Pavel Doucha a jeho advokátní kancelář se věnují specifické právní disciplíně: energetickému právu. Takže jestli někdo rozumí tomu, co se v tuzemské energetice po právní stránce děje a co ji brzdí, je to právě on. V rozhovoru pro CzechCrunch popisuje několik byrokratických přízraků, které už řádí nebo řádit začnou: jeden se týká zákona známého jako Lex OZE III, druhý novely kybernetického zákona, která ještě ale není schválená parlamentem. Upozorňuje také na pomalé tempo budování obnovitelných zdrojů. „V horizontu několika let může být průměrná cena silové elektřiny v Česku trvale vyšší než v Německu,“ varuje.

Sněmovnou nedávno prošla očekávaná novela energetického známá jako Lex OZE III. Ta přináší několik klíčových novinek, například usnadňuje výstavbu bateriových úložišť nebo agregaci zdrojů kvůli vyrovnávání stability sítě. Současně s tím ale vláda, aspoň podle Pavla Douchy z právní kanceláře Doucha Šikola advokáti, do balíčku schovala past na majitele solárních elektráren z let 2009 a 2010. „Výrobce sám sebe v podstatě udá, že se mu má snížit podpora,“ popisuje v rozhovoru pro CzechCrunch jednu z klíčových změn Lex OZE III, která míří na solárníky s výhodnými výkupními dotacemi.

V interview ale také upozorňuje na to, jak i firmy s elektrárnami na střeše budou možná podléhat dohledu národního kybernetického úřadu nebo že to jsou úředníci krajů či ministerstev, kteří nejvíc komplikují výstavbu větrných či solárních parků, i když pro to neexistují důvody.

Parlamentem nedávno prošla klíčová novela energetického zákona. Pojďme si na úvod projít, co zákon zvaný Lex OZE III mění a co jsou podle vás jeho slabá místa.
Tento zákon se tváří trochu jako Jekyll a Hyde. Hodný doktor Jekyll představuje ty části zákona, které byly opravdu potřeba. A to je akumulace, agregace a další novinky v energetice. Ale pak je tam zlý pan Hyde – opatření proti provozovatelům solárních elektráren z let 2009 a 2010, která ohrožují jejich další provoz a investice jejich majitelů do výstavby dalších elektráren, což nutně potřebujeme. Stát vnímá provozovatele fotovoltaik z let 2009 a 2010 spíš jako zločince, kteří sedí někde na Kypru na hromadě peněz z dotací a kouří kubánské doutníky. Ale řada z nich vydělané peníze investuje zpět do energetiky. Naučili se v oboru fungovat, vstoupili do něj třeba v roce 2009, ale nechtějí jen sedět na penězích – připravují nové projekty, ať už jde o nové fotovoltaické či větrné elektrárny, akumulaci nebo systémové projekty typu agregace.

A kvůli panu Hydeovi v Lex OZE III vidím i v naší právní praxi zastavování přípravy nových projektů. Banky totiž přestaly vnímat fotovoltaiky z let 2009 a 2010 jako aktivum, kterým lze ručit za nové úvěry. Pozastavují také výplaty výnosů z provozu těchto výroben, protože si chtějí zajistit především splacení úvěru.

Jak to ale bude s podporou vyrobené energie z těchto solárů? Ta byla v oněch sporných letech nastavena hodně velkoryse, a proto se z toho stalo takové téma. Přijdou o ni, nebo ne?
Zákon je napsán velmi chytře. Každý výrobce, který splňuje parametry zákona, musí na konci roku předkládat sdělení, kde uvede realizované i očekávané výnosy a náklady. Tím si spočítá tzv. vnitřní výnosové procento čili míru zisku. A když překročí hodnotu 8,4 procenta, musí si sám spočítat, o kolik by se mu měla snížit podpora.

Takže když mi solární elektrárna od roku 2009 i kumulovaně vydělává víc než 8,4 procenta…
Tak buď se vám sníží podpora v následujícím období, nebo pokud už jste se nad 8,4 procenta dostal k roku 2025, můžete být nucen vrátit i část už vyplacené podpory.

Přitom 8,4 procenta za 15 let znamená asi 0,56 procenta ročně a to tedy žádná investiční raketa není.
Řekněte si sám, jestli vám překročení 8,4 procenta o nějakou desetinu nebo třeba procento přijde jako nepřiměřený zisk. Jaké jsou výnosy ze státních dluhopisů a dalších finančních nástrojů? Je to adekvátní zhodnocení rizika, když se o něco staráte 20 let? A každé sebenepatrnější překročení limitu 8,4 procenta znamená v absolutních částkách hodně peněz. Překročíte-li o půl procenta, přicházíte o 40 procent obratu do konce doby podpory. Řada výrobců měla dlouhodobé úvěry, které se splácely 10 až 15 let. Počítali s tím, že po splacení těchto úvěrů začnou realizovat svůj zisk. A teď jsme v patnáctém roce a stát řekne: Konec.

