Investiční skupina Natland a její šéf a majoritní vlastník Tomáš Raška pomáhali z insolvence zachránit oděvní značku Kara nebo aktuálně sanují zkrachovalé golfové hřiště v pražské Vinoři. Nervózní doba, ve které se ekonomika nachází, je pro ně, zdá se, jako stvořená. „Já mám ale radši, když trable řešit nemusíme. Radši se zaměřuji na strategické investice,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch Raška. A jedním dechem dodává, že v ekonomice je to nejhorší teprve před námi.

Meziroční inflace se pohybuje kolem 17 procent, základní úroková sazba je nejvýš od konce 90. let, ceny energií jsou na násobcích loňských hodnot, válka na Ukrajině jen tak neskončí, stále jsou znát dozvuky covidové pandemie. Makroekonomická i geopolitická situace zkrátka připravily půdu po příchod hospodářské recese a v dané situaci hlásí první podniky existenční problémy.

Pro společnosti, které se specializují na řešení složitých byznysových případů, je to potenciálně ideální doba. Natland, který má ve svém portfoliu aktiva za více než šest miliard korun, k takovým firmám patří. Tomáš Raška a spol. vědí, jak na insolvence či právní spory, jak optimalizovat výrobu, jak sehnat finance. V nedávné době pomohli zachránit trutnovskou Karu a podíleli se na dalším rozvoji internetového obchodu s oblečením Zoot. Základem jejich byznysových aktivit ale zůstávají nemovitosti a investice do energetiky.

Tomáš Raška je zkrátka člověk, který umí posoudit, co se v českém byznysu děje. Nebojí se otevřeně hovořit o tom, že opravdu nepříjemný náraz ho teprve čeká. A celou ekonomiku s ním. V rozhovoru pro CzechCrunch také popisuje, jaké projekty se mu nyní scházejí na stole, jaké má plány v realitách či co by podle něj měla dělat, ale nedělá, vláda.

Vy jako specialisté na projekty a firmy v problémech musíte mít teď pré, ne?
Já mám mnohem radši, když za námi chodí lidé s tím, že nemají problémy, ale že na ně chtějí být připraveni a že nás chtějí mít za partnera. Ne abychom něco hasili. Nicméně je to tak, je toho teď hodně. Za dvacet let v byznysu mě to ale naučilo říkat ne. Teď se mi to hodí, v téhle situaci by to nebylo řešitelné. Trvá to již několik měsíců, zhruba od konce covidu, a to zdaleka nejsme na vrcholu, ten podle mě nastane někdy na jaře 2023.

Proč na jaře?
Dojedou zombie firmy z covidových dob. Je kolem nás spousta společností, které byly uměle živené jak penězi, jichž bylo na trzích dostatek, tak optimismem, který se loni obecně po trzích rozlil. Jenže tyhle firmy, které mívaly trable už dřív, teď naráží. Obecně bych řekl, že právě podniky, které nebyly v dobré kondici delší dobu, se lépe adaptovaly na různé dotační pomoci nebo změny v insolvenčním právu, což jim umožnilo přežít.

Není to tak, že válka na Ukrajině a drahé energie jen akcelerovaly proces, který by stejně nastal?
Možná ano. Podnikatelský sektor má poměrně velkou deformační zónu. Sice si všichni stěžují, jak už nemůžou, ale vždycky to nějak dotlačí. Když vidíte, kam směřujete, vydržíte strašně moc. Zatnete zuby a jdete. Tak to bylo třeba za covidu. Co je ale teď hodně jiné, je, že chybí světlo na konci tunelu. Nevíte, co bude. Otázek, které kolem nás víří, je strašně moc – energie, válka, zdraví, existenciální problémy… Jdeme na dřeň, to je jiné, až dosud jsme vždy řešili jen parciální problémy, u nichž stačilo je přečkat. To už neplatí.

