„Včera jsem si zrovna říkal: mám já z toho mistrovství vůbec nějaké fotky?“ vypráví Libor Bouček, který strávil intenzivních dvacet dní s mistrovstvím světa v hokeji. Společně se dvěma českými agenturami Livebros a Go4Gold měl na starosti veškerou zábavu, která se odehrávala v pražské O2 areně. Pro třiačtyřicetiletého moderátora to bylo druhé velké sportovní mistrovství světa v sezoně. „Asi to bude nejsebevědomější věc, kterou řeknu, ale je to světový unikát,“ říká ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch a odpovídá si tím i na jednu otázku, kterou si položil před jednadvaceti lety.

Libor Bouček dnes už ví, že i když jste Čech, je možné moderovat v zahraničí. Do mezinárodních moderátorských výšin, kam se zatím žádný jeho kolega nepodíval, ho vynesl sport, který je s jeho jménem spojován stále častěji. Byl už u mistrovství světa v Praze a Ostravě před devíti lety, v letech 2011 a 2012 doprovázel Fed Cup a Davis Cup, má za sebou Laver Cup i halové mistrovství v atletice. Slyšet je ho také na O2 TV Sport.

A loni odmoderoval i mistrovství světa v basketbale, které se odehrávalo na Filipínách, v Japonsku a Indonésii. „V Česku se máte o koho opřít. Kdybych udělal chybu tam, nikdo mě z toho nevytáhne. To bylo asi fakt největší. Uvádět do síně slávy Jao Minga je věc, kterou sledovaly stovky milionů diváků. A kluk z Klánovic mu říkal: Vítej v síni slávy,“ popisuje Bouček loňský úspěch, který ho motivuje v cestě na globální moderátorský trh.

Před lety si přitom Libor Bouček myslel, že jeho moderátorská kariéra končí, a tak se přihlásil do výběrového řízení na tiskového mluvčího Vodafonu. Uspěl, samozřejmě. Ve velkém a otevřeném rozhovoru pro CzechCrunch vypráví o svých snech, o tom, proč je asi tak trochu blázen, o výjimečných českých fanoušcích i Leoši Marešovi a vlastní cestě, kterou lemuje především zábava a nadšení všeho druhu.

Česko jste bedlivě sledoval přímo v hale od prvního do posledního zápasu. Tipnul byste si, že vyhrajeme?
Asi bych na to nevsadil všechny svoje úspory, ale cítil jsem, že to bude minimálně něco magického. Z toho, jak znám Radima Rulíka, z toho, co jsem cítil, když jsem se byl podívat v Brně na Betano Hockey Games a bavil se s kustodem Zdeňkem Šmídem, nebo z toho, co vyzařoval český tým a jaká se spustila palba českého publika při prvním zápase, který jsme sehráli s Finskem. Věřil jsem v medaili už v roce 2015, tehdy jsem ale nepočítal s tím, že přijedou v tak neskutečné sestavě i náladě Kanaďani. Letos jsem si říkal, že český tým udělá něco, na co nikdy nezapomeneme, nemyslel jsem ale, že to skončí tak vysoko. V titul jsem začal věřit po demolici Švédska. V tu chvíli mě napadlo, že si všichni uvědomí, že to je jednou za život a že to Češi urvou navzdory obrovské švýcarské motivaci.

Váš hlas se prolínal mistrovstvím světa v hokeji i z televizních obrazovek vždy, když komentátoři zrovna ustrnuli. Jak to ale vypadalo na místě? Co je vaše úloha na mistrovství?
Dělali jsme to s klukama z Livebros a Go4Gold a vnímám to jako kolektivní dílo. Všechno, co se odehrává v hale, vyjma samotné hry, je na našich bedrech. Večerem tedy musíme provést, být co nejvíc nenápadní a akcentovat náladu a sportovní okamžiky. A držet diváka při síle, aby mohl fandit se stejnou intenzitou. Já tam mám takové místo za brankou, kde stojím a mluvím a kde plním mimo jiné i komerční zadání, aby to mělo trochu jinou energii než jen tu hlasatelskou.

Není to trochu ošemetné v tom, že váš nejlepší čas přijde ve chvíli, kdy se všichni zvednou a jdou na záchod, koupit pití, najíst se?
Největší práce je pre-game, ty okamžiky před hrou, nastavení se do nálady. Třetiny jsou spíš výplň, ale to, co je předtím a vlastně i potom, je to, na čem všem to stojí. Je to důležitá práce pro moderátora, který nesmí být exhibicionista a egoista, je součást většího celku, kde je těch elementů mnohem víc. Takže jsem vůbec neřešil, jestli vidět jsem, nebo nejsem. Věřte, že i detaily během přerušení mají na halu vliv.

