Halucinace, velký smutek a konečně naděje skvělé adaptace. Tak vypadala složitá cesta Duny na plátna

Timothée Chalamet a Rebecca Fergusonová ve filmu Duna

Foto: Vertical Ent.

Po včerejší předpremiéře dnes do českých kin dorazilo nejočekávanější sci-fi posledních let, pro mnohé i za mnohem delší dobu. Zatímco ale první část ambiciózní adaptace slavné knihy stojí před výzvou vydělat dostatek pro vznik druhé poloviny, filmová Duna už má za sebou velký úspěch. Hollywood se ji snaží zpracovat už desítky let a teď se to konečně podařilo. Připomeňme si složitou cestu Duny na plátna.

Režisér Denis Villeneuve, který měl nový snímek na starost, hlavně v rámci marketingové kampaně rád mluvil o jeho epičnosti. Jednak proto, že Duna má nejlépe vyniknout na těch největších plátnech s vyššími cenami lístků, jednak ale kvůli skutečnému rozsahu románu Franka Herberta. Jelikož obsahuje mnoho postav a velké univerzum s komplexními pravidly, často se o něm v minulosti mluvilo jako o nezfilmovatelném díle.

To se několikrát ukázalo jako velice blízko pravdě. Zatím všechny pokusy o zfilmování Duny v nějakém zásadním ohledu selhaly. Nejznámější je ten od Davida Lynche, k němuž se režisér samotný nehlásí, nejzajímavější je nicméně projekt ze 70. let. Tehdy se Herbertova kniha měla stát velkolepou platformou pro řádění surrealistů v čele s chilsko-francouzským režisérem Alejandrem Jodorowskym.

Práva na filmové zpracování románu koupil americký producent Arthur P. Jacobs už několik let po jeho vydání v roce 1965, nejdříve ale nedokázal sehnat filmaře a pak zemřel. Filmová práva později odkoupili Francouzi a vedení projektu bylo svěřeno Jodorowskému, který se rychle rozjel. Chtěl natočit mnohahodinový snímek, v němž by se objevil například jeho syn, dále pak geniální filmař Orson Welles, frontman The Rolling Stones Mick Jagger nebo věhlasný surrealista Salvador Dalí.

„Chtěl jsem natočit něco posvátného, film který způsobuje LSD halucinace, aniž bych si LSD vzal. Chtěl jsem změnit mysl mladých lidí po celém světě,“ řekl Jodorowsky. Neměl zájem Dunu ani tak adaptovat, jako spíš na jejích základech postavit plně autonomní dílo. V roce 1976, stále ve fázi předprodukčních příprav dlouho před natáčením, se už utratily dva miliony dolarů z plánovaného desetimilionového rozpočtu (na tehdejší poměry vysoká částka).

Umělci usilovně pracovali na storyboardech, tedy zjednodušeně na komiksové verzi scénáře, vymýšleli velkolepé vesmírné lodě a architekturu galaktického impéria. Na projektu se podílel mezi jinými i H. R. Giger, známý hlavně jako výtvarník Vetřelce. Tisíce ilustrací a návrhů se dochovaly a alespoň malou část si lze prohlédnout online.

BBC cituje Jodorowského představy o mechanických zvířatech, vesmírných lodích jako lůnech pro přerod do jiných dimenzí, strojích pijících energii z trpasličích hvězd jako kolibříci, obrovské mašinérii rozkládající se daleko za horizont a podobně. Jodorowského Duna měla být víc než filmem něčím jako kinematografickým bohem s finální délkou kolem čtrnácti hodin.

Po dvou letech vývoje se ale projekt postupně rozpadl, jednak kvůli přílišnému rozsahu, jednak kvůli výraznému navýšení původního rozpočtu. O Jodorowského Duně se přesto mluví jako o možná nejlepším filmu, který nikdy nevznikl. O zfilmování oslavovaného sci-fi se měl pokusit dokonce Ridley Scott nedlouho po úspěchu Vetřelce. Legendární sci-fi se ale poprvé dostalo na plátna až v 80. letech.

