„Jsem sice válečná fotografka, ale zároveň se mi násilí a agrese hnusí. Myslím, že jsem do válek začala jezdit i proto, abych pochopila, co to v nás je,“ říká Jarmila Štuková jen pár dnů poté, co se vrátila z Iráku. Tedy ze země, již považuje za svůj druhý domov. A z regionu, který už je zase rozkolísaný, tentokrát konfliktem mezi Izraelem a palestinským radikálním hnutím Hamás.

„Jestli někde nechcete žít, je to Pásmo Gazy. Asi nikde jsem nezažila tak zvláštní pocit tísně jako právě tam,“ vzpomíná respektovaná fotoreportérka a dokumentaristka v rozhovoru pro CzechCrunch. A říká, že díky tomu, že je žena, je pro ni pobyt islámských zemích častokrát mnohem jednodušší než pro její mužské kolegy.

Během let jste navštívila řadu zemí, kde se válčí. Jednou z nich je i Pásmo Gazy, které je teď jedním z nejsledovanějších území na planetě. Kdy jste se tam dostala poprvé?
Strávila jsem tam hodně času v roce 2010, kdy jsme tam dělali úplně apolitické téma – kluky, kteří tančí breakdance. Nikdo jim to nevštípil, sami si ho našli a fascinoval je, začali ho praktikovat v jednom polorozpadlém domě. My jsme je přijeli točit v rámci našeho projektu One Blood, který ukazuje vyznavače různých západních subkultur v zemích, kde byste je nečekali. A přestože je ta společnost mužská, hodně maskulinní a šovinistická, zvali k breakdance i dívky. Jejich heslem bylo Tancem proti násilí.

Už tehdy bylo velmi těžké dohadování se tam vůbec dostat, museli jsme mít povolení od Hamásu, potkali jsme se tedy i s jeho příslušníky. Bylo neuvěřitelně obtížné se tam pohybovat, protože i s povolením vás mohl unést někdo, pro koho jste byl artiklem, se kterým se dalo obchodovat.

Jak na vás Pásmo Gazy působilo?
Asi čtyři dny po tom, co jsme přijeli, jsme zažili bombardování i pohřby malých chlapců. Vůbec jsme nečekali, že Izrael začne takhle intervenovat. Dostali jsme se i do nemocnice Šífa, která je při současné válce v centru zájmu. Už v té době jsme věděli, že jsou v ní tunely. (Izraelská armáda při současném tažení proti Hamásu zveřejnila záběry, které ukazují síť tunelů radikálního hnutí pod nemocnicí včetně nalezených zbraní – pozn. red.) Moc novinářů tam tehdy nebylo, dostali jsme se tak do různých rodin a hodně si povídali s místními. Byli velice otevření a mluvili o svých pocitech.

Zažili jsme, když se Pásmo Gazy uzavřelo. A jestli někde nechcete žít, je to Pásmo Gazy. Asi nikde jsem nezažila tak zvláštní pocit tísně jako právě tam. Vnímáte lidi doslova nasardinkované na velice malém území. Musím říct, že mám hodně nacestováno, sleduji nejen válečná, ale obtížná sociální témata, znám slumy nebo jak se žije na skládce… a komparace s těžkými, hnusnými, nehostinnými místy nevyznívá pro Gazu dobře.

Nezažila jsem tam nikoho, kdo by nepřišel o někoho ze širší rodiny. Velmi často jsme si povídali s dětmi, které ztratily svoje rodiče. A už tehdy, když mnoho rodin odcházelo do Egypta, nám vyprávěly, že si uvědomují, že je Egypt nechce. A jak je to těžké.

