Kolem Petra Koláře, blízkého spolupracovníka Petra Pavla, je opět rušno, jeho jméno totiž znovu padá v souvislosti s personálními změnami na Hradě. A zatímco o těch se v rozsáhlém rozhovoru pro CzechCrunch moc bavit nechtěl, svůj pohled na dění v Americe a na to, zda může Česko a jeho prezident sehrát významnější roli ve sjednocování Západu, vysvětlil velmi obšírně. Coby bývalý elitní diplomat a architekt Pavlovy kandidatury na Hrad má totiž jasno: „Z Prahy bych nejradši udělal hlavní město světových demokracií.“ NATO a Evropská unie prý nestačí a OSN nefunguje dobře.

V české politice získal Petr Kolář téměř mytické renomé. V souvislosti s ním se objevují přízviska jako prezidentův loutkař, vlivný lobbista nebo dokonce nový Martin Nejedlý. Část z toho mu přisoudili političtí oponenti, část senzacechtivá média, o něco se ale zasloužil sám – na rozdíl od dvoumetrového exporadce Miloše Zemana totiž dává rozhovory, komunikuje a občas zkrátka řekne víc, než je v danou chvíli záhodno. A nepochybně má také velké sebevědomí, však jde o muže, který byl velvyslancem v USA či Rusku, manažerem PPF a dnes pomáhá s byznysem nadnárodním firmám včetně zbrojařů ze skupiny Colt.

Především to byl ale opravdu on, kdo se zásadně podílel na tom, že Petr Pavel je od 8. března 2023 čtvrtým českým prezidentem. Byl architektem jeho kandidatury, po celou dobu jej provázel a byl jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. Právě proto ta přízviska od lidí, jako je Andrej Babiš, který přitom svého času také chodil ke Kolářovi pro rady. „S prezidentem se vídáme zhruba jednou týdně,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch jednašedesátiletý manažer, který působí jako konzultant v globální právní kanceláři Squire Patton Boggs.

Od ledna už ale nemá na Hradě žádnou oficiální smlouvu a jeho vztah s hlavou státu je tak spíše neformální – i nadále ovšem náleží k okruhu jeho nejbližších důvěrníků a radí mu v bezpečnostních a zahraničněpolitických otázkách. Hrad nedlouho poté, co jsme rozhovor s Kolářem pořídili, oznámil, že v polovině února prezidentův tým opustí Jana Vohralíková, vedoucí kanceláře hlavy státu a dáma, kterou k Petru Pavlovi přivedl právě Petr Kolář. Ten se s ní ale postupem času dostával do sporů a byla to právě ona, kdo jej vytlačil z pozice oficiálního prezidentova poradce, o čemž referovala na přelomu roku česká média.

„Moje vztahy s prezidentem jsou vřelé jako dřív. Vztahy s jeho kanceláří bych ale raději nekomentoval,“ řekl Kolář. Jelikož ale rozhovor vznikal ještě předtím, než vyšlo najevo, že Vohralíková skončí, redakce jej požádala, zda by nemohl svůj pohled na události rozvést včetně komentáře ke spekulacím, že to byl právě on, kdo se o kancléřčin odchod z funkce postaral. Kolář ale odmítl: „Já se k tomu opravdu nechci a nebudu vyjadřovat. Jedná se o interní záležitost prezidentské kanceláře a prezidenta. Takže za mne bez komentáře. Omlouvám se.“

Začněme Amerikou. Máme za sebou republikánské primárky v Iowě a v New Hampshire, v obou jasně vyhrál Donald Trump. Sledujete coby bývalý velvyslanec v USA tamní dění s obavami?
Že bych byl úplně bez obav, to nejsem. Nebojím se ale toho, že bychom Ameriku ztratili úplně. Spíš se obávám, co to udělá s Evropou a Ruskem. A co to udělá s těmi „našimi“ Američany, kteří nejsou šťastní z toho, jak se to v Americe vyvíjí. V Republikánské straně je to odhadem tak 40 procent lidí.