Duna (ne tak docela) podle Davida Lynche

Ještě předtím, než se jméno Davida Lynche objevilo ve spojitosti s Dunou, mělo být uvedeno velkým písmem na plakátech u titulu Star Wars: Epizoda VI – Návrat Jediů. Režisér nicméně projekt odmítl, protože v něm vedle vize George Lucase neviděl prostor pro vlastní kreativní vklad. Jakmile se ovšem objevila možnost zpracovat Herbertovo dílo, Lynch, standardně nevelký fanoušek sci-fi, zpozorněl.

Magazín The Ringer cituje z jeho rozhovoru z roku 1985: „Byl jsem úplně bez sebe. Star Wars jsem samozřejmě viděl, ale abych byl upřímný, nebyl jsem z toho tolik nadšený. Pro mě v tom filmu bylo příliš mnoho na povrchu a nic jiného. Duna byla jiná; měla uvěřitelné postavy a hloubku. Herbert v mnoha ohledech vytvořil niterné dobrodružství, které mělo spoustu emoční a fyzické textury. A já miluju textury.“

Lynch se těšil, že bude moci výrazně posunout svoji filmařskou kariéru a zároveň prostřednictvím vlastní autorské vize prozkoumat hned několik zcela nových světů. Přesně to je ale zároveň důvod, proč se nyní od Duny, u níž je uvedený jako režisér, distancuje – nejraději předstírá, že vůbec neexistuje, a označuje ji za „velký smutek svého života“.

Hrubý sestřih finálního díla měl čtyři hodiny s tím, že Lynchova zamýšlená délka dosahovala tří hodin. Studio však chtělo jen dvě. Filmaři se jali zkracovat, přetáčet složité scény na jednodušší a časově úspornější a podobně. Do kin nakonec opravdu dorazila asi dvouhodinová verze, její vlastní režisér ji však neuznává. Podle vlastních slov udělal obrovskou chybu, když se pustil do projektu, který mu nezajišťoval kompletní tvůrčí kontrolu a jehož výsledkem byl nesourodý mišmaš.

david-lynch-dune-kyle-maclachlan

Kyle MacLachlan v Lynchově adaptaci Duny

Foto: Universal Pictures

Samotný film, byť neobstojí jako kvalitní, ba ani srozumitelná adaptace, je přesto zajímavý a jednoznačně lynchovský. V žádném jiném mainstreamovém snímku se neobjevilo tolik zneklidňujících výjevů ani skutečně cizí, depresivní atmosféra, místy až překvapivě blízká režisérově surrealistickému hororu Mazací hlava. Snímek dokonce pochválil i sám Herbert, jeho druhá polovina je ale jednoduše příliš zkratkovitá. Dunu prostě nelze vměstnat do jednoho filmu s rozumnou stopáží.

Možná to konečně vyjde

Proto když se k pokusu o další zfilmování nezfilmovatelného románu dostal Denis Villeneuve, jeho základní podmínkou byly dva filmy. První z nich, v němž jde hlavně o budování rozsáhlého univerza a základních motivů, nyní vstupuje do kin. Oproti předchozím pokusům Villeneuve podle všeho konečně uspěl, i když v podcastu Happy Sad Confused vyjádřil určitou pochybnost.

Kritika i diváci jeho adaptaci přijímají většinou velice pozitivně, avšak s tím, že vznik druhé části je pro naplnění příběhu naprosto nutný. Duna tak stojí před další výzvou – podaří se ji zfilmovat až do konce? Ředitelka Warner Bros. Ann Sarnoffová v rozhovoru pro magazín Deadline řekla, že cliffhanger v závěru snímku jasně ukazuje, co se musí stát. Studio také naznačilo, že by druhá část mohla vzniknout, i kdyby ta první na sebe jen z kin nevydělala. Prozatímní návštěvnost a odhady zájmu amerického publika ale naznačují, že by mohla.

Cesta Duny na plátna je vlastně celou dobu primárně o kreativitě a možnosti jejího naplnění. Jodorowsky volnost nedostal a projekt selhal, něco podobného platilo i pro Lynche a další pokusy, které byly vždy nějak výrazně omezené. Villeneuve konečně dostal volnou ruku a dva filmy. Snad to můžeme brát jako určité uvolnění Hollywoodu, který hledá nové způsoby, jak zaujmout diváky.

Student filozofie a filmových studií, fanoušek vědy, umění a moderních technologií.