Jeho názorům naslouchá prezident i kapitáni českého byznysu, patří zároveň k oblíbencům médií. David Marek, hlavní ekonom společnosti Deloitte, je zkrátka ekonomickou celebritou. A v pohledu na to, kterak si stojí české hospodářství a jaké kroky ho mohou posunout směrem ke světlejší budoucnosti, má jasno. „Rosteme pomaleji a pomaleji. A kvůli tomu bohužel pomaleji roste i životní úroveň,“ upozorňuje v rozhovoru pro CzechCrunch.

David Marek patří k nejznámějším českým ekonomům, a to už více než dvě dekády. Prošel centrální bankou a Českou spořitelnou, v mediálním prostoru se etabloval jako analytik Patria Finance a posledních devět let pak je výraznou tváří zdejší pobočky poradenské společnosti Deloitte. V ní zastává pozici hlavního ekonoma a ředitele oddělení Clients & Markets. Vedle toho je poradcem prezidenta Petra Pavla, působí také v Hospodářské komoře.

Vláda na svém posledním zářijovém zasedání schválila návrh rozpočtu na rok 2024, který budou brzy probírat poslanci. Počítá v něm se schodkem 252 miliard korun. Takové číslo vypadá strašidelně, podle Davida Marka jsme ale na správné konsolidační cestě, ovšem nikoli v cíli: „Vláda udělala obrovský krok k obnovení stability veřejných financí, ale zbývá ještě pár drobných krůčků,“ říká.

A rovnou navrhuje i to, jaká další opatření jsou třeba – razantně seškrtat objem dotací, maximálně zdigitalizovat fungování státu, zvýšit nepřímé daně a naopak snížit ty přímé, hlavně pak firmám. Kabinet Petra Fialy přitom plánuje pravý opak, korporátní zdanění má jít nahoru. „Podívejme se, kde je Irsko. Dneska má druhý nejvyšší hrubý domácí produkt na obyvatele v celé Evropské unii a za velkou část toho úspěchu vděčí velmi nízkému zdanění firem,“ upozorňuje Marek v rozhovoru pro CzechCrunch.

V něm také popisuje, že prezident Petr Pavel je připravený zafungovat jako spojovník mezi vládou a opozicí, především pak hnutím ANO, při jejich společné debatě o strukturálních změnách ekonomiky, které bude třeba uvést v život. David Marek totiž podobně jako další odborníci upozorňuje, že model tuzemské ekonomiky postavený na levné pracovní síle se vyčerpal a je nutné ho upgradovat. Ovšem za souhlasu všech klíčových stran, aby se nestalo, že příští vlády otočí kurz o 180 stupňů.

Národní rozpočtová rada před pár dny uvedla, že veřejné finance se vládním konsolidačním balíčkem nejspíš podaří vytáhnout z nejhoršího. Jak situaci vnímáte vy?
V současné době jsou veřejné finance na neudržitelné dráze. My ekonomové to hodnotíme podle toho, zda se zvyšuje, nebo nezvyšuje dluh v relaci k hrubému domácímu produktu. V našem případě jsou schodky rozpočtu už takové, že by dluh postupně rostl na velmi vysoké hodnoty, které už by nám přestaly tolerovat finanční trhy. Jde o to, že naše dluhy financujeme tak, že si ministerstvo financí půjčuje prostřednictvím dluhopisů – a tyto dluhopisy by už nikdo nechtěl koupit, kdybychom byli příliš rizikovou zemí.

Takže by se zvedly úroky, obsluha dluhu by byla dražší a dluhová spirála by se dále roztáčela.
Přesně tak. Aniž bych někoho chtěl strašit, takovým příkladem je Řecko před deseti lety. Muselo se nakonec obrátit na věřitele poslední instance, což je Mezinárodní měnový fond, protože finanční trhy by Řecku tehdy nepůjčily. No a kam směřují naše veřejné finance, to bude záviset na tom, zda bude přijat konsolidační balíček, o kterém se nyní jedná. Je to poměrně razantní zásah do vývoje veřejných financí, protože v okamžiku, kdy snížíme rozpočtový schodek ve dvou letech o 150 miliard korun, se cílová hodnota, kam by mohl vystoupat náš dluh, výrazně sníží. Přesto nejsme ještě v cíli. Pořád můžeme narazit na naši vlastní dluhovou brzdu, která je nastavená na celkový dluh ve výši 55 procent hrubého domácího produktu. Takže vláda udělala obrovský krok k obnovení stability veřejných financí, ale zbývá ještě pár drobných krůčků.

