Co se týká tělesných trestů ve výchově, Česko je v Evropě jedna z posledních zemí, kde je část společnosti stále ještě považuje za normu. Podle posledního průzkumu STEM/MARK z půlky května je plácnutí přes zadek nepřijatelné pro pouhých sedmnáct procent Čechů, facka pak pro čtyřicet sedm procent. „Za fyzickými tresty je většinou nepochopení, proč se daná situace děje,“ říká v rozhovoru psycholožka Zuzana Masopustová a zároveň radí, jak se jim zkusit vyhnout.

Přispět ke změně vnímání fyzických trestů ve společnosti teď chce i vláda. Ta připravuje novelu občanského zákoníku, ve které by mělo být jasně uvedeno, že tělesné trestání dětí je nepřijatelné. Zákon ale nebude obsahovat žádný postih pro rodiče, kteří by svoje děti takto trestali. Podle Marie Jílkové, vládní poslankyně a předsedkyně Stálé komise pro rodinu a rovné příležitosti, je záměrem pouze dát jasně na srozuměnou, že tělesné tresty nejsou přijatelnou výchovnou metodou. „Stejně jako v něm deklarujeme, že si manželé mají být věrni a za případnou nevěru je také nikdo nepostihuje,“ uvedla.

Odborníci dlouhodobě mluví o tom, že fyzické trestání může mít značně negativní vliv na vývoj dítěte. Jedním z nich je i dětská psycholožka Zuzana Masopustová. „Tělesné tresty většinou ukazují na slabost dospělého. Na to, že je bezradný a neumí vychovávat,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch. „V ideální situaci by rodiče tělesné tresty neměli mít vůbec v repertoáru,“ doplňuje odbornice, která mimo svou praxi na Masarykově Univerzitě budoucí psychology vzdělává v oblasti dětské diagnostiky a poradenství, komunitní psychologie a psychologie krizí.

Nejde přitom jen o násilí jako takové. Masopustová dál v rozhovoru mluví o tom, že při používání tělesných trestů v rodinách naopak chybí možnost naučit se pracovat s dodržováním pravidel. Zároveň tělesné tresty ovlivňují výchovu v rodinách na generace dopředu. „Když se v některých rodinách ptáte, tak zjistíte, že babička byla extrémně hodná, rodič pak byl velmi tvrdý, a ve svém dítěti tím pádem vypěstoval to, že nebude nastavovat žádné hranice,“ popisuje.

Jak byste vysvětlila lidem, kteří tvrdí, že jedna facka neuškodí, že jsou fyzické tresty špatné?
Sahání k fyzickým trestům většinou ukazuje na slabost dospělého. Na to, že je bezradný a neumí vychovávat. Protože fyzický trest není výchova, je to většinou jedině úleva sobě. Takhle obecně se mi o tom ale špatně mluví.

Tak já dám příklad. Už popáté jsem řekla dětem, ať si uklidí v pokoji. Stále se nic neděje, vyletím a dostanou pohlavek.
Vy jste si tím ulevila a to je zhruba tak všechno. Některé děti tím způsobem lze vychovat, budou se bát postihu. Ale to jim můžete i jen říct, že jste na ně naštvaná, a můžete u toho být klidně i nepříjemná. Není potřeba vyvíjet násilí. Protože fyzický trest je forma násilí. Jinak pokud chci, aby mě dítě poslouchalo napoprvé, tak je to nějaký proces učení. To vyžaduje ovšem ale disciplínu i na straně rodiče. Takže když učím dítě, že mne má poslouchat, měla bych zároveň v tu chvíli mít i čas a energii na to, abych dohlédla, že jde dítě plnit, co po něm chci. Aby si nezvyklo, že máma říká do vzduchu nějaké pokyny a jednou za čas se kvůli nějakým vztekne.