Mimochodem často slýchám o únavě… Že řada podnikatelů už nemá sílu na další boj, navíc s nejistým výhledem.
Souhlasím, to je také důležitý faktor. Normálně když padnete hlavou do bláta, tak ji pak zase zvednete a načerpáte sluníčko, jenže to letos nešlo. Fáze optimismu byla hodně krátká, jdeme z jedné krize do druhé. A ještě bych přidal roli médií, která do nás neustále cpou, že všechno je špatně. To se do psychiky lidí propisuje hodně.

Kdo se vám tedy dnes nejvíc ozývá, že by potřeboval pomoct?
Jsou dva segmenty, které výrazně převažují, a to jsou nemovitostní projekty a pak výrobní podniky. Ty bývají ve vážné krizi, postihly je problémy jak v dodavatelských řetězcích, tak na straně klientů, ale i se zaměstnanci.

Zároveň to ale asi nebudou špičkové provozy s vysokou přidanou hodnotou, co? Ekonomická krize, do které se řítíme, je velkým argumentem pro podporu inovací a větší efektivity… Čím unikátnější produkt máte a čím výš stojíte v dodavatelském řetězci, tím hůře jste nahraditelný. A máte vyšší marži, do které můžete v hubených letech sáhnout.
V tomto směru jsem hodně kritický k politické strategii, kterou vidíme už řadu let. Je to bohužel tak, jak říkáte. Když jste v odběratelském řetězci nepominutelný nebo na jeho špici, zvládá se vám jakákoli krize mnohem snáz. Může to být nepříjemné, těžké, ale vyhlídky na přežití jsou určitě lepší, než když jste jeden z mnoha a jediné, čím konkurujete, jsou nízké mzdy. Taková je ale často realita našeho průmyslu.

A jinak váš pohled na chování státu, resp. vlády?
Zastávám názor, že stát by měl nastavit jasná pravidla, vymáhat je, ale zároveň co nejméně překážet. Bohužel mám pocit, že podnikatelský sektor je už několik let vnímaný jako zvířátko, kterému se dá pořád ještě pouštět žilou. Když se něčeho nedostává nebo něco chybí, tak se řekne, že byznys to zaplatí, zavede se nějaká daň, protože firmy to vydrží. Jenže to se nakonec stejně přenese na běžné lidi zdražováním nebo propouštěním. Už v covidu se řešilo, že se zavede speciální daň na banky, pak se řeklo, že bude stačit zřídit speciální fond, z něj nakonec nic není a teď se znovu mluví o zvláštní dani. To je extrémně nebezpečné, protože to vnímají zahraniční investoři. A ti si mohou vybírat, kam půjdou. Hodně se hovoří o investičních pobídkách, ale to není téma, velké zahraniční společnosti zajímá obvykle něco jiného. A to předvídatelnost a stabilita.

Nesouvisí to i s tím, že společnost si v covidu jakoby navykla, že stát je tu od toho, aby zachraňoval a pomáhal, ideálně všechny a všude?
Je to tak a začalo to mnohem dřív. Podívejte se na volební billboardy, jediné, co na nich uvidíte, jsou sliby, že politici něco zajistí, někomu přidají, něco rozdají. To je špatně. Jenom když vystupujete z komfortní zóny a musíte trochu bojovat a snažit se, dosáhnete větších věcí. Když tygra zavřete do zoo a každý den mu předhodíte pár kilo masa, tak až ho pustíte do přírody, umře hlady. Nebude se o sebe umět postarat. Proto máme jít obráceně. Ano, stát má brutálně investovat do vzdělávání, má se postarat o seniory, má pomoct slabším. Nic jiného ale nárokovatelného není, určitě ne levná energie. Plošné rozhodování a rozdávání je škodlivé. A v byznysu to platí úplně stejně. Chápu ale, že pro politika je těžké říkat, že bude hůř, aby mohlo být líp.

