Je to jako sociální síť, ale v reálném světě, říká Šimon Kocourek. Sám je fitness trenér, ale také zakladatel projektu Bavse, ve kterém se zaměřuje na komunitní sport. Nejde ale o nějaké organizování amatérských zápasů ve fotbale a podobně. Běžci se tu sejdou na jednom místě a pak společně vyrazí na předem naplánovanou trasu. Kromě fyzičky získávají i něco navíc – nové přátelství a kontakty, které se hodí jak v osobním životě, tak v tom pracovním.

„Popularita běhání se uchytila hned po covidu, kdy lidé hledali sociální kontakt. Běh byla jediná aktivita, kterou šlo vykonávat kdekoli a kdykoli, a člověk k tomu potřebuje jen dobré boty,“ analyzuje trend běžeckých spolků Šimon Kocourek. Jen na jeho akce chodí pravidelně stovky lidí, ale podobných uskupení existují v Česku desítky.

„Na poslední běh, který jsme pořádali ve spolupráci s fitness klubem Next.Move, přišlo dvě stě účastníků. Funguje to jednoduše – sejdeme se na předem domluveném místě, rozdělíme běžce do skupin podle tempa a výkonnosti, aby se nikdo necítil mimo. Každou skupinu vede takzvaný pacer, tedy koordinátor tempa, který udává rytmus a podporuje ostatní,“ popisuje Kocourek. „Pokud někdo potřebuje pauzu nebo zpomalit, vždycky se najde člověk, který s ním drží basu. Jde přece o komunitu, ne o závod. A obecně platí, že nejpomalejší běžec určuje rychlost celé skupiny.“

Platforma Strava, pomocí které sportovci monitorují své výkony, mu dává za pravdu. Podle její výroční zprávy se v uplynulém roce výrazně zvýšil zájem o společné běhání – běžecká komunita zde zaznamenala téměř šedesátiprocentní nárůst účasti na skupinových aktivitách. Více než polovina dotázaných uvedla, že si prostřednictvím sportu našla nové přátele. U sportovců z řad generace Z dokonce běžecké kluby čtyřnásobně převyšují bary jako oblíbené místo k navazování nových vztahů.

„Často vidím, jak si účastníci na našich akcích domlouvají pracovní spolupráce, vznikají tam přátelství, a dokonce i romantické vztahy,“ vysvětluje Kocourek. „Když běžíte sami, snadno to vzdáte při první překážce. Ale když jste součástí skupiny, motivujete se navzájem,“ dodává třiadvacetiletý sportovec, podle kterého hrají roli také sociální sítě a obecně rostoucí zájem o zdraví a wellbeing. „Lidi mají větší zájem o své zdraví a pohyb jim dává sebevědomí i nadhled. Run cluby jsou pak skvělé místo, kde se efekt pohybu na zdraví násobí díky dobré skupinové energii.“

A jeho Bavse není jediné. Existuje třeba i Český běžecký klub, kde za menší členský poplatek lidé dostanou přístup na workshopy nebo organizované tréninky s profesionály. Svoje komunitní běžecké tréninky pořádá také RunCzech, organizátor Pražského maratonu.

Z nuly na maratonce

Sám Kocourek propadl běhání během studií v Barceloně, kam odjel před čtyřmi lety. „Jako student jsem hledal nějaký směr, cíl, za kterým bych mohl jít,“ vzpomíná pro CzechCrunch. Do té doby se věnoval hlavně silovému tréninku, ale chtěl zkusit něco nového. Běh ho rychle oslovil. „Začínal jsem úplně od nuly. První kilometry byly peklo, ale postupně jsem si zvykl. Líbilo se mi, že můžu běhat kdekoli, nepotřebuju posilovnu ani trenéra,“ popisuje své začátky.

Když už se do běhu pustil, nehodlal to brát polovičatě. Hned se přihlásil na Pražský maraton. „Můj blízký přítel pro to má skvělou metaforu: běh je jako tětiva. Když natahujete luk, zpočátku je to těžké, ale od určitého bodu to jde snáz a snáz. Začnete na pěti kilometrech, pak dáte deset, půlmaraton… a najednou i maraton. Přestanete to vnímat jako něco nedosažitelného,“ líčí svůj postup s nadhledem.

