Miloš Endrle před osmnácti lety založil herní studio Geewa. Tři roky nazpátek ho prodal americké korporaci AppLovin. Ve vedení firmy zůstal rok, než ji opustil. Od té doby investoval do zajímavých byznysů i do svého nového – a opět videoherního – projektu. A při jeho budování si našel čas na učení nových vývojářů i na pojmenování nešvarů, které domácí herní průmysl přesahují.

Řeší umělou inteligenci ve vzdělání, ve vývoji i ve všedním životě. Komentuje inovace ve státní sféře – tedy spíš jejich nedostatek. Anebo rozdíly v české a americké povaze. Především však založil nové herní studio. Miloš Endrle prostě v době od prodeje své společnosti Geewa rozhodně nezahálel – a o uplynulých měsících, budoucích plánech i o vizích pro Česko mluví v rozhovoru pro CzechCrunch.

Herní firmu založil v roce 2005, po patnácti letech ji prodal ve stamilionovém obchodu americkému AppLovinu. Následně čas a energii věnoval například designovým hasicím přístrojům Amplla, výuce mladých herních vývojářů či působení v roli poradce pro investory do herního průmyslu. Právě ten ho ale vtáhl zpět k aktivní tvorbě. Miloš Endrle a jeho Good Friend Games nyní tvoří Walking Planet, spojení fitness aplikace s gamifikací a virtuálními výlety po zajímavých koutech planety.

Zkušenosti s vystavěním úspěšné firmy a rozjezd nového projektu mu přinesly několik lekcí a postřehů. Třeba o tom, v čem jsme oproti jiným státům tak trochu pozadu. „Jdeme na cígo a na pivko, kde poměry ve firmě rozebereme. Ale v práci nikdo na plnou hubu neřekne, že je něco špatně. Prostě tu chybí odvaha se nebát říct svůj názor, smysluplně ho odprezentovat a tím posunout sebe, firmu i celou společnost,“ říká v rozhovoru.

Po prodeji Geewy do rukou AppLovinu jste zmiňoval, že zůstáváte jako CEO a nic se prakticky nemění. Ale po roce jste firmu opustil. Co se stalo?
Můj konec byl vlastně naprosto logický. Když vás někdo kupuje, tak mu zapadáte do strategie, do nějakého toho puzzle. A moje největší síla, což doufám ukazuji i teď s novou fitness hrou Walking Planet, je stavět platformu s technologickými i byznysovými základy. Platformu, která podporuje kreativní řešení a umožňuje další růst na základě uživatelských dat a hodnocení. Přesně tak jsem to dělal v Geewě. Když vás ale někdo koupí, budovat platformu jen pro vaše studio nedává smysl. AppLovin proto začal dělat vlastní platformu, já u ní působil jako poradce, jenže pak přišel covid, studia řešila jiné problémy a i AppLovin změnil strategii, jejímž vyústěním byl návrh na odkoupení známého herního enginu Unity.

Takže by vás v AppLovinu nevyužili tak, jak byste chtěl?
Zůstali bychom s Geewou jen na úrovni tvorby her. Ale já měl vždycky ambici budovat něco víc. Rád se vydávám do neprozkoumaných vod, do nového prostoru, kde nikdo ještě není a kde teprve hledám průsečík možností nově vznikající hry s cílovým publikem. Častokrát říkám, že to je dar i prokletí. Ale je to to, co si myslím, že umím, a takhle bych to úplně ztratil. A navíc, zcela upřímně, měl jsem za sebou patnáct let, kdy jsem Geewu táhl. Takže jsem byl rád, že jsem si šel i odpočinout. Viděl jsem, že firma je v dobrých rukách. Lidé se v AppLovinu naučí dobré věci a jsem rád, že někdo takový na český trh přišel a zase o něco zvyšuje úroveň herního průmyslu. Takže moje mise byla dokončená a šel jsem do další etapy.

