Jestli nemáme být skanzen pro bohaté turisty z USA, musí se česká ekonomika změnit. Jak z toho ven?

Makroekonomický analytik Raiffeisenbank Vratislav Zámiš popisuje problémy, ve kterých se nachází nejen české, ale i německé hospodářství.

midjourney-byznysmeni-a-skanzenKomentář

Foto: Midjourney

Budou do česka jezdit bohatí turisté jako do byznysového a průmyslového skanzenu?

0Zobrazit komentáře

Glosa Vratislava Zámiše: Naději na rychlé oživení české ekonomiky střídá v posledních týdnech beznaděj a optimistické vyhlídky nahrazuje tlumené šeptání o tom, kde nastala chyba. Česká ekonomika jako jediná v EU zůstává pod předcovidovou úrovní, protože klub nešťastlivců už opustilo i Španělsko, které nám až do poloviny letošního roku dělalo společnost. Problém přitom není vidět jen při pohledu do zpětného zrcátka, ale čím dál víc zastřený je i pohled vpřed.

Ještě před rokem očekávala Česká národní banka, že letos ekonomika poroste tempem přes jedno procento, v roce 2024 pak o necelá čtyři procenta. Nejnovější aktualizace přitom počítá se scénářem, že v letošním roce půjde s trochou štěstí o nulu a v příštím roce nelze očekávat výsledek výrazněji přes dvě procenta. Pomalejší bude oživení domácí poptávky a příliš velkou podporu nelze očekávat ani ze strany zahraničí. Ostatně právě vývoj v eurozóně je podobně pesimistický a zejména Německo by bez problému zvládlo být maskotem tohoto zpomalení.

Dříve ekonomický model stojící na levných – především ruských – energiích, dostupném materiálu a zpracování polotovarů na zboží s vysokou přidanou hodnotou fungoval více než dobře. V posledních letech ale Německo nedokáže držet krok a silně průmyslově orientovaná ekonomika doplácí na vyšší ceny energií, které německé firmy buď zpomalují, nebo je rovnou motivují k odchodu. Že tento příběh v Česku známe? A podobností je přitom ještě víc.

Německá populace stárne, ekonomiku trápí nedostatek pracovní síly, inovace brzdí vysoká míra byrokracie, digitalizace je pořád spíše „wow pojem“ než jasnou vizí a i politicky je v Německu cítit zklamání. Zelenou vlnu střídá pragmatismus a příklon větší a větší části voličů k pravicovým či dokonce krajně pravicovým stranám.

Česko je s Německem na podobné lodi a v řadě ohledů je situace spíše složitější než jednodušší. Průmysl u nás je pořád ještě v nemalé míře tolik skloňovanou montovnou a ambice vytvářet produkty s vysokou přidanou hodnotou často chybí. Recept pro obě ekonomiky je přitom podobný. Pokud Česko nechce jít cestou skanzenu a za desítky let ukazovat bohatým americkým a asijským turistům továrny na veterány, je nutné začít investovat do moderních odvětví, rozšiřovat podíl služeb na přidané hodnotě a neudržovat za každou cenu všechny energeticky náročné sektory.

Některé sázky mohou vyjít, jiné ne, jedině tak lze ale udržet tempo se zbytkem světa. Strukturální změny přitom nemusí nutně znamenat rostoucí výdaje států. Naopak je nutné ve fiskální politice lépe rozlišit, kde je stát potřeba a kde by spíše měl vyklidit prostor a zjednodušit celý proces. Není nutné se poměřovat ve finančních pobídkách se státy, které mají násobně větší možnosti, často by jen stačilo firmám neházet klacky pod nohy a udržovat stabilní podnikatelské prostředí.

Stejně tak není nutné strukturální změnu „spouštět“ enormními výdaji do vzdělávání, kdy řadu oblastí by při správném nastavení vyřešil trh. Česká ekonomika je v mnoha ohledech specifická, to stejné ale platí i pro Německo. U obou států historie jasně ukazuje, že při správné vizi a provedení dokážou růst, často klidně rychleji než většina zbylého světa.

Situace není bezvýchodná, ale ani nenabízí rychlá řešení, která se budou líbit všem. Chuť inovovat a posouvat se dál je cestou k vyšší prosperitě a lepším životním podmínkám pro většinu obyvatel. Opatrnost a neochota riskovat je naopak cestou ke stagnaci a vytvoření evropského skanzenu, bez šance výrazněji promlouvat do budoucího globálního dění.