Na druhou stranu do solárních parků v letech 2009 a 2010 naskákala kvůli extrémně výhodným parametrům podpory i spousta vykuků. A tohle je holt už několikáté opatření, které sahá na jejich peníze.
Jenže tam byla i spousta poctivých podnikatelů. A řada z těch elektráren v průběhu času změnila majitele, dokonce opakovaně. V uplynulých 15 letech bylo schváleno více než 10 různých opatření, které snižují výnosy z provozu solárních elektráren. Problém je v tom, že se v minulosti zafixovalo vnímání jejich provozovatelů jako solárních baronů, a to se s nimi táhne dál. Už ta v minulosti přijatá opatření srovnala výnosy solárních elektráren s ostatními zdroji, takže argument nepřiměřených zisků odpadá.

Je diskutabilní, zda je tato nová právní úprava vůbec v souladu s ústavním pořádkem. Bylo by dobré, kdyby se to dostalo k ústavnímu soudu, ale to není jednoduché. Za prvé to vyžaduje čas, za druhé ústavní soud zpravidla přezkoumává konkrétní zásah státu, nejčastěji ve formě rozhodnutí státního orgánu. Tady ale žádné rozhodnutí není – výrobce sám sebe v podstatě udá, že se mu má snížit podpora. K ústavnímu soudu tedy povede dlouhá cesta. Vypadá to jako úmyslná legislativní past na výrobce, aby je to odradilo od sporů se státem.

Lex OZE III v sobě ale nemá jen tato negativa, ne?
Pozitivních změn v Lex OZE III je celá řada a určitě převažují. Tou nejdůležitější změnou je možnost provozovat velká bateriová úložiště jako novou činnost v energetice. Doposud bylo možné je instalovat a provozovat jen jako součást výroben elektřiny, ale podle nové právní úpravy budou možnosti použití mnohem širší.

S tím souvisí i nově nastavené ekonomické podmínky pro platby za nabíjení baterií ze sítě. Platby za distribuci elektřiny, na podporu obnovitelných zdrojů a související služby jsou nastaveny tak, že je platí konečný zákazník. Je to ta druhá část složenky, lidově řečeno. Výrobce naopak neplatí téměř nic, jenže když mezi něj a spotřebitele vložíte bateriové úložiště, které se při odběru energie ze sítě chová jako spotřebitel, hradily by se tyto platby dvakrát – jednou provozovatelem bateriového úložiště, podruhé konečným zákazníkem. Zákon tomuto dvojímu zpoplatnění zamezuje.

Další novinkou je agregace jako nová činnost v energetice. Agregátoři už dnes fungují, ale jsou to subjekty, kteří jsou zároveň obchodníky s licencí na obchod s elektřinou. Zákon přinese tzv. nezávislou agregaci a v jednom odběrném místě může mít zákazník elektřinu od jednoho obchodníka a zároveň smlouvu s agregátorem, který do určité míry řídí spotřebu nebo výrobu v daném místě. Ti dva mohou fungovat nezávisle na sobě, i když se samozřejmě musí koordinovat.

Musí spolu komunikovat, protože agregátor může teoreticky vypnout spotřebu odběrného místa, zatímco obchodník počítá s tím, že do něj bude dodávat…
Přesně tak. Vzájemné zúčtování těchto operací pak bude zajišťovat nedávno zřízené Elektroenergetické datové centrum, na jehož plné spuštění se čeká. Mezitím se trh dramaticky rozvíjí, je zde spousta firem, které to vidí jako další velkou věc. Předpokladem rozvoje agregace a flexibility výroby i spotřeby je však instalace chytrých elektroměrů v odběrných místech, tedy třeba u vás doma. To je téma, které akcelerovalo už s Lex OZE II, který zavedl energetická společenství a možnost sdílení elektřiny.

Chytrý elektroměr umožňuje měřit jak spotřebu, tak dodávku do sítě, a to po čtvrthodinách. Data z měření pak umí odesílat dálkově, a díky tomu budeme vědět, kolik se v odběrném místě přesně spotřebovalo elektřiny v jednotlivých čtvrthodinách a za jakou cenu. Ta se totiž na spotovém trhu také mění v tomto časovém intervalu.

