Ještě mu nebylo čtyřicet, ale už je profesorem a patří k mezinárodně nejcitovanějším českým vědcům. Jeho práci využívají Mezinárodní měnový fond, Světová banka a centrální banky vyspělých zemí. Dlouhé roky navíc radil nejužšímu vedení České národní banky. Tomáš Havránek je zkrátka něco jako superstar zdejší ekonomie a monetární politiky. Je autorem iniciativy Zrušme inflaci, což je motto, které zní v době rekordního zdražování libozvučně. „Bez inflace jsme žili po tisíce let,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch. Radu ČNB v něm zároveň vyzývá, aby ještě naposled zvedla úrokové sazby nebo ve velkém začala investovat do akcií.

Inflace v Česku klesá, její meziroční hodnota se už usadila pod 10 procenty a v první polovině příštího roku by se mohla dostat na dohled dvou procent, což je dlouhodobý cíl ČNB. A přestože je podle všeho na ústupu, Tomáš Havránek navrhuje, aby centrální bankéři stejně zvedli základní úrokovou sazbu – tedy aby udělali něco, k čemu se obvykle sahá, když jde inflace nahoru, nikoli dolů.

Pro svůj nápad má logické vysvětlení. Rada vedená Alešem Michlem se podle něj příliš spoléhá na proslovy místo aktivních činů. Symbolické zvýšení sazeb by prý bylo pro trhy silnější signál než verbální opakování, že sazby se dlouho snižovat nebudou. „Koruna by přestala oslabovat,“ tvrdí profesor, který vyučuje na Karlově Univerzitě, působí v Londýně i na Stanfordu a než v roce 2019 odešel z ČNB, radil také nynějšímu guvernérovi Aleši Michlovi.

Ve svém hodnocení dnešní bankovní rady, vedené právě Michlem, a té předchozí, v jejímž čele stál Jiří Rusnok, se pak rozchází s názorem, který ve veřejném prostoru dominuje – na rozdíl od něj si Havránek myslí, že nejen Michlova, ale ani Rusnokova rada si nevedla moc dobře. „Naše inflace je vysoká dlouhodobě,“ vysvětluje v interview. Hlavní problém vidí v tom, že Rusnokova ČNB, i přes výrazné zvýšení sazeb, nepřikročila včas k systematickému posílení koruny.

V obsáhlém rozhovoru pro CzechCrunch popisuje Tomáš Havránek, jehož manželka Zuzana je také význačná a hojně citovaná ekonomka, proč by se ČNB měla snažit držet inflaci na nule, nikoli na dvou procentech, proč je inflace relikt minulého století a navrhuje ji zrušit, jak by se z ČNB mohl stát obří investiční fond, který by zaplatil důchodovou reformu, a že jestli něco trápí centrální banku, je to nedostatek vnitřní diskuze.

Statistici před pár dny oznámili, že meziroční inflace klesla na 8,5 procenta, meziměsíční hladina se zvedla o 0,2 procenta. Překvapilo vás na tom něco?
Nepřekvapilo to mě a asi ani jiné analytiky. Všichni jsou spíš zvědaví na lednová čísla, kdy míra přecenění udá tón pro celý příští rok. Co se v lednu bude dít, se ale složitě odhaduje. Nejlepší krátkodobý odhad má ČNB a její prognóza říká, že v prvním kvartále roku 2024 by se inflace měla pohybovat kolem 2,5 procent.

Takže jejím modelům, jak se bude chovat ekonomika, pořád ještě věříte? Vede se o nich docela intenzivní debata uvnitř ČNB i mimo ni.
Hlavní model ČNB slouží k tomu, aby poskládal různé příběhy do jedné konzistentní historky. Chybou je, když se matematickým modelem slepě řídíte – je to pořád jen pomůcka. Ale špatně je i to, když ho zahodíte a uchýlíte se k verbálnímu modelu typu „stabilita sazeb je dobrá“. Zkušenost z posledních dvou bankovních rad je právě cesta z extrému do extrému. Pro radu vedenou Jiřím Rusnokem byl model takřka nezpochybnitelná věc, teď za Aleše Michla byl zase úplně upozaděn. Je potřeba rovnováha. Matematika a ekonometrie není sama o sobě dobrá nebo špatná: s modely musíte pracovat v praktickém kontextu. Někdy je vhodné model poslechnout z 90 procent, jindy ze 40 procent. Není to rozhodnutí mezi nulou a stovkou.