Řada z nich do jeho první administrativy šla, protože měli pocit, že když budou u toho, můžou trochu pomoct a zabránit nejhoršímu. Ale postupně odpadávali. Třeba Kurt Volker, který v administrativě působil jako expert na Ukrajinu, nedokázal ustát příšerný tlak a snahu o manipulaci. Takže odešel stejně jako bývalý ministr obrany James Mattis. Já jim říkám republikáni mccainovského typu (podle Johna McCaina, bývalého senátora a neúspěšného kandidáta na prezidenta – pozn. red.).

Jsou konsenzuální.
A chápou geopolitiku tak, že nelze obětovat Ukrajinu a vykašlat se na to, co se tady děje, aby se jim uvolnily ruce pro něco jiného. Naopak chápou dobře, jak je vše propojené a že když se nepodaří zastavit Putina teď, jsme na pokraji globálního konfliktu, který může být fatální i pro Ameriku. Číňané velmi pečlivě sledují, jak dopadne konflikt na Ukrajině a jestli se Západ vzchopí.

Musíme vzít vážně staré latinské rčení Chceš-li mír, připravuj se na válku. A tohle bohužel lidé kolem Trumpa nechápou, ani on sám to nechápe. A ti, co to chápou, do toho s ním už podruhé nepůjdou. Toho se obávám nejvíc – že zůstane obklopen jen svými věrnými, kteří mu budou říkat, jak všechno dělá báječně.

Myslíte, že ti rozumní s ním nebudou chtít spolupracovat, nebo spíš on nebude chtít je?
Tak i tak. On je nebude chtít, protože bude hledat lidi, u kterých bude hlavní kvalitou loajalita a devótnost. O někoho, kdo by mu dokázal oponovat, už neustojí. Nicméně jistě jste zaznamenali změnu zákona, podle které Amerika nemůže jen na základě rozhodnutí prezidenta vystoupit z NATO. Musí to být schváleno Senátem. Takže oni ví, že je třeba se připravit.

A tam čerpám svůj optimismus. Amerika měla historicky své peripetie a ne vždycky to bylo hezké. Období mccarthismu je například něco, čím se Amerika nemůže chlubit. Nebo dění kolem Martina Luthera Kinga. Ale vždycky se z toho nějak sebere, jako pták fénix vstane z popela a je v něčem lepší.

Kéž by to platilo nadále.
Je pravda, že poslední dobou to jde z kopce. Už od George Bushe mladšího se Amerika začala štěpit a je to čím dál fatálnější. Společnost je rozdělena na dva nesmiřitelné tábory, které se nesnáší. Nejde ale jen o republikány a co bude s těmi, co nechtějí Trumpa. Ani u demokratů není moc z čeho vybírat. Biden už není ten svěží vánek, znám ho osobně ještě jako štramáka a lva salonů se zářivým úsměvem, plného energie. Byl to šoumen.

Jenže dnes mi přijde, že Biden občas ani neví, kde přesně je. A to nevidím jen já, vidí to i Američani. Navíc tu je viceprezidentka Kamala Harris, u které se ukazuje, že to je možná výborná právnička, ale že její nejdůležitější kvalifikací bylo, že je žena a že je barevná. A to nestačí. Tohle všechno může být pro republikány, kteří nechtějí volit Trumpa, problém. Vnímají i to, jak silné je u demokratů progresivní křídlo.

Které je navíc na rozdíl od Joea Bidena extrémně vitální. Taková poslankyně Alexandria Ocasio-Cortez, známá jako AOC, je hotový uragán…
Ano, tohle křídlo je i hrozně uřvané. A jsou stejní lidé, kvůli kterým pak zjišťujete, že na amerických univerzitách nejsou důležitá fakta, ale právo na názor.

To může být také celkem nebezpečné, například pro vývoj na Blízkém východě. AOC a řada jejích kolegyň jsou hodně proti Izraeli.
U těchhle mladých lidí, kteří tvoří základnu progresivního křídla Demokratické strany, převládá emoce. Jakýsi falešný soucit. Já s nimi mám problém ne proto, že by byli soucitní, ale protože ten soucit je postavený na neznalosti problému. A ve chvíli, kdy jim začnete ukazovat souvislosti, tak je trápíte, protože oni už mají světonázor nějak utvořený. Chcete podporovat lidská práva, LGBTQ komunitu? Skvělé. A myslíte, že Izrael je proti těmhle vašim prioritám, nebo jsou to ti, které reprezentuje Hamás?

