Na tom, že je Petr Fiala premiérem a vláda má výraznou většinu ve sněmovně, má důležitou zásluhu spolek Milion chvilek pro demokracii, který uspořádal několik statisícových demonstrací proti Andreji Babišovi. Zakladatel chvilkařů Mikuláš Minář sice při svém pokusu proniknout do politiky pohořel, pošoupl tím nicméně tehdejší opozici k užší spolupráci a spojování do volebních koalic. „Výsledek voleb považuji za malý zázrak,“ hodnotí s ročním odstupem události loňského podzimu. A přiznává, že veřejné dění ho pořád láká.

Je to přesně pět let, co vysokoškolští studenti v čele s dnes devětadvacetiletým Minářem zveřejnili výzvu předsedovi hnutí ANO nazvanou Chvilka pro Andreje. Apelovali, aby dostál svým slibům a podporoval demokracii v Česku. Pod iniciativu postupně přibyly desítky tisíc podpisů, a tak z ní vznikla organizace Milion chvilek pro demokracii, která v dalších letech přitáhla na náměstí a do ulic celé země stovky tisíc lidí. Dávali najevo nesouhlas s Babišovou vládou a prezidentováním Miloše Zemana, připomínali si odkaz Václava Havla a západní směřování země po listopadové revoluci roku 1989.

Dynamika, kterou kolem sebe Minář a spol. dokázali vytvořit, postupně rozpohybovala i strnulé parlamentní vody. Energie z Letné, kam v červnu 2019 přišlo 300 tisíc lidí, pomohla vzniku koalic Spolu a PirStan. Impulsem pro antibabišovskou opozici ale byl i Minářův pokus vstoupit do politiky s projektem PRO Lidi. Ten ovšem nakonec neuspěl, protože nezískal dost podpisů, což si vytyčil jako svou vlastní podmínku.

„Byla to strašně důležitá životní lekce. Zažil jsem si velký úspěch, plná náměstí, ale i neúspěch před volbami. Bylo důležité pochopit, proč se to stalo, kde jsem udělal chyby,“ říká Mikuláš Minář v rozhovoru pro CzechCrunch, v němž komentuje aktuální politickou situaci, zpětně hodnotí vlastní kroky a reflektuje, co se v klíčovém roce 2021 vlastně všechno stalo.

Nedávno jste po delší době zase vystoupil před větším množství lidí na Václavském náměstí na akci Česko proti strachu. Jaký to byl pocit? Chybělo vám to?
Byl to krásný pocit. Ale ne proto, že by mně chyběly davy – spíš se mnou rezonovala celá akce. Bylo třeba ukázat, že tato země je plná lidí, kteří chtějí pomáhat Ukrajině a kteří se nepodělají strachy z Putina. Byl to příval pozitivní energie. Bylo to fajn, ale nepotřebuji každý měsíc svou dávku pódiového adrenalinu, to zase ne.

Není to návykové? Vždyť jste chtěl zkusit uspět i v politice, chvíli to právě vypadalo, že jste tomu propadl.
Milion chvilek jsme založili s tím, abychom vyburcovali lidi, že má cenu se zapojovat a být aktivní. To se dařilo, náměstí byla čím dál plnější, jenže jsem došel k tomu, že řešení musí být politické. Proto jsme začali apelovat na tehdejší opozici, že musí přijít s novými nápady, s vizí, s novými lidmi. Postupem času jsem ale ztratil víru, že se jim to povede. Nevěřil jsem, že Babiše porazí. A tak jsem se rozhodl přijít s alternativou. Stanovili jsme si ale nerealistické podmínky, chtít například získat půl milionu podpisů v covidu byla hloupost.

Ta víra v politiku a politiky se vám už vrátila?
Moje čtení situace je pořád dost podobné. Ve vládním táboře je spousta šikovných a poctivých lidí, politika je řehole, brodíte se po kolena v močůvce, nezavděčíte se. Když to nebudou dělat slušní lidé, budou to dělat gauneři. Rád bych tam ale viděl mnohem víc kompetentních lidí, jasnější vizi a lepší komunikaci. Tohle trvá.

Dnes jsou to přesně tři roky. Díky všem, co tam byli. Mělo to smysl.