V médiích převažuje tón, že rada Jiřího Rusnoka byli good guys, zatímco tým Aleše Michla jsou bad guys. Ale vy vlastně říkáte, že špatné jsou obě.
Obě rady udělaly řadu dobrých věcí. Ale mezinárodní srovnání u inflace vychází mizerně, to je nezpochybnitelný fakt. Neříkám to rád, v bance jsem pracoval 10 let a je to stále má srdeční záležitost. Moje kritika není osobní. Jsem přesvědčený, že všichni členové rady, ať té minulé, tak té současné, jsou mimořádně schopní a dělají to, co si myslí, že je správné. Stejně tak zaměstnanci ČNB mají nejvyšší průměrnou kvalitu ze všech státních institucí. Nevěřím, jak se občas říká, že Aleš Michl byl do ČNB dosazen, aby prosazoval něčí zájmy. Znám ho dobře, na spoustě věcí se neshodneme, ale toto považuji za konspirační teorii.

Když se tvrdí, že současná rada je ta špatná, zapomíná se, že současnou inflaci úplně nezpůsobila. Tu máme zvýšenou už několik let, česká inflace patří mezi nejvyšší v Evropě minimálně čtyři roky. Takže to do velké míry jde za minulou bankovní radou. Tu musím pochválit za odvahu k rychlému zvyšování sazeb v letech 2021 a 2022, v tom byli svým způsobem průkopníci. Jiří Rusnok mě překvapil ochotou to udělat i přes odpor vlády a značné části veřejnosti. Za to bychom mu všichni měli poděkovat.

Teď asi přijde kritika…
Ano. Co už bych nechválil, je zatvrzelost v soustředění se jen na jeden nástroj, a to úrokové sazby. Ty totiž fungují s velkým zpožděním, projeví se v ekonomice plně až za rok a půl či později. S inflací tedy bezprostředně nic neudělají a rapidní inflační šok, jaký jsme zažili, jimi moc neovlivníte. Přitom rychlé řešení bylo na stole. V ČNB měli obrovský balík devizových rezerv, u kterých dlouhodobě chybí vůle je výnosně investovat. Mohli tedy udělat s opačným znaménkem to, co rada udělala v roce 2013, kdy začala intervenovat a cíleně oslabovat korunu.

Samozřejmě posilovat korunu nelze donekonečna, protože balík rezerv je omezený. Ale mohli například v září 2021, kdy poprvé výrazněji zvedli sazby, říct, že každý měsíc po následující dva roky budou prodávat miliardu eur nebo dvě. To by skokově posílilo korunu a okamžitě pomohlo snížit inflaci. Intervence mají složité dopady a není to tak jednoduché, ale nikdo nevysvětlil, proč tohle Rusnokova rada na podzim 2021 neudělala. Nejhorší je, že uvnitř banky se o tomto kroku tehdy ani nediskutovalo. Rozhodnutí spustit intervence v roce 2013 se někomu nemusí líbit, ale předcházely tomu měsíce hluboké diskuze, kde vyhrála argumentačně silnější strana. V roce 2021 bylo ticho. Tohle je selhání celé ČNB jako instituce.

Čím to?
Vidím dvě příčiny. Dřívější bankovní rady byly názorově pestřejší, třeba guvernéru Miroslavu Singerovi se i stávalo, že ho rada přehlasovala. To je něco dnes nemyslitelného, protože radu od nástupu Jiřího Rusnoka většinově vybírá guvernér a prezident ji pak jen formálně jmenuje. Členové rady jsou pak guvernérovi logicky zavázáni. Je to takové moderní léno, feudální systém. Zároveň jsou členové rady z velké části jmenování najednou, čímž se ten lenní systém ještě posiluje, to dřív také nebylo.

