Christopher Nolan se vydává do antického Řecka. Natočí hvězdně obsazenou adaptaci eposu od Homéra

Jeden z nejuznávanějších hollywoodských režisérů je držitelem dvou Oscarů za film Oppenheimer. Teď studio Universal oznámilo, že natočí Odysseu.

Tomáš ChlebekTomáš Chlebek

OPPENHEIMER

Foto: CinemArt

Christopher Nolan a Cillian Murphy při natáčení filmu Oppenheimer

0Zobrazit komentáře

Christopher Nolan překvapil oznámením, že se chystá natočit v zásadě epické fantasy. To a mnoho dalšího přináší aktuální vydání newsletteru Watch, kde shrnujeme nejzásadnější dění ve filmovém i televizním světě, upozorňujeme na zajímavé trailery a doporučujeme, co si pustit. Přihlásit se k jeho odběru můžete v boxu níže.

Každý pátek vám ukážeme nové filmy, seriály a tipy, co sledovat nejen o víkendu.

Newsletter Watch | Poslední vydání

Projekty Christophera Nolana vždy patří k těm nejočekávanějším, ještě více to ale platí teď – čím režisér a scenárista naváže na Oppenheimera, který letos smetl Oscary se sedmi oceněními v hlavních kategoriích? Nejdříve se spekulovalo, že půjde o návrat ke sci-fi, pak dokonce internetem kolovaly zvěsti o upírském hororu, realita je ale nakonec možná ještě překvapivější. Studio Universal oznámilo, že Nolan se pustí do adaptace Homéra a na velké plátno má převést epickou báseň Odyssea z asi 8. století před naším letopočtem, jedno z nejstarších literárních děl, které se dodnes čte.

Rázem dávají perfektní smysl informace o neuvěřitelném obsazení, které v posledních několika týdnech prosakovaly do médií. V chystaném filmu se má objevit Matt Damon, Tom Holland, Anne Hathaway, Zendaya, Lupita Nyong’o, Robert Pattinson a Charlize Theron. Pravděpodobně lze očekávat, že titulní role antického bojovníka se zhostí Damon, jeho syna Telemacha by zase mohl ztvárnit Holland. Ten sám nedávno řekl, že se projektu upsal, aniž by prakticky blíže věděl, o co vlastně půjde. „Moc se těším, ale je kolem toho docela ticho. Setkal jsem se s Nolanem a bylo to skvělé,“ řekl v podcastu The Dish.

OPPENHEIMER

Foto: CinemArt

Christopher Nolan při natáčení filmu Oppenheimer

Odyssea dějem navazuje na Iliadu a sleduje dlouhou a strastiplnou cestu domů po Trojské válce. Odysseus rozhněvá boha moře a vody Poseidona a ten se rozhodne mu návrat znemožnit. Hrdina pak musí například bojovat s mořskou obludou Skyllou, přelstít kouzelnici Kirké, odolat volání mořských pan nebo se vydat do podsvětí. Cesta nakonec trvá stejně dlouho jako samotná válka.

Nolan ve svých filmech mnohokrát pracoval s prvky sci-fi a v Dokonalém triku se pohyboval na hranici toho, co lze racionálně vysvětlit, zatím nikdy se ale ani zdaleka nepustil do nadpřirozena – ostatně už jeho samotný přístup k filmařině, spoléhající se na praktické efekty a minimum počítačové animace, s výraznými prvky fantasy není příliš kompatibilní. Alespoň pokud film nemá vypadat, jako by vznikl před padesáti a více lety. Bude tedy velmi zajímavé sledovat, jak se k náročné látce postaví.


Co ukazují trailery

Na závěr roku vybíráme z nejzajímavějších trailerů filmů, které míří do českých kin v nadcházejících měsících. Zatím jistě nevíme, zda snímek samotný obstojí, upoutávka nás ale nadchla.

Brutalista

O Brutalistovi, velkolepém příběhu židovského architekta, který po přežití holokaustu hledá v Americe nový život, je poslední dobou slyšet poměrně mnoho. Téměř čtyřhodinový snímek byl nominován na sedm Zlatých glóbů a mluví se o něm jako o jednom z favoritů na Oscary. Z nového traileru není těžké poznat proč, přes typicky nižší rozpočet nezávislého filmu působí skutečně velkolepě a naznačuje komplexní příběh o naději, ambicích i moci.


Co hýbe světem filmu a televize

Film roku podle režiséra jednoho z filmů roku je…?

Sean Baker měl před deseti lety k dispozici tak malý rozpočet, že se rozhodl film Transdarinka natočit na iPhony 5S. Dotáhl to ale daleko a letos dostal v Cannes hlavní cenu za drama Anora, široce považované za jeden z nejlepších snímků letočního roku. A co nadchlo Seana Bakera? Upírský horor Nosferatu od režiséra Roberta Eggerse, remake stejnojmenného německého počinu z roku 1922. „Musíte to vidět na velkém plátně,“ napsal Baker na X. „Eggersova režie je mistrovská a Lily Rose-Depp a Nicholas Hoult zaslouží oscarové nominace za herectví. Úžasná kamera, hudba, výprava a střih. Proboha, to je tak skvělý film,“ dodal. Nosferatu do českých kin dorazí 2. ledna a vedle svých filmových kvalit zaujme i faktem, že se natáčel v Česku.