Opravdu to jsou jen krůčky? Nejsou to politicky těžké mega kroky jako třeba zvyšování daní?
Je i není to komplikované. Dynamika veřejného dluhu je taková mírně složitější trojčlenka mezi několika základními proměnnými. Těmi jsou rozpočtový schodek, což je výchozí hodnota veřejného dluhu, dále úrokové sazby, inflace a tempo růstu ekonomiky. A tyto parametry mezi sebou definují, kam vlastně dlouhodobě bude směřovat veřejný dluh. Abychom ho aktuálně dokázali stabilizovat, tak by nám po přijetí fiskálního balíčku stačily další nižší desítky miliard korun.

To se ale bavíme opravdu jen o stabilizaci.
Ano. Abychom snížili rozpočtový schodek na tak nízkou úroveň, že nám dluhy neporostou. Ono je to možná trochu překvapivé, ale stabilní veřejné finance neznamenají nutně vyrovnaný rozpočet, ale znamenají takový schodek, který si můžeme dovolit. Rozhodující je, aby nám nerostlo zadlužení v relaci k HDP. A to znamená, že potřebuji, aby růst ekonomiky a inflace byly v součtu vyšší než úroková sazba, za kterou si půjčuji. Potom si můžu dovolit hospodařit se schodkem, ovšem jen do určité výše, abych nepřekročil rozumnou míru zadlužení.

A co jsou ty krůčky? Mojmír Hampl často zmiňuje, že by bylo nejlepší se v daňové soustavě vrátit před rok 2021, kdy skončila superhrubá mzda.
Pokračovat s fiskální konsolidací je opravdu ryze politické rozhodnutí a jinak by to řešily pravicově orientované strany, jinak levicové. Variantou by bylo vrátit daňové zatížení fyzických osob před zrušení superhrubé mzdy a tím by bylo vyřešeno prakticky všechno. Zároveň tady máme ještě obrovské dotační hřiště, dnes se objem dotací pohybuje kolem 200 miliard ročně, z toho nějakých 50 miliard můžeme přičíst energetické krizi, která už odezněla. Fiskální balíček cílí na dalších 50 miliard, takže nám zbývá ještě dalších 100 miliard a já nevěřím, že by se v nich nedalo škrtat. Jistě jsou dotace, které mají smysl, ale určitě to není případ celé stovky miliard.

Zároveň jste řekl, že pro stabilní veřejné finance potřebujete funkční trojčlenku včetně rostoucí ekonomiky a udržitelné inflace. Zrovna v těchto disciplínách teď neexcelujeme.
Prošli jsme si třemi roky velmi výrazných výkyvů, které přicházely především zvenku. Nicméně už odezněly, ale my pořád cítíme určité dozvuky – nejprve útlum ekonomiky během covidu, nebo spíš její propad, následně prudké oživení, teď zase určité ochlazení. Do toho všichni vidíme rozkolísání cen, dva roky vysoké inflace. To všechno jsou ale krátkodobé záležitosti, které odezní a nebudou ovlivňovat vývoj ekonomiky v dalších letech.

To, co je důležité, se odehrává na pozadí. A to je příběh dlouhodobého vývoje české ekonomiky, který ukazuje, že zpomalujeme. Takže naši mizérii posledních zhruba šesti čtvrtletí nemůžeme přičítat jenom té sérii externích šoků, ale i tomu, že se vyčerpávají síly ekonomického modelu, na kterém jsme byli zvyklí fungovat poslední dvě dekády.

Je patrné, že to začíná docházet víc a víc lidem.
Volání po změně samozřejmě sílí, můžeme tomu říkat konec levné ekonomiky. Výsledkem je, že rosteme pomaleji a pomaleji. A kvůli tomu bohužel pomaleji roste i životní úroveň. Bude potřeba to zvrátit nějakými razantnějšími kroky než jen úpravou jedné daňové sazby. Tady je potřeba se opravdu zamyslet, kam by měla česká ekonomika směřovat. Jsou oblasti, kde jde dělat změny poměrně rychle, jednou z největších brzd je byrokracie. Mimochodem v tom nejsme sami, podobné problémy dnes řeší Německo. V zahraničním tisku čtete o problémech německé ekonomiky, jenže stačí si v článcích vyměnit slovo Německo za Česko a je to v podstatě stejné.