Říkáte odpočinek, ale tak pasivní ta etapa nebyla.
To nebyla, ale asi jste už podobné odpovědi slyšeli. Jako jiní zakladatelé jsem po exitu začal přemýšlet, co dál, organizovat si osobní život, koupili jsme byt, udělal jsem pár investic.

Do čeho jste investoval?
Například do Amplly, která vyrábí designové hasicí přístroje. Díky tomu jsem se potkal se spoustou zajímavých lidí. Ale protože kdo jednou dělal hry, úplně to opustit nemůže, tak jsem začal dělat poradce pro Gamee nebo Live Penalty, což jsou další české herní startupy. V herním byznysu jsem také pomáhal dalším investorům s posuzováním různých projektů. No a během této štace s Ampllou nebo v poradní roli jsem si uvědomil, že mě víc baví ten produkt tvořit. A protože změny v AppLovinu zasáhly i další lidi z týmu, říkal jsem si, že by byla škoda je v uvozovkách nechat na ulici. Tak vzniklo naše nové studio Good Friend Games, se kterým tvoříme Walking Planet. Těch věcí bylo dost, no. I moji kolegové říkají, že jsem si moc neodpočinul. Ale já jsem prostě aktivní a mě ta aktivita baví, nevydržím sedět na zadku. A to jsem ještě zapomněl na jednu důležitou věc, v září jsem začal učit budoucí herní vývojáře.

V minulosti jste se vůči stavu českého herního průmyslu vyjadřoval poměrně kriticky třeba právě kvůli tomu, že je zde nedostatečné oborové vzdělávání. Tohle vás hnalo? Že když jste to sám kritizoval, tak to sám chcete pomoci napravit?
Přesně, kritizovat umí každý, ale důležité je si to vyzkoušet. Vždycky jsem chtěl dávat nějakou hodnotu zpět. A když jsem viděl, jací lidé mi chodili do firmy, chtěl jsem trochu změnit mentalitu jejich myšlení. Takže na vyšší odborné škole Scholastika učím byznysové aspekty herního vývoje. Hry chce dělat spousta mladých lidí, což je super, ale málokdo o tom přemýšlí byznysově. Takže se snažím předávat takové ty informace, že hra musí být originální, inovativní, musí mít svou cílovou skupinu, s tím spojený marketing a to vše řízené na základě dat a zpětné vazby od hráčů.

Každopádně od vývoje hry k učení to je celkem skok.
Já jsem člověk, co skáče do rybníka a topí se, tak to prostě je. Až v průběhu začínám plavat. Bylo to tak se školou, kdy jsem nevěděl, co čekat. Bylo to tak i s Ampllou, od které mě všichni zrazovali. Říkali, že to je strojírenství, to není software, to se nedá škálovat. Ale mě na těch věcech baví právě to propojení. Třeba právě designové a umělecké složky s tou technickou stránkou věci. Je strašně důležité už těm mladým lidem vysvětlovat ten průnik. To je moje přesvědčení, že nejzásadnější projekty vznikají, když spojíte dva obory. Což u videoher děláme od začátku, umění a technologie, emoce a racionalita. Nechci učit fakta, ale principy a to, aby o tom studenti uvažovali a přemýšleli, co přijde. Třeba o umělé inteligenci.

Jak na ni pohlížíte?
To bude na dlouhé povídání! (smích). Když ještě zůstanu u té školy, tak všichni říkají své názory, co změní v byznyse, kolik lidí přijde o práci, ale ještě jsem od nikoho pořádně neslyšel, jak bychom měli studenty na éru AI připravovat. Třeba brněnská Masarykova univerzita je progresivní, ale většina škol dělá takové to: „Ty ty ty, studente, hlavně uveď, kde všude jsi AI použil!“ Ale já říkám, že AI je nová lopata, je to nástroj. Proč se hrabat v hlíně rukama, když máte lopatu? Nedává to smysl. I my učitelé se to musíme naučit. Důležité je zkoušet, jak ji držet a co s ní můžu dělat.