Co si pustit

Hra na oliheň – druhá řada

Netflix  |  Thriller  |  2021-dnes  |  2 řady  |  ČSFD

squid-game-hra-na-olihen-netflix-13

Foto: Netflix

I Čong-dže jako Song Ki-hun neboli hráč číslo 456 ve Hře na oliheň

Před třemi lety Hra na oliheň přikovala k obrazovkám celý svět, když poslala stovky zoufale zadlužených lidí do soutěže, kde se hrají dětské hry, ale poražené místo lízátka na útěchu čeká kulka ze samopalu. Jediný přeživší Song Ki-hun se teď do soutěže vrací, ale ne kvůli vidině bohatství – chce ji za každou cenu zastavit. Jak přibližuji v komentáři, opět jde o uvědomělou a napínavou zábavu, která předkládá zajímavé otázky, i když na ně uspokojivě neodpovídá.

Pro přehled dalších trailerů, novinek z filmového světa a tipů, co si o víkendu pustit, se podívejte na kompletní vydání newsletteru Watch a přihlaste se k jeho odběru zde či v boxu v úvodu článku.

Na Netflixu vyšla druhá řada Hry na oliheň. Je to napínavá a chytrá podívaná s nejasným sdělením

Pokračování největšího hitu v historii Netflixu začíná pár let po první řadě. Hrdina Ki-hun se v něm vrací do krvavé soutěže s cílem ji zastavit.

Tomáš ChlebekTomáš Chlebek

squid-game-hra-na-olihen-netflix-14

Foto: Netflix

I Čong-dže jako Song Ki-hun neboli hráč číslo 456 ve Hře na oliheň

0Zobrazit komentáře

Jak navázat na nejúspěšnější minisérii v dějinách Netflixu, u níž takovou popularitu nikdo nečekal, a která vůbec neměla mít pokračování? A jak to provést způsobem, který bude dávat smysl a nebude působit jen jako snaha vydělat, čímž by se v zásadě zradily hodnoty předkládané v původním příběhu? Před takovými otázkami stáli tvůrci Hry na oliheň, když se jejich osobní projekt pro lokální publikum stal globálním hitem. Dnes vychází jeho druhá řada a bude překvapením, pokud opět nepůjde o obří úspěch.

Hra na oliheň se sice odehrává ve specifickém prostředí Jižní Koreje, překážkám, kterým čelí hrdinové seriálu, ale okamžitě porozuměli všichni. Abdul Ali je dělník z Pákistánu, který se snaží získat peníze na lepší život pro rodinu trpící pod politickým režimem v domovině. Songa Ki-huna, rezignovaného nezaměstnaného gamblera, zase zdrtil vyhazov a rozpad manželství, neplatí alimenty a topí se v dluzích. Oba, spolu se stovkami dalších, najdou naději v soutěži o stovky milionů korun.

Alespoň svým způsobem, naději v jejich těžké situaci musí překonat zoufalá existenciální potřeba, pouhá aspirace by totiž jen málokomu stačila jako důvod zúčastnit se her, kde poražené čeká brutální smrt. Někteří hráči v cestě za bohatstvím obětují kus ze své lidskosti, jiní potvrdí její absenci, téměř všichni ale stejně padnou. V této temné satiře pozdního kapitalismu, který podle režiséra a scenáristy Hwang Dong-hyuka nutí k soupeření na úkor ostatních, je vítěz jen jeden.

Hra na oliheň uspěla v době, kdy lidé po celém světě měli kvůli pandemii prakticky zakázáno vycházet z domu. Ke statusu nejúspěšnějšího titulu v historii Netflixu jí ale zásadní měrou dopomohla návyková kombinace sympatických i odporných postav, napětí, dětských her, záhady a sociálního komentáře. A pokračování následuje v jejích šlépějích, úspěšně však nachází způsoby, jak znovu překvapit a ponořit diváky hlouběji do svého zvráceného světa.

 

Song Ki-hun je na počátku druhé řady jiný člověk. Z rezignovaného ztroskotance a hrdiny, který se snažil pomáhat ostatním, se stal izolovaný muž zaměřený na jediný cíl: odhalit a zastavit organizátory soutěže. Obrovské jmění (45,6 miliardy wonů neboli 752,5 milionu korun) využívá jen na zaplacení základních potřeb a ke hledání náboráře, od nějž před pár lety v metru dostal osudovou vizitku s kontaktem.

Nakonec se opět ocitá v zelené kombinéze s číslem 456, obklíčen ozbrojenými bachaři v růžové spolu se stovkami dalších soutěžících. Opět ho čeká série dětských her a hledání spojenců, několik důležitých aspektů se ale změnilo. Zaprvé – Ki-hun už nechce jen přežít nebo zachránit co nejvíce lidí, ale definitivně hru zastavit. Zadruhé – má lidi venku, kteří se mu snaží pomoci. Zatřetí – pravidla soutěže jsou jiná. Zatímco předtím si přeživší mohli odhlasovat jedině odchod po vlastních nohou, ale s prázdnou, teď se hlasuje po každé hře, a pokud padne rozhodnutí věci ukončit, přeživší si mezi sebou rozdělí dosavadní výhru.

