Dřív tu nebe zahaloval nános toxického dýmu. Teď zde kralují kutilové, co prý vyrobí a opraví všechno
Lidstvo každoročně vyprodukuje desítky milionů tun elektroodpadu. Velká část se pak „uklízí“ třeba na skládky v Africe, kde může dostat nový život.
Ještě před pár lety šlo o místo, kde se pomalu ani nedalo dýchat. Na skládce zvané Agbogbloshie, jen kousek od centra hlavního města Ghany, nebe pravidelně zahaloval nános černého, toxického dýmu. Místní sběrači kovů – mezi nimi i mnoho dětí – totiž neměli čas zdlouhavě odstraňovat plast a gumu z kabelů, a tak vše raději spálili. Dnes už je to sice formálně zakázané, život v této části Afriky ale zůstává složitý. A my se do světa, kde funguje svébytný, i když přehlížený průmysl, vydali podívat na vlastní oči.
Jak tu občas zazní, jedním z viníků zdejších problémů je Evropa. Elektroniku rychle obměňujeme, starší zařízení odkládáme – a jen část se vrací do oběhu. Zbytek často končí právě na místech, jako je Agbogbloshie, kde se z něj stává zdroj obživy. „Elektroodpad je nejrychleji rostoucí kategorií odpadů na světě. Představuje větší problém než plasty,“ vysvětluje Kilian Kaminski ze společnosti Refurbed, která mimo jiné investuje do projektů v Ghaně zaměřených na zlepšení sběru a zpracování elektroodpadu.
V Agbogbloshie, kde je stromů poskrovnu a spalující slunce dopadá na každý kout, se to jen hemží lidmi. Někteří prodávají vodu nebo potraviny, sběrači šrotu pak vyhlížejí náklaďák s další várkou odpadu. Když budou mít štěstí, najdou něco zajímavého, co prodají za slušné peníze. Část skládky už vládní buldozery srovnaly se zemí, na druhé straně řeky Odaw, částečně ucpané plastovým odpadem a exkrementy, se ale nachází řada dílniček a šrotovišť, které se snaží vytěžit maximum z každého gramu nalezeného či zakoupeného materiálu.
Právě zde probíhá recyklace v podobě, která je v Evropě těžko představitelná. Své krámky tu má řada drobných podnikatelů, například Yakubu Adam. Jeho lidé křižují Akkru a odkupují různé staré materiály, které poté Adam opravuje a přeprodává dál. V obchůdku má vystavená rádia, váhy, nádobí, nebo dokonce malé fotovoltaické elektrárny. „Jasně, že to funguje,“ usmívá se a ukazuje, jak jedna z lamp svítí právě díky solárnímu panelu vystavenému tropickému žáru.
O kus dál v budce, kde se sotva dá pohnout, opravuje muž jménem Fusseini základní desky počítačů. „Dokážu seřídit téměř všechno. A když to nejde? Tak ten kus odložím a třeba se mi to podaří příště, až sem někdo přinese potřebnou součástku,“ říká. Takových kutilů tu je více. Jedním z nich je i Abdul Razak Alaiku, pro něhož pracuje 20 lidí. „Když mi sem přinesete rozbitou věc a ukážete fotku originálu, není problém vytvořit jeho přesnou kopii,“ hlásí.
Opravář televizí Michael Simons, jemuž nikdo neřekne jinak než Doktor, zase uvádí, že přibližně 60 procent zboží, které mu přivezou, je stále funkčních. Zbytek se se svými učni – láskyplně je oslovuje „sestřičky“ – pokouší opravit. Kusy, u nichž se to nepovede, prodá na skládku k dalšímu využití. Kromě toho se tu repasují i plynové bomby nebo taví hliník na nové hrnce a nádoby. Ty pak zdejší ženy nosí na hlavě. Nabízejí v nich jídlo, pití nebo různé cetky.