Více než čtrnáct dní jste takzvaně neslezl z ledu. To muselo být poměrně náročné, ne?
Bylo to asi sedmnáct dní, když připočtu zkoušky, tak devatenáct, a se Staroměstským náměstím dvacet. Náročné to není, ale je to intenzivní práce. Zažili jsme to s týmem na Filipínách, v Japonsku a Indonésii, kde jsme dělali mistrovství světa v basketbalu, a nemám pocit, že by to bylo náročné. Jsou rozhodně těžší profese. Asi bych to nedal teď hned znovu, ale těžká práce to není.

Asi mi to neřeknete přesně, ale jak je takováhle práce placená?
Když jsme hráli s Finskem, přečetl jsem si v komentářích na sociálních sítích, že jsem si řekl minimálně pět milionů korun. Tomu jsem se hrozně smál. Je to o desítky procent nižší částka než můj standardní honorář. Nedělám práci kvůli zisku. Ten přijde, když člověk práci kvalitně odvede. A tohle je skvělá práce. Kdybych moderoval v tu dobu komerční akce a konference, které jsem kvůli mistrovství světa v hokeji odmítl, byl bych na tom ziskem líp. Otázka ale je, co je zisk. Kdybych do toho nešel, nikdy nezažiju to, co jsem zažil. To, co jsme prožili, je nevyčíslitelné. Peníze tady nehrají roli.

Sportovní akce děláte poměrně dlouho. Byl tohle nejlepší zážitek?
Za těch deset let, co to s Livebros děláme, jsme podali asi nejlepší výkon. Atmosféra byla skvělá. Z tohoto pohledu to nejlepší bylo. Podobně velkou výzvou ale bylo uplatnit tento český postup loni na úplně cizí půdě v Asii. Bylo to drsnější a pořád smekám klobouk, že jsme to zvládli. Hokejové mistrovství má zase díky euforii a reakcí lidí silnou a bezprostřední odezvu. Doma jsme vidět.

Co diváci? Kde se fandí líp?
Hokejové mistrovství světa navštívilo 797 727 lidí a na české zápasy chodilo pravidelně přes 17 tisíc diváků, jinak byl ten průměr kolem patnácti, šestnácti tisíc na zápas. Na basketbalu na Filipínách jsme měli na zahajovací utkání přes 35 tisíc lidí v hale, v těch dalších arénách to bylo okolo dvaceti. Tady to bylo kompaktnější, na dvou stadionech. Česká odezva byla opravdu velká, největší početní kotel jsme ale pořád zažili na basketu při utkáních domácích Filipín v jejich aréně, kde bylo opravdu 35 tisíc. To bylo peklo.

Jak jste se vlastně k Livebros a Go4Gold dostal?
Já začal o jiném pojetí sportovních události přemýšlet, když jsem viděl baráž Davis Cupu v roce 2007, kdy jsme hráli se Švýcarskem a byl tady Roger Federer. Přišlo mi líto, že nic okolo neakcentuje a neposiluje diváky. Od té doby jsem se točil kolem tenisu a říkal jsem si, že ta nejkrásnější věc na světě jsou sportovní emoce, jen je potřeba to dělat trochu jinak, aby lidé měli co největší zážitek. Vyvrcholilo to rokem 2012, když naše holky vyhráli Fed Cup a kluci Davis Cup. Program jsme trochu pozměnili a vtiskli mu český rukopis s Českou sportovní.

Dělal jsem taky Zlatou Tretru, kde jsme tomu dodali ještě o něco větší show. Pak přišlo domácí mistrovství světa v hokeji v roce 2015 a naše cesty se konečně spojily. Myslím, že si tehdy o deset let mladší kluci z Livebros říkali: Jasně, to je ten z tenisu, nějak ho tady vytrpíme a on to tempo neustojí. Asi po dvou dnech jsme se zakladatelem Martinem Zahálkou pochopili, že jsme jedna krevní skupina a že děláme naslepo skoro stejné kroky. Dnes jsme velcí kamarádi, a dokonce se naši synové jmenují stejně, další důkaz toho, jak jsme propojení. Za těch deset let jsme skoro neoddělitelní.