To jsou tedy ty hlavní důvody, proč se uvnitř ČNB nevede diskuze?
Výběr rady je jeden problém, druhý je absence samostatného výzkumného útvaru. Ten v ČNB historicky fungoval a byl nezávislý na měnové sekci, která dává dohromady hlavní model. Povinností výzkumu bylo připravovat oponenturu materiálům měnové sekce, na něž pak při svém rozhodování spoléhá bankovní rada. Někdy výzkumný úsek argumentoval, že s měnovou sekcí souhlasí, jindy její závěry doplňoval nebo rozporoval. Byla to forma hluboké odborné diskuze, která pomohla bankovní radě lépe zhodnotit síly a slabiny hlavního modelu, tedy stylizovaného příběhu ekonomiky.

Nezávislý výzkum vedla profesorka Kateřina Šmídková, která ale v roce 2014 zemřela, a po její smrti byl výzkum postupně rozpouštěn do ostatních sekcí. ČNB má pořád mezinárodně silný výzkum, ale už není nezávislý. Tím, že nezávislý výzkum zmizel, slovo a vliv měnové sekce narostly.

Co já vím, tak Aleš Michl se s měnovou sekcí a jejími analytiky moc nemusí.
Nevím, jak to je teď, přece jen už v bance pár let nesedím. Ale dovedu si představit, že matematika a ekonometrie bez dalšího kontextu a podrobného vysvětlení mohou být matoucí. Jenže protože uvnitř ČNB není další alternativa a zdroj kontextu, máme najednou přístup ode zdi ke zdi. Za Rusnoka se to, co řekla měnová sekce, bralo téměř za svaté. Občas se mi zdá, že Aleš jde do druhého extrému a odmítá vše, minimálně na začátku jeho guvernérování to tak vypadalo.

Je to svým způsobem pochopitelné, protože pokud nemáte opravdu podrobnou průpravu v ekonometrii a matematice, model, který měnová sekce sestavuje, je pro vás složitě průhledný. Mnoho lidí jeho komplikovanost zastraší a znechutí, takže se na něj přestanou ptát – a buď jej akceptují, nebo ho úplně odmítnou.

Jinými slovy ho prostě nechápe.
I já bych si musel znovu projít všechny rovnice a trvalo by mi několik týdnů, než bych plně pochopil nuance aktuální verze modelu. A platilo by to i pro chytřejší lidi, než jsem já. To je ale jen jedna strana příběhu. Lidé, kteří model sestavují, jej občas nedokážou vysvětlit tak, aby se v něm vyznal někdo, kdo v problematice není úplně kovaný. To jim nemám za zlé, je to normální. Ale v takové situaci vám chybí nezávislý prostředník, který by nabídl kontext. Což dřív dělal výzkumný úsek.

A to jsou základní příčiny problémů, které tu nyní s inflací a obecně kroky ČNB máme. Z instituce, jež bývala nejlepší v zemi, máme takovou, kterou už opravdu poráží třeba Ředitelství silnic a dálnic. Kvůli tomu se už čtvrtý rok potýkáme s jednou z nejvyšších inflací v EU. Osobní obviňování k ničemu není, ale chybí institucionální sebereflexe. Jaké ponaučení si berou z tohohle strašného selhání? Co udělají příště jinak? ČNB se tváří, že všechno bylo v pořádku a gratuluje si, že inflace je jednociferná. Přitom sazby měly být vyšší už od roku 2017 a v roce 2021 měly začít masivní intervence ve prospěch koruny.