Bohužel s postupnou výměnou starých elektroměrů za nové jsme na tom podobně jako s rozvojem obnovitelných zdrojů. Jde to pomalu, příliš pomalu ve srovnání s okolím. Podle dat Eurostatu máme druhý nejnižší podíl obnovitelných zdrojů na celkové výrobě elektřiny. Ta hodnota je přibližně 18 procent. Větší podíl OZE na výrobě elektřiny má i uhelné Polsko nebo jaderná Francie.

U nás je největší problém s větrnými elektrárnami, že? Solární asi jdou lépe povolit, ale větrníky prý nikdo nechce.
V tomto směru se snad blýská na lepší časy. V praxi se investor už celkem často domluví s obcí, která z projektu bude mít nějaký benefit a souhlasí s ním. To znamená, že se projekty větrných elektráren postaví prakticky jen tam, kde s tím nemají problém místní obce a města. Některá z nich dokonce organizují jakási výběrová řízení na investora do výstavby větrného parku na svém území. Větrná energetika má i podporu vlády. Většině projektů tak nakonec brání úředníci, kteří mají v rukou povolovací procesy. Nepříjemně často vidíme, že se jejich osobní odpor vůči větrným elektrárnám schovává za paragrafy zákonů.

Přitom vláda ohlásila, že by chtěla více větrných elektráren a že určí preferované zóny, kde by jejich výstavba měla být snazší.
Vláda sice připravila návrh zákona, ale ten se ještě nedostal ani na jednání poslanecké sněmovny. Teoreticky by tedy v budoucnu na základě něj měly být definované oblasti pro větrné elektrárny a projekt připravovaný v takovéto oblasti by pak měl mít rychlejší schvalování. Jenže to nebude dřív než za dva nebo tři roky. A i když se dostanete do takového území, snadno zase spadnete do běžného povolovacího režimu. Třeba když se zjistí, že se v území změnily parametry důležité pro jeho ochranu nebo se objeví nový chráněný druh. Za mě je to napsáno velmi složitě a urychlení povolovacích procesů je velmi diskutabilní. Uvidíme.

Z čeho tedy vychází váš optimismus ohledně větrných elektráren?
Neznám žádný připravovaný projekt, který by navíc reálně směřoval k povolení, kde by investor neměl písemnou smlouvu s obcí. Dříve to byly právě obce, kdo projekty blokoval. Jasně, i dnes se někde objeví referendum, které obci zakáže spolupracovat s investorem, ale je mnohem více projektů, kde se obec s investorem dohodla a občané jsou do něj zapojení a mají z něj benefity. Například že obyvatelé dotčené obce budou mít po dobu provozu větrné elektrárny garantovanou cenu elektřiny. No a investor pak obchází úřady společně se starostou a oba říkají, že ten projekt chtějí.

Bohužel na úřadech to pak naráží na argumenty o ochraně krajinného rázu, zemědělského půdního fondu nebo ochrany netopýrů či ptactva. Setkávám se s absurdními interpretacemi: například pro větrnou elektrárnu potřebujete dočasně odejmout ze zemědělského půdního fondu malou plochu pro umístění věže. Po dokončení její výstavby může v jejím bezprostředním okolí dál probíhat zemědělská činnost, ovšem pro úřad je přednější vysoká úroveň ochrany zemědělské půdy, takže projekt zamítne.

Jasně, takže se to zlepšuje, máme dobrou vůli, ale stále nás brzdí byrokratické překážky.
Přesně. Když se podíváte na výsledky, v loňském roce se postavily jen dvě nebo tři větrné elektrárny, rok předtím podobně málo a ještě předtím nic od roku 2017. Každá nová věž se považuje za úspěch. Ale když se podívám všude kolem nás, tam se nebavíme o jednotkách megawattů ročně, ale o stovkách.

Podle analýzy společnosti ČEZ bude v případě nízkého tempa rozvoje obnovitelných zdrojů průměrná cena silové elektřiny u nás do budoucna vyšší než v Německu. Důvodem je, že Němci mají více obnovitelných zdrojů, takže když fouká nebo svítí, cena elektřiny tam klesá téměř k nule. V Česku jich máme mnohem méně, takže cena neklesne stejně nízko a dovoz z Německa je navíc omezený kapacitou přeshraničních vedení.

S tím nepřímo souvisí i problém akumulace, která by tomu všemu pomohla, a kdybychom mohli elektřinu lépe skladovat, dalo by se s ní i více pracovat.

ČEPS může nakupovat až třetinu tzv. podpůrných služeb ke stabilizaci přenosové soustavy v zahraničí a bude to dělat, pokud tady nebudou možnosti nebo budou drahé. V cenách elektřiny tedy vlastně platíme za elektřinu z bateriových úložišť v Německu. Kdyby existoval Lex OZE III dříve, tento problém by možná nenastal a vydělávaly by na tom české firmy. Teď přicházejí do Česka ze zahraniční firmy, které říkají: „Chceme tady investovat do bateriových úložišť, máme postaveno desítky a stovky megawattů instalovaného výkonu v Estonsku, Belgii, ve Francii.“ A my? Tady u nás se pořád bavíme o největší baterce, která má přes 20 MW a je to považované za vrchol.