A mimo školství?
Zaplaťpánbůh, že AI přichází. Jsem naivní optimista. Přirovnávám dobu, kdy žijeme, k době průmyslové revoluce. Tehdy také rodiče zpochybňovali, že děti jdou od kraviček, od políčka do smradlavého města a továrny. Většina lidí si neumí představit, co to přinese, tak se bojí. Ale já po éře sociálních sítí vidím obrovskou pozitivní změnu. Protože když si vezmete sociální sítě, tak ty vedly k polaritě. Like a dislike. Očkování a neočkování. Válka taková, nebo maková. Já tu černobílost hrozně nemám rád. Proto i těm studentům říkám, že tohle jsou moje názory a moje příklady toho, jak AI používáme.

Takže AI pomůže vidět svět méně černobíle?
ChatGPT a další nástroje to černobílé myšlení ze sociálních sítí úplně mění. Najednou vás to přirozeně nutí pokládat otázky. A odpovědi vás motivují k dalším a dalším otázkám. Vracíme se tak k přirozenosti, kterou je zvídavost. Nemusíme se postavit buď na jednu, nebo na druhou stranu na základě titulku. To je nesmírně přínosná věc a tomuhle směru věřím. Je jen na nás, jak ty technologie uchopíme a zda tu tvůrčí činnost, zvídavost a kreativitu budeme v lidech podporovat. Umělá inteligence přináší něco, kdy přirozeně komunikujeme a přirozeně se učíme nové věci. Jak to někdo hezky popsal, jako byste seděli s chytrým člověkem, který přečetl veškerou knihovnu světa. Ale stále je to jen jeden člověk, takže potřebujete mít i názory ostatních. To mi přijde jako trefný popis. A to doufám, že povede od té černobílosti. Sociální sítě to absurdně zazdily.

Jak se to projeví v byznyse, v průmyslu?
Já používám to, co říká Dan Vávra, byť s ním v lecčems nesouhlasím. On říká, že močit proti větru se někdy vyplácí. A to je to, co se u nás trochu vytratilo. My v Česku jsme v tomhle hrozně defenzivní. Amerika je v tom jiná, je tam jiná mentalita. High risk, high reward. Přitom novinkám, jako je umělá inteligence, je dobré dát příležitost. Dám podobný příklad. Přišla Tesla a všichni v ní viděli jen elektromobilitu a Teslu sestřelovali. Ale já říkal, hele, vy na to koukáte černobíle. Není to elektromobil, je to o softwaru. Je to první auto „as a service“, jako služba. To je ten game changer, co Tesle bude i do budoucna přinášet obrovskou hodnotu.

Takže fakt, že jsme se v Česku ještě nesrovnali s umělou inteligencí, není jen otázkou zvládnutí nové technologie – ale symptomem nějakého obecného přístupu?
Jeden můj známý z ciziny říká, že jsme úžasní, liberální, vtipní, svobodně přemýšlíme – a to nás posouvá. Ale současně nás táhne dolů, že jsme zpochybňovači. Myslím si, že z věcí si umíme dělat srandu, ale neumíme věci prostě brát jako příležitost a nebrečet. Třeba když se dřív řešil možný příchod velké herní společnosti na český trh, tak se všichni báli, o kolik přijdou zaměstnanců, ale neviděli v tom příležitost ze středně- a dlouhodobého hlediska, ze které by benefitoval celý herní průmysl. Anebo aby někdo popsal špatnou situaci ve firmě. Třeba Američané tomu moc nerozumí. Že u nás jdeme na cígo, na pivko, kde to rozebereme, ale v práci nikdo na plnou hubu neřekne, že je něco špatně. Přitom management to chce slyšet, ty názory jsou třeba hrozně dobré. Prostě tu chybí odvaha se nebát říct svůj názor, smysluplně ho odprezentovat a tím posunout sebe, firmu i celou společnost.