Jste už tedy i s Go4Gold svázaná trojice?
Nevím, ale vždycky mi zavolají. Oni mají ty firmy, já jsem kluk, co je na IČO, a vždycky si ke mně najdou cestu, za což jsem vděčný. Byli jsme se spolu podívat i v Pittsburghu na vyvěšení dresu Jaromíra Jágra, kde jsme se potkali všichni. Vedeme nekonečné diskuze o tom, jak sportovní zážitek posunout ještě o něco dál. Pro mě je to ale celé důležité ještě z jednoho důvodu. Při hokejových utkáních, které začínaly už po poledni, přicházely děti, a ty se dívají.

I když třeba nestihnou hru jako takovou, vnímají všechny ty elementy, jako je bohatý program na kostce nad ledem nebo Bob a Bobek. Vtáhne je to a chtějí tam být co nejdéle. Můj syn ve třech letech najednou miluje hokej. Jestli ho bude hrát, je úplně jedno, ale rozhodně to chce zkusit. I kdyby hráli třeba mistři světa, tolik by ho to možná nechytlo. Kulisa proto hraje obrovskou roli. To, co děláme, je tedy důležité a že to děti baví, je k nezaplacení.

Jednou jste vyprávěl, že při minulém mistrovství vaši kolegové neměli připravenou hymnu, protože čekali, že se bude zpívat. Něčemu podobnému jste se tentokrát vyvarovali?
To se skutečně stalo! Bylo to utkání o bronz, kdy měla zaznít americká hymna. Nic se vlastně nedělo, protože za třicet sekund nakonec hrála, ale bylo to těch nejdelších třicet sekund, co jsem kdy zažil. Uvedl jsem hymnu a nic. Vyplnil jsem to třicetisekundovým překladem toho, čemu všichni rozuměli. I letos se staly nepříjemné věci, nakonec to ale přebyla ta zlatá medaile. Všichni viděli třeba to, že prezidentovi hokejového svazu Aloisi Hadamczikovi nešel mikrofon. Osobně jsem to psychicky překonal asi až za deset dní.

Štve mě jakákoli chyba, nejvíc ty, se kterými nemůžu nic dělat a jsem jich přímo účastný. Navíc mi bylo líto, že ho lidé vypískali, protože za mě se prezident svazu z nepochopitelných důvodů setkává s absolutně neadekvátní odezvou. Ve svých 71 letech svůj čas a sílu věnuje hokeji, místo toho si mohl užívat volno, nebo mohl být pozorovatelem, natáčet nějaký podcast a kritizovat. Ale nastoupil na pozici šéfa, převzal zodpovědnost, snaží se proměnit hokej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, protože ho miluje, navíc se stal 26. května šéfem nejúspěšnější světové organizace. Minimálně na rok. Než vypískání by podle mě zasloužil potlesk. V Česku ale na autority rádi pískáme.

Co bude s Go4Gold a Livebros vaše další štace?
Nevím, ale mám strach. Byť jsme v hledišti viděli spoustu politických představitelů jak z vlády, tak opozice, mám skromný pocit, že vůle podporovat světové a mezinárodní události a jejich hostitelství v Česku není. Podpora sportu je obecně malá, rozhodně menší, než by měla být. Sport má být absolutní prioritou jakékoliv vládní garnitury. I proto, že když se většinová populace věnuje sportu, klesají náklady na následnou zdravotnickou péči. Většinou se ale politici vyhřívají ve světle úspěchů, pak to zapadne a začne se řešit něco jiného.

Ani municipality, ani stát nechápou, že pořádání takhle velkých událostí je obrovskou reklamou pro celou zemi, je to znak suverenity. Máme zlatou medaili, ale kromě toho parta kolem Petra Břízy, Aleše Pavlíka a Aloise Hadamczika zorganizovala bezchybné mistrovství. Nadšení byli Švýcaři, Švédové, Finové i nároční Kanaďané, se kterými jsem o tom mluvil několikrát. Všichni se sem kvůli těm zážitkům vrátí. Česko si oblíbili. Jen mám pocit, že my už vlastně nic nechystáme.

