popřením reality a prodejem představy růžového světa, v němž neexistují žádné starosti. Plné porozumění Barbie tak nejdříve vyžaduje obeznámení se s událostmi, co k jejímu vzniku vedly.

Naopak ve prospěch Barbenheimera, tedy Oppenheimera jako vyvrcholením večera, hovoří už jeho samotný rozsah. Se stopáží 180 minut je to nejdelší film v Nolanově kariéře a jeden z nejdelších, které letos zamíří do kin. Po třech hodinách intenzivní zkušenosti z velkého plátna (samozřejmě čím větší, tím lepší) mnozí jednoduše nemusí mít energii zvládnout další, byť odlehčenou, podívanou.

Barbenheimer poster art by @ThatTallGinger pic.twitter.com/tXUAdxm6qb

— DiscussingFilm (@DiscussingFilm) July 7, 2023

Je navíc otázkou, jestli Barbie, která ve filmu sama čelí vlastní existenciální krizi, dokáže svým barevným světem přebít obavy z nukleárního holokaustu. Je také dost dobře možné, že po Nolanově zdrcujícím spektáklu budeme příliš otupělí na to, abychom si dokázali naplno užít všechny detaily komedie Gerwigové. Zvlášť pokud se na Oppenheimera vydáme do IMAX na analogovou projekci z obřího, 70mm filmového pásu.

Také výše zmíněná obeznámenost s historickým kontextem, kdy Barbie funguje jako jakési naivní popření reality, může naše rozhodnutí informovat tímto směrem: opravdu chceme být jako Cypher z Matrixu, který se zbaběle podvolí, nebo se s Morpheem odvážně vydáme do reality?

My osobně budeme nejspíš ke konci dne čelit střízlivému pohledu na skutečnost nukleární éry. Ne proto, že bychom byli odvážní, ale kvůli snad mírně masochistickému filmovému vkusu a očekávání vyčerpávajícího zážitku, po němž budeme před usnutím rádi vzpomínat na růžové domy bez dveří či zámků a společnost žijící v dokonalé harmonii. A doufat, že při ochotě neuhýbat myslí od náročných témat přijde doba, kdy něco podobného nebude možné jen ve filmu.