Ekonomická matematika je jednoduchá. Smíchejte vysokou inflaci s nízkým růstem nominálních mezd a ve výsledném koktejlu vám vyjde snížení životní úrovně. Jinými slovy chudnutí. S tím, jak letos tempo růstu cen v Česku překonává výše, kde se naposledy pohybovalo před téměř třiceti lety, toto chudnutí nabývá nebývalou rychlost. A běžní lidé si toho přitom zatím možná úplně nevšimli.

„V Česku letos lidé chudnou šestkrát rychleji než v dosud nejhorším roce historie. Skutečný pád životní úrovně si ale ještě plně neuvědomují, zatím podléhají mentální iluzi, která tlumí jejich rozhořčení,“ popisuje ve své analýze Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank. Odkazuje přitom na data České národní banky, jež letos očekává celoroční inflaci ve výši 16,5 procenta, zatímco pracovní výdělky mají v průměru vyrůst o 7,2 procenta. V reálném vyjádření tak v průměru výdělky lidí letos pravděpodobně klesnou o 9,3 procenta, tedy takřka o desetinu.

„Lidé se sice zpravidla dočkají růstu výdělků, mezd a platů, ale ten ani zdaleka nepokryje inflaci. Z hlediska vývoje reálných výdělků tak prožíváme suverénně nejhorší rok celé české historie od roku 1993,“ popisuje Kovanda. Ekonom ke své analýze přidal také graf s údaji Českého statistického úřadu o historickém vývoji reálných mezd, přičemž druhý nejhorší pokles doteď nastal v roce 1998, kdy výdělky klesly o 1,4 procenta.

Na tyto skutečnosti ostatně ČSÚ upozornil již dříve, kdy přinesl statistiky o tom, že po započtení inflace má letos reálně nižší mzdy 96 procent všech zaměstnanců v republice. Najít jednoduchou příčinu přitom není snadné, do tohoto stavu ekonomika doputovala kvůli kombinaci domácích faktorů, jako jsou přehřátý trh práce a neefektivní vládní výdaje, i těch externích jako koronavirus. Na komplexní téma jsme se podívali blíže v průvodci ekonomickým děním.

„Letošní propad reálných výdělků tedy bude šest- až sedminásobný v porovnání se dvěma dosud nejhoršími roky celé české historie,“ doplňuje Kovanda. Další ekonom přitom očekává, že reálně může jít o ještě větší propad než o zmiňovaných 9,3 procenta.

„Dokonce očekávám podstatně vyšší pokles reálných příjmů. V letošním roce bude největší v novodobé historii České republiky. Částečně bude tento pokles kompenzovaný růstem mezd v příštím roce,“ predikuje pro CzechCrunch Martin Slaný, hlavní ekonom společnosti DRFG. „Já osobně počítám s o něco rychlejším růstem mezd poblíž devíti procent, což ovšem na věci mnoho nemění. Reálná mzda skutečně výrazně poklesne a Češi zchudnou,“ doplňuje hlavní ekonom Cyrrusu Vít Hradil.

Další oslovený odborník ale na problematiku nabízí ještě o trochu jiný pohled. „Do srovnání s ‚nejhorším rokem historie‘ bych se nepouštěl. Ono načasování reálného chudnutí nedodržuje kalendářní rok, a tak měřit rychlost v kalendářních letech nedává moc smyslu. Propadnutí bude určitě vysoké. Celoroční inflace ve výši pouhých 16,5 procenta bude téměř nemožné dosáhnout, když se od ledna do července zvýšily ceny již o 14,7 procenta. To by směly ceny současným tempem růst již jen v srpnu, ale pak do konce roku už nepovyrůst ani o píď. To dnes, předpokládám, nepředpokládá nikdo,“ vysvětluje ekonom Natlandu Petr Bartoň.

Inflace za letošní rok tak podle Bartoně bude téměř jistě začínat dvojkou. A tím pádem bude snížení životní úrovně ještě vyšší. Na druhou stranu ale očekává, že předpokládaný nárůst mezd o 7,2 procenta bude ve skutečnosti vyšší, protože s inflací se také zvyšuje tlak pracovníků na zvýšení svých příjmů. Nemusí jít nutně o zvýšení mzdy, vzhledem k stále napjatému trhu práce spousta zaměstnavatelů například dobrovolně vyplácí mimořádné inflační bonusy.

„Je to však nutno vnímat v kontextu: celou dekádu tu příjmy rostly rychleji nejen než inflace, ale i rychleji než celá ekonomika dohromady. A ani jednoroční desetiprocentní či větší propad reálných příjmů to nemůže odčinit. Druhá otázka však je, jestli tyto zvýšené výdělky, polštář z minulých mnoha let, lidé neprojedli, nýbrž zainvestovali. Pokud ne, obávám se, že alespoň částečně by si měli stěžovat na české školství, které je zradilo ve finanční gramotnosti a nenaučilo je proměnlivosti hospodářského vývoje,“ upozorňuje Bartoň.