Nejen Egypt se brání přijímání palestinských uprchlíků. I další islámské země projevují spíše vlažnost než solidaritu. Proč mají zábrany přijmout běžence z Gazy?
Protože je to pro ně náročné. Argumenty, které slýchám z Egypta, jsou, že někteří Palestinci přemýšlejí jinak. Nevíte, kdo je napojen na Hamás, nemůžete všem věřit. A Egypt má sám dost svých problémů. Jednak ekonomických, jednak si vzpomeňme na Arabské jaro, na Muslimské bratrstvo. Máme pocit, že se tam nic neděje, protože tam všichni jezdíme na dovolenou. Ale situace tam není ideální a nejen prezident Sísí si to dost jasně uvědomuje. Velmi dobře si pamatuji, jak jsem mluvila s Egypťany, kteří mi říkali, že kdyby ztratili tok peněz, jenž jim plyne do kasy z cestovního ruchu, bylo by to pro ně velmi, ale velmi problematické. Jestli teď Egypt něco opravdu nepotřebuje, pak aby se tam rozdmýchal nějaký konflikt.

Když jedete do země, kde se válčí, je asi potřeba co nejvíce snižovat případné riziko. Jak dalece dopředu plánujete?
Hodně záleží na situaci. Když začala válka na Ukrajině, jeli jsme tam velmi rychle, nebyl čas plánovat, byla to tak trochu guerilla. Někdy se prostě musíte rozhodnout rychle a vyrazit za pár hodin. Ale s tím, že mnohdy už víte, kam letíte, a máte v zemi nějaké kontakty. Jako prvního potřebujete spolehlivého místního, fixera, který umí jazyk, orientuje se tam, je schopen vám rychle sehnat auto, abyste se mohl přemisťovat na místa, která potřebujete. Také vám musí umět pomoci s povoleními, protože třeba do Iráku sice můžete odjet hned a o vízum žádat až na letišti, ale stejně se pak nedostanete přes checkpointy.

Kolegové říkají, že válečná žurnalistika je o čekání. Říkáme tomu waitovačky. Kolikrát čekáte iks dní, než se dostanete na nějaké místo, i když máte fascikl papírů a povolení. Neumíte si představit, kolik už jsem držela v ruce lejster s nejrůznějšími štemply. Kolikrát projedete několik checkpointů cestou k místu, kam se potřebujete dostat. A když už máte pocit, že se tam konečně dostanete, přijde nějaký voják a řekne: „Ne, ještě vám chybí jedno razítko.“ A vy se naprosto zoufalý vracíte zpátky do nějaké jiné kanceláře a zase prosíte, abyste dostal potvrzení.

A když už jste na místě, jak se naladíte na lidi, aby mohla vzniknout dobrá reportáž?
Potřebujete být empatický a získat důvěru místních. Ráda spolupracuji s mladými lidmi, ale trvá léta, než si zvyknete pracovat na místech, nadýcháte místní atmosféru a začnete si skládat puzzle. Vzpomínám, že když jsem poprvé odjela, kdokoli mi cokoli řekl, brala jsem to jako status quo. Respektive jsem si říkala, že mi to povídá, protože to je pravda nebo to takhle cítí. Dneska už vím, že ne snad ani schválně, ale častokrát lidé přetvářejí realitu, aby jim seděla do náhledu, který mají vůči sobě i okolí. A také vás někdy chtějí dostrkat někam, kde to s pravdou nemá nic společného.

Teď už dokážu pravdivost jejich výpovědí rozklíčovat snadněji. Hodně také záleží, kam jedete. Třeba v Iráku, konkrétně ve městě Sindžár, proběhla za války s Islámským státem odporná genocida Jezídů. Když tam přijedu i po několika letech, pamatují si, že jsme s nimi byli na frontové linii. Pamatují si, že jsme s nimi spali v nehostinných podmínkách a že – i když nám šlo mnohokrát o život – jsme s nimi zůstali. Takže tam je ten vztah úplně jiný a není potřeba se snažit je přesvědčovat, aby vám věřili. Zkrátka místní komunita nám důvěřuje, protože nás dobře zná.

Takže jste si to odmakala a důvěru už si dneska získáte snadno?
Pokud je to poprvé, tak to samozřejmě trvá. Mně se to už teď děje málo, protože už jsem starej pes a do těch zemí se opakovaně vracím. Ať je to Etiopie, Izrael nebo Ukrajina, Irák, Sýrie či Afghánistán. Tam to znáte a už víte, jak se s místními bavit. A hlavně vás už mnozí znají, vědí, že jste tam byl a že vás neopijou rohlíkem.