Jak to myslíte?
Bylo tady finále Evropské konferenční ligy ve fotbale, které jsem dělal před rokem, a Praha to vůbec nepřijala za své. Vždyť za poslední roky jsme tu odstartovali Laver Cup, hostili Halové mistrovství Evropy v atletice, tenisový Billie Jean King Cup v době covidu, mistrovství světa v biatlonu v epické atmosféře, ale najednou je výhled skoro nulový. Nevidím velkou akci. Měli bychom k nim vytvořit pobídky. Třeba Maďaři nebo Poláci do toho šlapou a předběhli nás, přitom máme desítky schopných lidí, kteří to zvládnou přichystat, navíc ve sportovních eventech podle mě nemáme konkurenci. I díky divákům.

Je škoda, že nic nepřichází. Máme tady mistrovství světa v krasobruslení za dva roky, z mého pohledu je to to jediné, co tady bude. Přitom máme na velké podniky. Byly myšlenky na Turnaj mistryň, tenisově i organizačně bychom ho zvládli, nezbytná by ale byla podpora státu. Měli bychom zúročit, že tady máme někoho, kdo to umí udělat, čímž nemyslím jen kluky z Livebros, ale třeba i firmu XLab, která pronikla do světa NBA.

Příští rok bude mistrovství světa hokejistek v Českých Budějovicích, to do toho nepočítáte?
Ano, to je pravda, ale troufám si tvrdit, že ženský hokej, se vší úctou a gratulací ke dvěma bronzům v řadě, bude o divácký zájem muset bojovat. Navíc je to zase hokej, to je skvělé, zůstává, ale nic dalšího tady není.

Co by se mělo změnit?
Je potřeba mít dlouhodobý plán a podívat se na to, v čem bychom mohli vynikat. Před deseti, dvanácti lety bylo období, kdy jsme díky úspěchu tenistů mohli doma hrát Fed Cup a Davis Cup, bylo tady zmíněné halové mistrovství Evropy v atletice, které bylo fantastické. Atleti byli tehdy úplně vyřízení z toho, že se na ně chodí dívat tolik lidí. Nebo zase hokej – není normální, že na utkání Velké Británie s Rakouskem přijde v poledne šestnáct tisíc diváků. Lidé se chtějí bavit a chtějí vidět sport na nejvyšší úrovni. Dokážou odměnit i týmy, které nepaří k absolutní špičce. To je obrovský moment, kterého je potřeba využít. Byla by škoda to promarnit.

Stát by měl tedy poptávat pořádání světových her?
Rozhodně. Nemyslím, že by jich mělo být dvacet, ale měla by existovat nějaká strategie a minimálně by se měl o některá hostitelství ucházet, bojovat o ně a brát sport fakticky jako prioritu. Sport potřebujeme. Abychom ukázali, že jsme sportovní země, měli bychom tady mít pravidelně mistrovství Evropy, aby děti viděly, že to jde. Když se vrátím ke svému Albertovi, ve třech letech viděl v „au tů aréně“, jak tomu říká, hokej a běhá po obýváku s hokejkou.

Když se v Česku díky vizionářství rodiny Kellnerových poprvé jely parkurové závody Prague Playoffs, na kterých jsme se také podíleli, říkal jsem si, že to je bláznovství, protože to je okrajový sport. Sice máme tradici z první republiky, kdy jsme získali olympijské zlato v roce 1928, ale nikdy to přece nebude mainstream. Za ty roky se ta investice vrací. Loni na parkur v jeden den přišlo přes deset tisíc lidí. Jezdci si užívají atmosféru, kterou nikde jinde nezažijí. A hlavně najednou parkur chtějí dělat děti po celé zemi. Opravdu to funguje. Ale je to skoro ojedinělý příklad možný díky entusiasmu jednotlivců.

Byl byste tedy pro, aby v Česku byla olympiáda?
Na to asi nemáme sportoviště. A ekonomicky to nedává smysl. Umím si představit, že bychom se na tom podíleli v rámci střední Evropy. Kdyby se propojily země jako Rakousko, Česko, Polsko nebo Slovensko. Jako region možná ano. Sami na to podle mě z ekonomického hlediska nejsme připravení, takhle velký podnik neutáhneme, v kooperaci ale určitě. Líbila se mi myšlenka, že by mistrovství světa v hokeji v roce 2029 bylo v Bratislavě a v Brně, tedy v případě, že v Brně bude nová hala.