Taháme my jakožto Západ nyní za kratší konec? Ohnisek nepokojů po světě je dost, jako bychom se na nic nemohli v klidu soustředit.
Ano. A není to dané jen tím, že nevíme, co bude s Amerikou, ale i řadou dalších faktorů. EU má jako heslo Unity In Diversity. Mám ovšem pocit, že té diversity je víc než jednoty. Zaměstnávají nás vlastní problémy, dobře to je vidět na Palestině. Jsme nekonsolidovaní a nepřipravení. Do toho vedeme řadu debat například o klimatu, což je jistě důležité téma, ale pokud vyhraje Putin, už žádné klima řešit nebudeme.

Putin rozbil všechna paradigmata mezinárodní politiky a mezinárodního práva. Měli bychom si říct, jestli ještě OSN potřebujeme. Nebo jestli by se nemělo nějak zásadně reformovat a transformovat. Jsem moc rád, že prezident Petr Pavel tohle téma bere vážně a před inaugurací v Kodani mluvil o tom, že nestačí Evropská unie a NATO, ale že musíme zapojit i světové demokracie. Musíme se semknout a je otázka, jestli to zvládneme, i když bude v Americe Trump. A paradoxně v tom vidím jistou naději. Že to přiměje Evropu, Austrálii nebo Japonsko, aby spolu víc mluvily.

Jak hodnotíte výkon Joea Bidena? Občas si z něj děláme legraci, že je to zmatený stařík, ale s ohledem na to, v jaké době USA vede, si nepočíná vůbec špatně. A z našeho pohledu se může jevit lepší než Barack Obama.
Musíte to vždy brát v kontextu doby, Barack Obama nastupoval do úřadu po Georgi Bushovi mladším a je třeba si připomínat, že Biden byl jeho viceprezident. Ale po dlouhé době je to první prezident USA, který nastupoval do úřadu bez iluzí ohledně Ruska. Všichni ostatní tu iluzi vždycky měli. Biden ovšem zažil s Obamou pokus neukazovat pěsti a nabídnout objetí. Jenže najednou zjistili, že Putin si z nich dělá legraci, že si to vysvětluje po svém jako slabost, nekompetenci a neochotu postavit se za vlastní zájmy.

Takže z mého pohledu Bidenova administrativa vůbec není špatná. Mrzí mne na ní jen dvě věci. První je odchod z Afghánistánu, protože si to opět naši světoví soupeři vyhodnotili jako důkaz, že nám dochází síly. A druhá je, že přestože mají USA zbraně, které by byly Ukrajině ohromně nápomocné, a mají jich dost, tak se zatím neodhodlali je Ukrajincům poslat.

Proč?
Bojí se třetí světové války. Dokud ale nezačnou Ukrajinci pálit hluboko do ruského území, tak Rus to nepocítí. Běžného Rusa se to zatím netýká. Pokud je to nezačne přímo bolet, těžko se něco změní. Rusové jsou jaderná mocnost a strach z toho, co se stane, když bude Rus zatlačený moc do kouta, vytváří tuhle bizarní patovou situaci. Jsme jako chytrá Horákyně, na jednu stranu Ukrajincům pomáháme, aby úplně neprohráli, ale přitom se bojíme, aby nezačali moc vyhrávat.

Vy nemáte obavu, že by to mohlo vést k rozpoutání jaderné války?
Spíš se obávám toho, že když Rusa nezastavíme teď, poroste mu apetit. Zlo má tendenci se rozšiřovat. Stačí číst Karla Čapka a Válku s mloky. Zároveň Putin není sám, kdo rozhodne, jestli bude apokalypsa. On má sice neomezenou moc jako diktátor, ale kolem něj jsou lidé, o kterých nevím, jestli s ním chtějí všichni jít do pekla.

Existuje nějaká šance, že by ho někdo z nich chtěl třeba zavraždit?
Nevím, ale podívejte se, kolik bylo neúspěšných atentátů na Hitlera. Ani jsem to ale nemyslel tak, že by ho někdo měl zapíchnout. Spíš že nemůže sám zmáčknout jaderné tlačítko. To musí udělat ještě náčelník generálního štábu a ministr obrany. A nejsem si úplně jistý, jestli chtějí jít do pekla také.