Pomohou vám i znalosti o dané zemi. Například se nedíváte dlouho muži do očí, ale skloníte hlavu a podobně. Zkrátka necháte evropské chování tady a přijedete tam s pokorou, kterou si tamější zvyklosti žádají, protože tam panují jiné kulturní podmínky. A já je respektuji. To jsou všechno aspekty, díky nimž místní začnou respektovat i vás. A také si uvědomí, že vám nemohou nabulíkovat ledasco, protože vy jim hned v počátku řeknete, že takhle to není. A empiricky začnete poukazovat na minulost – když jsem tady byla tehdy, stalo se tohle. Takže oni vám začnou mnohem dříve důvěřovat.

Předpokládám, že nejste ten typ, který někam vletí a hned to začne „kropit“ foťákem. Jak dlouho vám trvá, než se naladíte na dobrou fotku?
To trvá. Vždycky záleží, jaká je to země, jaké je to téma a jaká je to společnost. Mám velkou výhodu – v momentě, kdy jedete do země, kde panuje islám, a jste žena, tak byť si u nás hodně lidí myslí, že to pro ženu musí být ohromně těžké, opak je pravdou. Jste tam brán za ženu ze Západu, tedy trochu hermafrodita. Hodně to řešíme s kamarádem Jakubem Szántó, který do tohoto regionu jezdí také, ale na rozdíl ode mě se nedostane do ženských komunit. A já znám i to, jaké tamější ženy nosí spodní prádlo, protože jsou velmi otevřené vůči ženám.

Když se spolu zavřeme do pokoje a muži nás nevidí, ženy vyprávějí i velmi intimní zajímavosti, které by muž ze Západu nejen nikdy neviděl, ale ani by se je nikdy nedozvěděl. Zároveň pak odcházím do mužské společnosti a tam piju s muži čaj, oni kouří a povídají o politice. Takže pro mě je být novinářkou nebo fotografkou v zemích, kde panuje islám, často mnohem jednodušší než pro mé mužské kolegy. Dostanu se do obou světů.

Ale zpátky k tomu, jak vznikne dobrá fotosérie. Přeci trvá, než se lidé uvolní a začnou se chovat přirozeně.
Když jsem přijela do Etiopie, pracovala jsem na tématu vulkanického kráteru, kde muži vlastníma rukama z černého jezera dolují sůl, u níž věří, že má léčebné účinky. Přijela jsem tam první den a začala fotit. Etiopané se mi ale stylizovali a bylo to hrozně těžké. Nakonec jsem poprvé zmáčkla spoušť, když jsem měla dojem, že si na mě konečně zvykli, a to až dva dny poté. Do té doby jsem nebyla s to je vyfotit, aniž by se stylizovali. Jiné to je, když přijedete na frontovou linii. Zvlášť, když je ostřelovaná a panuje tam napětí. V tu chvíli jste každému jedno, každý se chová zcela přirozeně a potřebuje rychle reagovat na situaci. Samozřejmě i adrenalin a strach, co tam zažíváte, hrají velkou roli.

Ale když už máte těžká sociální témata, která se týkají třeba žehlení prsou, na němž jsme s kamarádkou Olgou Šilhavou pracovaly v Kamerunu, nebo sebeupalování žen v Iráku, což je moje téma, které dlouhodobě dělám, tak u nich to trvá velmi, velmi dlouho. A třeba fotky ze zmíněného sebeupalování žen v Iráku ještě nikdy nikdo neviděl. Nemám zatím pocit, že by je měl někdo vidět. Je opravdu hodně důležité vědět, proč tu práci ukazujete a o co vám jde.

