Martin Feix je svéráz, který se nebojí nahlas říkat, co si myslí a co se mu líbí. Přesně na tom vybudoval původem ostravský fotograf oděvní značku Girls Without Clothes. To, co začalo focením nahých či polonahých dívek a přetiskováním těchto fotek na trička, se vyvinulo v plnohodnotný byznys se širokou nabídkou svébytného oblečení od mírně lechtivého prádla až po mikiny a pánské kusy s vlastním obchodem v tom úplně největším centru Prahy. Spolu s tím šlo ale ruku v ruce i obrušování hran. A to Feixovi nesedí.

Girls Without Clothes vznikly v roce 2013. Martin Feix, který má vedle focení a nepříliš oblečených dívek rád také motorky, přírodu a extrémní sporty, je tehdy rozjel díky penězům půjčeným od prarodičů a několik let v nich dělal spoustu věcí sám. Díky tomu a díky své povaze tak do značky propsal svoji drzost a přímočarost a vybudoval si kolem sebe základnu pravidelných – zejména – zákaznic.

„Na začátku to byla sranda. Nic jsem neriskoval, mohl jsem si hodně dovolit, kdyby firma padla, tak by padla. Neměl jsem žádné dluhy a tak, teď už se riskuje mnohem hůř,“ říká Feix v rozhovoru, ve kterém popisuje, jaké to je, když malý lovebrand vyroste ve velkou značku a začne se přizpůsobovat názorům ostatních. „Pro mě to je nutné zlo pro růst firmy. A i když chci, aby rostla, tak mi vadí, že se v ní už nepoznávám.“

Feixova firma loni utržila 25 milionů korun, letos míří na 35 milionů. V březnu navíc po čtyřech letech opustila svůj první obchod a otevřela si výstavní butik v pražské Karlově ulici jen pár set metrů od Staroměstského náměstí. S jasným cílem – oslovit vedle domácích zákazníků i ty zahraniční. A tím pádem se přizpůsobit ještě širšímu publiku. Martin Feix tak nyní řeší, jak vybalancovat růst svého projektu a to, aby se v něm stále poznával. I to pro CzechCrunch popisuje. Stejně jako to, proč by chtěl být českým Red Bullem.

Tým Girls Without Clothes má už dvacet lidí a z vás je vedle zakladatele i regulérní šéf, jak vám to vyhovuje?
Spoustu věcí, které jsem dřív dělal, jsem musel předat, protože už to nešlo stíhat. Včetně komunikace na Instagramu a Facebooku. A dostal jsem se do role, u které je otázka, jestli mě baví.

A baví? Zníte, že to není úplně ono…
Ona se změnila ještě jedna důležitá věc, a sice to, že před třemi lety jsem byl chlapec, který měl malou firmu, bydlel v nájemním bytě, neměl žádné úvěry a ekonomika byla na vrcholu. A ono to tak nějak pěkně vydělávalo, bylo to takové bezstarostné, na účtě přibývaly peníze, nic mi nechybělo, nic jsem nikomu nedlužil, neměl jsem moc zaměstnanců. Byl to jednoduchý svět.

Teď už není?
Změnilo se to v tom, že jsem zaprvé koupil byt a mám hypotéku. Po tom, co jsem koupil byt a vybral na něj velkou část firemního kapitálu, jsem se za pár měsíců rozhodl, že otevřeme obchod ve Starém Městě, na který už jsem neměl peníze, tak jsem si znovu půjčil od banky. Takže mám jeden úvěr osobní, druhý firemní. Nejsou to úplně malé peníze, takže tlak je výrazně větší. Do toho přišla krize a zároveň se firma, která dřív stála hlavně na levných juniorech a byla hodně finančně efektivní, rozrostla o seniory, které potřebuje k tomu, aby mohla dál růst. Junioři byli sice levní, ale dělali spoustu chyb, které teď drazí senioři, kteří stojí víc než dvojnásobek, musí nákladně opravovat. Takže naše efektivita je nižší. Sice jsme vyrostli na tržbě, ale násobně méně než na nákladech. Druhá věc je celý proces. Když jsem se předtím staral o marketing a komunikoval napřímo, byly tam pravopisné chyby, ale bylo to hned. Teď to někomu zadám, ten to zadá někomu jinému, ten to potom udělá a pak se to musí zase zkontrolovat. A takhle se to všechno a všude komplikuje.