Což o to, ony přišly, ale později.
Ano. Když vyšlo najevo, že příštím guvernérem bude Aleš Michl, koruna v panice oslabila a tehdejší rada proti tomu intervenovala, hlavně aby Aleše ještě více ponížila. Ano, zaplaťpánbůh, že nakonec intervenovali, jen to učinili nejhorším možným způsobem. Jednak ztrapnili příštího guvernéra, něco nevídaného mimo banánové republiky, jednak začali bránit konkrétní hranici kurzu. To byla strategická chyba, kvůli které dali zbytečně vydělat spekulantům. Když totiž korunu posilujete, nemáte na rozdíl od oslabování v ruce neomezený arzenál. Místo cílování kurzu měli každý měsíc prodávat fixní objem eur.

Opravdu si myslíte, že když bankovní rada vedená ještě Jiřím Rusnokem bránila loni na jaře korunu proti oslabování, chtěla ponížit Aleše Michla?
Myslím, že to hrálo roli velkou. A mezi námi, on si to Aleš zasloužil za ten svůj extrémně proinflační postoj, jímž tehdy nadbíhal prezidentu Zemanovi. Ale u mě si to částečně odčinil tím, že intervence pak nechal běžet několik měsíců, ač mu to muselo být osobně trapné.

A co na něj jako na guvernéra říkáte? Třeba Mojmír Hampl, s nímž jste v radě dřív úzce spolupracoval, jej kritizuje, že málo a špatně komunikuje.
Mojmír má pravdu. Aleš se s komunikací trápí, je to vidět na každé jeho tiskové konferenci. Byť se za ten rok ve funkci dost zlepšil. Jako guvernér by určitě měl být víc vidět a chodit do diskusních pořadů, kde nepadají jen předem připravené otázky. To je součást popisu práce guvernéra. Na druhou stranu samotné řeči toho moc nezmůžou, rozhodují konkrétní kroky. Ale ty taky moc nevidíme.

Co byste vy teď na jeho místě dělal?
Kdybych byl znovu poradce, poradil bych okamžitě zvýšit sazby. Rok ignorovali vysokou inflaci, ačkoli jim vlastní analytici radili, že mají sazby zvednout. Proto by nyní bylo logické, aby ignorovali, že si dovážíme deflaci v podobě meziročně nižších cen energií. Sazby tedy aspoň půl roku nemohou jít dolů, ale jak vám to budou trhy věřit? Vhodná cesta, jak přesvědčit trhy, je nejenom mluvit, ale něco udělat.

Konkrétně zvednout sazby o čtvrtinu procentního bodu na 7,25 procenta. To nijak nezbrzdí ekonomiku, ale signalizační vliv takového kroku bude fenomenální. Koruna by přestala oslabovat. Všichni pochopí, že dalšího minimálně půl roku se nebudou snižovat sazby, jinak by rada byla za klauny. Teď sice tvrdí, že sazby dlouho nesníží, ale ničím konkrétním to nepodkládají.

Upřímně, to se nestane a vy to víte.
Asi ne. Ale proč? Teď to vypadá, že ČNB myslí hlavně na dlužníky. Třeba mě – hrdě se hlásím k tomu, že mám velkou hypotéku s nízkým fixním úrokem a vloni jsem měl efektivní sazbu mínus 13 procent. Moc děkuji, ale nejsem typický občan téhle země. ČNB musí ukázat, že se chová symetricky k dlužníkům i střadatelům. Kdyby v ČNB symbolicky zvedli sazby, okamžitě by posílila koruna a pokles inflace by zrychlil. Možná bychom se v lednu dostali dokonce do deflace. A to by vůbec ničemu nevadilo.

Naopak, po dvou letech rekordního zdražování a poklesu kupní síly by lidé zlevňování jistě uvítali.
Přesně. Mírné snižování maloobchodních cen příští rok či dva by bylo žádoucí. Vezměte si, že kumulativně jsme za poslední tři roky přišli o třetinu úspor. Jasně, nelze to vrátit zpět úplně, to by se bývalo muselo oznámit dopředu, ale mírná deflace o jednotky procent ničemu nevadí. Ukázalo by to, že centrální banka skutečně pečuje o cenovou stabilitu. A že by podstřelovala svůj inflační cíl dvou procent? Teď jsme měli inflaci vysokou, tak bychom ji pro změnu měli nízkou, klidně trochu zápornou. Důležitější než aktuální inflace je stav cen.