Navíc už je hůř nějakou dobu.
Ano, ale někdy mám pocit, že politici podceňují lidi. Jako by jim nedůvěřovali. Každý přece plánuje a kouká dopředu. A politici to mají připomínat, mají lidem opakovat, že je nutné se připravovat na budoucnost.

Třeba nás doba přinutí přehodnotit to, jak se chováme a jak uvažujeme.
Určitě to nebude pohodlné.

Což je zároveň důvod ke skepsi, protože jestli jsme si jako společnost na něco zvykli, je to pohodlí.
Na úrovni rodin se něco děje. A na úrovni některých firem také. Část lidí pochopila, že bude potřeba se obrnit. Jinak ale další signály popravdě moc nevnímám. Když Národní rozpočtová rada upozorní, jak problematické jsou veřejné finance, akorát to někde zapadne a nikdo se tomu nevěnuje. Bohužel. Její doporučení a nálezy jsou fakt důležité a varovné. Ale jak to není líbivé, politici si řeknou, že to má vyřešit ten po nich.

Slavné provolání expremiéra Vladimíra Špidly „zdroje tu jsou“ holt platí dodnes.
Je to ale strašně nebezpečné. Nemůžeme všechno projíst.

Už covid mohl být lekcí, která námi zatřese a dá nám impuls, třeba pro soupeření s Čínou nebo Amerikou. Jenže vlády to zase posypaly penězi…
Ještě ke všemu cizími penězi. V blahobytu žádná zásadní inovace nevznikla a nevznikne. Zefektivnění většinou přichází, když si musíte utáhnout opasek nebo když máte před sebou někoho, koho chcete strašně moc dohnat.

Velkými poraženými aktuálních ekonomických nálad jsou i technologické startupy, kterým prudce propadly valuace. Jak se na to díváte jako investor?
Tomu, že startupy vystřelily na ceně, samozřejmě pomohl covid, kdy zavládlo přesvědčení, že řešením na vše je automatizace a digitalizace. Na trhu bylo navíc hodně levných peněz. A to teď pominulo plošně – aktuálně jsou in ty projekty, které řeší energetickou, surovinovou efektivitu. Jednu věc bych ale obecně u startupů zdůraznil a myslím, že tradiční byznys by se jí měl inspirovat – a to je velká adaptabilita a také schopnost přitahovat talentované lidi a nadchnout je. Když to shrnu, o ně strach nemám.

Vy se na startupy a digitální sektor zase tolik nezaměřujete, naopak máte v portfoliu energetické projekty, takže se vám v nynější situaci asi daří spíš líp než hůř, že?
Ano, máme několik energetických společností a těm se daří samozřejmě dobře. Ale není to náhoda. Třeba příbramskou teplárnu jsme kupovali v roce 2019, když to bylo nejdelší konkurzní řízení v zemi. Vydřeli jsme si to. Navíc řada bytových domů od nás nejprve chtěla odejít, protože tvrdily, že centrální zdroje jsou minulost a že si každý dům postaví vlastní kotel, jenže teď máme u dveří frontu a každý chce zase připojit. Energetickou nohu jsme posilovali už dřív a linku udržitelných a obnovitelných zdrojů, kterou považuji za správnou, budeme držet i dál.

Rozhlížíte se?
Cílíme na menší a střední firmy, koukáme se po trhu, některých výběrových řízení se účastníme. Nic nás netlačí, třeba v Příbrami máme na investice nachystanou až půlmiliardu. Zajímá nás nejen Česko a Slovensko, ale i Maďarsko nebo Rumunsko. Energetika a nemovitosti jsou pro nás zkrátka běh na dlouhou trať.