Z pohledu dítěte totiž tyhle situace mohou vypadat úplně jinak. Z vašeho pohledu se může zdát, jako že už jste jim to řekla pětkrát. Z toho jejich to ale třeba neznělo závažně. Zároveň důvod, proč neuklízí, může být i ten, že zrovna uklízení pokoje je hodně náročné na takzvané exekutivní funkce, které jsou zodpovědné v tomhle případě i za to, že dítě ví, jak s úklidem pokoje začít a jak se v přebírání věcí neztratit. To je pro malé děti opravdu těžké.

Takže se dá říct, že fyzický trest je víceméně selhání rodiče nejen v tom, že mu „rupnou nervy“, ale že ta situace ani nemusela vůbec nastat, kdyby byl před tím více přítomen?
Spíš bych řekla obecně, že je za tím nepochopení, proč se ta situace děje. Pokaždé to může být trochu jinak.

Jaký vliv mají tělesné tresty na děti do budoucna?
Velmi záleží na tom, v jakých situacích k nim dochází, a pak také na individuálních dispozicích dítěte, protože s každým dítětem to udělá něco jiného. Možná ho to nenaučí chápat druhé a získá jakousi tvrdost k ostatním. Míra toho, jak moc to bude mít vliv, se bude lišit domácnost od domácnosti, člověk od člověka. Záleží také na tom, co se v domácnosti děje dalšího, jaká je míra blízkosti mezi členy rodiny. Jestli jsou rodiče jinak dobrými vzory v empatii, komunikaci a schopnosti pracovat s emocemi.

V ideální situaci by rodiče tělesné tresty neměli mít vůbec v repertoáru. Většinou se ukazuje, že když rodič sahá k fyzickým trestům, tak zřejmě u něj samotného něco nefunguje. Možná se sám nenaučil, jak komunikovat svoje negativní emoce, nebo mu chybí opora jiných dospělých. Zřejmě má pocit, že mu pro nastavování hranic nezbývají jiné výchovné prostředky než fyzický trest. Fyzický trest je násilí, a pokud mám v repertoáru násilí, tak něco úplně v pohodě není. Manželovi přeci také nedám facku.

Takže si dítě do dospělosti odnese stejný model chování vůči vlastním dětem?
S každým to udělá něco jiného. Může to vést i k tomu, že bude dítě pak jako dospělý extrémně liberální ve výchově, až do té míry, že si nechá „šlapat dětmi po hlavě“. Protože nebude mít dobrý vzor toho, jak správně nastavovat jako rodič hranice. Když bude mít ze svého dětství spojené nastavování hranic s nepříjemnými pocity ponižování, je možné, že se bude chtít nastavování hranic vyhnout. Bude mít pocit, že tohle svým dětem dělat nechce a že veškeré nastavování hranic je špatně.

To je důležitý aspekt, vypadá to, že se to teď ve velké části společnosti fakt stalo.
Možná v části společnosti ano. Nestalo se to v historii poprvé. Myslím, že se to tak vlní přes generace. Když se v některých rodinách ptáte, tak zjistíte, že babička byla extrémně hodná, rodič byl pak velmi tvrdý, a ve svém dítěti tím pádem vypěstoval to, že nebude nastavovat žádné hranice. Pak má samozřejmě ještě vliv celospolečenské klima, které k tomu nějak přispívá.

Pokud se odehrává v rodině výchovný extrém, tak se může stát, že buď se bude extrém v další generaci opakovat, anebo dítě v dospělosti udělá přesný opak, pokud mu někdo nepomůže nastavit to správně. Setkávám se v poradenské práci s rodiči, kteří mají problém s nastavováním hranic a říkají mi, že nechtějí dělat svým dětem to, co jim dělali jejich rodiče. A jsou zoufalí, protože nemají vzor, neví, jak hranice nastavit.