Jak vás vlastně napadlo založit iniciativu Zrušme inflaci?
Když jsem odešel z ČNB, což bylo ještě před covidem, protože jsme se s rodinou přestěhovali z Prahy do Litomyšle, měl jsem najednou víc času číst moderní ekonomii. Živím se výzkumem, před spaním čtu dětem a pak si čtu pro sebe výzkum. Mám to místo seriálů, baví mě to. Dokud jsem pracoval v bance, nenapadlo mě některé věci zpochybnit. Je to jako náboženství, v centrální bance věříte v inflační cíl a neptáte se proč. Ale pak zjistíte, že není úplně jasné, zda to mají být právě dvě procenta.

První zemí, která s inflačním cílem přišla, byl v 90. letech Nový Zéland. Měli vysokou inflaci a řekli, že budou postupovat transparentně, že oznámí, jakou inflaci chtějí mít do budoucna a jak přesně s ní budou bojovat. A stanovili cíl mezi nulou a dvojkou, tedy aby inflace byla maximálně dvě procenta. Pak to od nich převzaly další země a ty už si cíl upravily na dvojku kvůli vágní obavě z deflace.

Takhle jednoduše to vzniklo. A když jsem si načítal nové a nové materiály a výzkum, uvědomil jsem si, že za dvojkou není ani dnes žádná rigorózní úvaha. Co víc, že pořád neexistuje silný argument, proč by cílem nemohla být v průměru nula. Cenová stabilita, o které se píše v ústavě, intuitivně znamená, že máte stokorunu, dáte ji dceři a až ta ji vyndá z prasátka za dvacet let, stokoruna bude mít pořád stejnou kupní sílu. Zní to naivně a jednoduše. Ale právě v jednoduchosti je ta síla: nemuseli bychom se starat o inflaci, podobně jako se nemusíme starat o to, jak dlouhý je metr. Žilo by se nám lépe.

Kladu si otázku, jestli by to byl takový rozdíl.
Vezměte si, že byste nemusel počítat s inflací, to by vám hodně zjednodušilo život, pomohlo by to snáze spořit a investovat. Bez inflace jsme fungovali po tisíce let, minimálně bez té systematické a záměrně vyvolané. To až v posledních zhruba sto letech se s ní setkáváme ve větší míře. Pokud by inflační cílování fungovalo a inflace byla opravdu nízká a stabilní, tolik by to nevadilo. Ovšem i dvě procenta ročně znamenají během jedné generace znehodnocení peněz o polovinu. Problém ale je, že inflace není stabilně dvě procenta.

Centrální banka ale může cílit na nulu, jenže pak přijde vláda, která lidi zasype penězi, jako to udělal Andrej Babiš při pandemii, a vaše monetární plány jsou v trapu.
Vláda má na inflaci vliv, ale ekonomie se až na výjimky shodne, že v delším období o inflaci vždy rozhoduje centrální banka. Takže jasně, inflace by nebyla nula pořád, někdy by byla kladná, někdy záporná. Důležitá je průměrná roční inflace. To je mimochodem klíčové zmínit. Hovořím o průměrné inflaci, což je něco, co nynější ČNB nesleduje. Oni dnes dělají to, že když je meziroční inflace 10 procent, tak pro další rok se snaží zase o další inflaci. Nesnaží se o kompenzaci směrem dolů.

Já proto navrhuji zaprvé snížit cíl z dvojky na nulu a zadruhé opravovat minulé chyby, abychom nulu měli i v dlouhodobém průměru. Kdyby se taková změna oznámila třeba v roce 2020 a následně jsme si dovezli inflační šok z energií a vládního rozhazování peněz, inflace by stejně vyskočila. Ale pokud by veřejnost a trhy bance věřily, že to myslí vážně, staly by se dvě věci.

