Už je to dvacet tři let, co poprvé vzal do ruky jehlu. Nejprve nechtěl, jeho undergroundové okolí ho k tomu ale trochu přinutilo. A teď to vnímá jako nejlepší rozhodnutí v životě. Ondřej Konupčík se nejen v Česku, ale doslova po celém světě proslavil jako jeden z nejoriginálnějších tatérů, do jehož ateliéru se sjíždí lidé ze všech kontinentů. A byť už je dnes spíše všestranným výtvarným umělcem, kérky jsou u něj stále na prvním místě.

„Letošek už mám plný, teď už rezervuji místa na příští rok,“ říká mi Ondrash, jak si umělecky přezdívá, v brněnské Kalina Gallery, kde v úterý spolu se svým parťákem Radimem Kašpárkem odstartuje výstavu abstraktních obrazů. „Ano, tetování už netvoří celý můj profesní život, ale jeho část. Zbytek věnuji malování na plátno – a samozřejmě rodině,“ popisuje pro CzechCrunch.

Originální kérky, které si na svá těla nechávají dávat manažeři světových firem i slavné osobnosti (jež v rámci zachování soukromí nejmenuje), mu zajistily globální renomé, ale že by šlo o snadnou cestu, se říct nedá. Ono začínat v době, kdy se lidé na tetování dívají skrz prsty a neexistují sociální sítě, je prostě o něco složitější, zároveň však mnohem čistší a krásnější. A právě o tom se bavíme v uvolněném a ojedinělém rozhovoru, protože ani s novináři moc času netráví.

Jak se kluk z Přerova na Moravě stane světovým tatérem?
Musíte si najít největší punkovou legendu ve vašem okolí – a pak se to stane!

Čekal bych to složitější…
Samozřejmě to složitější je, ale u mě to hrálo fakt velkou roli. Vlastně nebýt jeho, možná vůbec nejsem tam, kde jsem.

Komu tedy vděčíš za to, že za tebou létají lidé ze všech kontinentů, jsou na tebe ochotni i rok čekat a mají v tebe naprostou důvěru?
Všechno to začalo v divočejších devadesátkách, kdy jsem zbožňoval punk a jezdil na koncerty s jednou přerovskou kapelou. Hodně jsem si s jejími členy sednul, dokonce mi navrhli, abych u nich zpíval. Jenže jak mě slyšeli na první zkoušce, tak mě hned vyhodili. Co jsem ale uměl, bylo kreslení.

Navrhoval jsem různé booklety, lidé se na mě obraceli, když něco potřebovali. Právě toho si všiml tahoun té kapely Vladimír Futák, velmi známá postava z undergroundového Přerova, který měl ve městě mimo jiné vlastní tetovací salón. Jenže on byl spíš takový technický typ.

Naopak ty vynikáš pro své abstraktní umění.
Přesně tak. Vláďa tehdy kéroval hlavně takové ty katalogovky s jasnými tvary – a byl v tom dobrý. Pak za ním ale začali chodit lidi s kreativnějšími návrhy, které jsem jim nakreslil já, a jeho schopnosti na to už nestačily. Tak mi jednou řekl, že pokud jim to budu navrhovat, tak ať si pak také tetuji. A tím to začalo.

Jaké bylo tvoje tetovací poprvé?
Bylo to na jeho nohu – a nedopadlo to dobře. Já jsem byl vždy spíš introvertní, odtažitý. A byť mi přišlo tetování jako skvělý způsob uměleckého vyjádření, v devadesátých letech to nebylo tak populární jako dnes. Navíc v tom byla velká zodpovědnost, vždyť prakticky natrvalo někomu zasahuješ do těla…

Když tedy Vláďa po mně chtěl, ať mu něco jen vybarvím, byl jsem z toho nervózní – tehdy mi mohlo být sotva okolo osmnácti. A odrazilo se to na výsledku. Protože když se jehlou jen lehce dotkneš kůže, vychrlí barvu. A když ji pak setřeš, zůstane tam taková skvrna. Tak mi jehlu hned vzal z ruky.