Celá ta debata je v Německu skutečně hodně podobná, také se zmiňuje potřeba restartu.
Přesně tak. Řekl bych, že symbolem naší byrokracie se stalo schvalovací řízení u staveb. Máme jedno z nejdelších na světě. Je to otřepané, ale podívejte se na mapu dálniční sítě v Polsku před dvaceti lety a dnes. Když si stejnou mapu nakreslíte pro Česko, hned vidíte obrovský rozdíl. A není to jenom o dopravní infrastruktuře, je to obecně o výstavbě, o bytech, o inženýrských sítích, o infrastruktuře. Proč u nás vylétly dramaticky ceny nemovitostí? Protože nabídka nemohla reagovat na poptávku, když developerský projekt trvá někdy až deset let od prvotní myšlenky po předání klíčů zákazníkům. A to je prostě neúměrně dlouho. To jsou oblasti, kde vláda může konat velmi rychle.

Pak jsou otázky dlouhodobějšího charakteru, jako je lákání firem, které budou nabízet produkci s vyšší přidanou hodnotou než ty, které přišly do zpracovatelského průmyslu v posledních dvou dekádách. Mluvím o firmách, co u nás budou hledat kvalifikované pracovní síly. Viděl jsem statistiku, že my jsme jedna z vyspělých zemí, která je na tom nejhůř, co se týká populace s vysokoškolským vzděláním. No jo, jenže pokud chceme tvořit vyšší přidanou hodnotu, zpravidla se generuje spíš hlavou než rukama. Takové firmy musíme lákat na kvalitní infrastrukturu, kvalifikovanou pracovní sílu a dobrou hospodářskou politiku. Ale nenabízíme ani jedno.

A ke všemu tu je málo lidí.
Za posledních deset let zmizelo z trhu práce 600 tisíc lidí a nebýt migrace, jsme na tom mnohem hůř. Obecně se dá říct, že první demografickou zatáčku jsme vybrali díky tomu, že jsme na maximum využili možností trhu a zvýšili míru ekonomické aktivity. To znamená, že jsme zapojili více lidí v produktivním věku a nezaměstnanost je dnes prakticky dobrovolná. Ekonomická aktivita půjde ještě o něco zvýšit, jsou země jako Nizozemsko nebo Skandinávie, kde je ještě vyšší. Možnostmi jsou posouvání hranice věku odchodu do důchodu, omezování předčasných důchodů, zkrácení rodičovské dovolené. Tyto věci můžou dostat na trh práce větší počet lidí, ale až přijde další generační vlna odchodů do penze, s demografií si už neporadíme.

V souvislosti s tím se hodně zmiňuje automatizace, ale také přísun lidí ze zahraničí.
Potřebujeme obojí. Jednak otevřít trh práce snadnějšímu zaměstnávání cizinců, jednak větší adopci automatizace, robotizace. Pro některé profese bude potřeba nadále mít lidi, některé činnosti bude lepší nechat dělat stroje a počítače. Obecně ale platí, že země, které začaly s procesem automatizace, neustále zrychlují.

Čím to, že jsme se nechali ukolébat a nestačili ekonomiku včas přenastavit?
Před dvaceti lety jsme dělali správné kroky, ale světová ekonomika se neustále mění, a pokud ustrnete na místě na pár let, začne vám ujíždět. Zvládli jsme problémy z přelomu tisíciletí, kdy bylo potřeba vyřešit zejména vysokou nezaměstnanost. To jsme měli definitivně vyřešené někdy kolem roku 2015 a od té doby je situace na trhu práce opačná. Nejpozději v tom okamžiku jsme měli začít přemýšlet, ideálně i realizovat nějaké kroky, aby se ekonomika začala posouvat jinam. Nejen kvantitativně, ale hlavně kvalitativně. To znamená změnit třeba systém investičních pobídek, aby nebyl primárně zaměřený na vytváření pracovních míst.

My jsme to se zpožděním sice udělali, zrušili jsme ten starý, ale nenahradili jsme ho funkčním novým. To byla chyba, prošvihli jsme šanci přilákat firmy generující vyšší přidanou hodnotu. A je jedno v jakém odvětví.

Je to opravdu jen o investičních pobídkách? Není ta hra složitější?
V okamžiku, kdy potřebujeme velkou změnu, je dobré se zamyslet nad nastavením daňového systému. A v neposlední řadě, což je úkol, na kterém se mělo pracovat ještě mnohem dříve, je to příprava talentů. To začíná ve školách a ideálně pokračuje na univerzitách, ve vědeckých ústavech a v akademiích, ale to už je generační záležitost. Nesmíme vychovávat mladé lidi pro učňáky, ale pro vysoké školy.