Foto: WildMotion

Zhruba 42 kilometrů dlouhou trasu si přál zdolat v čase pod čtyři hodiny, což se mu povedlo. „Měl jsem vlastně dva cíle. Nejen to zvládnout v daném tempu, ale celou vzdálenost skutečně běžet, nejít,“ říká. Z maratonu se rychle posunul k ultramaratonu a nakonec k plánu, který by mnohým připadal jako šílenství. Loni na podzim oznámil, že za jediný týden přeběhne celé Česko. Trasa měřila 660 kilometrů.

Kocourek věděl, že jeho výzva pravděpodobně přitáhne pozornost veřejnosti. A tak se ji rozhodl využít i k osvětě o vzácné genetické nemoci fenylketonurii. „V květnu, čtyři měsíce před startem, se bráchovi narodil syn. Při novorozeneckém screeningu se zjistilo, že má fenylketonurii. Hodně to s námi zamávalo. Chtěl jsem udělat cokoliv, abych aspoň trochu pomohl,“ vysvětluje.

Fenylketonurie je vzácné metabolické onemocnění, při kterém tělo nedokáže rozkládat aminokyselinu fenylalanin. Pacienti proto musí dodržovat extrémně přísnou dietu s minimálním příjmem bílkovin. Nesmějí jíst maso, ryby, mléčné výrobky, ořechy ani mnoho dalších běžných potravin.

Kocourkovi se nakonec výzvu podařilo splnit, byť na její zdolání potřeboval deset dnů. Celou akci absolvoval pod záštitou Národního sdružení PKU a vybral téměř 300 tisíc korun na pomoc pacientům s fenylketonurií. Za peníze se pak koupily speciální potraviny, které se rozdělily do balíčků mezi tři sta rodin.

Cena za extrémní výkon

Přeběhnutí Česka nebylo jen sportovní výzvou, náročné bylo i její logistické a finanční zajištění. „Rámcově celá akce vyšla na částku v rozmezí 150 a 200 tisíc korun,“ odhaduje Kocourek s tím, že se do nákladů počítalo vše od karavanu, doprovodného auta a ubytování až po čtyři páry běžeckých bot, které zcela zničil.

„Když se člověk rozhodne pro takhle náročný výkon, musí počítat s tím, že mu budou tuhnout kyčle a svaly se extrémně stáhnou. Největší problém jsem měl s koleny a pravou holení,“ vzpomíná na nejtěžší chvíle běhu. Krize přišla pátý den, kdy měl podezření na únavovou zlomeninu, stav způsobený dlouhodobým přetěžováním kosti bez dostatečné regenerace. Běh musel na chvíli přerušit a v nemocnici mu lékaři dali léky proti bolesti, aby mohl v pohybu vůbec pokračovat.

Ani pak si ale Kocourek nepřipustil, že by se svého cíle vzdal, a po úspěšném doběhnutí nemohl měsíc a půl normálně chodit, natož cvičit jako fitness trenér. „Prosil jsem ostatní trenéry, aby ukazovali dřepy a výpady, protože jsem nebyl schopný si kleknout,“ směje se.

Brzy se pravděpodobně pustí do další ambiciózní výzvy, ale aktuálně se chce naplno soustředit na běžecký projekt Bav se. Přemýšlí nad tím, jak ho dál posunout – zmiňuje třeba hudební vystoupení, panelové diskuze nebo vytvoření prostoru pro networking.

Účast na bězích je zdarma, Kocourek staví byznysový model na B2B aktivitách a spolupráci se značkami, které chtějí být součástí komunity. „Klienti si ze mě dělají srandu, že jsem charita,“ přiznává. Dlouhodobě chce v Bavse propojit online vzdělávací obsah s offline běžeckými zážitky. „Můžu trénovat jen omezený počet lidí, ale způsob, jak oslovit co nejširší publikum, je edukace. Aby lidé sami věděli, jak na to,“ uzavírá.