Jak po takových tématech a zážitcích pracujete sama se sebou, aby vás to nesemlelo? Máte své osvědčené obranné mechanismy?
Myslím, že to mám zvládnuté. Hlavně díky tomu, že jsem v jednu chvíli začala vymýšlet nejrůznější projekty pomoci. Z fotoreportérky se stala spíše něco jako humanitární fotografka. Postupně jsme založily s kamarádkami neziskovou organizaci LonelyBase z.s., která mimo jiné mapuje příběhy žen v rozvojových zemích. Za ta léta jsem dělala na hodně náročných tématech. Ať už se jednalo o malé jezídské holčičky znásilněné Islámským státem, nebo o zmíněné dívky, co se v Iráku upalují. Těch příběhů je za ta léta tolik… a drtivá většina z nich je psychicky velmi náročná. Hlavně pochopitelně pro ty, co je zažívají a dlouhodobě žijí, ale i pro mě, protože se nedokážu odosobnit, vždycky mě to hodně zasáhne, myslím na ně a často se mi vracejí ve snech.

A i kvůli tomu, abych se jen nedívala skrze fotoaparát, jsem se stala součástí. V životě potřebuju být užitečná. A začala jsem dělat projekty pomoci. A opravdu se mi vnitřně ulevilo a lépe se sebou i s okolím mohu žít. I s těmi tématy. Řekla jsem si: „Svět je někdy hrůzné místo k žití, ale já jsem tady asi i od toho, abych vytvářela hezkosti. A pomáhala lidem, kteří si to zaslouží a nemají šanci nebo to štěstí jako já, že jsem zdravá a můžu si dělat víceméně co chci.“ Není to žádný čistý altruismus, dělá to dobře i mně samotné.

Našla jste díky tomu rovnováhu?
Tu budu hledat asi celoživotně. A samozřejmě vás to někdy dožene. Kolikrát jde o situace, kdy byste to možná ani nečekal. Například jsme se před nedávnem vrátili z Iráku. Ano, je to země, kde často potkáte ozbrojené vojáky, policisty. Je to náročné, do dneška se tam nejen v rámci sektářského násilí dějí i děsivá zvěrstva. Na druhou stranu jsou tam k nám lidé obecně nesmírně přátelští. Děkují vám, že jste tam přijel. Zvou vás k sobě domů na večeři. Chtějí zkrátka po dlouhých letech válčení žít obyčejné, normální životy a to poslední, co si přejí, je logicky válka. Takových je nejvíc a mají upřímnou radost, že tam přijedete. Hned si s vámi povídají a chtějí vám dokázat, že s terorismem a násilím nemají nic společného.

A potom přijedete zpátky sem do Česka, sednete si do tramvaje a hned vidíte kyselé obličeje. To teda musím říct, že je pro mě někdy velmi zatěžující pocit a radši vystoupím z tramvaje, nadechnu se a říkám si: „Proč si to musíme dělat tak těžké, proč pořád na něco prskáme.“ Dodnes jsem si na to nějak nezvykla a ten kontrast, když přijedu z těchto zemí, je vždycky tak akcentovaný, že si říkám, proč k sobě prostě nemůžeme být laskavější.

Máte nějaký hřejivý okamžik, který jste zažila v zemi, kde se žije těžko, a jenž si s sebou nesete?
Mám jich mnoho a jsou to opravdu dojemné a silné okamžiky. Za války s Islámským státem jsme pracovaly s kolegyní Lenkou Klicperovou (novinářka a fotografka, dlouholetá šéfredaktorka časopisu Lidé a země – pozn. red.) v Iráku v pohoří Sindžár. Pět kilometrů od nás už probíhala docela tvrdá válka, městské boje, které jsou vždycky obtížné a nepřehledné. V uprchlickém táboře jsme potkaly takovou babičku, která se starala o vnoučata, protože její syn i dcera bojovali na frontě, tenkrát bojovaly i ženy. A ona přímo před námi předvedla rozborku a sborku kalašnikova, poděkovala nám, že tam jsme, a hrdě vstala – doteď z toho mám husí kůži – a povídá: „Já se o děti postarám, když tady nemáme muže, musíme to do rukou vzít my.“

To je opravdu silný zážitek.
Hodně těžké také bylo, když jsem v nehostinném uprchlickém táboře v iráckém Duhoku fotila děti, které unesl Islámský stát. Chlapce používal jako dětské vojáky a holčičky jako prostitutky. Doteď mám před očima portrét jedné holčičky, která nebyla schopná ani mluvit. Vykazovala jasné známky prožitého traumatu. Seděla před stanem a jen zírala, protože přišla o rodiče. Objevil se u ní chlapeček s kamarádem, sedl si k ní a všemožně se ji snažil zabavit. Nakonec vzal polorozbité autíčko a v blátě s ním před ní začal jezdit. A ta holčička se na něj tak podívala a lehounce se usmála. Doteď mám takové situace v srdci.

