Tereza Olbrichtová je skvělým příkladem toho, jak do sebe občas všechno v životě zapadne a že stihnout se dá opravdu leccos. Od mládí ráda mlsala sladké a psala povídky, pak chtěla pracovat v policejní laboratoři, a tak se vydala studovat chemii. Kriminalistické praxe se ale nakonec zalekla a odjela do Barcelony. Za covidu začala pro změnu péct, a jelikož jí v hlavě klíčil nápad na detektivku z cukrárny a chtěla někde nasát afmosféru, přihlásila se do pořadu Peče celá země, kde se probojovala až do finále. Knihu nedávno vydala, vede vlastní cukrářské kurzy a taky chystá první ročník nového oborového festivalu. A aby toho nebylo málo, podílí se na vedení rodinné geodetické firmy.

„Obdivuju každou ženu, která v gastru vydrží. Zvlášť s dětmi je to za mě hrozně náročné, já jsem to teda nedala,“ směje se sedmatřicetiletá rodačka z Plzně a máma dvou holčiček, která sice pokus o kariéru profi cukrářky po necelém půl roce vzdala, jinak toho ale zvládá za tři, a ještě u toho kolem sebe neustále šíří dobrou energii.

Už několik let stojí v čele rodinné firmy Groma plan, která se zabývá pozemkovými úpravami, v Praze a Plzni ale také vede žádané cukrářské kurzy. Žádané pro to, že mnoha fanouškům – a hlavně fanynkám – kuchařských show uvízla Tereza Olbrichtová v paměti díky své účasti v zatím poslední řade populárního projektu Peče celá země, který u nás vysílá Česká televize. V něm sice začátkem roku skončila na děleném druhém místě, pozornost na sebe ale strhávala právě svým elánem a věčně dobrou náladou.

„Nejvtipnější na tom všem je, že na casting jsem šla proto, že jsem tehdy nosila v hlavě nápad na knihu, ve které se stala vražda v cukrárně, a chtěla jsem si někde popovídat s cukráři a zjistit, jak svou profesi vnímají. Jít někam do provozu jsem si netroufla a soutěž mi přišla jako fajn nápad. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych postoupila,“ popisuje Olbrichtová rozhodnutí, které její život poslalo zase trochu jiným směrem. Podobných odboček má přitom za sebou už několik.

Policajtka, ale jen tak trochu

K cukrařině, která v jejím podání vypadá velice elegantně a snadně, se třeba oproti tomu, co byste možná čekali, dostala až před pár lety. Od mládí sice miluje sladké, pekla ale prý „maximálně jednou ročně cukroví“. Už od patnácti ale psala povídky, které jí dokonce vycházely v časopise Plž plzeňské knihovny, a tak ji ze začátku zlákal svět policistů a zločinu, ovšem ten zidealizovaný.

„Tehdy frčely Kriminálky Las Vegas a Miami, já do toho vždycky milovala Agathu Christie, takže jsem velice brzo došla k tomu, že chci pracovat u policie. Ale protože jsem nebyla úplně fyzicky zdatná a nechtěla jsem na policejní školu, tak jsem si vysnila, že po gymplu půjdu na VŠCHT, abych mohla pracovat v policejní laboratoři,“ líčí Olbrichtová.

Na pražskou Vysokou školu chemicko-technologickou se skutečně vydala a obor analytická chemie vystudovala, během toho si ale uvědomila, že práce v policejní laboratoři není pro ni. „Začala jsem se o to pořádně zajímat a došlo mi, že bych na to jednoduše neměla žaludek. Bylo to docela nepříjemné procitnutí, ale chemii jsem se věnovala dál, učarovala mi,“ přiznává.

Ono „věnovala dál“ znamená, že po škole kývla na stáž v Barceloně, kde nakonec zůstala tři roky a pracovala na vývoji a výzkumu patentu pro speciální antikorozní zinkové barvy. „Neskutečně mě to bavilo. A taky život v Barceloně, která je jednoduše úžasná. Totálně nezáměrně jsem tam tehdy obrážela i nejrůznější cukrárny a pekárny a kochala se tím, co tam uměli vytvořit, oproti Česku to bylo někde úplně jinde,“ vzpomíná.

Po konci stáže ale přišla další výhybka, ovšem pořád ještě ne směrem do kuchyně. Jelikož ve Španělsku působila Olbrichtová v dánské firmě, měla namířeno do její centrály v Kodani. Z domova ale dorazila nabídka, aby nastoupila jako projektová manažerka do plzeňské Škody Transportation. Na tu plzeňská patriotka kývla a několik let se podílela například na projektech nových vlaků do Bavorska nebo jednopodlažních jednotek pro České dráhy.

Manažerka, co začala péct

Následující změnu místa pak obstaral její tatínek, který Olbrichtovou naverboval coby ředitelku do Groma planu. „Tátovi se to tehdy začalo hodně zvětšovat a už potřeboval někoho, kdo má manažerské zkušenosti a pomůže mu firmu řídit. Ale žádná tlačenka to nebyla, normálně jsem musela projít přes výběrové řízení,“ směje se Olbrichtová.

