Narodil se v Izraeli, během vojenského výcviku bojoval v Libanonu i na Západním břehu Jordánu. Nakonec ale Ory Weihs díky své české manželce a pracovním povinnostem v Evropě již přes dvanáct let žije v Praze a dlouhodobě se přitom pohybuje ve startupovém prostředí. „Šel jsem z jednoho konfliktu do druhého. Viděl jsem hodně věcí, ale nic takového jako teď přes víkend, žádné útoky nikdy nebyly tak očividně zaměřené vůči civilistům a nikdy nebyly tak kruté,“ komentuje válku, kterou v Izraeli v sobotu rozpoutalo palestinské hnutí Hamás.

„Jde o katastrofu ohromné úrovně. Mnozí lidé tento útok nazývají izraelským 11. září. Když si to ale přepočtete na obyvatele, jde o minimálně dvanáctkrát horší situaci. A to ještě neznáme všechny následky. Neznáme, co se stane dál,“ reaguje na dění, které se pořád každým dnem vyvíjí a zatím si nikdo netroufá přesně odhadovat, jak dopadne.

Samotný Weihs přitom svou kariéru zasvětil byznysu a startupům. V době, kdy se už usídlil v Praze, z pozice ředitele dovedl britskou firmu na londýnskou burzu. Byl také jedním z prvních investorů v hotelnickém Mews, které již dosahuje tržeb v miliardách korun. A podpořil například i „finanční antivirus“ Patron Go, 4Trans, jenž pomáhá autodopravcům, či Scaut z oblasti náboru. Aktuálně se věnuje budování startupu Odeon, v němž se snaží nejenom mladým Američanům pomoci ve volbě profesní dráhy a vzdělávání.

V otevřeném rozhovoru pro CzechCrunch třiačtyřicetiletý podnikatel a investor popisuje, jak z pozice Izraelce žijícího v zahraničí vnímá aktuální válku (jak napadení země označil i tamní premiér Benjamin Netanjahu), ale také politickou situaci, která byla v posledních měsících vyhrocená kvůli navrhovaným justičním reformám. I proč optimisticky věří, že Izraeli svítá na lepší časy.

Kde jste byl v sobotu, když se začaly objevovat zprávy o tom, co se v Izraeli děje?
Byl jsem doma v Praze. Cítil jsem šok, hněv, frustraci. Osobní frustraci z toho, že jsem od dění hodně daleko. V armádě jsem byl tři roky, nejdřív v Libanonu, pak u Západního břehu, byla to šílená doba, šel jsem z jednoho konfliktu do druhého. Viděl jsem hodně věcí, ale nic takového jako teď přes víkend. Žádné útoky nikdy nebyly tak očividně zaměřené vůči civilistům a nikdy nebyly tak kruté. Tohle není nepřítel, kterého bych poznal. Tohle je na úrovni Islámského státu, který civilistům seká hlavy.

Tentokrát byla situace hodně jiná?
Ano, zprávy ve mně vyvolaly úplně jiné emoce než „obyčejně“. Jsme zvyklí na to, že situace kolem Gazy, Západního břehu nebo Libanonu eskaluje každé asi tři čtyři roky, po pár týdnech se vše uklidní. Tentokrát šlo o jiný útok, a to na civilisty z regionu, který jsme považovali za zamčený a zabezpečený. Zároveň šlo o načasování během spojení dvou svátků, což vyvolává vzpomínky na jomkipurskou válku. Sice jsem v roce 1973 ještě nežil, narodil jsem se v roce 1980, o této válce jsme ale slýchali neustále. Nešlo si tyto dvě události nespojit. Ale i jomkipurská válka byla jiná, bojovaly proti sobě armády. Teď šlo o teroristy na džípech, kteří unášeli děti, ženy, zmatené důchodce.