Vsadil byste si na to, že Trump vyhraje prezidentské volby?
Od svých dvanácti let, kdy jsem prohrál moc peněz v automatu na výletě se školou, už nesázím. Ale je velmi pravděpodobné, že vyhraje. A je potom další věc, co s tím. Pokud Trump vyhraje, je potřeba mít připravenou nějakou vizi, co dělat s tou částí Ameriky, která je nám podobná nejvíc. Pracovat s nimi na tom, abychom přežili Trumpa a přežili období, které bude velice rizikové pro celý světový řád. Protože bude veliké pokušení pro Rusy a Číňany to využít.

Z Prahy bych nejradši udělal hlavní město světových demokracií. Abychom tady mohli mít kromě Aspenu i další instituce, například Globsec teď dostává v Bratislavě zabrat. My tady teď přitom máme unikátní situaci – prezidenta, vládu a obě komory parlamentu, kteří jsou příčetní a základní orientací jsou na jedné vlně. Je potřeba toho využít.

Navrhujete tedy svolat nějakou velkou konferenci?
Konferencí musí být mnohem víc. Teď jde o to vyrazit do světa vysvětlovat myšlenku. Povolaný je k tomu ideálně prezident, který má i vojenskou zkušenost a od počátku se vyjadřoval střízlivě. Třeba i vůči Ukrajině. Pan prezident má takový svůj panel poradců, kde je Michal Žantovský, Jan Macháček, Tomáš Petříček, Jiří Pehe a já. Když jsme nedávno byli na večeři v Lánech, přizvali jsme i Petra Pitharta a Pavla Rychetského a vedla se právě debata o výzvě, která by demokratický svět měla probrat. Je nejvyšší čas.

Ten optimální čas se ale krátí, za dva roky tu může být diametrálně odlišná vláda.
Razím motto, že je třeba to, na čem vám záleží, zkoušet, dokud to jde. Znáte americký film Frajer Luke s Paulem Newmanem? Hraje v něm vězně, který se nechce podvolit. Dostane se do situace, že boxuje s jedním hromotlukem a pravidla jsou taková, že kdo padne a zůstane ležet, prohrál. On si ale pořád stoupá, až to je i jeho soupeři hloupé do něj mlátit… On to ale prostě nevzdal. V Přeletu nad kukaččím hnízdem zase Jack Nicholson říká: Aspoň jsem to zkusil. A přesně toho se já držím. Máme šanci to zkusit, celá iniciativa je v plenkách.

Jak to je aktuálně s vaší pozicí na Hradě?
Po volbách, když jsem chtěl být panu prezidentovi nápomocen, jsme se domluvili, že budu mít dohodu o pracovní činnosti a že součástí bude žádost o prověrku. Bezpečnostní otázky nejsou důchodová reforma, abyste mohl kvalifikovaně radit, je důležité znát i věci, které se odehrávají za oponou, nebo věci, které se aktuálně odehrávají a o kterých se z veřejných zdrojů nedozvíte. Odměnu jsme si stanovili tisíc korun měsíčně, ale já ji nikdy nefakturoval, přišlo mi nemravné si říkat na Hradě o peníze. Nicméně vedení prezidentské kanceláře se ke konci roku rozhodlo, že prověrku nepotřebuji. Já to sice nepochopil, ale respektuji to.

Takže mu teď nebudete moct dát kvalifikovanou radu?
Musím čerpat jen z veřejných zdrojů a samozřejmě kvalita mých informací je tím pádem ponížena. Na druhou stranu prezident má k dispozici svůj vlastní aparát, může o podklady požádat i vládu, stanoviska při svém rozhodování si může vyžádat z ministerstva obrany nebo zahraničí… Takže představa, že když mu něco neřeknu já, že se to nedozví, je scestná.

A poklesla vaše pozice v jeho týmu?
Já jsem ani neměl ambici, aby stoupala. Navíc pokud někdo vykonstruoval z mého působení na Hradě, že jsem nový Martin Nejedlý a že informace zneužívám ve svém byznysu, tak to nemám zapotřebí já, a hlavně ne prezident. Vídáme se ale nadále zhruba jednou týdně a naše vztahy jsou velmi dobré.

Co vztahy s vedením jeho kanceláře?
To nebudu komentovat.