Očekává, že společnost bude muset řešit zejména propad schopnosti ufinancovat svůj život u asi 20 procent nejchudších obyvatel, kterým ani po seškrtání výdajů na nejnutnější minimum nemusí zůstat dost na nutné energie, a to i proto, že se jim v posledních deseti letech nezvyšoval příjem tak, jako ostatním – a tím pádem nemají ani dostatečný polštář.

„Občasný propad životní úrovně je, bohužel, standardním průvodním jevem svobodného hospodářství. Pořád je lepší jít devět kroků dopředu a desátý zpátky než jeden krok dopředu a dva zpět jako za komunismu. Nic nechci bagatelizovat, ale propad životní úrovně u těch nejchudších bude mnohonásobně vyšší, než naznačují zprůměrované statistiky. To bychom měli řešit především,“ upozorňuje Bartoň.

I podle dalších ekonomů bude více než kdy jindy letos platit, že pokles reálných příjmů bude významně diferencovaný napříč obyvateli. Významnou roli totiž hrají ceny energií, a tedy například to, kolik ze svých příjmů na ně domácnosti vynakládají, jaké smlouvy mají se svými dodavateli a jak intenzivně energie využívají.

„Pro šťastnější část populace letošek bude pouze nepříjemný, pro jiné přímo likvidační. Zároveň nelze vyloučit, že během podzimu kromě poklesu reálných mezd dojde k růstu nezaměstnanosti, což situaci konkrétních jednotlivců dále vyostří,“ říká Hradil.

„Měli jsme zde covidovou krizi, která znamenala největší pokles hrubého domácího produktu v historii (ve druhém kvartále roku 2020 HDP meziročně podle OECD klesl o 10,8 procenta – pozn. red.) a tehdy to v příjmech díky masivním plošným státním zásahům de facto až na některé zvlášť zasažené skupiny nikdo nepoznal,“ upozorňuje Slaný.

„A holt v ekonomice není nic zadarmo. Nebylo možné, aby dopad takové krize nebyl bez následků. Nynější inflace je z velké části právě důsledkem protipandemických opatření. Je to jako s pitím alkoholu. Opojení z toho, že jsme ekonomiku zachránili, jsme si vyčerpali v letech 2020 a 2021, nyní máme inflační kocovinu a s ní i vstřebáváme reálné dopady na naši životní úroveň,“ pokračuje Slaný.

Zrádná peněžní iluze

Lukáš Kovanda v kontextu současného dění upozorňuje na to, že lidé obecně tíhnou k podceňování skutečného zhoršení své životní úrovně, protože mysl má sklony podléhat takzvané peněžní iluzi. Kvůli ní přisuzují příliš velký – větší, než by bylo opodstatněné – význam nominálním veličinám a zároveň nesprávně vyhodnocují – podceňují – význam těch reálných.

„Takže řada lidí se i letos bude chlácholit tím, že jim zaměstnavatel přidal na mzdě třeba deset procent. Zatímco upozadí fakt, že i tak z důvodu rapidní inflace mají oproti loňsku ve skutečnosti – reálně – o šest až sedm procent nižší pracovní výdělek. Pokud by jim zaměstnavatel snížil při nulové inflaci výdělek o šest či sedm procent, zuřili by, možná by i ve vzteku hledali novou práci, ale takto se budou mnohdy ještě ukolébávat, že vlastně zase tak špatně není, když jim stoupají číslíčka na výplatnici,“ vysvětluje Kovanda s tím, že prozření o chudnutí přijde až s časem.

Otázkou zůstává, co tedy mají Češi dělat, aby se co možná nejlépe připravili na další vývoj. „Zaměřit se na úspory energií ve všech myslitelných ohledech. Dopředu se zamyslet nad očekávanou spotřebou energií a jejich cenami a pokusit se zajistit, že je bude z čeho zaplatit. V případech nouze se informovat o možnostech státní podpory, například o příspěvku na bydlení, a nestydět se o ně přihlásit,“ radí Hradil z Cyrrusu.

„Mnoho obrany není. Růst cen se týká zejména nákladů na bydlení a základního zboží, které je těžko nahraditelné. Nicméně v datech už změnu chování vidíme – lidé nakupují méně zbytné statky dlouhodobé spotřeby. To je vedle změny spotřebního koše asi jediná krátkodobá možnost,“ dodává Slaný z DRFG.