Loňské léto bylo po covidových letech první, kdy se věci začaly vracet do normálu. Jenže na chvíli to vypadalo, že lidstvo obratem skočí do další pandemie, tentokrát onemocnění zvaného opičí neštovice. Zejména v třetím kvartálu roku se jím nakazily po celém světě desítky tisíc lidí a dostalo se i do Česka. Světová zdravotnická organizace vydala tehdy i nejvyšší stupeň varování – zejména proto, že opičí neštovice se šířily zeměmi, kde do té doby nikdy nebyly.

Virus naštěstí zůstal jen přechodnou záležitostí a největší nebezpečí pominulo, ovšem ve vědeckých kuloárech téma žilo dál. Do výzkumu se pustily týmy ze špičkového českého Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. A mají výsledky.

Skupiny vedené doktory Evženem Bouřou a Radimem Nenckou totiž rozluštily strukturu bílkoviny zvané metyltransferáza, kvůli níž vir uniká lidské imunitě a přenáší nemoc. Na základě tohoto objevu pak připravily látky, které dokážou její funkci zablokovat. Vědci tak učinili první krok k vytvoření zcela nové skupiny antivirotik – nejen těch, která by mohla bojovat proti opičím neštovicím.

Foto: ÚOCHB / Tomáš Belloň

Radim Nencka, vedoucí vědecké skupiny Design léčiv a medicinální chemie v ÚOCHB

Virus opičích neštovic se rozmnožuje v hostitelské buňce. Ta se napadení zvenku brání a aby to dokázala, potřebuje rozpoznat, které molekuly RNA jsou její vlastní a které ne. „Domácí molekuly RNA nesou kvůli snadnějšímu rozlišení speciální značku, tzv. čepičku. Neoznačená molekula spustí v infikovaných buňkách vrozenou protivirovou imunitu. Jenže virus se snaží lidský organismus oklamat tím, že na svoji RNA taky přidává čepičku,“ vysvětluje Evžen Bouřa.

Čepičky virového a domácího RNA jsou identické, a proto si s nimi tělo neví rady. Jak Bouřa vysvětlil v pátek pro Český rozhlas Plus, jeho tým objevil způsob, jak nahradit klíčovou součást molekuly této čepičky – látku zvanou metyl – jinou látkou. Tím v podstatě zabrání, aby si ji mohla virová RNA nasadit. Ačkoliv tak virus vstoupí do hostitelské buňky a začne se množit, lidský imunitní systém ho díky absenci čepičky dokáže identifikovat a zničit.

Původcem viru opičích neštovic nejsou jen opice, jak se původně předpokládalo, ale zejména menší hlodavci, hlavně ti žijící v Africe. Na člověka se typicky přenáší při blízkém kontaktu s těmito zvířaty, třeba škrábnutím, kousnutím, ale i žitím na stejném místě. Nebo též dotykem virových pupínků či vystavení se tělním tekutinám. Právě kapénky tělních sekretů pak bývají nositelem nákazy i mezi lidmi.

Onemocnění je známé od roku 1958, avšak první přenos na člověka byl zaznamenán v roce 1970 v Kongu. Zároveň se však rychle zjistilo, že proti opičím neštovicím funguje očkování na pravé neštovice. Ty patří do stejné skupiny virů, mají i pobobné příznaky, ale naštěstí s nimi nesdílí míru úmrtnosti – zatímco na pravé neštovice umírala až třetina nakažených, na opičí neštovice loni zemřel méně než každý tisící nakažený.

Problém nicméně je, že proti pravým neštovicím se přestalo plošně očkovat v 80. letech minulého století poté, co byla nemoc vymýcena. Dnešní, zejména mladší část populace, je tím pádem i proti opičím neštovicím prakticky bezbranná. Důležité je to i proto, že opičí neštovice poměrně značně mutují a vědci loni při porovnávání vzorků z roku 2019 a 2022 nalezli více než šestinásobek mutací, než předpokládali. Tím pádem se zvyšuje i šance na vyvinutí smrtelnější varianty.

K objevu čeští vědci dospěli méně než za rok. Pomohla jim i předchozí práce v oboru, protože rychle dokázali najít látku, jež může klíčovou součást čepiček virového RNA nahradit. Jejich objev tak znamená první krok k vytvoření zcela nové skupiny antivirotik, jež by do budoucna mohla pomoct nejen s opičími neštovicemi, ale i dalšími onemocněními, například včetně covidu-19.