Jsou chvíle, kdy máte nutkání zahodit foťák a přiložit ruku k dílu, abyste pomohla?
To se mi stalo mnohokrát. Několikrát mi to bylo i vyčítáno od mých novinářských kolegů, ale nikdy jsem to nechápala. Vůbec nevidím důvod, proč byste nemohl být obojí – proč byste nemohl mít neziskovou organizaci a zároveň vyfotit zajímavou a hodnotnou reportáž. Protože to, že někomu pomáháte, přece neznamená, že se necháte ovlivnit a stane se z vás naivka, co se nechá opít rohlíkem. To v žádném případě. Několikrát se mi stalo, že jsem foťák vůbec nezmáčkla a šla jsem pomáhat. V Sýrii jsem například pomáhala uklízet sutiny jedné rodině, při natáčení reportáže o válečných sirotcích jsem si s nimi dlouho hrála, dováděli jsme spolu a já jejich autentické nadšení nechtěla zničit focením. Těm dětem se stýskalo po rodičích a takových sirotků tam bylo mnoho.

Projektů, při nichž pomáháte nebo alespoň mapujete situaci ať už ohrožených žen, různých subkultur a podobně, máte ohromné množství. Je ale některý, na nějž jste nejvíc hrdá?
Já jsem hrdá na všechny. Vážně. Ale právě teď mám největší radost z projektu Civilisté děkují, který je zaměřený na vojáky. Jsem sice válečná fotografka, dobrovolně jezdím do válek a nejrůznější války a konflikty mě zajímají, ale paradoxně se mi násilí a agrese hnusí. Myslím, že jsem do válek začala jezdit i proto, abych pochopila, co to v nás je. Pamatuju si, když jsem četla od Philipa Zimbarda Luciferův efekt, vždycky jsem si kladla otázku: „Co je to zlo v nás? Jak se dá definovat a kdo jsou ti hrdinové?“

A měla jsem štěstí, že jsem hrdiny zažila. A to nejen ve válce. Ale zpátky k meritu. Projekt Civilisté děkují vznikl proto, že jsem v roce 2012 byla v Afghánistánu a zažila jsem tam české vojáky, kteří se mnou šli na patrolu. Ze začátku na mě byli naštvaní, protože si říkali, že přijela nějaká blbka fotit si válku, otravuje tady, ani nemá zbraň (směje se). Ale nakonec, když jsme šli tu pěší patrolu, jeden z vojáků mi říká: „Hele, až po nás začnou střílet, tak tě zalehnu, takže vyhoď foťáky, asi ti zlomím žebra…“ Jen mi ukázal, jak si mám lehnout, a říkal: „Kdyžtak to schytám já.“

Pak už jsme tam jezdili bez vojáků a zažívali mnohem ostřejší chvíle, ale tohle ve mně pořád zůstalo. A nebyl to s vojáky zdaleka jediný silný zážitek. Uvědomila jsem si, že bezpečnost bereme jako samozřejmost, neumíme si vážit těch, kdo musí zaplatit často cenu nejvyšší. I třeba ve srovnání s tím, jak se k vojákům chovají v USA. Zažila jsem, jak servírka přišla k vojákovi a poděkovala mu za službu. Vím, že to je jejich práce, ale když vás třeba vyléčí lékař, také mu poděkujete. Ti muži i ženy jezdí do válek, i díky nim žijeme v bezpečnějším prostředí. Kdo víc si to uvědomuje než já? Takže jsme se o tom hodně bavili s mým mužem Andrejem i partou přátel okolo mě a chtěli jsme založit něco, abychom českou společnost motivovali k tomu, aby o bezpečnostních silách více přemýšlela a klidně se nestyděla vojákům poděkovat za službu.