A co když kromě toho, že dítě doma rodiče fyzicky trestají, tak jsou chladnější i vzájemné vztahy? A nemusí jít ještě nutně o nějaké problémové chování rodičů, jako je alkoholismus a podobně.
Dítě to bude mít v dospělosti těžší na všech frontách. Bude pro něj těžší naučit se, jak fungovat v partnerských vztazích, přátelských vztazích. Pokud vše funguje tak, jak má, tak se v rodině vytváří základ toho, že rodič nastaví hranici, dítěti se hranice nelíbí, rodič s ním nediskutuje o hranici, protože on za ni má zodpovědnost, ale zároveň dítěti dovolí projevit v rozumných mantinelech negativní emoce. Dítě se může mračit, říct, že se zlobí… Tím rodič dítěti zakládá na návyky do budoucna. Jak například fungovat v konfliktech, v blízkých vztazích, v chování k sobě samému. Dítě se tak naučí, že i když se máme rádi, můžeme spolu občas nesouhlasit nebo se na sebe zlobit.

A taky se učí, že konflikt má nějaká pravidla, že si v něm vzájemně neubližujeme. Je v pořádku být naštvaný, ale neboucháme se. Například. V životě se mu to bude velmi hodit. Přijde tím i na to, že nemusí vždy ve všem být skvělé, nemusí vše zvládnout, a přesto pak nemusí páchat sebevraždy jen proto, že v něčem selhalo. Selhání nebo negativní emoce do života patří. To je přesně to, co by se dítě mělo ve zvládnuté výchově učit. V domácnosti, kde se řeší výchova jen tresty, se to ale nenaučí.

Jaké to pak může mít dopady?
Člověk pak může být častěji v roli oběti šikany ve škole, protože se jí neumí postavit. Nebo může být častěji obětí domácího násilí. Anebo se z něj naopak stane ten, kdo šikanuje a násilí působí. Protože bude mít pocit, že je to způsob, jak si získat a uchovat postavení. Odnese si z rodiny vzor, že když se mnou někdo nesouhlasí, tak ho potrestám.

A v rodinách, které už jsou vyloženě dysfunkční, se pak můžeme bavit už o způsobených psychických problémech?
Ano, ale v psychologii nikdy neuvažujeme tak, že na naše chování má vliv jen jedna věc. Existují děti, které jsou celkem rezistentní. Navzdory tomu, že prošly opravdu hodně špatným zacházením, tak z nich vyrostou relativně funkční dospělí. A naopak děti, se kterými bylo zacházeno jakž takž, jsou na tom třeba mnohem hůř. Roli hrají genetické dispozice a také záleží na tom, jestli se třeba v mém okolí vyskytuje někdo, kdo dopady toho, co se děje doma, tlumí. Dítě může mít třeba fajn tetu, u které často bývá, nebo úžasnou citlivou učitelku nebo asistentku ve škole. A samozřejmě je pak také v dospělosti možnost se nevhodné vzorce odnaučit, překonat, třeba v rámci psychoterapie nebo prostřednictvím korektivních zkušeností ve funkčních vztazích.

Vzorce, které se dítě nenaučí doma, ho může naučit někdo jiný. Ne každé dítě tedy musí být nevratně poškozeno. Je to ale stejné, jako když někdo argumentuje tím, že dědeček celý život kouřil a dožil se devadesátky. Ano, protože zjevně má nějakou podivuhodnou genetickou dispozici, která mu umožňuje s tím fungovat, ale spoustu jiných lidí mnohem menší množství cigaret po kratší době poškodí. Než spoléhat na to, že dítě bude tou podivuhodnou výjimkou, je lepší ho dysfunkčním vzorům nevystavovat.

Co byste doporučila rodiči, aby dělal ve chvíli, kdy je milimetr od toho dát dítěti na zadek?
První věc, kterou bych se snažila naučit, je udělat krok zpět. Jako opravdu fyzicky. Ztížit si tu možnost dítě zasáhnout. A naučit se vypustit emoce ze sebe slovně. Ideálně v první osobě. Říct Zlobím se.. Často se chuť dítěti ublížit stává proto, že rodič čeká až na tu situaci, kdy to v něm bouchne. Předtím se nejspíš stala spousta menších věcí, které v sobě udržel. Člověk si řekne, to dítě je malé, nemůže za to. A spoustu toho naštvání spolkne. A pak vybuchne. Takže doporučuji upouštět páru průběžně po malých, neškodných dávkách.