Jaké?
Zaprvé, obchodníci by tolik nezdražovali a lidé nekupovali v panice byty, aby někam schovali peníze, protože by věděli, že banka řízenou deflací v příštích letech vrátí cenovou hladinu tam, kde byla před příchodem inflace. Zaměstnanci by nemuseli tlačit na zvyšování platů, protože by věděli, že ČNB jim to svým způsobem časem dorovná. Nenafukovaly by se investiční bubliny. Tohle všechno by tlačilo proti inflační spirále.

A druhý efekt?
Kdyby trhy věřily, že banka bude mít chuť situaci opravit, koruna by pro ně neztratila dlouhodobě svou hodnotu. Na rozdíl od měn, jejichž centrální banky svoje chyby neopravují. Takže by vůči nim koruna posilovala a přirozeně tlačila proti inflaci. V obou scénářích je klíčová důvěryhodnost banky a její schopnost přesvědčit trhy i veřejnost, že to myslí vážně. Jenže teď není důvěryhodný ani její dvouprocentní cíl, který, jak vám před časem správně říkal David Vávra, už v radě ČNB de facto opustili, když tolerovali dvoucifernou inflaci.

Říkal jste, že jsme bez inflace žili po tisíce let. Jak je to možné?
Nejlépe to je vidět na příkladu velkých západních zemí, kde byly průměrné ceny po napoleonských válkách a před první světovou válkou, tedy sto let poté, prakticky stejné. Kolísání bylo, ale trend ne. Důvodem je, že peníze byly navázané na zlato. To tehdy bylo v ekonomice důležité, dnes už jeho role ale není moc podstatná, je to jen jedna z mnoha komodit. Takže návrat ke zlatému standardu není na místě, je to přežitý koncept. Je lepší navázat hodnotu peněz na cenu všeho zboží a služeb, nejen zlata. To je cenová stabilita, tedy cílování dlouhodobě nulové inflace.

Takže zrušení inflace je vlastně konzervativní krok, návrat k něčemu, co tu bylo dřív běžné.
O zrušení inflace mluví ve světě řada lidí, nejsem ten, kdo koncept vymyslel, jen ho přináším do českého kontextu. Naše inflace je vysoká dlouhodobě a je zjevné, že ve fungování ČNB se něco musí změnit. Výhodou u nás je, že jsme relativně malá ekonomika, kde se taková vylepšení zavádějí snáze. Ostatně proto se inflační cílování poprvé objevilo na Novém Zélandu, který je menším hospodářstvím než Česko. Nevzniklo to v USA ani v Německu.

Zéland se tím proslavil po celém světě a stal se vzorem pro ostatní země, včetně těch mnohem větších. Myšlenky, na které na Zélandu při zavádění cílování navazovali, vycházely z teorie racionálních očekávání, o které se diskutovalo přes 20 let. A stejně tak bude dnes nějakou dobu trvat, než se prvky moderního ekonomického výzkumu propíšou do praxe centrálního bankovnictví. Ale nepochybně k tomu dojde. My stále můžeme být první.

Mluvil jste s Alešem Michlem o těchto konceptech boje s inflací?
O tomhle jsem s ním nemluvil, protože pořádně jsem si to načetl a promyslel až po svém odchodu. Ale bavili jsme se často o nakládání s rezervami a jejich investováním.

A co o zlatu? To začal nakupovat.
Jasně. Osobně tedy jediné zlato, které vlastním, je můj snubní prsten. V rámci diverzifikace portfolia to může v promilích, maximálně v jednotkách procent dávat smysl, ale jinak vám ekonomický výzkum jako jednotlivci těžko doporučí kupovat zlato. Centrální banka je jiný případ a souvisí to s psychologií. Zlato mělo dlouho monetární roli a lidé mu věří, proto by bylo dobře, aby centrální banka malé množství zlata měla. Ale musí být fyzicky v budově banky, protože ho nekupujete kvůli výnosům, ale kvůli tomu, abyste lidem mohl ukázat plné trezory. Jiný důvod tam není, čistě investičně je mnohem lepší nakoupit akcie, diverzifikační role zlata je nicotná. Kupovat si podíly na zlatu, které přitom v budově není, je nesmysl. Zlato má pro centrální banky marketingovou hodnotu.