Většina lidí je milá a s naší skupinou novinářů a zástupců Refurbed ochotně mluví. Agbogbloshie už ale zažilo i méně klidné dny, a to hlavně během razií, které měly za cíl vyklidit území a vystěhovat jeho obyvatele. Michael Osei-Asibey, výzkumník z Vědecko-technické univerzity Kwame Nkrumaha, však upozorňuje, že tím vláda problém nelegálního pálení kabelů a dalších činností ničících životní prostředí nevyřešila – pouze jej přesunula do skrytějších a hůře kontrolovatelných oblastí.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsVýsledkem je patová situace, kdy podobná ohniska, jako bylo dříve Agbogbloshie, teď vznikají ve vnitrozemských městech jako Kumasi nebo Tamale. „Lidé v šedé zóně se navíc bojí dalších vládních intervencí, které je vyženou z míst, kde žijí a pracují, což vyvolává hluboký odpor vůči úřadům,“ poznamenává Osei-Asibey. Podle jeho výzkumu se v oficiálních skládkách recykluje jen asi jedno procento elektroodpadu v Ghaně, zatímco místní šedá ekonomika generuje ročně až 200 milionů dolarů, tedy 4,2 miliardy korun.
Osei-Asibey proto odmítá vnímat šedý, či chcete-li neformální sektor jako něco špatného. „Desítky tisíc lidí působí mimo běžný pracovní rámec, současně tvoří páteř sběru a zpracování elektroodpadu v Ghaně. Živí své rodiny metodami, které jsou často nebezpečné pro životní prostředí i zdraví člověka. Bez nich by ale systém zkolaboval,“ míní. Lidstvo totiž každoročně vyprodukuje desítky milionů tun elektroodpadu, přičemž velká část se pak „uklízí“ právě na skládky v Africe či Asii, protože v Evropě je jeho likvidace drahá.
Velká část elektroodpadu přichází do Ghany pod označením „použitá“ nebo „netestovaná elektronika“, případně „charitativní dar“. To představuje zásadní mezeru v systému – tyto produkty se formálně neklasifikují jako odpad, a proto je možné je jednoduše vyvážet. Jde o důsledek globální spotřeby: vyspělé země rychle obměňují technologie a starší zařízení posílají dál, často bez skutečné kontroly jejich stavu. V Africe se pak ukazuje, že leckdy mají delší životnost, než by se v Evropě očekávalo.
Problémem je ovšem rozdíl mezi tím, co říkají pravidla, a tím, jak to funguje ve skutečnosti. Zákony sice existují, ale často se nedodržují, lidé o nich nevědí nebo v nich nevidí ekonomický smysl. „Pro lidi, kteří tady pracují, jde o zdroj obživy, ne o ekologický projekt. Nikdo nebude přemýšlet o klimatu, pokud nic nevydělá,“ zaznívá opakovaně v terénu. Pokud tedy systém nenabídne dost peněz nebo výhod, nebude fungovat – i kdyby byl navržený sebelépe.
Do budoucna Ghana plánuje vytvořit hustší síť sběrných míst, ideálně blízko lidem – například v nákupních centrech –, aby bylo odevzdávání elektroodpadu co nejjednodušší. A právě tady se otevírá prostor pro propojení dvou světů. Evropa disponuje technologiemi, finanční silou a schopností zajistit kvalitní recyklaci. Ghana má naopak jiné, neméně důležité přednosti, zejména levnou pracovní sílu schopnou zajišťovat sběr i prvotní zpracování materiálů.
„Každý rok bychom z vyhozené elektroniky mohli postavit pět tisíc Eiffelových věží. A právě Evropa má na tom významný podíl,“ říká Kaminski. Jeho Refurbed, společnost sídlící ve Vídni, která působí ve 24 zemích včetně Česka, funguje jako online tržiště pro repasovanou elektroniku i domácí spotřebiče. Do Afriky ale Kaminski nepřijel kvůli expanzi ani otevírání nové pobočky – firma se drží evropského trhu, kde loni prodala zboží za tři miliardy eur, tedy 74 miliard korun.