Takže to nebyl úplně snový začátek.
To nebyl, ale on nade mnou nezlomil hůl, naopak mě po pár týdnech znovu tlačil do toho, abych to zkoušel. Dostal jsem pak příležitost tetovat kluky, kteří se věnovali bojovým uměním, prostě nařachaní řízci, kterým bylo tak trochu jedno, jak to vypadá.

Zadarmo, potažmo třeba za pětikilo jsem se zdokonaloval na desítkách těchto borců – a pak se to už nezastavilo.

Viděl jsi v tom velký potenciál? Možná rovnou něco jako zdroj budoucího živobytí?
Velmi rychle jsem si tím začal přivydělávat během školy, ale opravdu šlo o stovky korun za člověka, někdy třeba tisícovku. Mě to ale extrémně bavilo, protože jsem duší umělec – a navíc to tady tehdy nikdo nedělal. Abstraktnější styl kérek se v Česku před dvěma dekádami nenosil.

Že by se z tohoto koníčku mohlo stát plnohodnotné zaměstnání, jsem si začal uvědomovat až později, když jsem začal jezdit po různých festivalech a tetoval lidi přímo na nich. Tam jsem se setkal s tatéry, kteří se tím živili. A najednou jsem vykoukl z přerovské bubliny a zjistil, že to může mít budoucnost.

Tvoje tetování se začala objevovat i v zahraničních časopisech. To také musel být důležitý dílek do skládačky?
To bylo naprosto zásadní – a hlavně tak krásně čisté a ryzí. Dnes mají všichni sociální sítě a svou tvorbu na nich můžeš zveřejnit do minuty, tehdy jsem své ale kérky fotil na foťák, tiskl, balil do obálek a posílal poštou do ciziny. Jen proto, aby si mě všimli a teoreticky mě otiskli v oborových magazínech.

A tam jsi posílal fotky tetování výhradně těch borců z gymu?
Sháněl jsem je různě. Pamatuji si doby, kdy jsem vyloženě chodil na Xchat (někdejší populární chatovací seznamka – pozn. redakce) a sháněl lidi, kteří by se ode mě nechali potetovat. Nebylo to úplně snadné, protože jsem dělal akvarely, za které jsem byl spíš za exota. Musel jsem některým slibovat i to, že nejen dostanou kérku zdarma, ale také jim zaplatím cestu a jídlo. To všechno proto, abych měl materiál, který bych posílal do zahraničních magazínů.

Zabralo to?
Do půl roku mi přišla nabídka z Nového Zélandu, kam mě pozvali, ať přijedu a vyzkouším si tetovat na scéně, která nebyla zabržděná žádným komunismem a bylo to tam respektováno. Bylo mi jednadvacet, prvák na výšce. Školu jsem přerušil, sbalil si pár věcí, trochu oprášil angličtinu a odletěl.

Jak dlouho jsi tam byl?
Původně jsem tam měl být tři měsíce, nakonec jsem tam ale zůstal tři čtvrtě roku. A dalo mi to hrozně moc. Nejen profesně, ale i životně. Dokonce jsem tam dostal i nabídku k sňatku!

A proč ses vůbec vrátil zpět do Česka, když jsi měl, předpokládám, podstatně lepší podmínky tetovat u protinožců?
Prostě se mi začalo stýskat. Chyběli mi lidi, kteří by mi normálně nechyběli. Chyběl mi i rohlík. Takové ty základní věci, kterých se rychle nabažíš, když se z ciziny vrátíš, ale tehdy jsem byl mladý – a prostě přemýšlel spontánně.