Mnoho z byznysmenů, kteří dnes hořekují, jak jsme zaspali a jak potřebujeme druhou transformaci, ještě před pár lety strašilo, že je málo učňů a technických oborů.
To je prostě český byznys, volá po tom, co vidí ve své výsledovce v dalších dvanácti měsících, ale ne po tom, co vidíme v dalších dvanácti letech. A právě tam by měla být schopná dohlédnout vláda.

My jsme zpohodlněli, ukonejšili jsme se nízkou nezaměstnaností a každoročním růstem HDP a zapomněli, že to tak nebude donekonečna.
Nestačí něco natrénovat a pak z toho žít, je potřeba neustále pokračovat. Stejné to je i na úrovni individuálního života, proces učení je nekončící, nejde si říct, že jsem vystudoval vysokou školu a do konce života už se nemusím nic učit. Tak to nefunguje a dneska se člověk musí učit až do důchodu neustále nové věci, pokud má být konkurenceschopný. A s ekonomikou je to stejné. Nemůžeme si říci, už máme hotovo. Když budeme přešlapovat na místě, svět nás přejede.

Asi jste četl či slyšel projev premiéra o tom, že jsme na křižovatce a že je třeba se pohnout dál, kde vytyčil určitou vizi do roku 2030. Jaký jste z ní měl dojem?
Že si premiér, respektive vláda uvědomují strukturální problémy, se kterými je potřeba něco dělat. Negativně na mě ale působí, že s tím přichází až teď. To je opravdu pozdě. Čekal bych, že tyto vize má napsané v šuplíku, vyhraje volby a začne rozdávat úkoly na jednotlivých ministerstvech, aby se ještě v rámci volebního období začaly odehrávat pozitivní změny. Moc se mi nelíbí ani snaha vlády selektivně vybírat odvětví, která budou progresivní, která budou ta správná. Vybírat odvětví, která budeme podporovat, jsme si zkusili už během čtyřicetiletého komunistického experimentu a nedopadlo to úplně dobře. Tohle je záležitost trhu, vláda má připravit obecné podmínky a správnou hospodářskou politiku. Takže ano, uvědomění si problémů je v pořádku, ale teď už to chce o nich přestat mluvit a začít něco taky dělat.

Zkrátka nechcete slyšet, když premiér říká, že budeme čipová velmoc a přeborníci v umělé inteligenci a těžbě lithia.
Dnes je trendem umělá inteligence, za pět let to může být něco úplně jiného. Ať radši vytvoří podmínky, abychom zjednodušili život firmám, abychom zvýšili atraktivitu pro potenciálně nově příchozí firmy. A pak to školství… Jen s ním je to jako se stromem, který zasadím na zahradě. Nedělám to pro sebe, ale pro syna. Stejně tak současná vláda, pokud změní školství, reálně se to projeví až za mnoho let.

Na mě ta vize působila jako soubor buzzwordů. Kdyby ji premiér a jeho tým chystal před dvěma roky, možná by tam bylo i krypto, protože tehdy bylo trendy.
Podle mého názoru poslední dobře napsaná strategie naší konkurenceschopnosti byla, když byl vicepremiérem pro ekonomiku Martin Jahn. To už je strašně dávno. Navíc se nerealizovala. Jsme špatní ve psaní koncepčních materiálů, a ještě horší v jejich exekuci. Proto si myslím, že je lepší mít skromnější ambice a dělat jednoduché, ale užitečné a praktické kroky. To je omezení byrokracie nebo třeba snížení daňové zátěže pro firmy.

Podívejme se, kde je Irsko. Dneska má druhý nejvyšší hrubý domácí produkt na obyvatele v celé Evropské unii a za velkou část tohoto úspěchu vděčí velmi nízkému zdanění firem. Takže zatímco my v rámci fiskální konsolidace zvyšujeme daň z příjmů právnických osob, měli bychom dělat přesný opak. Měli bychom si vytvořit prostor pro zvýšení majetkových daní, spotřebních daní, DPH, abychom mohli snižovat přímé daně, zejména tedy daně pro firmy.