Je v pořádku říct Je mi to nepříjemné. Vadí mi to. Zlobím se. Trochu si ulevím a dítě má možnost porozumět. Zároveň se můžu zamyslet nad tím, jestli nebude lepší, když na chvíli odejdu z místnosti. Prevencí výbuchů není snaha o větší ovládání sebe, ale že si budu všímat, co se mnou situace dělají, a budu o sebe více pečovat. Je to fér i k dítěti. Pro něj je pak mnohem srozumitelnější pochopit, proč na něj rodič zařval, protože předtím desetkrát slyšelo, že rodiči něco vadí.

Oblíbená argumentace starší generace je, že tříleté dítě nejlíp rozumí tomu, když dostane na zadek. Když budu vysvětlovat co se děje, tak to nepochopí.
Když budu dítě zahlcovat nějakými přednáškami, tak je to opravdu zbytečné. Ale to, že mu dá rodič na zadek, dítěti nepomůže s pochopením situace. Je to tak, že každá generace si drží svoji pravdu. Obě strany ji trochu mají. Vysvětlování v situaci nějakého afektu nemá smysl. V tu chvíli dítě není schopné vnímat žádné velké vysvětlování. V tom mají starší generace pravdu. Nemají ale pravdu v tom, že se to má vyřešit tím, že dítě dostane na zadek. Místo plácnutí ale mohu dítě chytnout, otočit na sebe, aby mi vidělo pořádně do obličeje, můžu ho vzít za ramena a říct, že se opravdu hodně zlobím. To má mnohem větší efekt. A není to tak ponižující a mocenské.

To, co by se dítě mělo naučit, je, že o hranici nebudeme diskutovat. Ale rodič tam v tu chvíli není proto, aby hranici obhajoval. Můžeme si o hranici povídat s někým příčetným, kdo je schopen vnímat a koho to zajímá. To v situaci afektu opravdu není ani tříleťák, ani starší dítě. Povídat si o hranicích tedy můžeme jindy, ne v průběhu konfliktu. Rodič má za hranice a jejich nastavování přejímat odpovědnost. Do ní ale patří i to, že musí chápat, že hranice v dítěti může vzbuzovat negativní emoce. Když nastavím hranici, dítě by mělo mít možnost projevit a odžít si emoce s hranicí spojené. Místo vysvětlování, proč tam ta hranice je, by tedy mělo slyšet něco jako ale vím, že se na mne zlobíš, chápu to. Takže pravdu mají tak trochu obě generace, zároveň to obě dělají trochu po svém blbě.

Dá se tedy říct, že tělesný trest je špatná výchovná zkratka?
Spíš bych řekla, že tělesný trest používají rodiče, které jejich rodiče nenaučili, jak vychovávat děti, a používají je v situacích, kdy jsou bezradní. Kdy mají pocit, že jim žádná jiná možnost nezbývá. Ale ten pocit je chybný. Zároveň máme některé špatné vzory ve společnosti a výchovné trendy, které nefungují. Pro rodiče to není vůbec jednoduché najít nějakou smysluplnou a funkční pomoc, jak s výchovou zacházet.

Co byste jim doporučila, pokud by se špatnými vzorci chtěli bojovat?
Aby si pořídili alespoň knihu o vývojové psychologii a pokusili se pochopit, co je ve věku jejich dítěte běžné, co umí chápat, co zvládne a kde potřebuje doprovod a návod. Může se ukázat, že to, co po dítěti chtějí, je nad jeho vývojové možnosti. Je to to samé jako s úklidem pokoje, o kterém jsme se bavily na začátku.