Když ses vracel, už jsi věděl, že tetování bude tvá kariérní cesta?
Neměl jsem to v hlavě srovnané až do narození mé dcery, respektive do mých pětadvacetin. Studoval jsem design ubuvi – a stal se externím designérem u Bati. Úplně jsme se ale neshodli na stylu mé práce, protože mi nedovolovali pracovat na dálku, tak jsem to přehodnotil.

Ale už po návratu ze Zélandu jsem věděl, že tetování bude jedna z cest. Hodně mi v tom pomohlo MySpace (populární sociální síť před nástupem Facebooku – pozn. redakce), kde jsem si založil profil a sdílel fotky tetování. Tím se o mně dozvěděl svět.

Jak ses s takovým zájmem popasoval? Přijde mi, že to musel být obrovský krok vpřed ve tvém životě.
Šel jsem tomu naproti a věděl jsem, že když uspěji v zahraničí, podaří se mi to přenést i do Česka. Ale takhle, ono to nebylo tak jednoduché. Je to jako se vším. Když jsem si otevřel studio ve Znojmě, které už mělo parametry kvalitního tetovacího salónu, musel jsem slevit ze svých představ.

Ono je totiž sice hezké si myslet, že člověk, navíc ještě plný načerpaných ideálů ze zahraničí, bude dělat jen to, co ho baví. Ale když máš rodinu, hypotéku, závazky obecně, potřebuješ peníze. Proto jsem v začátcích mé profesionální kariéry dělal i kérky, které chtěli přímo klienti.

A takhle tě pracovat nebaví? Plnit představy klientů?
To právě není můj styl. Já rád popustím uzdu své fantazii a inspiraci čerpám z toho, co mi třeba o sobě klienti říkají během sezení. Není to tak, že bych kreslil rutinní věci, každá moje kérka je originál. A tohle jsem se snažil vždycky tlačit, svým způsobem na tom stavět marketing. Naštěstí jsem se v jeden moment rozhodl si stát za svým a katalogovky přestal dělat, i když mi vynášely peníze.

Kdy ale přišel ten reálný zlom, kdy za tebou do Česka začali létat lidé ze světa?
Jak nabíraly na popularitě sociální sítě – a hlavně pak Facebook –, všimla si mé tvorby redakce amerického magazínu BuzzFeed, která o mně napsala článek. A to jsi měl vidět ten frmol. Na menší mediální publicitu z Česka jsem byl tehdy zvyklý, ale když o mně napsali Američané, bylo to neskutečné.

Do té doby jsem měl maximálně pět e-mailů denně, často z Česka, ale někdy i z Německa nebo Rakouska. Po tom článku to byly i dva tisíce zpráv za večer. A všichni, co psali, ode mě chtěli tetování. Skoro bych vyhořel, kdybych si nenajal asistenta jen na řešení mailů. Byl to rok 2011. To mi změnilo život.

Takže s nadsázkou bylo Znojmo najednou plné cizinců.
Bylo to vtipné, když tam přijel někdo z exotiky, protože všichni hned věděli, že jede za mnou. Jezdili samozřejmě Evropané, ale také lidi z Afghánistánu, z Jemenu. Dorazila i parta z Aljašky, oblečená do fakt teplých kožichů, protože netušila, jaké je ve Znojmě vůbec počasí.

Měl jsem i čest se skupinou z Vietnamu, která mi jako poděkování přivezla vycpaného krokodýla. Jezdí i lidé s bodyguardy, kteří stojí před dveřmi studia a hlídají. A také jsem kéroval dceru filmového Krokodýla Dundeeho, která se zrovna vracela z vyhlášené americké akce Burning Man.

Takových příběhů musíš mít stovky, že?
Všem říkám, že kdybych je sezval na jedno místo, byla by to výborná párty!

