Přelom září a října patří na české kulturní scéně Libuši Jarcovjákové. Fotografka, která se nikdy nebála jít svou cestou a na proslavení čekala až do svých téměř sedmdesáti let, se široké veřejnosti představuje hned dvěma velkými díly – jednak rozsáhlou výstavou v Národní galerii v Praze a pak neobvyklým dokumentem Ještě nejsem, kým chci být. „Můj táta vždycky říkal: ‚Vem si, co chceš, a zaplať za to.‘ A o tom to všechno je,“ říká Jarcovjáková v rozhovoru.

Pokud vám jméno Libuše Jarcovjáková nic moc neříká, nejste sami. Dnes už dvaasedmdesátiletá uznávaná fotografka totiž nikdy o pozornost příliš nestála, fotila hlavně pro sebe a tak, aby poznala sama sebe. Mezi těmi, kdo ji znají, ale platí plným právem za fenomén – a to díky své tvorbě i neortodoxnímu přístupu k životu.

Veřejné „slávy“ se jí pak dostalo až relativně nedávno. Její životní příběh by přitom vydal na romány. Pochází z umělecké rodiny a za minulého režimu se potýkala s tím, že nemohla dělat to, co chtěla. Fotila lidi na okraji společnosti, příslušníky sexuálních i etnických menšin stejně jako samu sebe. Legálně emigrovala do Západního Německa, prosadila se coby módní fotografka v Japonsku, viděla pád Berlínské zdi a po návratu do Čech začala učit.

Její fotky se vyznačují tím, že nejsou nijak přikrášlené, nesnaží se být originální a „jen“ zachycují věci takové, jaké jsou. Najdete na nich jak politicky zásadní momenty, tak unikátní prostředí Prahy, cizí země… a hlavně Libuši Jarcovjákovou, která focením sebe samé zkoumala témata, jež jsou dodnes často tabu, jako je vlastní tělesnost, sexualita i nechuť mít děti.

Díky tomu a taky proto, že si od mládí vedla deníky, má Jarcovjáková hromadu materiálu, který režisérka Klára Tasovská přetavila v netradiční dokument. Ten dokonale odráží nekonformní povahu své ústřední postavy. Během hodiny a půl Ještě nejsem, kým chci být uvidíte přes tři tisíce rozpohybovaných fotek, které doprovází útržky v deníku, jež předčítá sama Jarcovjáková.

„Chtěla jsem, aby ten film byla Libuše, ne aby byl o ní. Zároveň je to pro mě skvělá protagonistka pro ženská témata, kterou jsem dlouho hledala,“ říká pro CzechCrunch Tasovská. Autentický a velmi niterný výsledek už sklidil ovace třeba na Berlinale nebo karlovarském filmovém festivalu a teď míří do široké distribuce.

Myslíte, že někdy budete, kým chcete být? Je to vůbec proces, který má konec?
Libuše Jarcovjáková: Zjišťuju, že možná nebudu. Došla jsem k tomu, že základní lidská vlastnost by měla být neustálý růst, a pokud všechno bude pořád ve vývoji, tak je to vlastně dobré znamení. Základní kameny své osobnosti mám samozřejmě dávno ukotvené a už nechci být ani popelářem, ani astronautem a nechci měnit pohlaví ani nic podobného. Ale druhá věc je, že přijít může cokoliv a člověk musí být flexibilní a připravený na změny. Takže to spíš vidím jako pozitivní věc, že člověk – i třeba v 72 letech – může být připravený být ještě někým trochu jiným.

Vidíte, na mě to jako název filmu působí možná trochu negativně, že jste ještě něco nedokázala…
Klára Tasovská: Vzala jsem to z Libušina deníku, kde tahle věta zní úplně nejčastěji. Je to taková její mantra – že se sama pohání a říká si, že musí udělat ještě nějaký další krok. Podle mě člověk nemusí úplně vědět, kým chce být. A to je vlastně to, o čem Libušin příběh je – o sebepřijetí, o tom, že se v jeden moment musíte prostě smířit s tím, kdo jste.

LJ: Já jsem tenhle sebezpyt a sebereflexi měla od raného dětství. A opravdu to není nic negativního. Jde o to, že dospějete do nějaké fáze, kdy si prohlížíte svůj život a zjistíte, že to asi šlo i jinak. To je přece taky forma růstu.

Když zmiňujete deníky, vy jste si je psala od dětství, že?
LJ: Řekla bych, že tak od deseti, dvanácti let. Mám jednoduše potřebu reagovat na svět a to, co se mi děje, psát, co bych si přála, co bych chtěla, co si myslím, že bych měla dělat jinak. Ale taky popisovat situace, lidi, kamarády, místa, kde jsem byla. Je to svým způsobem lyrika.