A jak se v tom cítíte?
Myslím si, že je to takové nutné zlo pro to, aby firma vyrostla. A zároveň si myslím, že to je i nutné zlo pro to, aby se firma dlouhodobě udržela. Začátky jsou dost o štěstí a ono vybudovat značku, která funguje osm let na základě nějakého počátečního hypu, je jedna věc. Ale udržet to, aby fungovala třicet čtyřicet let, je věc druhá.

Chcete, aby Girls Without Clothes takhle dlouho fungovaly?
Je to můj životní projekt (smích)… nejen projekt, jsem do té značky tak propsán, že si to nedovedu představit jinak. A právě s tím souvisí ten náš přechod z juniorní do seniorní firmy. V minulosti jsme byli dost kontroverzní, sebevědomí a odvážní. To teď úplně zmizelo.

A jste za to rád, nebo je to zase to nutné zlo, abyste oslovil širší klientelu?
Na začátku, když byla skupina našich zákazníků malá, tak to byla sranda a já jsem nic neriskoval, mohl jsem si hodně dovolit. Kdyby firma padla, tak by padla. Neměl jsem žádné dluhy a tak. Teď už se riskuje mnohem hůř, když mám půjčky od bank.

Cítíte odpovědnost i za svoje lidi? Nebo spíš jen nechcete přijít o značku?
To popravdě asi necítím. Protože si myslím, že by se chytili na trhu jinde, jsou šikovní. Byl by to pro ně nejspíš dílčí problém, který by museli pár měsíců řešit, ale nemyslím si, že by extra strádali nějak dlouhodobě.

Chybí vám ta přidrzlost, kterou jste mívali dřív?
Chybí.

Je to na vás vidět. Ale je to správně, když jste ta firma byl vy a vybudoval jste ji podle sebe?
O tom teď hodně přemýšlím a chtěl bych zpátky to, co bylo. V tom, jací jsme teď, se už nepoznávám a vytrácí se i celková identita brandu. Jmenujeme se Girls Without Clothes a vzniklo to tak, že jsem fotil polonahaté holky a reálně teď fotím už jen oblečení. Což mě nebaví. Ale ono je to jedno s jedním, polonahaté holky nemůžu fotit, protože je blokuje Facebook a Instagram, na kterých se prezentujeme a do kampaní vkládáme nemalé peníze…

Zároveň se ale vaše dřívější komunikace nelíbila všem.
Je pravda, že někdy přišli zákazníci a říkali: „Vy děláte moc pěkné oblečení, ale ty kecy, co k tomu píšete…“A jak jsme oslovovali širší a širší veřejnost, tak jsme naráželi i tam, kde jsme předtím nenarazili.

Proto se teď víc hlídáte v tom, co říkáte?
Jo, vnímám morální zodpovědnost za to, že když někde něco plácnu jménem firmy, tak potom za mými lidmi nimi chodí kámoši a říkají, co to ten šéf zase mele. Že kdybych řekl nějaký kontroverzní názor, tak se to s nimi nese. To jsou všechno hrany, které jsem nucen osekat. Na začátku to byl takový pichlavý ježek a teď se mu zastřihují jehličky z různých důvodů, které všechny jsou relevantní. Zároveň spoustu negativních reakcí chápu nebo jsem zpětně pochopil. Ne všechny názory, které jsem v minulosti měl, mám i dnes.