Něco takového funguje třeba na Světovém poháru v alpském lyžování, kde se střídá Jasná a Špindlerův Mlýn, realizační tým je ale více méně identický. A je to super. Ti, co byli ve Špindlu, byli z tamního dění nadšení, což je dílo českého fanouška, kterému se vytvoří prostředí, aby se cítil dobře a co nejlíp fandil. Parkur, alpské lyžování a hokejisti. Myslím, že Britové na to nikdy nezapomenou, tolik lidí u nich na hokeji fandit asi nikdy nebylo. A to už není náhoda. Všechno se to odehrává v Česku, je to rukopis českého fanouška, který miluje sport.

Když jsem vám psala, zda bychom se mohli sejít, bylo těsně před čtvrtfinále, někde mezi zápasy, mistrovství v plném proudu a já si říkala, že budu ráda, když odpovíte. Vy jste ale odepsal do deseti minut. To jste se naučil u Davida Copperfielda?
Snažím se odpovídat a možná bláhově držet něco, co vnímám jako profesionalitu. Nemyslím si, že mám nějaký extra velký talent, ale miluju to řemeslo, snažím se ho pořád zlepšovat a jsem věčně nespokojený. Reagovat a odpovědět k tomu patří. Pár restů z mistrovství ale mám.

Odkoukal jste tu profesionalitu právě od Copperfielda?
Tam jsem to viděl. V přímém přenosu jsem pozoroval, že člověk nesmí podcenit sebemenší detail a že i když má odpolední představení, jedno ze tří denně, nikdy neví, kdo na něj přijde, a je tedy potřeba podat stoprocentní výkon. To platilo třeba i pro Karla Gotta. Snažím se stejně připravit na finále mistrovství světa jako na moderování tiskovky pro dvacet novinářů. Vědět a být připravený, to je to, co lidé chtějí. Nechtějí Libora, ale to, jak odvádí svoji práci. Nikoho nezajímá, jestli moje dcera v noci spala, nebo ne. Vyprávím to kolegům, ale jinak to nikdo nepozná.

Přiznám se, že jsem až do doby, než jsem si dělala rešerši, nevěděla, že jste pro Davida Copperfielda překládal. Dostal jste se k němu díky dobré angličtině?
Myslím, že jsem se tam dostal díky sebevědomí, které souvisí s tím, že mi bylo sedmnáct let. Tehdy má člověk dojem, že se nemůže nic pokazit. Organizátoři se tehdy ptali: A ty bys to zvládnul? A já na to: Samozřejmě. Opravdu to bylo spíš to sebevědomí. Angličtinu si musím pořád pilovat, mám ji asi dobrou, ale člověk pořád musí ten jazyk udržovat a vylepšovat. Letěl jsem na mistrovství světa v basketbalu na Filipíny, někdy po vzletu z Dubaje jsem seděl v letadle sám a říkal jsem si: já možná neumím anglicky. Začal jsem tedy v paranoie poslouchat angličtinu pro pokročilé a pochopil jsem, že tento level zvládám.

Kdy jste se posunul od překladu k moderování?
Spíš jsem dřív moderoval. Je to třicet let, co jsem začal moderovat v Českém rozhlase. Byl to můj první pořad s kamarády, bylo nám třináct a vysílali jsme. Pak jsem od roku 1999 dělal dětský pořad Ži-ra-fa, což byla náhrada za Studio Kamarád. A pak přišel ten překlad a moderování Copperfieldovy show. Za moderování jsem tedy placený třicet let.

Je dobré být v Česku moderátorem?
Asi ano. Od devadesátek a nástupu milénia se to ale změnilo a děti a mladí mají dojem, že je výhodnější být youtuberem a influencerem, mizí nám tak navíc ta mladší konkurence. Takže super.

Poradil byste svým dětem, aby šli dělat tu samou práci?
Nevím. Když budou mít vlohy, můžu jim poradit nějaké řemeslné postupy, aby byly ještě lepší. Ale muselo by je to bavit. Ať dělají cokoliv, ale s láskou a pořádně.

Co byla největší moderátorská nabídka, jakou jste kdy dostal?
Některé byly zásadní a některé z říše sci-fi. Zásadní pro mě byly tři fáze. Ta jedna byla s dětským pořadem, o kterém jsem mluvil, to skončilo záhy a já jsem se pak začal věnovat studiu. Druhá byla, když jsme začali dělat reality show, v té době jsem přišel přes Balírnu do VyVolených. Rok 2005 až 2007. Po nich jsem si říkal, že už je to možná úplný konec a myslím, že to byla Česká Miss 2010, se kterou jsme se vrátil do televize. Bylo mi devětadvacet a věděl jsem, že když to zvládnu, bude to dobré, protože mě lidi vezmou na vědomí jako moderátora většího formátu. Povedlo se. Přišel Slavík, slovenské StarDance, a konečně Máme rádi Česko, což je moje dítě. Děláme ho už jedenáct let. A také Inkognito, jeho mladší brácha.