KT: Libuše vždycky říká, že chtěla být spisovatelkou, a že kdyby nebyla fotografka, tak by psala. Takže ta touha nebo potřeba popisovat svět, nějak ho ohledávat a snažit se ho pochopit je patrná ve všech jejích materiálech.

Vy dvě teď působíte jako dokonale sehraná dvojka, ovšem do doby, než začal vznikat tento dokument, jste se neznaly. Co rozhodlo o tom, že svůj příběh svěříte zrovna Kláře?
KT: Na ČT Art před pěti lety chtěli něco k Libušiných sedmdesátinám a já normálně neberu zakázky z televize, ale když mi přistála v mailu tahle, měla jsem opravdu radost. Jen jsem věděla, že nechci udělat klasický televizní medailon, ale něco většího, proto jsme taky ty sedmdesátiny prošvihly. Libuši jsem řekla, že chci, aby ten film byl ona, ne aby byl o ní. Že tam nechci dávat nějaké své interpretace, nechci, aby byla mluvící hlavou před kamerou. Přemýšlela jsem, jak ji tam co nejvíc dostat.

LJ: Za mnou tehdy chodilo hodně žadatelů o dokument a je pravda, že jméno a podobu Kláry jsem si zapamatovala asi až napotřetí, ale to už jsem cítila, že je tou pravou osobou, že má podobné vibrace. Věřila jsem jí, že nevytvoří bulvár a že moje témata jsou pro ni důležitá.

A už tehdy jste, Kláro, měla v hlavě nápad udělat to jako fotografickou koláž?
KT: Snažili jsme se najít cestu, jak Libušin příběh zpracovat, něco jsme zkoušeli natáčet klasicky…

LJ: Kláro, řekni to – já jsem přesvědčená, že to Klára plánovala od samého začátku, akorát to musela tajit…

KT: No, ano, trochu jsem to tajila. (smích)

Před Českou televizí?
KT: Přede všemi. Protože když jsem řekla „Udělám o Libuši celovečerák z fotek“, tak mi spolupracovníci říkali „A proč, to je hrozná škoda, ona je tak perfektní, nech ji to vyprávět před kamerou“. A to jsem nechtěla. I tak jsme ale museli natočit teaser a nějaké ukázky pro žádosti o granty a během toho jsme opravdu zjišťovali, že to není cesta.

Potom přišel covid, který mi rozvázal ruce, protože najednou bylo snazší to spolupracovníkům vysvětlit. Libuše začala v té době skenovat své fotky z doby, kdy žila v Japonsku, a tam jsem viděla celý její tamní život – že si nafotila sebe, všechno to přemýšlení, nohy, jak někam jdou, byl tam kontrast s Československem a mně bylo jasné, že to skutečně chci vyprávět skrze fotky.

A pak jsem se dokonce v jejích denících dočetla, že si někdy po devadesátkách zapsala, že by chtěla rozpohybovat Berlín, udělat slide show nebo nějak oživit fotky z doby, kdy v Berlíně žila, a dokonce se učila v nějakých střihačských programech. Takže jsem byla šťastná, že sama takovou myšlenku měla dávno přede mnou a nedělám nic, co by jí bylo cizí.

Pro vás, Libuše, to byla jasná volba?
LJ: Já jsem u Kláry pochopila, že má absolutně jasno a má to v hlavě srovnané. Takže jsem byla v podstatě jen poradce a doplňovala jsem důležité informace, dávala do pořádku časové údaje a tak. Bylo to, jako když skočíte do peřinky.

Podle čeho jste, Kláro, vybírala materiál a události, které jsou do filmy zahrnuté?
KT: Nejdřív jsem si přečetla všechny deníky a z toho jsem si vytvořila základní časovou osu. Rozdělila jsem si příběh do kapitol a k nim jsem dohledávala fotky. K Libuši jsem chodila na návštěvy do jejího archivu, později mi ho dovolila přestěhovat k sobě domů. Bylo důležité najít v negativech jednak její přítomnost, všechny autoportréty, a jednak pohyb těch fotek.

Fotograf si většinou naskenuje jednu ikonickou fotku, která se mu líbí nejvíc a kterou vystavuje, ale my jsme potřebovali třeba pět políček předtím a pět potom, aby vznikl pohyb. A zajímaly nás taky úplně jiné fotky, každodennosti jako roh postele nebo noha, co jde, které se normálně nevystavují. Ve střižně jsme na tom dělali dva roky. Celkově je to příběh Libuše coby fotografky, ne klasická biografie od narození, schválně začínáme jejím prvním autoportrétem.

A vy jste to na dohlížela? Podílela jste se na výběru, které fotky tam mají být, které části deníků se budou citovat?
LJ: Já jsem se rozhodla, že nebudu dělat žádnou cenzuru. Když jsem viděla hotový film, tak tam samozřejmě byl prostor některé věci zjemnit, doplnit fotky, o které jsem stála, aby tam byly. To se stalo, ale nebylo to nic zásadního, jen takové korektury.