Proč?
Protože jsou všichni tak různorodí, ale zároveň tak stejní. Je těžké je nějak zařadit, ale co mě obecně překvapuje, je, že třeba tři čtvrtiny lidí, kteří ke mně přijedou, nemají žádné tetování. Prostě chtějí to „své poprvé“ ode mě. Toho jsem si hodně všiml na vysoce postavených manažerech firem, kteří mají pod sebou tisíce lidí a rozhodují o hodně věcech. Najednou ale přijedou ke mně a uvědomí si, že o všem rozhodovat nemusí.

Stejně mě fascinuje, že k tobě mají takovou důvěru, i když tě neznají. A nechají na tobě, co jim na těle zvěčníš. Ale možná to tak funguje normálně a já to jen neznám…
Důvěra je v celém procesu naprosto klíčová. Nejedu podle žádných šablon, ničeho. Když ke mně klient přijede, nejprve si povídáme, což mi dodá inspiraci, podle které maluji. Jsem zároveň i dobrý posluchač, takže o to je to jednodušší.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Ondřej Konupčík (@ondrashtattoo)

Považuješ se i za jejich momentálního terapeuta?
Samozřejmě se u mě často hodně otevřou a řeknou mi věci, které nikdy nevynesu ven. Ale i to mi právě pomáhá utvářet ten finální obraz. Ze všech jejich radostí i strastí si beru jen to, co mi vizuálně doplní příběh, který se jim snažím přenést na kůži. Je to velká zodpovědnost – a čím jsem starší, tím jsem obezřetnější.

Jak to myslíš?
Občas si s klientem nastavíme hranice, za které už nejít. Dřív jsem to možná tolik neřešil, ostatně když jsi mladý střelec, je ti to tak trochu jedno. Ale teď jsem v jiné pozici, jsem otec tří dětí a beru věci jinak. Proto ke všemu přistupuji s rozmyslem tak, aby si klient odnesl to nejlepší a já byl maximálně spokojený s tím, co jsem vytvořil. Jsou to takové misky vah.

Kolik si říkáš peněz za hodinu?
Já nemám žádnou hodinovou sazbu.

Takže si klient platí za celé sezení?
Přesně tak, zřejmě funguji jinak než většina běžných tatérů. Hlavně proto, že součástí mojí práce je i to povídaní, které samotnému aktu předchází. Klient přijede třeba v devět ráno, dáme kafe, něco k snídani, zakecáme se, od dvanácti začnu tetovat, okolo páté skončím.

Mám k tomu i uzpůsobené studio, do kterého jsem investoval určitě přes milion korun a je postavené tak, aby se tam člověk cítil jako doma. To všechno je součástí celé té hry.

Tudíž celý den.
V podstatě. Člověk mimo obor si to možná nedokáže představit, ale je to opravdu vysilující. Ještě navíc v případě, že je to celé v angličtině. V ten den už nic jiného nezvládnu.

A když bych si tě teď chtěl objednat, jak dlouho bych čekal?
Letošek už mám plný a zahájil jsem booking na další rok. Mám teď ve frontě tři stovky čekajících, u kterých nevím přesně, kdy se na řadu dostanou, protože nevím, jestli se mi to nebude krýt s výstavami obrazů nebo jinými plány. Ale je to intenzivní.

Výstavy se ostatně staly důležitým bodem ve tvém životě, teď zrovna sedíme v brněnské Kalina Gallery, kde se uskuteční tvá nejbližší.
Malba obrazů jde ruku v ruce s tetováním, vlastně se to hodně prolíná. Zatímco tetování je pro mě o něco extrovertnější, během malování na plátno se můžu zavřít a pracovat o samotě, což mě hodně uklidňuje. Baví mě proces experimentování, je to zase něco jiného.

A jsi dnes už víc tatér, nebo malíř?
Na to nedokážu odpovědět, protože každé má něco a každé dotváří můj umělecký život. Chci to vyvažovat a věnovat se oběma směrům stejně dobře. Zároveň jsou pro mě obrazy další byznysovou nohou, protože je s kolegou Radimem Kašpárkem nejen vystavujeme, ale i prodáváme.