Na závěr bych se rád vrátil na konec loňského roku, kdy jste upozornil na to, že ve sněmovně leží zdánlivě nenápadná novela zákona o kybernetické bezpečnosti. Proč by podnikatele měla zajímat?
Pravidla kybernetické bezpečnosti se dnes vztahují na celou řadu podniků v energetice, na prvním místě ČEPS a kritickou infrastrukturu. Tahle novela ale významně rozšiřuje okruh subjektů, na které se bude vztahovat. Jedná se nově také o menší výrobce elektřiny. Teď budu trochu školometský, ale pro přesnost to jinak nelze. Základním kritériem je velikost podniku. Zákon se bude vztahovat na střední a velké podniky s výkonem elektrárny od 50 kW, tedy třeba na solární elektrárnu na střeše fabriky. Pokud jde o výrobce nad 50 megawatt instalovaného výkonu, pak zákon ukládá povinnosti i malým podnikům. No a pokud jste nad 100 megawatt, musíte plnit větší objem povinností v režimu strategicky významné služby bez ohledu na to, jak velkou firmu máte.

Co jsou ty povinnosti?
Základní povinnosti se mohou zdát jako čistá byrokracie. Musíte se registrovat u NÚKIB (Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost – pozn. red.) jako subjekt, který bude muset oznamovat události související s kybernetickou bezpečností, takže typicky útoky, a plnit případná opatření, která NÚKIB uloží. Další povinností je zavedení organizačních a technických opatření. Jde částečně o věci známé z oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, musíte zavést a zdokumentovat bezpečnostní procesy, proškolit lidi, nastavit přístupy k systémům včetně například politiky hesel.

Druhá velká věc, kterou zákon přinese, je možnost zakázat používání různých technologií v energetice z důvodu ohrožení kybernetické bezpečnosti. To naštěstí nemá platit plošně, ale jen pro ty nejvýznamnější činnosti z hlediska bezpečnosti. Původně návrh zákona počítal s tím, že to bude čistě na rozhodnutí NÚKIB, který řekne, že určitá technologie od konkrétního výrobce se nesmí používat.

Třeba baterky od společnosti Huawei…
Přesně tak. V rámci legislativní diskuze vznikly pozměňovací návrhy a jeden z nich říká, že o tom sice bude nadále rozhodovat NÚKIB, ale bude k tomu potřebovat nejdříve usnesení vlády.

Takže úřad by vydal tabulku výrobců, od kterých se nesmí nakupovat?
Ano. V sektoru obnovitelných zdrojů, především u solárních elektráren, jsou téměř všechny komponenty z Číny, takže riziko je relativně velké. Netýká se ale jen hardwaru, samotný panel nepředstavuje problém. Jde spíš o střídač, kterým se řídí výroba. Ten je připojený na internet a tam už mohou být problémy. Totéž platí u bateriových článků: samotný článek nelze zneužít, ale jakmile je součástí bateriového packu, který je součástí úložiště s řídicím systémem připojeným k internetu, tam už riziko je.

Abychom si to zarámovali, jak se přesně chápou malé a střední firmy?
Malá firma je do 50 zaměstnanců a zároveň s ročním obratem do 10 milionů eur. Střední firma má 50 až 250 zaměstnanců a obrat 10 až 50 milionů eur nebo bilanční sumu 10 až 43 milionů eur. Velký podnik má nad 250 zaměstnanců a nad 50 milionů eur ročního obratu nebo bilanční sumu více než 43 milionů eur.

To znamená, že jakmile mám 51 zaměstnanců a obrat 300 milionů korun a dám si na halu soláry, které budou mít 50 kW, což není nic nerealistického, tak NÚKIB by mi do toho začal „šťourat“.
Abych to ještě zkomplikoval, nemusíte mít ani těch 50 zaměstnanců, pokud jste součástí skupiny firem, které tvoří jeden podnik a mají propojené systémy. Počítá se to totiž za celou skupinu.

Pokud by novela platila, tak vláda, respektive NÚKIB by mohly nařídit i vypnutí zařízení?
Může ukládat opatření, kterým určitému užšímu okruhu firem buď úplně zakáže využít určité dodavatele, nebo stanoví pro jejich využití nějaké konkrétní podmínky. Co se týče zákazu použití technologie, bude zajímavé, jak to bude řešeno zpětně.