Vzpomínka Luboše Kreče. Jedním z důsledků práce novináře je, že se stanete cynikem. Jen máloco se vám dostane pod kůži, protože k různým dramatům či katastrofám přistupuje jako pekař k rohlíkům. V médiích dělám přes dvacet let a takhle to zkrátka je. Úmrtí celebrit po mně obvykle stečou jako kapka oleje, pokud je tedy vůbec zaregistruji. Jenže když v pátek odešel moderátor Evropy 2 Patrik Hezucký, zasáhlo mě to. Jeho smrt navíc otřásla i jinak relativně pragmatickou sociální sítí LinkedIn. Čím to?

Když Patrik Hezucký začal s Leošem Marešem uvádět ranní show na Evropě 2, psal se rok 1997 a já se pomalu začínal chystat na maturitu. Nikdy, ani tehdy, ani později, jsem nebyl jejich pravidelným posluchačem. Ale pokud jsem někdy ráno jel autem, vždy jsem ladil je a dával jim přednost dokonce před Radiožurnálem. Měli styl, byli vtipní, ne trapní.

To, že spolu vydrželi těch bezmála 30 let, je samo o sobě fenomenální – stala se z nich svého druhu instituce. A taková jistota, že ať se děje, co se děje, o všední den mezi šestou a devátou z éteru promluví právě oni dva (a někdy tři). A že to nebudou, promiňte mi ten jazyk, debilní kecy a fórky, které velmi často komerčnímu vysílání dominují, a to i v jiných pořadech na Evropě 2.

Patrik Hezucký byl vždy tím druhým v tandemu s Leošem Marešem. Ostatně svého času jej právě kvůli tomu angažoval do své reklamy dnes už neexistující počítačový e-shop CZC, který se vymezoval vůči Alze a zdůrazňoval, že i dvojky mají co nabídnout. Když ale ve studiu z toho či onoho důvodu byl pouze jeden z nich, na vysílání to bylo hodně poznat. Navíc já osobně jsem Hezuckého vždy považoval za toho vtipnějšího.

Jsem si jistý, že právě kvůli jejich vzájemné chemii a kvůli tomu, že svou show udrželi naživu a v topu po tři dekády, se jeho smrt dotkla tolika lidí. Protože jinak, ruku na srdce, Hezucký nebyl hvězdou typu Karla Gotta nebo svého parťáka Mareše. To jsou opravdu slavní lidé, on byl mimo ranní show „jen“ známým moderátorem, příležitostným hercem a průměrným influencerem.

Jenže za svůj život provázel cestou do práce nebo do školy doslova miliony lidí. A když někoho posloucháte, byť tu a tam, v dětství a pak jej na stejné stanici ladíte, i když vezete své ratolesti do třídy, nemůžete jinak než smeknout. Osmadvacet let je totiž strašně dlouhá doba.

Plyne z toho i obecnější ponaučení do života i do byznysu. Zaprvé, že vytrvalost a odhodlání se vyplatí, jen tak si vybudujete se svými zákazníky (posluchači rádia jsou v podstatě jeho klienti) opravdu hluboký vztah. Zadruhé, že jedna a jedna nemusí být dva, ale něco víc.

Mareš a Hezucký byli každý z jiného těsta a často o tom otevřeně hovořili, ale za mikrofonem se báječně doplňovali a spolu byli lepší než samostatně. Za třetí, že i velké hvězdy, jedno zda v životě, v práci či v byznysu, zpravidla potřebují mít někoho po boku. I ve fotbalu se málokterý střelec obejde bez dobrého nahrávače.

To všechno jsou možná banální, ale cenné lekce. A ta čtvrtá? Snad že ranní cesty autem budou teď nějakou dobu mnohem smutnější…