„Zde investujeme do projektů, které řeší odpad tam, kde vzniká nebo končí,“ popisuje Kaminski. Jako příklad uvádí německou firmu Minimise, jež v Ghaně buduje infrastrukturu pro sběr a evidenci elektroodpadu, například ve spolupráci s místní organizací Electro Recycling Ghana (ERG). „Letos shromáždíme nejméně 20 tun elektroodpadu, který bude zpracován bezpečným a ekologicky šetrným způsobem,“ plánuje spoluzakladatel Minimise Stefan de Linde.
Cílem není sbírat jen základní desky nebo drahou elektroniku, protože to zvládnou i sami sběrači šrotu. „Zaměřujeme se na obtížně recyklovatelná zařízení, jako jsou displeje a tiskárny,“ doplňuje de Linde. S ním se právě nacházíme na severním předměstí Ghany, kde spoluzakladatel ERG Nana Yaw Konadu ukazuje starý devatenáctipalcový monitor značky Dell původem z Německa. Místo toho, aby skončil na skládce, z něj tady vznikne nové zařízení.
„V Evropě to nikdo nechce, přijde jim to malé. My z nich vyjmeme panely a vytvoříme zcela nové televize,“ ukazuje Konadu na tucet lidí, kteří pilně pracují v hale, na jejíchž zdech jsou stále patrné stopy po nedávných povodních. Televizory pak za necelých 800 korun prodává pod vlastní značkou TMG (Technology Manufacturing Ghana) zákazníkům mimo velká města, kde je vysoká poptávka po dostupné elektronice. „Vznikají tu německé televize s ghanskou duší,“ směje se s tím, že celkem se jich tu vyrobilo už 18 tisíc.
Motivace pro lidi, kteří vozí starou elektroniku do ERG, je nastavena jasně: sběrači dostanou odměnu jen za zařízení vcelku. De Linde ukazuje aplikaci, skrze níž musí elektroodpad vyfotit na speciální váze. „Chceme zabránit tomu, aby lidé rozbíjeli elektroniku kladivem přímo na ulici a brali si jen to nejcennější. Rádi bychom měli celý proces pod kontrolou,“ dodává. Kromě televizí ERG oživuje také staré notebooky, platební terminály nebo předčasně vyřazená volební zařízení.
Další zastávka: místní firma Green Ad, jež zpracovává stovky tun kabelů ročně, a to způsobem, který nevyžaduje jejich spalování. Mezi svazky nejrůznějších drátů stojí Samuel Bennett Akuffo a líčí, jak to tady funguje. „Velká část těchto materiálů pochází z Číny. Jsou to levné šmejdy nízké kvality, které rychle doslouží. Magnetem testujeme, co je prodejné a co ne. Něco pak zpracujeme, zbytek zamíří do Národního recyklačního centra.“
Skutečným strašákem jsou každopádně materiály s takzvanou negativní hodnotou. „To znamená, že musíte zaplatit, aby si je někdo převzal,“ podtrhuje Akuffo. Typicky jde o plast – ne přímo petky, spíš produkty s bateriemi, příměsemi a složitými součástkami, které vyžadují sofistikovanější zpracování. Na to však většina afrických zemí nemá dostatečnou infrastrukturu, a tak se tu hromadí. Největším problémem elektroodpadu proto nejsou kovy, kvůli nimž se rozebírá, ale hory plastu, jenž po něm zůstává.
A tímto se dostáváme zpět k Evropě. „Většina lidí si ani neuvědomuje, jakou hodnotu mají zařízení, která drží v ruce,“ krčí Kaminski rameny. V tom podle něj leží klíč ke změně: nakupovat méně bezhlavě, používat věci déle a přemýšlet o tom, co po nás zůstává. Refurbed na této myšlence staví svůj byznys – prodlužuje život věcí, které jednou vznikly, a brzdí koloběh jejich neustálého obměňování. „Pro planetu by byla ideální nulová spotřeba, ale buďme realisté – to se nestane. Naším cílem je proto nabídnout udržitelnější model,“ uzavírá.
Nepřehlédněte:
