Příběh Frankensteinova monstra vlastně můžeme vnímat jako metaforu pro film nebo umění obecně. Ambiciózní tvůrce má nějakou vnitřní tvůrčí motivaci, chce přetvořit svět kolem sebe nebo nějakým způsobem překročit limity svého vlastního těla a vdechnout duši jinak neživému objektu. Může z toho vzniknout něco úžasného, ale také podivný patvar, který se obrátí proti němu. Co z toho se podařilo Guillermu del Torovi?

Populární a velice vlivný román Mary Shelley Frankenstein neboli moderní Prométheus z první poloviny 19. století představuje geniálního (ne šíleného) vědce Viktora Frankensteina s ambicemi posunout možnosti člověka a vytvořit něco zcela nového. Jeho výtvor ale jeho samotného vyděsí, Viktor prchá a spustí tím lavinu tragédií pro bytost, kterou stvořil, sebe i své blízké.

Román z této premisy přechází do až filosofických disputací o ambicích, morálce a existencialismu. Guillerma del Tora ale v jedenácti letech uhranula primárně hororová verze z roku 1931. Od té doby chtěl dnes režisér oceňovaných, výtvarně krásných filmů jako Faunův labyrint, Purpurový vrch nebo Tvář vody natočit vlastní adaptaci slavného díla.

Del Torův Frankenstein je vlastně v mnohém podobný, jako jeho tři roky starý Pinocchio, zatímco tam šlo ale o vtisknutí hloubky relativně jednoduché bajce, gotický román Shelley má poměrně komplexní morálně-existenciální rovinu a filmařům vlastně nezbývá, než zjednodušovat a naznačovat. Ve starších adaptacích Frankensteina se většinou zjednodušovalo až příliš a výsledkem byla hororová béčka s tupým monstrem, tentokrát ale dostáváme velice ambiciózní, takřka výpravný dvouapůlhodinový příběh.

Del Toro původní příběh jednak adaptuje tak, aby byl bližší jeho vlastní osobní zkušenosti, jednak ho v zásadě modernizuje. Motivy přehnané pýchy, touhy po slávě a ambicí bez ohledu na důsledky jsou dnes sice stejně relevantní, jako před dvěma stoletími, zvlášť u mladšího publika dnes ale silněji rezonuje téma cyklu rodinných traumat přenášených z generace na generaci.

Mladý Viktor Frankenstein se tak neustále snaží potěšit svého otce, geniálního doktora, jenž od syna vyžaduje stejné výsledky. Jeho jakákoliv náklonnost vůči Viktorovi je tím přímo podmíněná, chlapec se tak rozhodne rodiče v budoucnu překonat a získat si věhlas – ten mu snad nahradí otcovskou lásku. Jeho největší úspěch ho ale zklame a Viktor ho, stejně jako jeho otec, opustí.

Absence nepodmíněné lásky je od začátku do konce emoční jádro filmu, které motivuje obě hlavní postavy. Viktor se nejdřív snaží dokázat něco pozitivního, ale postupně se z něj stává někdo výrazně morálně komplikovanější. Téměř to samé platí o bezejmenné bytosti sešité z těl pobitých vojáků. Přes některé činy je to ale sympatická postava, což ještě podtrhuje jen mírně znetvořená tvář Jacoba Elordiho.

Podobně jako v románu se pak objevují témata opuštění, zármutku a hlavně osamění. Není to v žádném případě horor, ale pomalu vyprávěný příběh o různých aspektech lidství a generačních traumat s melancholickou atmosférou a místy ohromující výtvarnou stránkou.

Ken Woroner / Netflix

+5

Něco ale do sebe tak dokonale nezapadá – nebo spíš paradoxně zapadá až příliš dokonale. Postavy Viktora Frankensteina nebo jeho bratra Williama dostávají oproti knize větší psychologickou hloubku (v případě Williama i mnohem, mnohem víc prostoru), přesto ale žádná z nich tak docela – ironicky – nepůsobí jako živý člověk. Jejich charaktery, motivace a jednání jsou příliš snadno čitelné, jako by za nimi nestála složitá osobní historie, ale jen děj samotného filmu.

Ne náhodou vám Netflix hned po skončení filmu nabídne 45minutový dokument o jeho natáčení, právě v něm totiž tkví obrovská část kouzla toho, co jsme právě viděli. Stejně jako Frankensteina ve filmu, můžeme sledovat Guillerma del Tora, jak pečlivě vybírá a skládá části dohromady do dokonalého celku, jak se snaží vytvořit svůj magnum opus.

Ze záběrů jeho kreseb, poznámek, zápisníků, útržků scénáře a komentářů o vlastním vztahu k románu Shelley je jasně cítit něco mezi posedlostí a hlubokým respektem. Sám Frankensteina vnímal jako náročný projekt proto, že desítky let bylo jeho snem ho natočit a už nebude mít příležitost udělat to znovu. „Na umění je úžasné to, že vytváříte něco, co tu po vás zůstane navždy. Je důležité, aby všechno bylo přesné a dokonalé,“ říká na začátku dokumentu.

Právě to je z výsledného filmu cítit asi nejvíce – del Torova oddanost celé věci, ať už jde o celkovou atmosféru nebo nejmenší detail nehtů bytosti nebo jediného pramene vlasů jiné barvy, protože je přece z jiného těla. Je to jednoznačně jedna z devíz propracovaného filmu, jaké vznikají málokdy, ale v určitém ohledu také jeho slabá stránka. Spíš než bytost oživená bleskem totiž někdy působí jako mechanický automaton – je úžasné sledovat v pohybu jeho pozlacená ozubená kola, ale nepřesvědčí nás, že dýchá.

Přesto nakonec funguje. Ačkoliv nedojme tak, jako oscarová Tvář vody, v jeho posledních záběrech až jakoby překvapením přichází devastující pocit osamění Frankensteinovy bytosti, s níž se dokáže identifikovat její tvůrce i my sami.