A z říše sci-fi?
To je to mistrovství světa v basketbalu na Filipínách, protože když moderujete v Česku, pořád se máte o koho opřít, můžete někomu říct nazdar a být doma. Tady jsme byli hození do vody, bez jakýchkoli konexí. Kdybych udělal chybu, nikdo mě z toho nevytáhne. To bylo fakt asi největší. Uvádět do síně slávy Jao Minga je věc, kterou sledovaly stovky milionů diváků. A kluk z Klánovic mu říkal: Vítej v síni slávy. Dodnes si myslím, že nám v tom kalupu střídání jedné práce za druhou nedocvaklo, čeho jsme dosáhli. Jsem zvědavý, jestli to bude mít nějaké následky. Už se na mistrovství světa v hokeji byli z Mezinárodní basketbalové federace podívat a bylo v jejich očích vidět, že už to není zvídavost, ale radost ze setkání s kolegy.

Když jste si kdysi říkal, že to končí, přemýšlel jste nad tím, co budete dělat?
Jasně, dokonce jsem tehdy vyhrál výběrové řízení na tiskového mluvčího Vodafonu. Byl jsem opravdu připravený, že to může skončit, protože zda tu práci budete mít, neovlivníte stoprocentně. V tom je to rizikové. Můžete podávat stejně dobrý výkon, můžete se okoukat, znelíbit se, někoho nebavit. Aniž byste něco udělal špatně. Člověk pořád musí být připraven na nějakou variantu B.

S kolegy jsme se shodli, že jste spolu s Leošem Marešem jedním ze dvou nejlepších moderátorů v Česku. Každý ale jdete svojí cestou. Bude se ten rozdíl i nadále vzdalovat, nebo se také vydáte cestou monetizace sebe sama?
Snažím se vylepšovat řemeslo moderování, takže moderuju. Neumím dělat to, co dělá Leoš. Ani neumím s Instagramem. Včera jsem si zrovna říkal: Mám já z toho mistrovství vůbec nějaké fotky? Jednou někdo zavolal fotografa, že to je potřeba vyfotit, já sám jsem přemýšlel hlavně nad tím, jak to odmoderuju, takže vlastně nakonec skoro žádnou fotku nemám. To neříkám s tím, že by to byla dobrá věc, vlastně si myslím, že mi to chybí a měl bych to vylepšit, ale stydím se dávat do popředí sebe, spíš tu svojí práci. Na mě nikdo není zvědavej.

Vážně?
Oba jsme moderátoři, co to dělají desítky let, mají se rádi a oba jsem se někam vyvinuli, ale šli jinou cestou. Mým smělým cílem je, že se chci prostřednictvím sportovních emocí a zápasového zážitku uplatnit a zkusit být moderátor světového formátu. Vstoupit na globální trh. Asi to bude nejsebevědomější věc, kterou řeknu, ale fakt je, že když člověk v masivních sportech, jako je hokej a basketbal, moderuje dvě zahájení mistrovství světa v jedné sezóně, je to světový unikát. Snažím se odpovědět si na otázku, kterou jsem si položil před jednadvaceti lety: Je možné pro Čecha moderovat v zahraničí? Zažil jsem jednu výraznou odpověď, že ano, možné to je.

Vidíte tedy svoji budoucnost hlavně ve sportu?
Nevím, rád bych ji tam viděl, ale máme po mistrovství a blíží se krasobruslení a ženský hokej. Uvidíme. Na druhou stranu, při dalším mistrovství mi bude přes padesát. Zavolají mi? Třeba budu starý. V rámci globálních akcí chci být proaktivní a nabízet tu zkušenost, kterou jsem nabyl a má ji málokdo. V rámci Česka mám dva televizní pořady týdně, moderuju mnoho akcí, chystáme eventy do O2 areny, v hlavě mám další pořady a třeba to zaujme i televize. Ale chci prostě před padesátkou ještě zkusit, jestli jde jít ještě dál za hranice.

Takže další světová akce?
Jedině jako součást toho vehiklu Livebros a Go4Gold, síla je v poskytování komplexního servisu, na kterém se podílím i scenáristickou prací.