KT: Ono to vlastně ani nebylo moc možné, protože jsme potřebovali pohyb a příběh. Takže když jsme si někdy řekli, že tam dáme to a to, ukázalo se, že to stejně nefunguje. Nejdřív jsme museli vyrobit materiál a pak jsme ho ukázali Libuši, aby řekla, co tam přebývá, chybí nebo nesedí. A s tím jsme mohli dál variovat.

Jaká byla vaše první reakce, když jste pak film viděla celý?
LJ: Jsou tam těžké momenty, které bych radši nevyslovovala nebo nad nimi musím polknout, zhluboka se nadechnout a říkat si: Jo, dovolila jsi to, tak se s tím smiř, už to není univerzální, už to není tvoje. Ale musím říct, že všechny reakce na festivalech různě po Evropě mi potvrzují, že ten film má úžasný výchovný dopad.

V jakém smyslu?
LJ: Inspiruje, povzbuzuje. Pomáhá lidem překonávat tvůrčí bloky a pochybnosti, postavit se sám za sebe, nějakým způsobem si uvědomit, že touží po svobodě. A to různým generacím, mužům, ženám, z Berlína, Lisabonu, Palmy de Mallorcy, Česka… Znova a znova za mnou přicházejí lidi a říkají, jak jim to pomohlo si vyjasnit nějaké postoje.

KT: Rezonuje i téma tělesnosti. Nedávno za mnou přišla jedna paní v Plzni a říkala, že jí to pomohlo se přijmout, v souvislosti s tím, jak Libuše vystavuje svoje tělo a řeší ho. Říkala, že kéž by to viděla, když dospívala, tehdy by jí to pomohlo ještě víc… Máme zajímavé reakce a jsme moc rády, že to takhle funguje.

LJ: A že lidi mají potřebu to říct, to je to nejsilnější.

Mělo to nějaký vliv i na vás, když jste film viděla, nebo už máte tohle všechno srovnané a jenom jste viděla film o sobě?
LJ: Já nějakým způsobem chodím s kůží na trh už téměř desetiletí, takže jsem si to nadávkovala a postupně jsem si zvykla. Film jsem viděla celý třikrát a teď chodím na začátek a konec, protože to nemusím vidět pořád dokola, je to pořád přece jen ještě bolestné – kolikrát se člověk rozhodl blbě, kolikrát udělal na nějaké křižovatce rozhodnutí, které se později ukázalo jako nešťastné. Ale je to život, tak to je a hotovo.

KT: To se mi právě hrozně líbí, že Libuše neukazuje jenom krásné fotky a krásnou stránku života, ale opravdu to, o čem by se mělo mluvit, ale tolik se to nedělá. Proto se pro mě stala ideální ženskou protagonistkou, kterou jsem dlouho hledala pro artikulování ženských témat, třeba jak skloubit práci, rodinu se svojí identitou, tělesností a všemi těmito věcmi. Pro mě její příběh není jen biografie, ale je to univerzální ženský příběh.

LJ: Pro mnoho žen to ale může být docela extrémní, protože většina z nich touží po tom mít děti. A můj přístup to neřeší, je to jen jedna z možných cest, ale i artikulování jedné z možných cest je důležité. Film má spoustu rovin a všechny jsou důležité. Je tam i společensko-politický kontext, který je pro mladší lidi ohromně ilustrativní. Často mi říkají, že najednou bývalý režim chápou mnohem plastičtěji.

Byl to záměr, tohle všechno do filmu dostat? Nebo to tak nějak vyplynulo samo z materiálů, protože Libuše taková je?
KT: Určitě jsem na to myslela. Nevěděla jsem, nakolik tam politické zázemí tlačit. Ale chtěla jsem, aby ten film byl mezinárodně srozumitelný, i pro mladou generaci.

LJ: On docela bourá určitá klišé, což jsem poprvé zažila na výstavě v Arles v roce 2019. Ta ničila představu, že tady to byla pomalu Severní Korea, že tu lidi v uniformách drží hubu a krok. Přitom tu byla spousta segmentů barevného, veselého života a tahle stránka nebývala moc ukazována. Plus tam jsou historické momenty – pád Berlínské zdi a tak dále. Opravdu má hodně vrstev a každý si tam nachází něco svého.

Je pro vás nějaká důležitější než jiná?
LJ: Určitě svoboda. Že je člověk ochoten se vzdát určitých věcí, protože nechce dělat kompromisy. Jak říkával můj táta: „Vem si, co chceš, a zaplať za to.“ To je celé. V tom je ta introspekce, že si musíte artikulovat, kde a kdo jste. Já jsem to tak měla, najít si v životě, byť se to měnilo, co chci být, a pak si za tím jít, i když to třeba bolí.