Inovace. Klíč k rozvoji, hnací motor. Jenže u nás je notně zadřený. Intenzivně sice probíhá debata o tom, zda budeme i nadále v mnoha oblastech především montovnou bez větších přidaných hodnot, posun k moderněji laděnému státu, který sází na nové technologie, digitální firmy i státní správu, je však zatím spíše v nedohlednu.

Proč se málo a špatně inovuje, které země si vzít za vzor a zda se blýská na lepší časy? Nad tím přemítají produktoví manažeři Martinové Matuš a Felcman, kteří společně ještě donedávna působili v tuzemském startupu Productboard. Druhý jmenovaný nově působí v jiném českém startupu Deepnote.

***

Vzpomeňme na jeden slavný prezidentský novoroční projev: naše země nevzkvétá. Tedy alespoň co se týče vymýšlení technologických novinek, které by se dostaly do světa. Jistě, neustále se přetřásá Průmysl 4.0 a další iniciativy, faktem ovšem je, že proti rozvinutým zemím jsme o několik let pozadu.

Přitom bychom se tolik potřebovali posunout od země stojící na průmyslu ke stavu, kdy ekonomiku táhnou digitální firmy. Dovolte malé zamyšlení nad tím, jak jsme se k současnému stavu dopracovali, kde se můžeme inspirovat a co dělat, aby nám v této důležité oblasti neujel vlak.

---

Mezi postkomunistickými zeměmi jsme, co se inovací týká, stále v popředí – společně s Estonskem, které je ale o notný kus dál, viz níže. My ale musíme mířit výš. A ve srovnání se zbytkem Evropské unie už na tom zdaleka tak dobře nejsme. Podle v létě zveřejněného Evropského srovnávacího přehledu inovací jednotlivých zemí pro rok 2021 (EU Innovation Scoreboard 2021) se evropská inovační výkonnost neustále zvyšuje, od roku 2014 v průměru o 12,5 procenta.

Varování pro nás: méně výkonné země rostou rychleji než země s vyššími výkony, čímž se mezi nimi rozdíl v inovacích vyrovnává. Česko sice inovační výkonnost zlepšilo o 10 až 15 procentních bodů, ale to bohužel nestačí a my se každým rokem ve srovnání s průměrem EU posouváme níž a níž. Zkrátka: nesmíme ztrácet čas, Evropa nám v inovacích ujíždí.

---

Není třeba vidět černě všechno, spíš jde o to, jak nestagnovat. Třeba největší český výrobce aut se snaží, zakládá nejrůznější inkubátory a usiluje o to, aby se inovovalo tady a nejen u koncernové matky. Skvělé úspěchy slaví například Avast, našlápnuto má řada dalších nejen technologických firem jako Ytica, Mews, Kiwi, Twisto či Rohlík.

Ale to nestačí, jako země musíme přidat.

V čem je potíž? Jsme spíš onou tolik omílanou montovnou. Outsourcujeme nápady, které vznikají ve Spojených státech, v Japonsku, kdekoli – a u nás je jen realizujeme. Bohužel to platí i v digitální sféře: vymýšlí se jinde a u nás se pak kóduje, upravuje, ladí.

Kutil Tim a ti další

Nemáme totiž tradici inovačních center, kde se vymýšlejí novinky, realizují a prodávají se. Nepomáhá ani to, že ve srovnání se západním světem je u nás málo podnikatelů.

Jedno Čechům vždycky šlo: zlepšováky. Kutilství, vymýšlení, jak tu či onde něco vylepšit, usnadnit si práci, zvýšit produktivitu. Říkáme tomu inženýrské inovace – nějaký proces se o pár procent vylepší, například se vymyslí dvakrát rychlejší databáze nebo vylepšený programovací jazyk. A inovace je na světě! Jenže ne taková, která by obor posouvala dál, uspěla by na trhu, prodávala se.

Ještě před sto lety byly i české země na vrcholu i ve vymýšlení inovací, které od nás přebíral celý svět. Pak nám ale čtyři dekády ukradli komunisté. Nastoupil mentální model sdílení úplně všeho, kdo nekrade, okrádá rodinu, však to znáte. Nápady se necenily, o věcech se rozhodovalo podle plánů, nikoli podle byznysového dopadu.

Stali jsme se montovnou a zůstali jí dodnes. Samozřejmě není všechno černé, i u nás je spousta firem se skvělými nápady, které zároveň dokázaly prodat (viz zmiňovaný Avast, Mews, Kiwi nebo Rohlík). Chtělo by to ale větší tempo.

Vnímáme u nás ještě jeden rys – jsme nedůvěřiví. Bojíme se, že dobrý nápad nám někdo ukradne. Čímž se ale zároveň připravujeme o cennou zpětnou vazbu, která ideu posouvá dál. Především severoamerická tradice je ale právě opačná – dělit se o své nápady a myšlenky, pomáhat ostatním se rozvíjet, propojovat se.

Od koho opisovat?