– Letná, 16. 11. 2019, foto: Jan Šibík pic.twitter.com/cUBIlM2MTv

— Mikuláš Minář (@MinarMikulas) November 16, 2022

Jenže výsledek loňských voleb byl přesně takový, jakého jste s plnými náměstími chtěli dosáhnout, ne?
To byl i pro mě malý zázrak a silný pocit zadostiučinění. Sice o prsa, ale úspěch. Jenže to nebyl triumf, nýbrž souhra náhod. Stačilo pár desetin procent hlasů, které propadly. Rozhodlo to, že k volbám přišlo o 300 tisíc lidí víc, jedna plná Letná. Podařilo se je mobilizovat. To je pro vládu určující, dostala šanci něco změnit. Musí dělat politiku, která bude reflektovat, že atmosféra ve společnosti je napjatá. A pokud to nezvládne, Andrej Babiš toho využije. On ani další populisté určitě neřekli poslední slovo.

Je vláda Petra Fialy pokorná? Vnímá to?
Musím být spravedlivý. Není černobílá odpověď. Vážím si zahraniční politiky, kterou vláda vykonává. Postoj vůči Ukrajině, české předsednictví EU, to vše funguje skvěle. U domácí politiky bych ale byl kritičtější. Vláda to má s válkou těžké, jenže mi přijde, jako by nedoceňovala, jak vážná situace je. Ano, protivládní demonstrace na Václaváku sice pořádali lidé, kteří jsou napojení na Rusko, ale přišli tam i lidé, kteří takoví nejsou a kteří mají prostě strach.

Přibývá domácností, které vyjdou jen „tak tak“, nebo už jdou do minusu. Teď je nutné podporovat ty nejslabší, místo toho ale z vládních lavic zaznívají pokusy o snížení daní pro některé hazardní firmy nebo se otevírá debata o snížení všelijakých podpor a zvýšení poplatků. Bojím se, že se bude společenská frustrace jen prohlubovat. Oceňuji slova premiéra o tom, že nenechají nikoho padnout, jenže to lze těžko splnit, když nechcete zvednout daně. Je to začarovaný kruh.

Premiér o tom, že nenechá nikoho padnout, hovořil v létě. Podle mě by to měl opakovat častěji.
Je zázrak, že demonstrace nebyly masovější. Asi tomu pomohlo, kdo stál v jejich čele. Kdyby tam byl někdo schopnější, protesty mohly být větší a úspěšnější. To těžké nás totiž teprve čeká – přijde zima, budou nové předpisy za energie. Být Andrejem Babišem, tak si mnu ruce. Nejlepší kampaň mu dělají výroky některých ministrů vlády. Stačí nastavovat plachty větru, který vane.

Paradoxně teď zaznívá hodně hlasů, že Babiš vlastně není favorit prezidentské volby. Že to říká on sám, to chápu, hodí se mu to, ale obecně bych ho nepodceňoval.
Souhlasím. Vycházíme z dat průzkumů, které reflektovaly nálady aktuální v létě. Ale jestli je Andrej Babiš v něčem brutálně silný, je to negativní kampaň. Hnojomety. Jakmile proti němu půjde kandidát s dírou v pancíři, bude schopný odradit nemalou část lidí, aby ho volili. Má velkou šanci dostat se do druhého kola a nakonec volbu vyhrát.

S čím sledujete blížící se volbu prezidenta?
Stává se nám z toho reality show. Pro sebe tam vidím dva až tři relevantní kandidáty a čekám, jak zvládnou finální zátěž, rozhodnu se až týden před volbou. Jisté ale je, že jestli chce někdo porazit Andreje Babiše, musí oslovit i část voličů, kteří minule dali hlas Miloši Zemanovi. To je klíč k úspěchu.

Kdo bude příští prezident, je zásadní, ovlivní to náladu v zemi. Nebudete jako před sněmovními volbami chtít zase přimět lidi, aby volili kandidáty z demokratického spektra?
Prezident je ve společnosti v něčem přeceňovaný, v něčem podceňovaný. Funguje ale jako takový morální maják, zrcadlí ji a směřuje ji. Podívejte se, co dokáže Zuzana Čaputová na Slovensku.

Nebo Zeman u nás…
Ano, nebo Miloš Zeman, který společnost rozděluje a rozdmýchává v lidech to horší. A protože se blíží krize, je důležité, aby prezident spojoval, měl určitý étos a probouzel v občanech spíš to lepší já. Už jen kvůli tomu je volba strašně důležitá. Pokud by se Babiš stal prezidentem, byla by iluze si myslet, že ztratí vazby na ANO. On tu stranu vlastní.

Jestli nám vadila takzvaná agrofertizace země, tohle by ji povýšilo na novou úroveň. Vývoj země by se na deset let zablokoval. Takže udělám, co bude v mých silách, abych lidi podnítil, že má cenu jít volit, ale myslím, že to je nakonec odpovědností každého občana, každého z nás. Nějaké masové akce podle mě nebudou na místě.