Takže zatímco byznysmeni vesměs říkají, že jim zvýšení daní nevadí, podle vás to je systémově špatný krok.
My už dnes v rámci skupiny zemí, které jsou našimi přirozenými konkurenty, máme druhé nejvyšší efektivní daňové zatížení firem nebo kapitálu. A teď se ještě bude zvyšovat. Pokud chceme být atraktivnější, měli bychom dělat přesně opačné kroky. Tohle může být rozhodující, proč ta která investice bude nakonec směřovat jinam než k nám.

Jaké další kroky by byly třeba, abychom se ekonomicky pohnuli?
Určitě by to byla digitalizace na straně státu. Když se podíváte na tabulky, které srovnávají jednotlivé země, tak u e-governmentu – a zejména u online služeb nabízených státem – se pohybujeme někde v sedmé, možná osmé desítce zemí na světě, před námi jsou státy jako Panama nebo Kostarika. Před námi je i Rusko. A v jednom z takových žebříčků byla hned za námi Ukrajina, ale obávám se, že díky tlaku, který tam kvůli válce vznikl, už nás mílovými kroky přeběhla.

To, o čem se bavíme, ale nelze prosadit bez aspoň rámcové podpory opozice. Jak to vnímáte jako poradce prezidenta? Nechybí vám u politiků snaha najít shodu?
Celospolečenská nebo aspoň většinová shoda bude důležitá, abychom správný směr udrželi dostatečně dlouho. A obávám se, že shoda se bude hledat velmi obtížně. Ona se obtížně hledá už na úrovni vládní koalice, dohodnout se mezi pěti stranami je těžké. A být schopen konstruktivního dialogu s opozicí, to už se za současných podmínek zdá asi nemožné.

A nemohl by v těchto debatách sehrát aktivnější, jakousi mediační roli právě prezident?
Ano, bavíme se o tom, že by v těch klíčových oblastech mohl sehrát roli jistého vyjednávače. Ale musí být ochota na všech třech stranách. Ovšem jde skutečně o to nabídnout stůl k jednání, protože hospodářská politika, ať už krátkodobá, či strukturální, je výsostné hřiště vlády, respektive politických stran. Prezident je pozorovatel a může nabízet prostor k tomu, aby si zainteresovaní politici společně sedli. I to ale může být klíčové.

Když to shrneme: jste optimista?
Můžeme být spokojení s tím, kde jsme. Když srovnáte, jak vypadala česká města před třiceti lety a dnes, moc rozdílů oproti těm na Západě nenajdete. A dalo by se pokračovat. To ovšem nestačí, musíme být zdravě kritičtí k tomu, kde jsme. Musíme hledat svoje slabá místa, abychom byli silnější do budoucnosti. Moje kritika a negativní slova nejsou samoúčelné stěžování, spíš něco, co by nás mělo vyburcovat, abychom mohli pokračovat v cestě vzhůru.

Zdá se, že to zabírá. Tak vypjatou debatu o české ekonomice, jaká se v posledních měsících rozjela, nepamatuju.
Vnímám to podobně. O vyhořívání ekonomického modelu jsem psal ještě před pandemií, kdy se objevovaly první náznaky, že opravdu jsme za zenitem, ale teď známek přibylo a demaskovalo se to sérií šoků, které přišly, pak odezněly, ale my díky nim vidíme, že jsme oslabení. Šest čtvrtletí v řadě naše ekonomika prakticky stagnuje, zatímco ostatní už jsou daleko vepředu. Takové okolnosti otevírají oči čím dál více lidem.

Zásadní otázka na závěr. Pokud budeme dál mluvit o tom, co je třeba, ale nic neuděláme, jak to umíme jen my – nemůže nás z toho nakonec vytáhnout Německo, které svou ekonomiku nastartuje?
Možná. Pokud by Německo zreplikovalo reformy, kterými se před dvaceti lety vyléčilo a zbavilo pověsti nemocného muže Evropy, určitě by to pomohlo vytáhnout i českou ekonomiku. Ale my na ně přece nemůžeme spoléhat, musíme se snažit jít dopředu, i kdyby Německo reformy neudělalo a zůstalo tam, kde je. Může nám to pomoct se od něj víc odpoutat. Ostatně pokud chceme kvalitativní změnu české ekonomiky, bude nutná i změna struktury zahraničního obchodu, ekonomika bude muset být založená víc na službách. Když budeme diverzifikovanější a méně závislí na Německu, bude to jenom dobře.

Takže ten úplně nejčernější scénář je, že ani my, ani Němci se nepohneme.
To je hodně, hodně pesimistická vize. Já si ale myslím, že nás i Němce okolnosti prostě donutí něco udělat.