I malá země jako Česko totiž může být obrovsky inovativní. Pohleďme na Izrael (8,6 milionu obyvatel), který má ze všech zemí světa největší počet startupů na obyvatele.

Roli tam hraje kulturní a historické pozadí: Izraelci vždy museli hodně moc vymýšlet, aby vůbec přežili – proměnili poušť na úrodné místo s vodou, kde se daří zemědělství; okolí na ně neustále útočilo, museli vymyslet, jak se chránit. A tak dále a tak dále. Logicky to vedlo k tomu, že se stali úspěšnými i v byznysu.

Ale i v zemích poznamenaných vládou komunistů a Sovětského svazu to jde. Příkladem je Estonsko (1,3 milionu lidí), které se dává za vzor v disciplíně digitalizace státní správy.

Ale nejen to, Estonci na to prostě posledních třicet let jdou dobře, moc dobře. Vždyť spousta globálně úspěšných firem vznikla právě tam. Jmenujme třeba Skype nebo Bolt, našlápnuto mají ale stovky dalších a neustále vznikají nové. Na tak malou zemi nevídaný úspěch.

Nestačí vymyslet, musí se i prodat

Co jsou vlastně inovace? Kombinace dostupných technologií, byznysových cílů a plánů (jak to zaplatit, bude se to prodávat) a toho, co zákazníci skutečně chtějí a potřebují.

A tady vidíme jádro problému: nám Čechům se často nedaří vyrobit dobrý produkt a zároveň s ním uspět, protože nám dlouhodobě chybí právě ta byznysová stránka věci.

U nás se historicky nikdy moc nepěstovalo produktové myšlení, nebylo jak se ho naučit: existovala tu jen centra sdílených služeb, což jsou v podstatě ony montovny. Ty jsou důležité pro velké firmy, aby se věci poskládaly dohromady. Nápady, vymýšlení a inovace se ale často odehrávaly a odehrávají v zahraničí.

Co s tím? Dobře volit a tlačit na politiky

Vedle vzdělání je tu další velice důležitá věc, které se naši politici musejí věnovat. Pokud totiž lidé budou už jako mladí odcházet do zahraničí a nebudou se po získání zkušeností vracet zpátky, nikam se nepohneme.

Naši politici zamrzli v zastaralém pohledu na byznys – že je nejdůležitější dávat peníze do průmyslu a do procesních zlepšováků typu „tady trochu vylepšíme výrobní linku o pár procent a pochválíme se, jak inovujeme“. Je to velká mýlka: pokud se nebudou dávat velké balíky peněz do vědy a výzkumu, nic se nezlepší.

---

Podle loňského přehledu magazínu Českého statistického úřadu Statistika & my počet vysokoškoláků, kteří vyjíždějí na krátkodobé studijní pobyty do zahraničí, donedávna rostl, posledních zhruba pět let stagnuje. V roce 2009 studovalo „venku“ nějaký ten semestr zhruba sedm tisíc studentů, v roce 2015 to bylo téměř jedenáct tisíc. Lehce nad desetitisícovou hranicí se počty od té doby držely do roku 2019, pak s čísly pochopitelně zahýbal covid.

Co se srovnání se světem týká, čeští studenti vyrážejí na zkušenou docela dost: OECD kupříkladu uvádí, že v roce 2018 z českých studentů studovalo v zahraničí 4,2 procenta, zatímco ze všech studujících v zemích OECD činil tento podíl 1,8 procenta. Výrazně rostl i počet zahraničních studentů, kteří část svého studia strávili na českých vysokých školách. V roce 2009 to bylo asi sedm tisíc, předloni už šestnáct tisíc.

Nejvíc je u nás pochopitelně Slováků (21 tisíc, tedy 45 procent cizích studentů u nás), s odstupem pak Rusů a Ukrajinců. V roce 2019 studovalo některou veřejnou nebo soukromou vysokou školu v Česku 46 441 cizinců ze 165 zemí. Pro zajímavost: díky velkému zájmu slovenských studentů o naše školy vykazuje Slovensko ze zemí OECD po Lucembursku druhý nejvyšší podíl studentů, kteří v roce 2018 studovali v zahraničí.

---

Že mladí studují venku, je samozřejmě skvělá zpráva. Jenomže taky vidí, že tam řada věcí jde lépe, snáz a hladce. Vrátí se, dostudují tady a často opět odjedou na praxi ven. A mají pak proč vrátit se a založit svůj startup v Česku? V tomhle ohledu na politickou laxnost doplácíme.

Pomoci by mohl ještě jeden bod. Co potřebujete, když stavíte moderní produkty? Poskládat tým lidí, které silně a neotřesitelně motivujete. Dnes už ale pro řadu technologických odborníků není největší a nejzajímavější motivací částka, která jim každý měsíc přistane na účtu. Mnohem lákavější je možnost podílet se na případném budoucím úspěchu projektu, na němž pracují – tedy mít podíl ve firmě. To se většinou řeší zaměstnaneckými akciemi, což je však disciplína, v níž je Česko možná i dobrých dvacet let pozadu.