Takže je dobré na fotky?
Ano, vyfotit se u něj. Ale nejen guvernér, nýbrž kdokoli. Když už to zlato kupují, tak ať ho mají v budově a mohou nám ho ukázat, klidně třeba s roční čekací dobou po registraci, ať nám to udělají vzácné.

A další aktiva? Jak to myslíte s tím, že by ČNB měla víc investovat?
Mnohem víc by měla investovat do akcií. Občas z banky zaznívá argument, že v akciích nelze mít uložených příliš mnoho aktiv, protože banka potřebuje mít k dispozici likvidní prostředky. To je ale argument z minulého století, akcie jsou dnes mimořádně likvidní, minimálně stejně jako dluhopisy. Navíc teď ČNB ukázala v praxi, že ani v případě inflačního šoku, který přichází jednou za generaci, devizové rezervy nijak zvlášť pro posílení koruny používat nehodlá. Takže k čemu má ty tři biliony? To musí mít skoro všechno na běžném účtu? Ať se alespoň snaží o výnos. A to jde jedině přes akcie.

Máte na mysli individuální akcie, nebo spíš indexy?
Určitě index. A nejlépe index na akcie co nejširšího zastoupení firem na světě, protože tím si de facto kupujeme podíl na technologickém pokroku. Tohle vám dlouhodobě vydělá opravdu hodně peněz, v průměru, když to očistíte o inflaci, určitě pět procent ročně. A to může mít zásadní vliv na naši fiskální politiku, aniž by to jakkoli ublížilo plnění cíle cenové stability. Zaplatilo by to důchodovou reformu. Jak je to napsané dnes, ČNB musí ze zákona nakonec převádět své výnosy do státního rozpočtu. Banka by měla do akcií investovat alespoň polovinu z devizových rezerv, nyní to je jen asi 20 procent. Ale chtěl bych je pochválit, že se konečně zbavili čínských dluhopisů. Takže nějaký posun tam je.

Takže pokud by banka investovala 1,7 bilionu korun, ročně by mohla mít výnos kolem 100 miliard a stal by se z ní takový ten mohutný fond, jaké známé z Asie nebo z Norska.
Ano. Vezměte si, jak Aleš Michl poslední rok zdůrazňuje, že důležité pro inflaci jsou finance státu a jejich kondice. Přitom ČNB má na státní finance zásadní vliv. Tím, že dlouhodobě odmítá rezervy pořádně investovat, připravuje státní rozpočet nejméně o těch 100, možná i 200 miliard ročně, aniž by tím cokoli získala. Z dlouhodobého pohledu veřejných financí je politika centrální banky ohledně rezerv minimálně stejně důležitá jako reformní balíčky vlády. Zase mě mrzí, jak málo diskuze se na tohle téma odehrává v ČNB, ale i mezi odbornou veřejností.

Vidíte, a přitom se Aleš Michl vždy prezentoval jako někdo, kdo chce rozhýbat investování v ČNB.
Měl jsem chvíli pocit, že se mnou v tomto souhlasí, ale reálné kroky moc nevidím. Je to škoda. Pořád ale neztrácím naději. Aleš má před sebou pět let mandátu a nebude chtít, aby se na něj pamatovalo převážně jako na guvernéra, který nedělal aktivně nic proti rekordní inflaci. Bude chtít za sebou zanechat něco, co je důležité a prospěšné pro tuto zemi. A takové věci se nabízejí hned dvě: cenová stabilita místo každoroční inflace a investování aktiv ČNB po vzoru Singapuru a Norska.