A co pro ně děláte?
Letos to bylo pěkné, protože jsme se na Den válečných veteránů, tedy 11. listopadu, potkali s vojáky z nejrůznějších útvarů, šlo o zdravotníky, psovody, letecké návodčí či odstřelovače. A zároveň jsme si řekli, že ten projekt chceme ještě posunout. Vezměte si válku na Ukrajině, lidé se bojí. Jiří Horáček, profesor psychiatrie, úžasný neurovědec, mi vysvětloval, co se nám v mozku děje a proč se vlastně bojíme. Zjednodušeně řečeno špatně snáší nejistotu. O jistotu nás připravil například covid, a ještě se to znásobilo válkou na Ukrajině. Proto nás napadlo spojit se s vojáky ještě víc a společně připravit speciální kurzy pro civilisty, aby se stali odolnějšími v krizových situacích.

Existuje bezpočet kurzů, které se zaměřují na sebeobranu, střelbu a tak dále. My ale upřednostňujeme holistický přístup a chceme spolupracovat se špičkami nejrůznějších oborů. Od neurovědců až po bývalé příslušníky speciálních sil. Zároveň se znám s vynikajícími vyjednavači, kteří jsou úžasní a dokáží poradit, jak se chovat v situaci, kdy je nutné najít nejlepší způsob komunikace. Do toho máme okolo sebe elitní policisty či hasiče, kteří zase vědí, jak se například zachovat, když byste seděl v kavárně a začal vás někdo ohrožovat s nabitou pistolí. Víme to? Nevíme. Řekli jsme si, že když máme okolo sebe tolik schopných lidí, tak že to zkusíme dát dohromady. A chtěli bychom inspirovat další, aby se k nám přidali.

Budou to spíš přednášky a semináře nebo by se to mělo blížit třeba kurzům přežití, jimiž procházejí například novináři zaměření na krizové oblasti?
Bude to něco mezi. Pro nás je důležité, aby si to lidé i sami osahali. Takže nejenom přednášky a semináře, ale odvezeme je i někam do terénu, kde si zažijí reálný strach. Aby ho mozek okusil a později už byl lépe připraven, co dělat, kdyby – nedej bože – něco nastalo i reálně.

Kde pořád berete energii?
Právě proto, že si života vážím a že si uvědomuji, jak o něj můžeme přijít okamžitě a jak je křehký. A také díky tomu, že máme v kinech film Moje nová tvář. Je o případu kyselinového útoku u nás v Česku. Vidím hrdinku Martinu, která přišla o zrak, její obličej byl zásadně poleptán a vypadalo to, že to bude chtít vzdát. Jenže nakonec se z mladé ženy, která byla obětí, stala doslova hrdinka. To jsou pro mě příběhy inspirace, kdy si říkám, že naděje vždycky je. A vlastně jsem asi duší optimista. Vidím, že i v nejtěžším okamžiku můžete najít sílu lidskosti, prostě pořád věřím v člověka.

Čili vás dobíjí ta lidskost?
Dobíjí mě to, že v realitě dodnes nacházím ideály. Není jich hodně, ale jsou. Stejně to máte s těmi hrdiny. A mám na mysli ty v Zimbardově pojetí. Ty opravdové. Když se s nimi potkáte, jednoduše musíte věřit v sílu člověka. 

Co vás čeká v nejbližších dnech či týdnech?
Měla bych znovu odletět do Afghánistánu. Zároveň se chci věnovat projektu Civilisté děkují, chystám výstavu v Římě, Kyjově i pražské galerii v KKCG a také se věnuji filmu Moje nová tvář. Ten dokument právě běží v kinech a my s ním jezdíme po českých městech a pořádáme debaty. Martina je úchvatná a skrze svůj příběh inspiruje a posiluje. Po osmi letech je to pro mě satisfakce, že je konečně film dodělaný. A musím říct, že se chci teď věnovat tomu filmu.