Přemýšlíte o serióznějším módu? Už jste ostatně moderoval volby na Slovensku.
Je to můj vrtoch a láska. S kamarády a kolegy jsme startovali CNN Prima News, což je skvělá značka. Byl jsem v šestnácti letech na exkurzi v CNN v Atlantě, byl jsem ohromen. Pak to najednou přišlo sem a dva roky jsem se toho účastnil. Pak ranní vysílání přerušil příchod mých dětí. Jsem rád, že na speciální věci si mě pořád ještě zavolají, mám tak za sebou české i slovenské parlamentní volby, slovenské prezidentské volby. V listopadu mě čeká volba amerického prezidenta. A to mě baví. Je to vlastně velmi podobné jako vše – storytelling. Jen místo příběhu čtvrtfinále USA-Česko vyprávím příběh volebního dne. S dramaty, zápletkami, zvraty.

Je to snaha převyprávět ten nejsilnější příběh a těch příběhů bylo třeba ve slovenských prezidentských volbách celá řada. Když probíhaly, točili jsme o patro níž Máme rádi Česko, udělali jsme dva díly včetně vánočního a moje žena se mě ptala, kam jdu teď. Já na to, že teď mám ty slovenské volby. A zítra? Zítra točíme dva díly Máme rádi Česko. Dal jsem si dva díly ukrutné zábavy, pak zvolení Petra Pellegriniho a zase dvě zábavy za sebou. To vše za 24 hodin. Když se mě žena ptala proč, tak jsem jí říkal, že mě to prostě baví.

Je nějaký formát, na který máte spadeno?
Zrovna dnes ráno jsem si říkal, že ano, že bych chtěl dělat nějakou velkou vědomostní soutěž. Něco jako je Na lovu, což je absolutní fenomén. Ten pořad miluju, stejně jako to, jak to dělá Ondra Sokol. A myslím, že i díky té popularitě a poptávce tady prostor na nějakou další je.

Co talk show?
Každý moderátor, který dovrší třicítky, řekne, že by to bylo bezvadné, ale když se podíváte kolem, rozhovorů je tolik. Je to to nejjednodušší, co můžete dělat. Každý, kdo si koupí notebook a mikrofon, vytvoří podcast a řekne si, že bude nejlepší, když si tam někoho pozve a bude ho zpovídat. Lidi už všechno řekli. Přemíra podcastů udělala z talk show v současné době oldschool. Třeba se to změní. Až jednou dojde lidem, co jsou zajímaví jako respondenti, že tím rozhovorem přicházejí zdarma často vytvářet obsah půjčmidrátům, kteří mají podcast, pak ten formát skončí.

Co byste nevzal a proč?
Nevzal bych mítinky politických stran. Nikdy bych aktivně nevstoupil do politického boje. Nevzal bych ani ples žádné politické strany.

Vy každopádně také dabujete, třeba Kapitána Ameriku!
Kapitána Ameriku, Deadpoola, kapitána Kirka ve Star Treku. To jsou ty moje zadní vrátka, ta obava. Dabing dělám od deseti let. Když mi někdo zavolá, tak tam jdu. Říkám si, co když se příště nikdo neozve? Hlavně mě to ale baví. Když skončila na mistrovství světa skupinová fáze a prohráli jsme s Kanadou, bylo před čtvrtfinále a já jsem šel nadabovat tři vánoční filmy. Režisér se mě ptal: Co tady děláš, ty máš hlas? Ty máš čas na dabing? Odpověděl jsem: Ano, teď jsem přišel, přišel jsem včas a mám přichystaný hlas. Byly to tři romantické vánoční filmy, nadaboval jsem je a šel jsem domů, byl jsme spokojený a šťastný a říkal jsem si: Ještě, že jsem mezi tím hokejem stihnul ten dabing. Snad na mě nezapomenou. Asi jsem blázen.

Máte vlastně ještě nějaký volný čas?
Sám pro sebe ne. Je to práce a rodina, nic mezi tím. Nedávno jsem zrovna bilancoval a sám sebe se ptal, jestli to dělám správně. Měl jsem možnost uvést naše hokejisty na Staromáku a být součástí festivalu piva, perlivého vína a nefalšované české hokejové radosti, ale najednou bylo šest a já si řekl, že musím jít, protože jsem strašně dlouho nekoupal dceru. To jsem nakonec nestihl, ale stihl jsem uspávání svého syna.