Jak je na tom vaše rodina, přátelé?
Rodiče a sourozenci jsou naštěstí v pořádku, shodou náhod ani nejsou v Izraeli. S přáteli a dalšími známými je to jinak. Každý druhý člověk zná někoho, kdo byl zraněn, zabit nebo unesen. Nepřímo tak vím o hodně zasažených lidech, což jen zvyšuje úroveň mé frustrace. Byl jsem doslova jen krůček od toho, abych si koupil letenku do Izraele. I když již kvůli věku nejsem součástí aktivních záloh, rád bych ale pomohl alespoň jako dobrovolník. Nakonec jsem nešel kvůli své manželce a dětem.

K Izraeli tedy máte pořád hodně blízko, i když dvanáct let žijete v Praze?
Přesně tak. I když to možná zní zvláštně, nemám pocit, že bych Izrael opustil. Byl jsem tam šťastný, měl jsem dobrý život. Neutekl jsem z něj kvůli nějakým problémům. Moje žena je odsud, což byl dobrý důvod přijít do Prahy. Zároveň jsem v tom čase měl většinu pracovních povinností v Evropě. Teď už máme děti, které vyrůstají tady, takže je o to těžší se vrátit. Své adoptivní zemi jsem ale neskonale vděčný, miluju to tady a cítím se být asimilován. Pořád jsem ale ve spojení s Izraelem, od covidu tam nejezdím tak často, ale pořád tam mám rodinu, přátele a také investuji do izraelských startupů.

Máte nějaká očekávání od toho, co se bude dít v Izraeli dál?
Nejsem armádní ani politický analytik, takže odpovědět úplně neumím. Prach ještě neusedl. Nikdo neví, co přesně se stalo, neznáme reálné počty obětí a zraněných. Umím ale říct, co nechci, aby se dělo dále – reakce Izraele nemůže být vlažná, jak tomu obecně bývá.

Co tím myslíte?
Je samozřejmě dobře, že je Izrael obecně velmi opatrný. I teď slyšíme o tom, že armáda posílá obyvatelům Gazy dopředu SMS o tom, které budovy se chystá bombardovat. S ohledem na etické principy IDF (Izraelské obranné sily) o ochraně civilního obyvatelstva, jsou tyto kroky správné. Na druhou stranu existuje určitý vnitřní boj mezi tím, když se snažíte být humánní vůči někomu, kdo se chová nehumánně. Poté, co jsem viděl obrázky a videa oslav Palestinců nebo jak malé děti šikanovali židovské děti, musím upřímně přiznat, že k nim cítím menší sympatie a necítím, že by bylo mým úkolem je ochraňovat. Ale opět, jsem humánní a rozhodně odmítám útoky na civilní obyvatelstvo.

Doufáte ale tedy v nějakou striktní reakci ze strany Izraele?
Snad nebudeme reagovat jen vlažně bez reálného dopadu. Hamás jako teroristická organizace potřebuje vrátit zpátky, kam patří, a svět potřebuje vidět, že se Izrael reálně brání. Potřebujeme striktní odpověď, ideálně s co nejméně civilními oběťmi v Gaze.

Nevnímáte, že by aktuálně byla otřesena důvěra samotných Izraelců vůči armádě či vládě?
V obraně zjevně máme mezery. To ale bývá dané tím, že jako Izraelci míníme, že se nám takové věci nemohou stát. Máme Železnou kopuli, ohromné výdaje na obranu, světově nejlepší technologie, mozky i vojáky. Pravděpodobně je většina z toho pravda, ale někde se něco pokazilo.

Co konkrétně?
Dopustili jsme se hříchu, když jsme se cítili příliš pohodlně a spoléháme na armádní jednotky, jako je 8200 (speciální útvar se zaměřením na kybernetickou bezpečnost považovaný za jeden z globálně nejlepších – pozn. red.). Stalo se nám to již předtím. Jen šest let před jomkipurskou válkou jsme měli šestidenní válku, která byla obřím úspěchem, což nás dovedlo k představě, že jsme nedotknutelní. Glorifikace našich zpravodajských služeb nás možná dovedla k namyšlenosti.

