Jaké byly poslední roky Václava Havla? Nový film ho ukazuje státnicky i úsměvně a připomíná sílu jeho myšlenek

Tady Havel, slyšíte mě? od Petra Jančárka přináší niterný, citlivý, otevřený a občas i úsměvný pohled na tak vážnou věc, jakou je odcházení člověka.

Michal MančařMichal Mančař

tady-havel-regular

Foto: Endorfilm

Václav Havel, poslední prezident Československa a první prezident Česka

0Zobrazit komentáře

Václav Havel byl výjimečný muž. To neznamená dokonalý. Ale bez ohledu na váš světonázor patřil k nejvýznamnějším osobnostem Československa a Česka. A přece to byl i obyčejný člověk, který se vyrovnával s vlastními nedostatky, stářím, nemocí a smrtí. Nový dokumentární snímek Tady Havel, slyšíte mě? ukazuje poslední Havlovy roky v obou rolích. Jako osobnosti světového věhlasu – i jako obyčejného člověka na sklonku života.

„Exprezidentství je horší než prezidentství. Je totiž nadosmrti,“ pronáší Václav Havel v dokumentu, jenž nyní přichází do českých kin. Tady Havel, slyšíte mě? přináší v mnoha ohledech neobyčejný, až bezprecedentní pohled především na poslední tři roky jeho života. Filmař Petr Jančárek prezidenta doprovázel na zahraničních cestách, na soukromých návštěvách, v nemocnici – a jeho kamera zaznamenala i smuteční procesí po Havlově smrti v roce 2011.

Tady Havel, slyšíte mě? vznikl z Havlova přání, aby se podobný dokument natočil. Není však dokonale vyleštěným a idealizovaným obrazem jednoho člověka ani hagiografií, byť autor sympatii k subjektu neskrývá. Snímek ho ukazuje v někdy až úsměvně – či dokonce směšně – obyčejných pózách. „Není to žádná oslava. Je to vlastně plachý film, plachý, jako byl Václav Havel sám,“ popsal svoje dílo Jančárek.

Dokument nedoprovází ani žádné vysvětlující titulky, které by scény usazovaly do kontextu nebo připomínaly identitu dalších osobností od Madeleine Albrightové až po dalajlamu Tändzina Gjamccha. Jančárek ani nevolí přehnaně filmový jazyk, pouze skládá sbírku velice autentických záběrů. Jen čas od času si snímek s divákem pohraje, třeba když státotvorné scény vystřídají velmi civilní záběry z chalupy Hrádeček, kde Havel v teplácích zápolí s vysavačem vypadávajícím ze zásuvky.

Podobně laděných okamžiků je v 85minutovém dokumentu (sestříhaném z 250 hodin materiálu) hned několik. Hlavně ten, kdy při Havlově návštěvě filmového velikána Miloše Formana oba muži jako dva staří strejdové marně posouvají křesla a gauče při hledání DVD, zůstane v pobavené paměti. Případně vychvalování toho, že konečně vymysleli nealkoholické pivo, co chutná jako pivo. Při řízení.

Spíš než úsměv na tváři ale dokument vyvolává zamyšlení, snad až melancholii. Havel je v něm kolikrát frustrovaný z nabitého programu. Anebo ze svého okolí, které to s ním ale zcela upřímně myslí dobře. Především však ústřední osoba filmu s každým časovým posunem na plátně chřadne. Místy je to až divácky nepříjemné, někdo by mohl říct nedůstojné – ale to není výtka, to je život. A Tady Havel, slyšíte mě? je snímkem o konci jednoho života.

Ten život byl naprosto jedinečný, ale současně komplikovaný ve vícero rovinách. Ani těch se dokument neštítí. Jinak by neukazoval například Dagmar Havlovou, kterak je otrávená z Havlovy neustálé exprezidentské činnosti – nebo z toho, že si Havel chce dát s Milošem Formanem pivo, ačkoliv by už pít neměl. A když politik a dramatik řeší při natáčení filmové adaptace své hry Odcházení časový rozvrh se svým štábem, na stole v karavanu má pár plechovek. Není to alkoholické šílenství, ale obočí se párkrát nadzvedne.

Dagmar Havlová podle režiséra, scenáristy a kameramana v jedné osobě Petra Jančárka coby dědička osobnostních práv měla mimochodem i právo veta. „Nicméně byla velmi velkorysá a až na drobné výjimky jej nevyužila,“ uvedl filmař po jedné z předpremiér snímku. Těch dalších, slavnostnějších se mimo jiné zúčastnili i prezident Petr Pavel a slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.

Tady Havel, slyšíte mě? je mohl zaujmout hlavně tím, jak intimní dokáže být. Nepřináší divákům profil politika ani se netopí v patosu, ačkoliv z povahy Havlovy osobnosti v něm občas nohy smočí. Nutí k zamyšlení nad vlastním životem ne z nějakých přehnaně filozofických důvodů, ale v konfrontaci s tím, že každý jsme smrtelný. A že žádné odcházení není jednoduché. (Ani to v podobě filmového a nepříliš dobře přijatého Odcházení, jemuž se dokument kromě jiného ve značné míře věnuje.)

V kontrastu se slabostí stárnoucího a nedokonalého člověka je pak Havlova vnitřní síla a přesvědčení. To z něj učinilo nejen posledního prezidenta Československa a prvního prezidenta Česka, ale také osobnost světového významu, která se setkávala s americkým Kongresem i s tibetským dalajlamou.

Václav Havel v podzimu svého života jako každý jiný člověk ztrácel sílu. Jeho víra v něco transcendentního a morálního nicméně přetrvala až do úplného konce. Tady Havel, slyšíte mě? je jedním z mnoha důkazů, že Havlovy nadčasové myšlenky jej přežívají.