A není to přirozený vývoj, s nímž se potýkají všechny firmy, které rostou?
No, vývoj to je. (smích)

Máte už nějakou představu, co s tím chcete udělat?
Minimálně v produktech se chci vrátit k tomu, na čem náš brand vznikl. A to jsou trička s fotografiemi, které fotím. To byl náš signature výrobek na začátku, ale pořádně jsem ho nerozvinul.

Co budete fotit?
Zatím je plán takový, že bych chtěl fotit prvky města a architekturu – a vždycky by tam byla malá nahá nebo polonahá holka jako takový podpis. Může to být fotka Národního divadla z dálky – divadlo bude přes celá záda – a na zábradlí u řeky bude sedět malá nahá holka. Takže když se na to triko podíváte z dálky, tak uvidíte barák, když se podíváte zblízka, uvidíte ještě něco navíc. Ne každý chce nosit na triku nahou holku, takže to bude jen skutečně zanedbatelný detail. Aby ale lidi hlavně chápali, proč se to jmenuje Girls Without Clothes. Bude to náš podpis. Vždycky to přirovnávám k Red Bullu, protože ten je sice primárně spojený s pitím, ale pod tím logem si představíte celek – ty extrémní sporty a výkony a všechno, co s tím souvisí. To všechno vidíte, když vezmete do ruky plechovku s jejich logem. A tohle by za mě měly být Girls Without Clothes. Že si vezmete šaty s naším logem a budete chápat, proč se jmenují Girls Without Clothes. O čem je celý brand, který je za tím. Teď už je to skutečně spousta oblečení a málo brandu.

O čem pro vás vaše značka tedy je?
Já ji skutečně vnímám dost redbullově – pro mě je to o volnosti, spojení města a outdooru, o ježdění džípem po přírodě a kempování, ježdění na motorce, focení holek, extrémních sportech, ale my to tak nekomunikujeme. To já teď popisuju svůj osobní život, protože na džípu mám logo Girls Without Clothes a všechno to dělám v hadrech Girls Without Clothes. Ale uvědomuju si, že lidi, to tak často nemají. Občas se nám děje, že přijde chlap a řekne, že mu přijde zvláštní nosit tričko s nápisem Girls Without Clothes. Mně osobně to zvláštní nepřijde. Protože si pod tím logem každý představíme něco úplně jiného. A to je špatně.

Vaši lidé s tím souzní?
Jak kdo, ale já se už nechci ptát, protože pokud chci mít svou identitu, tak si už nemůžu nechat svůj názor dál ovlivňovat. Když si ho nechám ovlivnit, tak se bude vytrácet. Nebo si ty věci budu dělat po svém. Pak samozřejmě budu muset přijmout i to, že jsem se spletl.

V březnu jste otevřeli obchod v centru Prahy v Karlově ulici, za rohem od Staroměstského náměstí. Proč jste se rozhodl jít právě tam?
Protože je to místo, které k nám podle mě sedí a jsem tam rád. A je to taky způsob, jak prodávat cizincům, což je můj další cíl. Ti v něm teď tvoří zhruba 35 procent tržeb a do budoucna to snad poroste, protože by jich mělo v Praze zase přibývat.

Takže jste spokojený s tím, jak si obchod za první čtvrtrok vede?
Problém je, že my ho z 65 procent dotujeme naším původním českým zákazníkem. Peníze, které by naši zákazníci utratili v obchodě v mnohem levnější lokalitě, teď vezmeme a odevzdáme za nájem. A to je špatně. Je sice pravda, že co jsem se ptal našich českých zákazníků v uzavřené skupině, tak jim se to místo moc nelíbí, ale podle mě trochu přehání. Mně se tu prostě líbí a myslím, že jsme tím pozvedli úroveň celého brandu. A taky se mi líbí, že můžeme cizincům poskytnout trochu neobvyklý obchod. Na Žižkově by nás nenašli. Pokud se nám ho podaří rozjet do vyšších ziskových čísel, tak bych rád otevřel další, který už bude klidnější. Ale uvidíme. Na řadě je teď Brno. Tam to mám rád.