Spolu s tím se posouvají motivy, které Hra na oliheň řeší. V jádru ale stále stojí otázky, co jsme ochotní udělat v extrémních podmínkách a k čemu nás dokáže donutit systém založený na soupeření.  Druhá řada ovšem zachází dále, když soutěžícím dává více svobody a zároveň motivaci ve vražedné hře pokračovat. Do centra pozornosti vstupuje téma chamtivosti s otázkou, jestli se zvládneme vzdát vidiny pohádkového bohatství ve prospěch bezpečí ostatních lidí.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Hwang se k velkým tématům opět dostává chytře prostřednictvím jednoduchých konceptů, přes poněkud zjednodušené vidění dobra a zla příliš nepoučuje a znovu nemá problém vytvořit funkční návykový příběh. Přestože druhé řadě chybí silný efekt překvapení, tvůrcům se daří vynalézavě variovat viděné, vnášet do něj nové významy a podrývat divácká očekávání. Nové hry jsou stejně napínavé a jejich výsledky podobně zdrcující, obecně ale mají méně významnou roli. Více prostoru dostává jejich pozadí na jedné a snahy je zastavit na druhé straně.

V tomto ohledu seriál do určité míry polemizuje s první řadou, kde krvavé hry představovaly hlavní složku zábavy. Hra na oliheň své diváky, aniž by to hlouběji reflektovala, stavěla do pozice boháčů za kamerami, kteří se bavili nad utrpením „spodiny“. Pokračování paradox příběhu kritického k systému, jehož je sám součástí, obsahuje také. Naplňování divácké slasti nicméně nedostává tolik prostoru, naopak se poměrně mnoho času tráví u řešení toho, jak ho zastavit.

Naneštěstí to zároveň znamená, že uprostřed Ki-hunových plánů a akce se poněkud ztrácejí postavy. Jejich osobní příběhy většinou zaznívají jen v krátkých scénách seznamování nebo jako vysvětlení jejich volby v soutěži zůstat (či naopak odejít). Takové momenty sice do vypjatých scén hlasování vnášejí střípky lidskosti a komplikují diváckou perspektivu (proč by proboha někdo chtěl zůstat, i když si může odnést stovky tisíc), ve výsledku ale celek působí, jako by seriál spěchal ke svému dějovému vyvrcholení a jeho důležitý humanitární aspekt ustupuje do pozadí.

 

Jistě, tato stránka dostala prostor v první řadě, Hwang ale na jednu stranu představí nové postavy se specifickými problémy, na druhou z nich udělá spíš pouhé avatary, náčrtky živoucích lidí, k nimž si vytvoříme jen povrchní emoční vztah, aniž bychom je poznali blíže.

Nejvýraznější je to u postavy trans ženy jménem Hyun-ju. Tvůrci se do role rozhodli obsadit cisgender muže Park Sung-hoona, protože v Jižní Koreji jsou témata sexuálních a genderových menšin mnohem více potlačena než na Západě, takže ani není příliš velký výběr trans herectva. „Naneštěstí se mnoho skupin marginalizuje a společnost je opomíjí, což je smutné,“ řekl režisér Hwang Dong-hyuk pro The Associated Press. Vůbec ale nevyužije příležitosti zkušenost trans lidí v současné korejské společnosti přiblížit globálnímu publiku.

V tomto kontextu je snadné si vzpomenout na korejského vítěze Oscara Parazit, který v sobě kombinuje napínavý thriller, černou komedii a sociální drama o ostrých sociálních rozdílech. Jeho příběh je vystavěný tak, že skoky mezi žánry neustále udržuje pozornost, ale zároveň u diváků postupně buduje empatii k hrdinům. Když se pak v závěru objeví hrubé násilí, je šokující a nedává prostor typické divácké slasti z podobných scén. Hra na oliheň naproti tomu s očekáváním násilí explicitně pracuje a mrtvá těla na sebe vrší se vzrušující okázalostí. Musí pobavit.

Můžeme se ptát, jestli to je akceptovatelná cena za to, že stovky milionů diváků po celém světě uvidí srozumitelně podanou alegorii nebezpečí velkých sociálních rozdílů, disproporčního rozdělení moci nebo falešného dojmu demokracie. Ostatně také George Lucas Star Wars natočil ve snaze řešit politické otázky tak, aby byly stravitelné pro masové publikum.

I z jeho ambiciózního projektu se ale poměrně rychle vytratil význam a zůstala prázdná ikonografie s banálním bojem dobra a zla. Snad nás Hra na oliheň nepobaví příliš, takže se nakonec postavíme po boku Ki-huna se záměrem pomoci ostatním, než abychom zůstali stát a zírat s otupělým pohledem v dojmu, že stačí konzumace toho „správného“ obsahu.