Co působí hlavní problémy výrobním podnikům, jsme si řekli. Co jsou klíčové trable realitních projektů, které za vámi chodí?
U výrobních firem je stres daný energiemi, dodavatelskými řetězci a tím, že pro ně je těžké se přeorientovat. U nemovitostí je to dané kapitálovou strukturou. Trh totiž v minulosti rezignoval na ekvitu čili na vlastní peníze investora. Když jste šel koupit firmu, banky a další investoři po vás vždycky chtěli, abyste do toho vložil aspoň 25 procent vlastních prostředků. V energetice to bylo stejné. U nemovitostí to ale neplatilo, nebyl problém si koupit nemovitost z části na hypotéku a z části na spotřebitelský úvěr. A v byznysové sféře se to řešilo emisemi dluhopisů.

Problém jsou zkrátka peníze.
Je to tak. Když chystáte nemovitost zatíženou 90procentním či větším úvěrem a roste cena peněz, máte problém. A přesně to se děje. Trh se šokově změnil. Ještě před rokem byli developeři zvyklí, že automaticky všechno přenášeli do konečné ceny a bylo jim to jedno, protože poptávka byla tak velká, že se prodalo cokoli za jakoukoli cenu. To už neplatí. Prostředí je najednou velmi konkurenční, klienti si vybírají. Takže pipeline projektů, na které se koukáme, je nebývale naplněná.

Nicméně nemovitostem věříte, nechystáte se na nějaký armageddon, výprodeje, propady trhu…
Věřím. Myslím, že jsou dobrý uchovatel hodnoty. Může se stát, že dojde ke krizi likvidity, což některé subjekty teď možná potká, tedy že budete v případě potřeby mít problém byt či dům rychle prodat. Bude chvíli trvat, než se dostanete k penězům. Ale nemyslím, že by fundamentálně klesala hodnota nemovitostí. Ještě víc než domům věřím pozemkům.

To, co za vámi chodí, jsou projekty na papíře? Nebo už stojící nemovitosti?
Velmi často jsou to celá portfolia, která vyprodávají někteří institucionální investoři. Pak rozjeté developerské projekty. A také samozřejmě fenomén druhých a třetích nemovitostí u individuálních investorů, byť to není úplně jádro našeho byznysu. Mimochodem, dobrý lakmusový papírek pro mě jsou realitní servery a nabídka chalup v Jizerských horách. Před rokem tam nebylo nic, teď si můžete vybírat.

Co teď tedy budete dělat? Na co se zaměříte?
Dlouhodobě jsem byl kritický k české posedlosti nemovitostmi, kdy si lidé po skončení školy a bez zásadnějších životních a pracovních zkušeností kupovali vlastní byty. Někdy se o tom mluvilo skoro jako o nároku na vlastní bydlení. Vím, že to pochází ještě z dob komunismu, ale vůbec to nerespektuje životní cykly, kterými jako lidé procházíme. Co teď vidím, je, že se postupně začne měnit, jak o práci a nemovitostech přemýšlíme. A v takové situaci narostou na významu nájmy. Investice do nemovitostí zůstanou, ale určitě to už nebude ta první věc, kterou si koupíte. A vytvoří se i tlak na developery, aby dokázali své projekty dodávat v patřičné kvalitě a se službami.

A budete se i nadále držet hlavně v Praze?
Tak to bylo, ale postupně se koukáme i do jiných regionů. Snažíme se nabízet i takové služby, že když někomu prodáme nemovitost, kterou jsme sami stavěli, tak ji později i v případě potřeby odkoupíme zpět, protože ji známe. Zkrátka chceme zákazníky provázet po celou dobu jejich života. Chystáme třeba významný projekt ve středních Čechách, který bude koncipovaný právě tak, aby vás provázel celým životem. Bude to kombinace nájemního a vlastnického bydlení, kde bude k dispozici dostatek služeb. A pro tohle je dobré být rozkročený po více regionech. Dosud nám v byznysových úvahách dávalo větší smysl vlastnické bydlení v Praze, protože po něm byla největší poptávka, teď se to ale obrací a nájmy jsou čím dál zajímavější byznysová příležitost.