Netáhne nás jako společnost dolů, že nám chybí určitá vize? Pak to rozvraceči jako Zeman či Babiš mají snazší.
Tohle je velký problém. Konflikty jsou běžné a demokracie je na rozdíl od diktatur umí zvládat a řešit, ale my jako bychom se dnes plácali na místě. Jsme v bezčasí a řada lidí raději utíká k jakési ideální minulosti. Chybí nám odvaha pojmenovat největší problémy, kterým země čelí, jako je demografie, veřejné finance, vzdělávání. Nic se neděje, všechno stagnuje, o ničem se nediskutuje. Měli bychom si definovat, kde chceme být za deset či dvacet let, protože svět kolem nás se strašně rychle vyvíjí a když teď zaspíme, ujede nám vlak.

Česko nemá ložiska ropy ani naleziště diamantů. Naší devizou proto jsou – a musí být – vzdělaní a kreativní lidé, to je naše cesta k prosperitě. Chybí tu ale političtí lídři, kteří strhnou lidi a řeknou jim, kam a proč je vedou. Politika se redukuje na marketing a vytváření nepřátel, země kvůli tomu stagnuje. Když lidé nemají cíl, začnou bloumat a rostou konflikty, jsou v nejistotě.

Když poslouchám, s jakým zaujetím o tom mluvíte, zase mě napadá, jestli vás ta politika furt ještě neláká…
Mě politika baví. Občas se chci i schovat, zahrabat se do ústraní, ale pak mě dění kolem zase přiměje vylézt. Mám nějakou potřebu vyplnit vakuum, které ve veřejné debatě často vnímám. Teď mi ale vyhovuje, že stojím trochu stranou.

Co vlastně děláte?
Vrátil jsem se do školy, chci si konečně dokončit univerzitní studia. Pracuji také jako mentální a týmový kouč. Ale pořád hodně intenzivně cítím, že jako občan nesu odpovědnost za to, co se tu děje. Naplno jsem si to uvědomil právě před pěti lety, 17. listopadu 2017. Došlo mi, že i na mě záleží, jak to tady bude. A že i já můžu něco změnit. Proto chci ukazovat, jak zlepšovat situaci. Ale o politickém angažmá nepřemýšlím.

Hodně mě ovšem nabíjí, když mi jiní lidé říkají, že se i kvůli tomu, co jsme dali do pohybu, začali angažovat nebo šli do politiky. To je jedna z nejlepších věcí, co mohou kompetentní lidé udělat. Tahle země se nikam neposune bez aktivních a vzdělaných občanů na jedné straně a silných politických stran plných schopných lidí na straně druhé. Když tam nepůjdou slušní lidé, přijdou neslušní. Když tam nepůjdou chytří, přijdou hloupí. Jsem však spíš optimista, zdá se mi, že se to pomalu mění k lepšímu.

Když se zpětně ohlédnete za vaším politickým neúspěchem, co cítíte? Mrzí vás?
Byla to strašně důležitá životní lekce. Zažil jsem si velký úspěch, plná náměstí, ale i neúspěch před volbami. Bylo důležité pochopit, proč se to stalo, kde jsem udělal chyby. Zpětně jsem ale přesvědčený, že zkusit to chyba nebyla. Nebyla jiná cesta. Nevěděl jsem, jak to dopadne, nikdo to nevěděl. Tehdy mi bylo jasné, že vážně hrozí, že Babiš znovu vyhraje volby a bude mít vládu. A to by způsobilo, že spousta lidí rezignuje. Že aktivity Milionu chvilek by byly rázem relativizované. Lidé by se pak ptali, k čemu to celé vlastně bylo.

I vy osobně byste na to úsilí rezignoval?
Těžko říct. Já si ale položil otázku, jestli budu chtít ještě v roce 2025 trávit čas na demonstracích proti Babišovi. A odpověděl jsem si, že ne. Protože jsem ale nebyl přesvědčený, že politické strany ho budou schopné porazit, rozhodl jsem se jít do toho sám. Zkusit vytvořit politickou alternativu a dostat do politiky poctivé a kompetentní lidi. Věděl jsem, že kdybych to nezkusil, celý život bych si to vyčítal.

Aktivity Milionu chvilek i náš pokus o vstup do politiky přispěly k tomu, že se strany spojily a nakonec uspěly. My jsme udělali spoustu chyb, nastavili jsme si nedosažitelné cíle, ale ten konečný výsledek byl nakonec takový, o jaký jsme usilovali. Náš krok opozici netříštil, jak nám mnozí vyčítali, ale vlastně ji pomohl sjednotit. Přibyla jim totiž nová štika do rybníku, takže si nemohli dovolit selhat.