Je to za hranicemi opravdu jiné?
Přijde mi, že u nás je typicky spousta odborníků, co se zvednou, argumentují nějakým okrajovým případem a věc sestřelí jako celek. Takže 95 procent by fungovalo, ale pět procent ne? Tak to je špatně. Jak jsme chytří, technologičtí a inženýrští, tak jsme vlastně přeinženýrovaní. Nedávno jsme byli v Kodani a Jan Magasanik ze známého architektonického studia BIG nám říkal: „My jsme to taky přeinženýrovávali. Ale teď to děláme chytře. A daří se nám daleko víc.“ Takže poučení z toho je, abychom prodávali myšlenky, není nutné mít do detailu rozpracovaná řešení. Lidem je potřeba představit vizi a její cíl. Cestou k němu se můžeme učit, a jestli to bude řešení inženýra A, B, nebo pana C, je vlastně jedno. Dejme šanci všem třem a ukažme, kdo je lepší. Ale u nás jsou tihle tři inženýři schopní se pohádat, takže se vůbec nikam nejde. Prostě se řekne tak jo, tak se neshodli, tak nic. A to je hrozná, hrozná škoda.

Jak z toho ven?
Jsme teď na rozhraní nějaké doby, která se mění. Demokracie přestává fungovat, kapitalismus přestává fungovat a politici dnes jedou většinou ve čtyřletých volebních obdobích. To, co obecně chybí, je vize. Avšak tohle platí nejen pro Česko, ale i obecně. Prostě vize, co uděláme s globálním oteplováním, vize, co uděláme s populační explozí, a tak dál. Není tu globální entita, která by podporovala elity a odborníky na dané oblasti. Každý se vyjadřuje ke všemu a je to taková změť názorů. Takže ten problém, co jsem popsal s těmi třemi inženýry, bych řekl, že je vlastně i na světové úrovni. Proto podporuji chytrá řešení, která směřují k nějaké vizi.

Jak ale takové chytré řešení vypadá? Třeba v rámci technologického světa, který je vám blízký.
Připomenu jeden pár let starý příběh. V Česku se rozjížděl fond na podporu startupů. Podle mě to nedávalo smysl, už tu byly zavedené fondy, ale to hlavní je, že předseda toho fondu prohlásil, že i kdyby se polovina rozkradla, tak ty další peníze budou vidět. To je přece úplně šílené, to je to státní uvažování, dotace a průser. Ale jak jsem říkal, tak chytré řešení by za mě byl vznik fondu, který by byl určený jen na projekty, co inovují státní sféru. Dejme startupům šanci, aby dělaly pro státní sféru projekty, jež budou inovativní.

Stát v tomto ohledu tedy selhává?
Podívejte se, jak v současnosti vznikají digitální řešení. Máme je, ale narostl nám počet úředníků. Každý nový projekt jich potřebuje více. Co je to za systém? Přitom tu máme mobily, mohli bychom mít jednoduchou aplikaci. Náš středně velký stát by mohl být ukázkou pro všechny ostatní. Mohl by využít toho technologického potenciálu, co máme. Proto je tu Microsoft, proto je tu Google, proto jsou tu ty technologické firmy, protože ten talent tady je. To by za mě bylo chytré řešení. Jenže bohužel to už jsou takové ty věci, na které vám lidi řeknou, že to je složité a kdoví co ještě.

Máte v tomhle ohledu nějaký vzor hodný následování?
Dobrý přístup je vidět na Finsku, je to vidět na zmiňovaném Dánsku. Je to prostě opět ten high risk, high reward, velký risk i velká odměna. Důležité jsou ty okamžiky, kdy někdo osvícený řekne, že něco zkusíme. A většina lidí se na tom shodne, že v takovém měřítku něčemu tu šanci skutečně dáme. Abych ale zase neutíkal od odpovědi – důležité je, aby stát byl co nejmenší, nejchytřejší a nejférovější.