Vrzavé tóny jazzu, cigaretový dým, nahá lidská těla, víno rozlévané do šálků na čaj a drogami zjitřená mysl. Všechny prvky smíšené dohromady jsou nedílnou součástí fenoménu bohémství. Kulturního hnutí, které se prolínalo s životním stylem vyznačujícím se nespoutaností, oddaností umělecké tvorbě a odmítáním společenských konvencí. Od 23. března se lze ponořit do bohémy rozprostřené od padesátých let minulého století do počátku aktuálního milénia na výstavě Bohemia: Příběh fenoménu, 1950–2000 v pražské galerii Kunsthalle, která vznikla ve spolupráci s kurátorem a publicistou Russellem Fergusonem z Los Angeles.

Bohemia: Příběh fenoménu, 1950–2000 je po Kinetismus: 100 let elektřiny v umění v pořadí druhá velká interdisciplinární výstava, která v prostorách Kunsthalle probíhá. Vyhrazeno je pro ni celých 900 metrů čtverečních, díky čemuž má možnost plně vyniknout všech sedmdesát sedm děl. Výstava zahrnuje různá média od třiceti devíti umělců z celého světa – důraz přitom klade zejména na fotografii a její schopnost zachytit prchavé momenty, ale důležité místo na ní mají i krátké filmy a malba.

Více než v jiných částech světa je právě v Česku zřejmé, že výraz bohemia má dvojí význam. Jednak označuje region Čech, jednak svérázný životní styl, jehož vyznáváním byli původně označováni Romové – ve Francii se totiž domnívali, že pocházejí ze střední Evropy. A výraz bohém se postupně začal uplatňovat nejen v případě této minority, ale stalo se z něj pojmenování pro kohokoliv, kdo se vzpouzí buržoazním normám.

„Téma bohémství mě zajímá skutečně dlouho. Jde totiž o jedno z nejrobustnějších subkutlruních hnutí, které má kořeny v polovině devatenáctého století v Paříži. Zvládlo ale přežít minimálně 150 let a v různých podobách se objevovalo na různých místech v různých obdobích moderních dějin,“ přibližuje kurátor výstavy Russell Ferguson, který v současnosti působí jako profesor a vědecký pracovník na University of California v Los Angeles.

Foto: Kunsthalle Praha

Výstava začíná v Paříži padesátých let minulého století

Výstava podle něj nemá být encyklopedická, při jejím skládání mu šlo spíše o epizodické zachycení různých projevů bohémy. Začíná tak fotografiemi z cyklu Eda van der Elskena pod jménem Milostný příběh v Saint-Germain-des-Prés z poválečné Paříže, která byla i v padesátých letech minulého století stále hlavním městem tohoto fenoménu. A to i přesto, že se v tehdejším kontextu se v ní zrodil před sto lety. Francouzská metropole tak stále přitahovala umělce a lidi bažící po inspiraci z celého světa.

„Bohéma se však v té době začala přelévat i do jiných měst, například do New Yorku, Londýna či San Franciska. S tím je stále složitější ji uchopit, proto jsem se v pozdější části výstavy zaměřil na její různé projevy a na inkarnace bohémské tradice. Snažím se ukázat příklady toho, jak se bohéma projevovala v jiných městech a jiných dekádách. Zároveň se ale zaměřuji i na kontinuitu mezi jednotlivými projevy,“ dodává Ferguson.

Po Paříži tak následují záblesky bohémství z New Yorku v pojetí fotografů Willema de Kooninga, Rudyho Burckhardta nebo Frew W. McDarraha, ale také prostřednictvím obrazů od malířky Alice Neel nebo krátkého filmu Roberta Franka a Alfreda Leslieho s názvem Pull My Daisy, který vychází z jednoho dějství hry básníka Jacka Kerouaca – ten navíc film doprovodil improvizovaným komentářem.

Výstava se v další části přesouvá do swingujícího Londýna šedesátých let, kde se bohémský život koncentroval především v klubech v Soho a kde šel ruku v ruce s módou a populární hudbou. Podle Fergusona sice nešlo o „chudou“ bohému, na to se její představitelé obklopovali přílišným pozlátkem. Ale jedině tak se mohli vymezit vůči zkostnatělosti viktoriánských časů. Z této doby prosluly zejména fotografie Davida Baileyho, v nichž zachycoval tehdejší hvězdy – na výstavě je k vidění například portrét dvaadvacetiletého Micka Jaggera nebo charismatických londýnských gangsterů Krayových.

S šedesátými léty se záběry přesouvají dále také do San Franciska k hnutí hippies a se sedmdesátými léty je patrné, že se bohéma plynule přelila do celého světa: od Teheránu, který zde reprezentují kresby perem a akvarelem od Bijana Saffariho, zachycující především gay komunitu krátce před islámskou revolucí, přes Vancouver nebo Záhřeb s performancemi a fotkami Tomislava Gotovace – na nich kráčí nahý ulicemi města – až po Peking, kde se umělci z komunity nazvané Pekingská East Village svou tvorbou odvážně vymezovali vůči autoritářskému režimu.

Foto: Kunsthalle Praha

Fotografie mladého Jaggera od Davida Baileyho

Své místo má na výstavě také Praha, jejíž bohémskou stránku reprezentují fotky Libuše Jarcovjákové, průkopnice fotografického dokumentu LGBT scény v normalizačním Československu osmdesátých let. „Nejraději mám fotku s nahým pánem v papučích, který vyndává pečené brambory z trouby,“ usmívá se při provádění výstavou kurátor, když ukazuje na jeden ze snímků z cyklu T-Club z osmdesátých let.

Na výstavě Bohemia: Příběh fenoménu, 1950–2000 je kromě samotného fenoménu také skvěle vidět, jak se jednotlivá města v uplynulých padesáti letech proměnila. A jak do projevů bohémy zasáhla gentrifikace a nový development, který se postaral o to, že ostrůvky anonymity v městských ruinách postupně zmizely. Z omšelých a zapadlých míst plných rozpadlých domů, odpadků a podivných existencí se staly hip čtvrti plné butiků a luxusních restaurací.

Sto padesát let trvající bohémský večírek, který se zrodil v Paříži, tak skončil. Tohle sdělení se přeneseně odráží i v závěrečném díle výstavy, velkoformátové fotografii Wolfganga Tillmanse s názvem wake. I proto se ji Russell Ferguson rozhodl umístit na konec. Éra bohémství jako takového podle něj totiž skončila, ale její odkaz trvá. A na aktuální výstavě v Kunsthalle má v sobě každý možnost najít kousek bohémky či bohéma.

Foto: Kunsthalle Praha

Bohémství sehrálo důležitou roli také v komunistické Číně