„Pracovala jsem tehdy normálně na plný úvazek, až když jsem šla na mateřskou, tak jsem si ho zkrátila, ale nikdy jsem pracovat nepřestala. A když jsem se měla vracet z mateřské, přišlo Peče celá země a všechny další projekty, takže jsem si úvazek jen lehce navýšila. Nejsem tam sice každý den, ale řídit se to dá,“ popisuje Olbrichtová svoji praxi, která ukazuje, že když se chce, jde skoro všechno.

Zmíněná mateřská se u ní potkala s pandemií covidu, a právě tehdy se o slovo přihlásila cukrařina. „Bylo to pro mě nové, ale intenzivní,“ říká s odkazem na první lockdowny, během nichž si z pečení vytvořila svou formu relaxu. „Manžel si vzal děti a já sluchátka, pustila jsem si Agathu Christie a začala jsem péct. Dvě hodiny jsem byla ve svém světě a chtěla jsem tam samozřejmě být co nejvíc. A tak mě postupně začalo pečení taky strašně bavit,“ blíží se Olbrichtová k tomu, jak se přihlásila do cukrářské show České televize.

S rozjezdem covidu totiž taky vydala pod pseudonymem Elen An svoji první knihu Ustláno na betonu. Jde o mysteriózní dívčí román, který měla delší dobu v šuplíku, jelikož se ale setkal s dobrou odezvou u čtenářek, rozhodla se napsat další. Tentokrát mělo ale jít o detektivku, která by se odehrávala v cukrárně. „A jelikož zastávám názor, že člověk má psát o tom, co zná, tak jsem chtěla někde načerpat inspiraci a zjistit, jak to cukráři mají. A asi i proto, že jsem neměla ambice a úplně netrpím nervozitou, tak se mi to povedlo a já se dostala do finálové dvanáctky,“ vysvětluje Olbrichtová.

Spisovatelka a žena, co se vyzná

Když pak soutěž skončila, dostala několik nabídek na napsání vlastní kuchařky, místo toho si ale prosadila kriminální román, který navíc napsala napřeskáčku se svou sestrou. „Ona skvěle píše a má úžasné nápady, jen je na rozdíl ode mě dost introvertní, tak jsme se domluvily, že to budeme psát z pohledu dvou postav a střídat se vždycky po kapitole,“ říká Obrichtová. Kniha, stejně jako skoro všechno, co činorodá dáma dělá, cílí hlavně na ženy. Vyšla v říjnu, jmenuje se K smrti dobrý a pětitisícový náklad je prý už téměř vyprodaný, vypadá to na dotisk a rodí se už i další díl. A koho by mrzelo, že Tereza Olbrichtová nevydala kuchařku, úplně smutnit nemusí, několik receptů je totiž i v detektivce.

Jinak je samozřejmě amatérská kuchařka zveřejňuje na svém Instagramu a blogu, s kolegy z televizní soutěže má i podcast Sladká trojka. „Dělám recepty, které podle mě zvládne každý. Už jsem odstoupila od toho, že všechny šokuju tím, že umím skvělý francouzský dezert o deseti vkladech. Spíš si uvědomuju, že ženské, které se na mě napojují, toho mají až nad hlavu a chtějí u toho vypnout nebo to mít rychle hotové. A tak se snažím vymýšlet věci, co vypadají, že se na nich pracovalo týden, ale přitom je máte za hoďku,“ vysvětluje Olbrichtová, která coby máma tří- a pětileté holčičky velice dobře ví, o čem mluví. Její sledující tenhle přístup navíc nadšeně kvitují.

To ale neznamená, že svůj čas nevyužívá na maximum – své cukrářské umění, a hlavně kontakty, které v posledním roce nasbírala, nyní zúročuje při spoluorganizování prvního ročníku Prague Sweet Festivalu. Ten proběhne coby sesterská akce festivalu For Gastro a Hotel už v druhé půlce tohoto týdne a jeho cílem je o trochu víc propojit svět profesionálních a amatérských cukrářů. Na přehlídce, kde se předvedou desítky účastníků, má Tereza Olbrichtová na starosti mimo jiné i doprovodný program, pro nějž se jí podařilo obsadit dvě stage hosty jako Lukáš Skála, Helena Fléglová, Veronika Beskydiarová, Vlad Ryasnyy, Lukáš Hejlík a mnoho dalších včetně jejích kolegů z televizní soutěže.

„Je vtipné, jak to do sebe někdy všechno zapadá,“ smějte se Tereza Olbrichtová na závěr vyprávění svého příběhu. „Třeba to, že jsem studovala VŠCHT, je pro mě dneska v cukrařině velká pomoc, kdyby mě ale tolik nebavily detektivky, možná bych neměla ani jedno,“ říká. Až festival skončí, vrhne se prý naplno zpátky k vánočním kurzům a ke knize. „Přijít na kurz nebo podium a povídat si o receptech, které se naučíme, nebo o knížce, která návštěvníky zajímá, je pro mě balzám na duši, na který se už moc těším,“ říká.