Kdo za to vlastně může? Jsou to politici, nebo samotná armáda?
Soucítím se všemi dětmi a jejich rodiči, kteří byli zraněni, zavražděni nebo odvlečeni, ať už jsou vojáci nebo civilisté. Lidé obviňují vládu, armádu, zpravodajské služby… Na házení viny je teď příliš brzy, i když je to přirozená reakce. Zatím nic nevíme, nemůžeme nikoho vinit. Již v první den mě napadly dvě věci – buď jsme to úplně zkazili a nikdo nic nezvládl, nebo jsme jen někde udělali chyby a všechno mohlo být desetkrát horší. Proto se nechci pouštět do soudů bez znalosti věci. Nevím, co se děje.

Když ale mluvíme o tom, že máme nejlepší zpravodajské služby a armádu na světě, musíme jako obyvatelé Izraele vidět také výsledky. Pokud se nám podařilo zvrátit mnohem větší škody, doufám, že o tom budeme vědět, protože nám to může přinést úlevu a zvýšit sebevědomí.

Tím se ostatně dostáváme i k otázce možného poškození reputace samotného Izraele jako bezpečné a vyspělé země…
Věřím, že se nám mezinárodní reputaci podaří získat zpátky. Ale to potřebujeme udělat také interně. Je důležité, abychom důvěřovali našim tajným službám a věřili tomu, že náš vojenský výcvik přináší své ovoce.

Mimo válečný stav navíc reputaci Izraele nepomáhá ani aktuální politické dění, kdy kvůli justiční reformě, kterou se snaží protlačit současná vláda, některé velké firmy vyhrožují, že z Izraele odejdou.
Když se ředitel izraelské firmy rozhodne vyhrožovat, že odejde do zahraničí, připadá mi, že se tím jen snaží nahrát si nějaké body. Pracují pro ně Izraelci, kteří jsou v aktivních zálohách, záleží jim na budoucnosti země, firmy sklízejí úspěchy díky jejich vzdělání v našem školství. Společnosti by neměly zapomínat, kde vyrostly.

Současně se ale zdá, že Izraelci samotní jsou hodně politicky rozdělení.
To rozhodně jsou. Ani já nejsem fanda současné vlády, která se za každou cenu snaží udržet ve své pozici. Ale víte, co je zajímavé? Že nejde o typické rozdělení mezi pravicí a levicí. Teď se dohromady semkly desítky až stovky tisíc podobně smýšlejících lidí napříč celým politickým spektrem a společně protestují proti vládě. To je ostatně dobrá věc i pro zahraniční investory, kteří situaci sledují.

V čem byly nebo jsou tyto demonstrace pozitivní?
Pokud by nenastala situace s Hamásem, určitě by měly pozitivní dopad. Možná jsem příliš optimistický, ale fakt, že se lidé z opravdu širokého politického spektra dokážou shodnout na tom, proč jsou nespokojeni a co je potřebné změnit, je podle mě pro budoucnost země pozitivní. Chceme investovat do technologií, vědy, vzdělávání, obrany, být opravdu startup nation. A to vysílá signály i do zahraničí. Když uděláme pořádek, můžeme se vrátit k dobrým trendům.

Takže jste optimista?
Z dlouhodobého pohledu určitě ano, byť je to v současné situaci pochopitelně dost náročné. Izrael prochází největší krizí minimálně od té doby, co jsem se narodil v roce 1980. Když jsme bojovali v první libanonské válce, byly mi dva roky, během první války v Perském zálivu v roce 1990 jsme chodili v plynových maskách. I v armádě jsem toho prošel hodně, ale nikdy jsem neviděl nic takového jako teď. Jde o katastrofu ohromné úrovně. Mnozí lidé tento útok nazývají izraelským 11. záříM. Když si to ale přepočtete na obyvatele, jde o minimálně dvanáctkrát horší situaci. A to ještě neznáme všechny následky, neznáme, co se stane dál.