Cyklistika byla vždy silně spjata s horským prostředím. Ostatně to nejlepší z největších závodů vždy slibují horské etapy. Jenže pohybovat se na kole v oblastech jako jsou Alpy, je vskutku náročná disciplína, kterou běžný hobby jezdec nemusí udýchat. Jedno řešení se však nabízí – a tím je elektrokolo. V Jižním Tyrolsku jsme si proto dvě půjčili, abychom vyzkoušeli, zda pro nás budou horské masivy se silou elektřiny brnkačka.

Mezi cyklisty jsou dva tábory. Zatímco první nedá na elektrokola dopustit, protože si díky nim dokáže užít celodenní švih, aniž by na konci dne plival plíce, druhý tábor se na kola s elektromotorem dívá skrz prsty. Musím se přiznat, že osobně patřím spíše do druhé skupiny. Jízda na elektrokole mi spíš než cyklistiku připomíná jízdu na babiččině mopedu, na kterém jsme se proháněli o prázdninách po vsi.

Nikdy jsem se zkrátka nemohl zbavit pocitu, že mi kolo pomáhá až příliš a celé je to podvod. Nebo že naopak zbytečně do kopce vláčím nadbytečnou váhu elektromotoru a baterie. Zároveň však dokážu pochopit ty, kteří nedají na elektrokolo dopustit, protože jsou na něm schopni urazit podstatně delší trasy, a tedy toho i více vidět a zažít. Navíc konstantní výkon v nižších tepových hladinách je pro tělo přeci jen o něco příznivější, než když při dojezdu na vrchol kopce má vaše srdce potřebu dát si pauzu.

O to více jsem se těšil na to, až si během našeho výletu do Jižního Tyrolska budeme moci zapůjčit elektrokola a vydáme se s nimi vstříc masivům. Na testování jsme byli dva. Já občas tretru do SPD pedálu zacvaknu, kolegyně však reprezentovala tu skupinu lidí, pro které je cyklistika asi tak příjemná, jako oblékání ponožky na mokrou nohu. Jde to, ale nikdy ne s radostí.

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Kopce tentokráte nebyly odměnou za náročné šlapání

Našimi horskými oři se staly kola Cube Reaction Hybrid Pro, tedy střední třída mezi horskými elektrokoly, která jsou dostupná za zhruba 75 tisíc korun. Princip jejich fungování je relativně jednoduchý. Na ovladači stačí nastavit úroveň výpomoci elektřinou, v našem případě jich bylo k dispozici pět, a pak už jen šlapat. Tedy „šlapat“ v momentě, kdy elektromotor pomáhá nejvíce a makat v momentě, kdy si veškerou podporu vypnete.

Vzhůru do nekonečna

Kdo není fanouškem plánování, je pro něj nejjednodušší zavítat na informační stránky Jižního Tyrolska, kde jsou naservírovány možné okruhy jak na zlatém podnose s veškerými informace o náročnosti, délce, času apod. Trasu pro náš cyklovýlet jsme si však zvolili sami tak, abychom kola otestovali na silnici, v terénu, nepříjemném terénu a brutálním terénu, v kopcích i na rovinkách.

Největší nuda byl samozřejmě asfalt, čemuž se není na horském kole zas tolik co divit. Díky elektrokolu však člověk dokáže velmi rychle krájet výškové metry, které jej dělí od pravé zábavy. I po pár kilometrech tak měla kolegyně stále úsměv na tváři. A já výčitky, že jsme tomu zatím příliš nedali. Pravá zábava přišla v terénu, když jsme odbočili na štěrkovou stezku vedoucí vzhůru do kopců. Ta byla narušena několika říčkami, které vytvořily malé kamenité koryto, a horské kolo najednou začalo dávat smysl.

Terén mě na elektrokole bavil, i když jsem jel do kopce, protože jsem mu mohl věnovat více pozornosti než na klasickém kole, kde se část pozornosti upíná k nohám a pedálům. Výjezd byl brnkačka do momentu, než se cesta začala zdvihat až příliš prudce.

Jak jsme pochopili už během našich předchozích pěších túr okolo města Sterzing, pokud tu může vést cesta kolmo vzhůru, tak taky vede. V tomto případě však byl úhel natolik extrémní, že bylo nutné z kola sesednout, protože se s elektrickou výpomocí začalo stavět na zadní a při vypnutí motoru nebylo v nohách dost sil. Extrémní stoupák vedl vzhůru několik kilometrů a tlačit do něj celou dobu těžká kola nám nedávalo pro účely testu smysl. Rozhodli jsme se proto obrátit a vydat se na schůdnější trasy.

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Cyklistika je v údolí oblíbená, v kopcích však příliš lidí na kolech nepotkáte

Sjezd dolů byl o poznání zábavnější. Rosou zmáčená tráva na lukách vybízela k troše toho blbnutí, které bylo díky váze a rychlosti kola skutečným zážitkem. Byť jsme spadli dolů do údolí, o kopce stále nebyla nouze a opět jsme narazili na limity elektrokola. Při jednom ze sjezdů jsme se dostali na úzkou kamenitou pěšinu, kterou by klasické horské kolo nejspíš zvládlo. V případě elektrokola se však opět ukázala být překážkou jeho váha. S jeho váhou bylo na brzdách nesnadné efektivně manévrovat, a tak opět přišlo na řadu hledání alternativní trasy bez experimentů.

Na té se mé kolegyni opět vrátil na tvář úsměv, a ještě se rozšířil, když jsme jeli podél říčky Marety. Díky dynamice kol jsme byli schopni velmi rychle projíždět jednotlivými vesničkami, které u ní leží, a během chvíle poznat valnou část celého údolí, kde jsme byli ubytovaní. Bohužel náš čas na test byl omezený, ale i tak jsme toho za přibližně dvě hodiny viděli a zažili opravdu mnoho. Podle kolegyně až příliš mnoho.

Když toho potřebujete stihnout co nejvíc

Suma sumárum se dá říci, že elektrokolo mi právě v těchto podmínkách dává větší smysl než u nás, a to zejména pokud sem člověk přijíždí jako turista a potřebuje toho za krátkou chvíli vidět co nejvíce. Vzhledem k tomu, jak jsou zde údolíčka relativně malá, jedná se o skvělý způsob, jak se pohybovat po regionu a přitom si nedělat starost tím, že autem zanesete nádhernou okolní přírodu trochou mrtvých dinosaurů.

Foto: Vojtěch Sedláček/CzechCrunch

Údolí říčky Marety

Pokud se objeví nepříjemnější kopec, člověk jej vyjede jedna báseň a nemusí řešit, zda něco takového ušlape, či nikoliv. A na pořádné kopce zde narazíte pokaždé. Ať už se budete snažit vydrápat na štíty hor, nebo budete jen projíždět zvlněným údolím. Při snaze učinit to první vřele doporučují vydat se po oficiálních cyklostezkách, protože sklon místních kopců dokáže být natolik velký, že běžný cyklista může mít problém, zvlášť na těžkém elektrokole, které umí být neohrabané.

Na druhou stranu elektrokolo umožňuje méně těžší terén zvládat s neuvěřitelnou ladností, a tak na konci celého dne člověk nespadne polomrtvý do postele, ale zbyde mu ještě dostatek sil na dokonalost místní gastronomie a sílu italských vín.